Občanské sdružení, zal. 1974

Historie KVH Ostrava

Pro mě nesmrtelnost duše vzpomínkou, kterou zanecháme v paměti lidí. Napoleon

Nesmrtelná Napoleonova armáda má dost obdivovatelů, kteří se starají o její věčnou slávu. Dušan Uhlíř, Slunce nad Slavkovem

Sedmdesátá léta

Poněkud nejisté datum

Slavíme 30. narozeniny. Není to ještě tak vysoký věk, aby člověk trpěl sklerózou, ale už se nám asi nepodaří zjistit, jestli je slavíme ve správném roce. O měsíci a dni už ani nemluvě. Z blaženého omylu, že rok 1974 je jistý, nás vyvedl nejdříve p. Bartoš, který nám před očima mával svazarmovskou průkazkou z roku 1975. Lehce znepokojeni - protože přípravy na oslavu už byly v plném proudu, včetně rozeslání pozvánek - jsme se obrátili na p. Noušovou, o která by to měla vědět přesně. Ta se na chvíli zamyslela a pak řekla: „V roce 1972, kdy se slavilo 1.000 let Ostravy, už existovali.“ Na zakládací listiny ovšem buď poklidně sedá prach v archivu Ostravského musea, který je pro nás nedobytný, nebo už se samy dávno rozpadly v prach na nějaké skládce. A pak, ono se v historii stejně převelice často píše: někdy okolo roku toho a toho, protože kdy došlo k vyvrcholení se obvykle ví naprosto přesně, zato zjistit, kdy a jak se daly do pohybu podzemní proudy, se většinou nedá. Tak jsme si oddechli. A pustili se do rekonstrukce těch třiceti let.

Tak tedy: někdy v roce 1974 usedl ing. Petr Bernatík, který se už delší dobu pohyboval po burzách starožitností a militárií a seznámil se tam se několika dalšími lidmi, kteří měli podobné zájmy, k telefonu a těchto známých se dotázal, zda by měli zájem vytvořit nějaké společenství, které by jim umožňovalo lépe a organizovaněji provozovat jejich koníčka. Mezi těmi, kteří odpověděli kladně, byli na začátku Karel Kocián, František Mádr, Josef Měšťánek, Josef Olšar, Václav Řeha, Josef Smékal a Jiří Šťastný. Nedlouho po založení k nim přibyl ještě Přemysl Filip. P. Bernatík se pustil do vyřizování formalit a zjistil, že nemohou existovat jen tak samostatně, ale že musí patřit pod nějakou oficiální organizaci. Dohodli se tedy s PhDr. Jitkou Noušovou, tehdejší ředitelkou Ostravského musea, která je zaevidovala jako historický kroužek. Tím bylo formalitám učiněno zadost a první členové, kteří se zajímali o historické zbraně, uniformy a zejména o Napoleona a války, které vedl, se mohli začít scházet a schůzovat v restauraci Morava na tehdejším náměstí Lidových milicí (dnes Masarykově). Do roku 1973 to v den výročí Bitvy tří císařů vypadalo na okolních bojištích úplně jinak než dnes. Bylo tam liduprázdno. Prosinec není zrovna doba, kdy by musea praskala ve švech. A krom toho je většina z nich zavřená. Když tu najednou...

Hlína od Waterloo

V roce 1973 (nebo taky 1972) se v novinách objevila zprávička, že se z Belgie - přímo z Waterloo - chystá na cestu do našeho Slavkova nějaký údajný potomek napoleonského vojáka, který chce přijít na bojiště pěšky v uniformě tehdejší armády. Nešel ovšem až z Waterloo, jenom z Brna do Jiříkovic, které jsou do doby Bitvy u Slavkova známé tím, že tam vojáci na počest Napoleonovy korunovace uspořádali tzv. Jiříkovické ohně - prostě rozebrali střechy a zapálili došky, což mělo za následek, že se Spojenci domnívali, že Francouzi pálí ležení a ustupují. Z Jiříkovic dorazil Belgičan do Prace, vystoupil na Mohylu míru a rozsypal tam hlínu od Waterloo, kterou si přivezl. Dnes to vyznívá jako zvláštní ironie osudu.

Nicméně, Belgičan jménem Norbert Brassine, tím nevědomky dal impuls ke všemu, co se pak stalo. V roce, kdy přijel poprvé, ho členové KVH Ostrava, zatím ještě pořád v civilu, nezastihli. Aby se to neopakovalo, napsal během dalšího roku V. Řeha dopis tehdejšímu řediteli musea v Brně, dr. Brodesserovi, který mu sdělil, že Norbert Brassine bude večer k zastižení v hospodě v Jiříkovicích. P. Bernatík s V. Řehou s e za ním vypravili. Prošli si bojiště, ale kromě pár návštěvníků v museu na Mohyle, kteří ani nevěděli, že je nějaké výročí, nezastihli. Neztráceli ale naději a večer se vydali do hospody v Jiříkovicích (patrně tam byla jen jedna jediná.) Když dorazili, po Brassinovi ani vidu ani slechu. Zato tam našli spoustu velmi starých pánů, členů Napoleonské společnosti v Praze. Ta vznikla někdy (ano, zase někdy) kolem roku 1932 a měla ve svých řadách spoustu tuzemských i zahraničních celebrit, mimo jiné i velvyslance, generály a známé spisovatele. Tato společnost nezanikla, bez nadsázky se dá říct, že zmizela v propadlišti dějin. Evropou se přehnala mnohem ničivější válka, než byly ty napoleonské, a pak řada dalších politických změn, které nebyly této činnosti právě příznivě nakloněny. Nicméně - podle jejích stanov zanikalo členství dobrovolným vystoupení, vyloučením nebo smrtí a ty staré pány nikdo nevyloučil a byli pořád naživu, tak aspoň jezdili ke Slavkovu vzpomínat.

V jejich společnosti čekali P. Bernatík a V. Řeha na příchod legendárního granátníka Brassina. Když se konečně objevil, doprovázený svitou místních, byli naši mladí nadšenci zklamáni a zároveň nadšeni. Představovali si urostlého mladého vojáka (lidi, o kterých jsme toho hodně slyšeli a které ve skrytu duše obdivujeme, si vždycky představujeme krásné), a do hospody vešel malý, tlustý a starý člověk. Ale byl to první uniformovaný voják - a k tomu přímo z Waterloo, místa, o kterém se jim ani nesnilo, že by ho mohli navštívit. Staří pánové z Napoleonské společnosti se kolem něj sesedli a snažili se debatovat. Naštěstí se tam vyskytla i tlumočnice. Brassine přivezl koš s lahvemi vína, což jejich nadšení ještě povzbudilo. Také povečeřel, prý podle tradice, chléb se škvarky. Když P. Bernatík a V. Řeha viděli, že je to normální člověk, osmělili se a požádali tlumočnici, aby mu řekla, že i oni se zajímají o Napoleona a jezdí v době výročí na bojiště. Nakonec byli pozváni ke stolu. Slovo dalo slovo a oni slíbili, že příští rok přijedou v uniformách i oni.

Hektické začátky

Další rok strávili tím, že se snažili uniformu a zbraně sehnat. Nechme teď na chvíli promluvit pamětníka, V. Řehu, který o svou tehdejší uniformu nenazve jinak než operetní : „Během dalšího roku jsem si dal dohromady jakousi uniformu francouzského pěšáka. Kabát jsem koupil od Zdeňka Otruby z Olomouce. Byl údajně z olomouckého divadla. Kalhoty a vestu mi ušila švadlena z bílého plátna podle obrázku, potom jsem si ušil kamaše a známý sedlář mi ušil patrontašku i s řemením. Také jsem sehnal rakouskou policejní šavli, která se podobala francouzské, dal si ušít pochvu a bílé řemení. Od J. Šťastného z Opavy, který už byl členem našeho klubu, jsem sehnal originál hlaveň rakouské křesadlové pušky a od pana Martina z Prostějova jsem koupil torzo křesadlového zámku. Pak jsem si sám vyrobil další kování a pažbu z javorového dřeva a vše sestavil dohromady. Koženou čáku mi podle mých obrázků a nákresů ušil známý sedlář u nás ve Frýdku. Byl tenkrát úplně jiná situace. Neexistovala žádná odborná literatura, a pokud ano, byla nedostupná. Všechno jsme dělali doma na koleně podle malých černobílých obrázků z knížek. Nevěděl jsem, že barvy šosů, límců a reverů jsou různé podle druhů vojska, štítky na čákách a patrontaškách, knoflíky a jiné detaily.“

Na výročí bitvy v roce 1975 se jich ke Slavkovu vypravilo už více. Kromě V. Řehy si z divadelní půjčovny půjčil uniformu rakouského husara i P. Bernatík. Takže to byli první dva Češi - zase po mnoha a mnoha letech - v historických uniformách. Ani Brassine už nebyl sám. Přijel s ním i jeho synovec George. Byl také v uniformě, s táborovou čepicí a pískal na píšťalu francouzské vojenské písničky. Byl vysoký, štíhlý, s velkým rezavým knírem a orlím nosem. Připojili se k nim a pochodovali přes pole zmrzlou oranicí od Mohyly míru na Žuráň. Večer bylo zase posezení v hospodě, začaly se navazovat kontakty s lidmi stejných zájmů z celé republiky. A hlavně se začaly vyměňovat informace o uniformách, kterých bylo pořád poskrovnu.

V Ostravě se zatím P.Bernatíkovi podařilo na úřadech vyřídit přidělení klubovny na ulici Přívozská. Byl to vlastně zpustlý byt na ul. Přívozská v domě, který byl určen k demolici nebo celkové rekonstrukci. Byly tam dvě místnosti a dokonce i krb, ve kterém se v zimě dalo zatopit. A přicházeli noví adepti členství. Z Ostravy se objevil pan Křoupal, bývalý legionář a ředitel ostravského archivu, Robert Kratochvíl, majitel snad největší sbírky militarií v republice, Vláďa Bačák, který se snažil působit dojmem velkého znalce uniforem, Jiří Hurta Šenova, p. Štéra, Emil Krupa, Jiří Adamus, Pavel Přeček, Pavel Vašťátka a Aleš Andrýsek.

Hradec Králové a střelci

V létě 1976 pár členů vypravilo i na bojiště z roku 1866, ke Hradci Králové. Samozřejmě v uniformách. Robert Kratochvíl přijel vlakem z Prahy v uniformě pruského pěšáka s pikelhaubnou na hlavě a puškou jehlovkou, všechno to byly originály z jeho sbírky. Provedl jednotku po bojišti a prohlídku doprovodil zasvěceným výkladem. Téhož roku (nebo možná o rok dříve) byla zřízena i sekce střelectví z historických zbraní při Svazarmu v Petřvaldě. Tuto sekci tvořili ti členové, kteří měli ve svých sbírkách staré pušky a pistole a chtěli si z nich zkusit zastřílet. Všechno byly historické originály, protože o replikách se tenkrát vědělo jen z doslechu a ze zahraničních časopisů. Nezůstalo jen u střílení do terčů. Pořádaly se střelecké dny, závody ve střelbě na terče, v různých disciplínách a jednou ročně i o Krále střelců a střelby na malovaný terč. Kulky si odlévali sami z olova v kleštích a měli povolení k nákupu černého střelného. Mnohé zbraně měly značnou historickou hodnotu, což majitelům ovšem nebránilo v tom, aby nevymýšleli různá vylepšení, mířidla, těsnění, maštění ucpávek, každý se snažil prostě nastřílet co nejvíce bodů. Puškou se střílelo na 50 a pistolí na 25 metrů. Vítěz Krále střelců pak musel dát namalovat nový terč na příští rok. Později začali jezdit i do jiných měst, kde už byly také sekce střelců z historických zbraní. Navazovalo se tak na staré střelecké městské spolky.

Jako součást Svazarmu a tedy oficiální organizace, si už mohli dovolit objednat i autobus. Využili toho a absolvovali motorizovanou prohlídku bojiště, Santonu, Mohyly a jiných důležitých lokalit. A přidali se další členové: ing. Jan Špatný, V. Schildberger, Andrýsek zvaný Yetti, později šéf šermířské skupiny Rex z Brna, bratři Dvořákovi z Tučap, Radim Dufek a další. V neděli dopoledne se jezdívalo na Mohylu míru, kde byl slavnostně položen věnec. Sešlo se tam vždycky i pár diváků a turistů a J. Špatný pronesl pár slov o bitvě. Přicházel tam i Brassine, na kterého tam lidé čekali hlavně. Někdy v té době tam přijely i dva autobusy Belgičanů, kteří pochodovali nahoru k Mohyle. Byla to skupinka lidí z městečka Vitrival. Na naše členy tenkrát udělali impozantní dojem svými honosnými uniformami, prapory, bubny, hudbou a vší tou třpytivou nádherou svých střapců a prýmků. Byli to už většinou staříci, měli i pár markytánek, ale i ty byly starších ročníků, a jejich uniformy hýřily zlatem a nádherou. Vepředu bylo několik maršálů a generálů, potom sapéři se sekerami, bubeníci dělali kravál svou ječivou muzikou, markytánky nalévaly kořalku z malých soudků u pasu. Měli i různé prapory a v závěru položili u pomníku věnec.

V dalších letech se začali objevovat i nadšenci z Prahy jako Jiří Hašpl, Bohouš Kuna, Rudolf Pokorný, kluci z Josefova, Terezína a Trutnova. Objevovaly se další pokusy o dobové uniformy, tenkrát většinou ještě historické originály. Na půdách měla spousta lidí originální uniformy a zbraně po svých předcích z období Rakousko-Uherska a první sv. války. Repliky se teprve začínaly objevovat na západ od našich hranic. Protože nešlo o akci Svazarmu, jezdilo se individuálně auty nebo vlakem. Kromě těchto akcí se někteří naši střelci zúčastňovali střeleb z historických zbraní na střelnicích i v jiných městech, kde také vznikly podobné kluby.

Přesun do Tvarožné

Vojensko historické akce nabývaly stále masovějšího charakteru. Přibývalo přímých účastníků i diváků. A tak to šlo až do roku 1979, kdyby byly jakékoli uniformované akce zakázány okresním tajemníkem KSČ ve Vyškově. Zákaz se ale vztahoval jen na okres Vyškov, pod který ale spadalo i město Slavkov, ne však obec Tvarožná, jejíž předseda MNV pan Gallé, údajný potomek francouzského vojáka, který se tady oženil, převzal nad vojáky patronát. A tak se centrem všech aktivit na slavkovském bojišti stala Tvarožná a kopec Santon.

Ukázky bitev se ještě stále neprováděly. Jen tak pro zábavu si někdy „zabojovali“ na poli mezi Mohylou míru a vesnicí Prace, rozdělili se na Francouze a Spojence a šermovali puškami a šavlemi. Bylo to naivní, chaotické a nebezpečné. Nebylo také nic známo o tehdejší taktice, o střelbě na povel v řadách a pelotonech ani nemluvě.

Roku 1979 zjistil Robert Kratochvíl z časopisu Visier, že v NDR existuje skupinka přátel bitvy u Lipska. Kromě krátkého medailonku spolku tam byla i adresa vedoucího. Napsali jim tedy a pozvali je na Slavkov. A Němci přijeli. Bylo jich sedm. Hans Jürgen Donner, Dietter Eiserbeck, Helmuth Börner, Detlev Kleemann a další dva, jejichž jména jsou už dnes zapomenuta. Měli také různé uniformy, jak francouzské, tak saské a pruské. Zpočátku to bylo jen takové nesmělé oťukávání, později se rozpovídali. V Německu platily ještě přísnější předpisy než u nás, nesměli vůbec vlastnit palné zbraně a šavle jen na zvláštní povolení.

Osmdesátá léta

Lipsko a Jena

Slavkov z roku 1980 považují všichni účastníci za nezapomenutelný. Ani ne tak díky akci, jako díky počasí. Udeřila totiž sněhová kalamita a přesun do Ostravy se protáhl až do ranních hodin. Dálnice tehdy ještě nestála a okresní cesty byly hluboko pod sněhem, na vyprošťování zapadlých vozidel musela být dokonce nasazena armáda.

Začátkem osmdesátých let začala přinášet první plody i spolupráce s Němci z Lipska. V roce 1981 byl náš klub pozván na výročí tamější bitvy. Najali si autobus a vypravili se do Liebertwolkwitzu, což je předměstí Lipska. Bitva se nekonala ani tam. Vojáci napochodovali k pomníku Bitvy národů, položili věnce a vrátili se do Liebertwolkwitzu. Večer pak navštívili kopec Kolmberg, kde bylo za bitvy stanoviště sboru generála Macdonalda. A v prosinci přijeli zase Němci na Slavkov. Bylo už jich víc, někteří i s manželkami v markytánském. Brňáci pod vedením V. Schildbergera objednali autobus, který pak všechny vozil po různých lokalitách bojiště. Bitva se stále ještě nepředváděla. První návštěva patřila Santonu, kde se obvykle na ohni opékaly klobásy a pilo víno. Pak pochodovali na Žuráň a do Šlapanic. V neděli dopoledne se pochodovalo v průvodu z Prace, utvořil se špalír před Mohylou míru a tam se v kapli položil věnec. Bivakovalo se v tělocvičně Sokolovny ve Tvarožné a staří členové tvrdí, že dnes už si málokdo dovede představit, co všechno museli pro svého koníčka podstoupit.

S postupem let přibývalo i tématické literatury, byly vydávány různé publikace o průběhu bitvy a vzpomínky pamětníků. Velký ohlas měla zejména kniha Dušana Uhlíře „Slunce nad Slavkovem“ vydaná roku 1984. Při muzeu ve Slavkově byla obnovena Napoleonská společnost. Ředitelem musea byl dnes již zemřelý Ing. J. Špatný.

A pokračovala i spolupráce s Lipskem. V květnu 1984 se pár členů zúčastnilo i historického pěšího pochodu z Liebertwolwitzu až na bojiště u Großgörschenu, což je asi 38 km. V květnovém teplém počasí, v uniformách, v koloně i s koňským povozem s plachtou, který sbíral marodéry o odřenýma nohama a s puchýři od nevyšlapaných bot. Tam přespali ve velké stodole na slámě ve statku u místního sedláka, vařilo se v kotlích na ohni v zahradě a večer byla skvělá nálada, dokonce se tancovalo u ohně na dvoře. Tam se tenkrát seznámili i s Francouzem Alainem Piegeardem, který je dnes jedním z redaktorů časopisu Tradition. Pozvali ho na Slavkov a on přijel společně s Jeane Pierrem Corronem, od kterého získali spoustu dokumentace o uniformách a také polotovary k výrobě čák.

V roce 1985 vznikly v rámci KVH Ostrava tři samostatné sekce. Byli to střelci z historických zbraní, uniformovaná jednotka, granátnická setnina, pěší pluk č. 1 „Kaiser“ (1796-1805 – ležení Opava) a skupina historického šermu a střelby „Gotika“. Byla také navázána spolupráce s Deutschmeister Schützenkorps Wien pod vedením Friedricha Nachazela. V roce 1986 vznikla skupina vojenské historie i v Jeně. Naši členové byli ubytováni ve vodním hradě Kapelendorf. Tehdy už se dokonce odehrála i jakási bitva na polích za vesnicí, byla tam i jízda a dělostřelectvo. Při odpalování nevybuchlého dělobuchu, který měl imitovat výbuch dělové koule, byl hlínou do očí zraněn Klaus Beckert, který si pak pár dní poležel v nemocnici. Dnes je znám jako představitel maršála Blüchera. Hlavní organizátoři a členové byli: Robert Heyne, Andreas Krahn a Peter Graf.

V roce 1987 byli účastníci Slavkova ubytováni v podkrovních místnostech nově postaveného motorestu Rohlenka u dálnice naproti Santonu. To už se prováděla i jakási ukázka bitvy na poli pod Santonem. Ale nebylo to organizováno zdaleka tak bombasticky jako dnes. Všichni to dělali s nadšením a bez jakékoli finanční odměny. A nevybíralo se žádné vstupné. Většinou jsme se všichni znali z účasti na různých akcích a setkání ve Tvarožné bylo pro ně vždycky vrcholem celoročních srazů na bojištích.

Vznikaly nové skupinky ve Znojmě, Vyškově, Veselí nad Moravou, Novém Jičíně, přijeli i deutschmeistři z Vídně, a narůstaly i davy diváků. Jak v sobotu ve Tvarožné a potom pod Santonem, tak potom v neděli dopoledne pod Mohylou míru při pochodu a kladení věnců. To táhly celé davy turistů pěšky z Brna či Šlapanic a Sokolnic. Naši členové objevili i další bojiště z období Napoleonských válek jako Znojmo či Chlumec u Teplic v Čechách a tak začali o výročích jezdit i tam.

Jménem zákona - rozejděte se!

(Hradec Králové 1987)

Rok 1987 byl pro účast na Hradci opravdovým přelomem. Jako obvykle přijeli o víkendu na výročí bitvy a utábořili se jako obyčejně na louce. Poprvé tam byli i někteří Němci. Na svou účast na Hradci patrně nikdy nezapomenou. V době incidentu byli naštěstí někde na prohlídce na bojišti, ale pak, celí přestrašení, bleskově odjeli domů.

Ale začněme raději od začátku: Vojáci se dozvěděli, že se večer koná v kostele v Chlumu mše za všechny padlé v bitvě. Tak ti, kteří měli zájem se mše zúčastnili, pochopitelně v uniformách a pan farář Zeman, který tam dojížděl z Hradce, všechny velice mile přivítal a posadil do první lavice. Protože jeho kázání bylo velmi zajímavé, pozvali ho vojáci po mši do tábora. U ohně pak do pozdních nočních hodin diskutovali o všem možném.

Byl to den jako každý jiný. Obvyklý nástup, hlášení, táborový život, příchod turistů s dětmi. A pak to začalo. Vojáci se dozvěděli, že přijede i vojenský atašé z rakouského vyslanectví v Praze, aby položil věnec k pomníku u Baterie mrtvých za museem. A s ním přijel i kameraman z vídeňské televize. Vojáci jako obvykle na pochodovali k pomníku, utvořili špalír a položili věnec k Baterii mrtvých, kde se bránili a padli všichni dělostřelci, aby umožnili ústup rakouské pěchotě z centra bojiště. Celé to natáčela rakouská televize a věnec položil i vojenský atašé v rakouské uniformě. Pak se stalo, co se stát nemělo. R. Kratochvíl v uniformě rakouského důstojníka předstoupil před atašého a německy mu podal hlášení, že jednotka rakouské armády je připravena přijmout jeho rozkazy. Když potom rakouský vojenský přidělenec odpoledne odjel, začal tanec.

Nejdřív přijelo auto s uniformovanými příslušníky SNB, hned za nimi hasiči s vodním dělem. Začalo to připomínat scénu z akčního filmu. Vojákům bylo megafonem oznámeno: „Toto shromáždění nebylo povoleno, jménem zákona se rozejděte, jinak proti vám bude úředně zakročeno!“ Lidi nevěděli, co se děje, ale měli strach, začali se rozprchávat. Všichni uniformovaní byli zadrženi a legitimováni. Kdo u sebe neměl OP, byl na 24 hodin zadržen. Místní lidé, kteří vojákům fandili, se za ně v mnoha případech zaručili, i když je vůbec neznali. Všechny se ovšem pochytat nepodařilo. Mnohým se ale podařilo utéct do lesa nebo do blízkého lánu obilí. Z. Otruby v dlouhém dragounském kabátě zmizel komickými skoky do blízkého žita odkud pokračoval v odsunu plížením. Na místě byli s několika dalšími zadrženi R. Pokorný, Siebert a Skýpala, kteří byli hned odvezeni do Hradce k výslechu. Ostatní se museli dostavit na stanici v místě bydliště a byli obžalováni, že poslali blahopřejný telegram Ottovi von Habsburg a přejí si obnovení Rakousko-Uherska a monarchie.

Ani rakouská televize z toho nevyšla tak lehce. V archivu v Küniglbergu si dodnes vzpomínají, že kameraman byl zatčen a že mu vytáhli film z kamery, takže jediný záznam je nenávratně ztracen. Věnec, položený rakouským vojenským atašé byl od pomníku ihned odstraněn. Nejhůř na to doplatit farář Zeman. Byl vyšetřován a nakonec přeložen někam do pohraničí do Severních Čech, kde už nemohl působit na mládež.

Labutí píseň

Koncem 80. let měli členové KVH Ostrava problémy i s klubovnou. Dům na Přívozské ulici se měl likvidovat. Ale naštěstí se stal novým členem i Jiří Staněk, který bydle na ul. Poštovní téměř v centru, a ten klubu nabídl půdní místnost ve svém domě. Ve vedení klubu se rychle vystřídal J. Šlouf a dr. Skopal. A přibývalo členů a s nimi i rozporů. Měli různé zájmy, přikláněli s k různým zbraním a uniformám. Díky V. Bačákovi se V. Řeha, Přemysl a Petr Filip a samozřejmě V. Bačák v roce 1989 ještě stihli zúčastnit zájezdu do Moskvy a na bojiště u Borodina. Byla to velká akce. Taky byla poslední.

Devadesátá léta

Mlynáři a žaboužrouti aneb Rozděl a padni

Počátkem roku 1990 se rozpory v klubu vyostřily natolik, že se rozdělil na dvě části. Stávající rakouská část pod vedením P. Bernatíka se zaregistrovala jako Československá společnost vojenské historie, francouzská část pod vedením J. Bednaříka jako Klub přátel Francouzské revoluce a Prvního císařství. Členy této nové jednotky se stali kromě Jiřího Bednaříka i jeho synové Pavel a David, Milan Fiala, Petr a Přemysl Filip, Vladimír Bačák, Jiří Staněk, Václav Řeha, Jan, Jiří a Irena Dvořákovi, Jaromír Harenčík, Leona Lange, Vojtěch Miler a Kamil Maděra. Schůze se konaly u jednotlivých členů doma, nejčastěji ve Výškovicích u Bednaříků. Výroba výzbroje a výstroje se stále ještě řídila heslem: Udělej si sám. Ale už existovaly aspoň povely.

První samostatnou akcí KPFR byl květnový den musejí. Pak následoval zájezd na Waterloo. Členové byli ubytováni na internátě v Bruselu a denně autobusem dojížděli na bojiště. Moc toho nenaspali a byli na smrt vyčerpaní, ale za to viděli velký kus světa. Lví pahorek se svými třemi sty schody a bronzovým lvem na vrcholku obsypaný odshora až dolů diváky byl nezapomenutelný. Velké bitvy se účastnila i ruská jízda, vykládalo se, že koně přivezli vlakem z Ruska. V příštím roce se konal téměř čtrnáctidenní zájezd do Francie. První zastávka byla ve Verdunu. Pak se všichni dostali do města svých snů, do Paříže, kde si málem uběhali nohy po muzejích a také spolkli hořkou slinu, protože uniformovaní účastníci nebyli v den výročí vpuštěni do Invalidovny, aby mohli položit věnec k Napoleonovu hrobu. Na zpáteční cestě navštívili zámky na Loiře, Lyon a Ženevu. V roce 1992 se KPFR rozpadl a jako nástupnická organizace vznikla Společnost Napoleona Bonaparta Brno, jejíhož vedení se ujal Jiří Šmahel řečený „Medvěd“.

Ani rakouské části se nevedlo o mnoho lépe. Skalními členy byli: P. Bernatík, V. Dostalík, J. Venglář, I.Uher, J. Skřídlovský, J. Hurta a V. Chovanec. V dubnu 1991 posílil jejich řady i Marek Fiala a Lubomír Partyka. První samostatnou akcí byl Tovačov, kde se konala pouze pieta. V červnu se jelo na Marengo. Podle slov účastníků to byla vysloveně rodinná a poznávací akce. Z tehdejší ČSFR do Itálie dorazili kromě Ostravy i Brňáci a během bitvy utvořili pravé a levé křídlo (střed neexistoval). Přesto už šlo o bitvu v dnešním smyslu. Zúčastnilo se jí asi 100 vojáků, Rusi už měli i jezdectvo. Téhož roku dostal KVH i pozvání na Borodino, ale protože organizátor hradil buď jednu letenku nebo cestu autobusem a z té měli naši členové strach, protože na Ukrajině byla nejistá situace, ze zájezdu sešlo. Pak už se účastnili jenom Slavkova a jako kompars účinkovali ve filmech.

Od roku 1992 začala činnost KVH skomírat. V NJ vznikla pod velením J. Zezulčíka satelitní jednotka, která zajistila první cvičení nováčků. Akce byla jediná: Slavkov. V roce 1993 bylo pár skalních na Znojmě a Marek Fiala sám na Chlumci. Na Slavkov toho roku si všichni dobře pamatují, protože bylo -20oC. V roce 1994 už zbyl zase jenom Slavkov.

Poslední záchvěv proběhl v roce 1995. Jako kompars se zúčastnili natáčení filmu Pochod Radetzkého a ve stejné době navštívilo několik členů památník u Verdunu. „Sedm statečných“ se na pas blind vydalo v obytné avii i na Lipsko, aniž měli pozvání nebo zajištěné ubytování. Velkou akcí bylo i Waterloo, které jim přineslo rozčarování. Protože se této bitvy Rakušané nezúčastnili, museli odložit prapor a pochodovat pod pruským velením, jinak by vůbec nesměli na bojiště. Bitvy se navíc účastnili pouze v závěru. Dvě hodiny 15 minut ji pozorovali z povzdálí. Za svůj heroický výkon byli odměněni jedinou bagetou a pocitem, že se účastnili desetitisícové bitvy. Další velkou akcí bylo Loano z revolučního období. Poslední akcí, kterou zorganizoval ve spolupráci s Rodou Bernatík, bylo Milano. Podle vyprávění účastníků nad úpadkem KVH zaplakala i nebesa: pršelo tak strašně, že se nekonala ani bitva.

Pro zpestření zorganizoval Baulesch pro veřejnost teatrální proces s rakouským důstojníkem. Diváků se údajně dostavily stovky. Zápletka byla následující: rakouský důstojník se dopustil smilstva s provdanou Italkou a byli in flagranti nachytáni manželem, který se, jak se sluší na italský temperament, patřičně rozzuřil a ztropil scénu. Zaútočil na důstojníka, který, jsa lépe vycvičen, Itala zabil. Za to byl postaven před soud, který ho odsoudil k smrti. Poprava měla být vykonána na náměstí. Italové, od přírody hákliví na nasazování parohů a z historických důvodů nepřátelsky naklonění Rakušanům, kteří je léta okupovali, se na popravu upřímně těšili. Baulesch jim však radost překazil tím, že těsně před popravou přijel se zprávou. Slovo milost, které nahlas přečetl, vyvolalo v davu bouři nevole. V roce 1996 se nebe zatáhlo nadobro. KVH Nový Jičín pod vedením Libora Fojtů tvořil už 2/3 jednotky, převzal iniciativu a kladl si oprávněné požadavky. Členové KVH Ostrava se jako kompars účastnili natáčení filmu Řád a Beethoven.

Od roku 1997 jevil KVH Ostrava téměř nulové vlastní aktivity. „Tři mušketýři“ (L. Partyka, M. Fiala a I. Uher) a d´Artagnan (J. Harenčík) převzatý z rovněž zaniklé francouzské části hostovali u cizích jednotek. V roce 1997 to byla Bratislava, 1998 Miroslav, Lednice, bombastické Lipsko, kde bylo karé z pět jednotek, Zlaté Hory a obligátně Slavkov. V roce 1999 a 2000 se skalní členové účastnili akcí už jenom jako žoldáci v cizích jednotkách.

Po roce 2000

Střídání stráží

V roce 2000 to všechno začalo znova. Od piky. Ve vinárně pod ostravskou starou radnicí se scházelo sedm lidí. L. Partyka, J. Harenčík, L. Lange, M. Fiala, M. Jenčo, V. Sup a I. Uher. Oficiálně byli všichni členy Garde Impériale d´Austerlitz z Brna. Všem vadilo, že jsou tak daleko od centra dění. Poslední kapkou byl fakt, že v knize Oživlá historie, jejímž autorem byl jeden z bývalých členů J. Dvořák, nebylo o KVH Ostrava ani slovo. Zdůvodnil to prostě: „Mysleli jsme, že tam už nic neexistuje.“ Byly tady dvě možnosti: buď založit novou jednotku, nebo se pokusit vzkřísit skomírající ostravský klub. Dlouho váhali a nakonec se rozhodli pro druhou možnost.

V lednu 2001 zahájili jednání s bývalým předsedou P. Bernatíkem a v únoru svolali všechny členy, o kterých jsme věděli, do restaurace U Svatonských pod Frýdlantskými mosty (přišlo celkem 16 lidí), a předložili jim svůj návrh.

Do výboru byli zvoleni dva ze zakládajících členů a to P. Bernatík jako čestný předseda a A. Kirchner jako logistik. Předsedou byl zvolen L. Partyka a prvním pokladníkem M. Fiala, kteří sice nebyli zakládajícími členy, ale v klubu byli už přes deset let. Místopředsedou se stal J. Harenčík, který byl v letech 1990-1992 členem odštěpené francouzské části původního KVH Ostrava s názvem Klub přátel francouzské revoluce a prvního císařství (pod vedením J. Bednaříka) a později členem nástupnické Společnosti Napoleona Bonaparte Brno, po j ejím rozpadu pak Garde Impériale d´Austerlitz (GIA), druhým pokladníkem M. Jenčo, který byl od roku 1996 členem GIA, jednatelem L. Lange, která byla v letech 1990-1992 rovněž členkou Bednaříkovy francouzské sekce a od roku 1999 GIA.

Cíl byl jasný - udělat z KVH Ostrava to, čím byl původně: nejlepší a největší jednotku. Nejdříve všechny čekala papírová práce. Z Ministerstva vnitra ČR si vyžádali registrační listinu s IČO, na finančním úřadě požádali o DIČ, založili si účet a vůbec dávali dohromady všechny nezbytné formality. V květnu začal kolotoč. Nejdřív se jelo na Sarzanu, pak na kost promoknout do Großgörschenu (zlí jazykové tvrdí, že tam byli 13x a jen 2x z toho nepršelo, ale to nebyl náš případ) a nakonec pořádali Hukvaldy. Jako hosté spolupracovali KVH Nový Jičín, 8. a 18. regiment a několik členů GIA. Šlo o klasickou bitevní ukázku, střet Francouzů s Rakušany. Akce nesla název Napoleonské dny na Hukvaldech. Během léta vystoupili při svěcení praporu v Klimkovicích, na městských slavnostech ve Frýdku-Místku, v zámku v Hradci nad Moravicí, na folklórních slavnostech v Ostravě-Zábřehu, u příležitosti oslav narozenin císaře Napoleona ve Slavkově a také jsme se zúčastnili Zlatohorských dnů ve Zlatých Horách. V říjnu byli dvakrát v Německu. Nejdříve v Lipsku a pak v Jeně. Sezónu tradičně uzavřela účast na Bitvě tří císařů ve Slavkově. Byl to rekordní počet akcí.

Protože voják bez uniformy a zbraně není voják, věnovali členové pozornost i výzbroji a výstroji jednotky. Největší opotřebení vykazovaly medvědice a proto nejdříve pořídili je. S ohledem na finanční možnosti jednotlivých členů, mezi kterými jsou i studenti, a také podle hesla, že válka se musí živit sama, se rozhodli pro ukládání části výnosů do klubové pokladny, z níž se pak bude na výzbroj a výstroj přispívat.

Na výroční schůzi v roce 2002 už přišlo 33 osob. Přidali se k nim členové KVH Prostějov, několik ze Zlatých Hor a někteří přišli jen tak z civilu. Fluktuace byla minimální.

Co se týká akcí, přestali razit heslo: čím víc, tím líp, ale vybírali si. Nejdříve jeli zase promoknout do Großgörschenu. Další akcí byly Hukvaldy, tentokrát pod názvem Dny Marie Terezie. Během léta opět hostovali v Klimkovicích a Frýdku-Místku a ve Slavkově. Bezesporu nejzajímavější akcí byla ta, kterou společně zorganizovaly Zlaté Hory a polské město Nysa.

Hvězda padá vzhůru

V prosinci se tradičně konal Slavkov. Přijelo tolik vojáků, že se ani nemohli nacpat do vyhrazených ubytovacích místností. KVH Ostrava byl největší jednotkou a podařilo se jim tak vstoupit do podvědomí ostatních jednotek a organizátorů Slavkova. Tato akce byla zlomová. KVH Ostrava si musel všimnout každý, i ten, kdo šel náhodou okolo, protože byli nepřehlédnutelní, a každý pochopil, že s nimi musí počítat. Nakonec to nejdůležitější. Pochodovat v takové jednotce naplní člověka pýchou. V té chvíli začali věřit i ti nejzarytější nevěřící Tomášové. Všichni cítili hrdost nad tím, že jsou organickou součástí jednotky, která se právě vrátila na své bývalé místo na slunci. Také se narychlo začalo dozbrojovat a dostrojovat. Na výroční schůzi v únoru 2003 se sešlo už celkem 40 vojáků, s Prostějovem 47. Bilance byla po všech stránkách pozitivní. V lednu byla založena zastřešující organizace CENS, do níž byl KVH Ostrava díky hromadné účasti na Slavkově 2002 přizván jako jeden ze zakládajících členů.

První akce se konala netradičně na přelomu února a března. Cesta vedla do teplých krajin, na jih Francie, do Golfe Juan. Bylo neobvykle příjemné procházet se po pláži, spát ve stanech a dívat se na mandarinky na stromech v době, kdy u nás byla hluboká zima. Jen cesta tam a zpátky byla poněkud úmorná. Velikost jednotky si vyžádala strukturální změny. V průběhu této akce byl L. Partyka povýšen na feldvébla a J. Harenčík a M. Fiala na kaprály.

A pak, již potřetí, přišly Hukvaldy. V roce 2003 zněl název Selské rebelie na Hukvaldech. Protože vystoupeních se obvykle skládají z bitevních ukázek, pochodů a cvičení, bylo toto vystoupení novinkou. Jednalo se o poloviční divadlo. Výbor se scházel dvakrát týdně a připravoval scénář, který se s jistou básnickou licencí držel skutečných událostí v letech 1776-78. Během dvou dnů byly předvedeny 4 střety sedláků s vrchností doprovázené komentářem, což bylo v horku, které se blížilo obvyklým letním maximům na kopcovitém hradním terénu opravdu značně fyzicky náročné. Všichni byli tak utahaní, že se hned po vystoupení odebrali domů, což nakonec i přes nesporný úspěch celé akce vyznělo dost smutně.

V létě absolvovali členové KVH Ostrava letní Slavkov a Chlumec, akce CENS, které byly spíš komorní a sloužily k vytvoření a upevnění vztahů v rámci této zastřešující organizace. Kromě účastníků z ČR tam byli i hosté z Bratislavy a Vídně. Další malé místní akce byly v Rožnově pod Radhoštěm (Rožnovská valaška) a ve Sloupu. Nebyly to klubové akce, proto se jich účastnila jen část členů.

A v září 2003 se konala akce Dennewitz, pořádaná jednou za pět let. Protože tato vesnička leží asi 70 km jižně od Berlína, absolvovali v rámci akce i prohlídku Berlína. Akce byla velmi kladně hodnocena jak členskou základnou, tak i organizátorem, zúčastnilo se celkem 35 vojáků. Jako poslední se tradičně konal zimní Slavkov. Tentokrát pro některé členy začal už ve středu, účastnili se pochodu z Vyškova. Těm ještě počasí přálo. Měli tam 16 oC. Poprchávat a pršet začalo až v sobotu. Nedělní „procházku“ přes oranici, která se setkala s kladným ohlasem pouze u našeho předsedy, kompenzovala radost z toho, že členové KVH Ostrava při pietním aktu u Mohyly míru stáli jako první.

A jak to v roce 2003 vypadalo z výzbrojí a výstrojí? Předně byla celá jednotka vybavena zimními kabáty a většina převlečníkovými kalhotami. Přibyly další uniformy, medvědice, tornistry a zbraně. Na přetřes se dostala otázka stanů, protože ty dosavadní už našemu počtu nedostačují. Ale hlavně: účast na akcích byla nejvyšší od doby come-backu, číselně vyjádřeno 97%. Je třeba zmínit, že se většina členů ztotožnila s novým, poloprofesionálním přístupem k vojenské historii. Kromě toho se upevnili vztahy mezi původními a novými členy a společný zájem převážil nad osobními výhradami. Rok 2004 je pro naši jednotku významný. Z důvodu rozrůstající se členské základny dostali stávající kaprálové k ruce dva nové vicekaprály (M. Jenčo, J. Sikora), z téhož důvodu byl dosavadní feldvébl L. Partyka v květnu v St. Amans-Soult povýšen na kapitána. Rozrostla se i naše sekce hulánů, kteří své jezdecké umění prezentují na všech akcích poblíž svého místa bydliště (Petřvald, Ludgeřovice). Protože se blíží 200. výročí bitvy u Slavkova, byla letos založena granátnická setnika, které měl tu čest velet velící důstojník našeho klubu.

Nezaháleli jsme ani po reprezentační stránce. Náš klub má svoje webové stránky, vizitky, pohledy a CD, konečně došlo i na změnu stanov. Rovněž byly došity stany pro mužstvo a vybavena polní kuchyně.

I když, jak už bylo zmíněno, chybí oficiální podklady, které by prokazovaly přesné datum založení KVH Ostrava, pamětníci se shodli na roce 1974, a proto letos oslavíme 30. výročí založení. A to už něco znamená.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku