Zapsaný spolek, zal. 1974

Ku Slavkovu 2016

Níže napsaný text má za úkol co nejvěrohodněji vystihnout náladu a atmosféru dvanáctého pochodu z Olomouce do Slavkova, který KVH-OSTRAVA organizoval přesně v místech kudy před 211 lety procházela 4. kolona pod velením podmaršálka Hraběte Kolowrata v níž byl zařazen i rakouský 20. pěší pluk. Ujité denní úseky budou uváděny vždy nejdříve v geografických mírách dle map, v závorce pak budou prezentovány ujité kilometry dle měření granátníka Ondřeje Najbrta, který po celou dobu pochodu zaznamenával odchozené kilometry krokoměrem a v nichž jsou zahrnuty, kromě kilometrů pochodu i ostatní etapy různých programů nebo aktivit spojených s každým pochodovým dnem společně s délkovou korelací různých terénních převýšení. Líčení prožité nálady s mnoha zážitky je popisováno pohledem účastníka, který měl tu čest se do pochodu poprvé zapojit a prožít s klubem nezapomenutelný týden ve výstroji rakouského granátníka. Neuvádění jmen zainteresovaných person je jasným záměrem tak aby každý dle vlastních vzpomínek mohl v textu najít sebe sama nebo jiného spolubojovníka.

Prolog v Náměšti na Hané

Po příjezdu do Náměště na Hané se seznamuji s výstrojí rakouského granátníka z roku 1808. Drobným zádrhelem se zprvu zdá být stav zapůjčovaného bílého fraku, však velice přímočaré jednání velitel kolony s vojínem, který frak poskytoval k zapůjčení (mezi mužstvem velice oblíbený a často označován za potomka slavného keltského vojevůdce Vercingetorixe) zapříčinilo nakonec náhradní zapůjčení fraku jiného. Mnoho spolubojovníků společně se mnou obléká stejné stejnokroje, avšak na první pohled jiné. Zářivé bílé sukno přímo bije do očí a hned je jasné, že mnoho granátníků obléká zcela nově ušité uniformy, které hned na místě během oblékání testují zvláštními vzdechy se společně synchronizovanou choreografií.

Po velice pestrém kulturním programu, který návštěvníkům v prostorech místního zámečku přiblížil maximum informací o regionálním tématu okolností vedoucích k válečnému střetu u Slavkova v roce 1805, nastává ubytování v prostorech nedalekého fotbalového hřiště všech účastníků pochodu v počtu cca 40 lidí. Po chvíli se tento počet tříští do místních restauračních zařízení a naskýtá se první možnost poznat místní kulturu i chlapy, s kterými prožiji nadcházející týden. První noc s granátníky byla opravdu zvláštní, jelikož jsem se nepochopitelně pohyboval mezi místní oslavou narozenin s pouštěním lampionů v soukromém pivovaru a setkáním s dvojníkem samotného Napoleona. S návratem na ubytovnu mě velice pomohl poslední přeživší granátník, který mimo jiné na pochodu oslavil své narozeniny a pro lepší pohodlí chůze si zřejmě asi jako dárek pořídil nové boty. Přesný čas mého ulehnutí do postele je dodnes zahalen tajemstvím, ale návrat zmíněného kolegy zaregistrovali všichni ubytovaní v místnosti a hned ráno je k dispozici několik verzí rekonstrukce jeho nešťastného počínání, které nakonec skončilo noclehem na balkoně.

Dochází křen

Ke startovnímu bodu pochodu, jimiž bylo Nedvězí u Olomouce se přemisťujeme v rychlosti v několika intervalech doprovodným vozidlem Javornické dělostřelecké gardy, která se pochodu tradičně účastní s kolesnou děla a dvojicí koní táhnoucích proviantní vůz. Teplota se pohybuje těsně pod bodem mrazu, proto se mnoho granátníků přistrojuje pomocí šál, rukavic a šátků. Po nástupu a úvodním slovu velitele kolony, který takto před mužstvo každé ráno předstoupil oznamujíce délku dané trasy s příslušným programem, se dáváme na první etapu pochodu končící v 12,3 km (19,76 km) vzdálené Králici na Hané.

Zastávka na oběd v hospodě přibližně v půlce cesty dohání obsluhu k závaznému přislíbení velitele, aby příště o podobné návštěvě majitele předem informoval, jelikož z jejich skladu začala nekontrolovatelně mizet zásoba křenu. Po zastávce a programu pro obyvatele Vrbátek, kterému předcházel oddych na místním obecním úřadě za doprovodu občerstvení mimo jiné ve formě vyhlášených tuzemských koláčů, které svět neviděl, je kolona po zdolání zbývajících kilometru ubytována v místní hale v Kralicích na Hané. Po vyložení zavazadel z doprovodného auta se část granátníků uchyluje k čištění zbraní, a především k tvorbě nábojů. Tento téměř rituální akt, při kterém jsou vyráběny stovky papírových nábojů do mušket se nese v nepopsatelné atmosféře, kdy znějí v živelných rozhovorech zažité příběhy zúčastněných z jejich dlouholeté spolkové aktivity, při kterých většina posluchačů padá smíchy k zemi nebo pouští vše z rukou v dusivých křečích bránic ničících se nekonečným smíchem. To vše v zahalující mlze z elektronické cigarety granátníka po většinu času pochodu zabavujícího se tvořením kouřové clony vonící nejen po skotském likéru.

Druhá noc se bohužel dále nenesla v jiném stylu jako předchozí, a s dalšími dvěma hrdinnými soudruhy dochází k přesunu z haly k časně ranním filozofickým rozmluvám do nedaleké šatny co nejdál od nerušeně dřímajících kamarádů. Vydatné odplivnutí jednoho z trojice těžce naladěnou atmosféru ukončuje, proto je rozumné se uložit alespoň k pár hodinám spánku za doprovodu vůně čaje z Tater. Zvláštní je opětovné počínání onoho oslavence, který svým ulehnutím opět budí široké okolí a krátkým monologem jej seznamuje se svými čerstvě prožitými pocity.

Puchýř na noze nebo noha na puchýři?

Druhý pochodový den byl poznamenán náročnější trasou vedoucí z místa noclehu do Drysic vzdálených přibližně 19 km (25,84 km) v blízkosti poměrně rušné komunikace. V podstatě se prozatím tempo pochodu vůbec nezměnilo od předchozího dne a díky rychlosti jakou kolona urážela kilometry udávající jejím velitelem společně s dvojicí kaprálů v úplném čele, bylo možné opět usednou v půli cesty k poklidné pauze na oběd.

S výstrojí rakouského granátníka, která zcela jistě převažuje výstroj pěšáka z období války 1866 (celková váha se jistě přibližuje 23-25 kg) bylo prvními odhady zdoláváno přibližně 6 kilometrů za hodinu, za což by se nemusel stydět kdejaký civilní turista. Je zvláštní, jak se člověk začne chovat v pochodovém dvojstupu kdy je nastaveno tempo, které musí každý dodržet. Hraje v tom jistě svoji roli i mentalita a samotná mysl každého ze zúčastněných, neboť si nikdo před ostatními nedovolí projevit slabost, nebo snad zdržovat ostatní pochodující svým opožděním. Bylo to znát vždy když po dobu etapy denní pochodové vzdálenosti nikdo nemluvil. Každý se soustředil na vlastní pohyb se zátěží v udaném tempu, teprve po mírném zvolňování v druhé půlce pochodu se nálada za pohybu měnila. Jelikož byla většina denní trasy absolvována podél frekventované silnice, bylo souznění řidičů s naším „utrpením“ očividné díky signálům klaksonů z jejich vytopených kabin vozů.

Úctyhodná byla aktivita přítomných čtyř rakouských polních myslivců, kteří společně s třemi myslivci ruskými před kolonou vždy stavěli provoz na křižovatkách, kdy museli nejen nejprve celou kolonu v určitém okamžiku předběhnout ale po jejím projití se opět zařadit za granátníky před proviantní vůz. I spřežení táhnoucí zmíněný vůz muselo často kolonu cvalem předjet, aby koně mohly snáze zdolat většího stoupání. Nezapomenutelný pohled se naskytl na výšinách před Drysicemi, kdy při západu slunce začalo hustě sněžit.

Za primáty

Do Drysic kolona dorazila přesně v udaný čas, ve kterém měla být předvedena další ukázka pro místní občany. Jelikož se ale ve vesnici nikdo na program nepřišel podívat (pravděpodobně z důvodu stále klesajících teplot a brzkému západu slunce), naskytlo se alespoň více času na ubytování v místním obecním úřadě. Nadešlo také k prvním ošetřením puchýřů, které prováděl velice odborně s dlouholetou praxí, jeden z kaprálů, který během těchto chvil působil opravdu jako pravý poddůstojník, mimo boj přátelsky, však v samotném bitevním ohni měnící se v lítého lva mužstvu tak dodávajíce mnohé odvahy a kázně.

Všem známý oslavenec si po sundání pravé boty nemohl nevšimnout krví podlitého puchýře téměř přes celou střední část chodidla, a proto podstoupil jeho ošetření, které velice tiše sledovalo několik jeho oddaných přátel. Někteří již tušili že k tomu dojde, jelikož během posledních kilometrů byl vzhledem ke stylu své chůze mužstvem přemlouván k další přepravě na voze. To mu však v mžiku rozmluvil velitel kolony a zapříčinil tak, že nešťastník večer usnul mezi prvními stylem jemu nepřirozeným a v několika nadcházejících dnech byl přepravován doprovodným vozidlem.

Společné posezení třetí noc pochodu se těšilo opět pestrému kulturnímu programu zahrnujíce hraní v kostky u stolu místní krčmy během přednášky o primátech. Beznadějné ranní hledání dveří k toaletě v kuchyni kolegy spolubojovníka dělostřelce nakonec další program ukončuje, a i poslední hlouček ponocujících se na úřadě uchyluje ke krátkému spánku.

Morááávo, Morááávo!

V úterní ráno se opět po vyjasnění oblohy pohybovala teplota pod bodem mrazu, avšak v plánu byla poměrně odpočinková trasa k Vyškovu v délce 8,2 km (23, 19 km). V cíli byl totiž očekáván obsáhlejší programů i s ukázkou střetu s Francouzi na místním náměstí.

Tempo pochodu se konečně zmírnilo a po drobném oteplení je doprovázeno i prvním sluncem, které podnítilo lepší náladu mužstva. Po obědě ve městě následovalo ubytování v místní zoo, kde po menší pauze, kdy většina mužů dospávala spánkový deficit, bylo již vše připraveno k nástupu na náměstí k nočnímu střetu. Opět mě velení a organizace čet udivuje manévrem seřazení na bojovou linii z pochodového dvojstupu, který se odehrál v mžiku a bez sebemenšího problému. To se však nedá říci o mém nabíjení křesadlové muškety za minimální viditelnosti, jelikož nejsem schopný kontrolovat zásyp „pánvičky“ a několikrát během společných salv dosypávám prach k opakování selhaného výstřelu.

Program ukončuje vřelý a kraťoučký proslov organizátorky, který mnohé z nás více než kulturně obohacuje ale nepříliš zahřívá, neboť teploty klesají na teplotní minimum celého pochodu téměř k deseti stupni pod nulou. Po večeři doslova na dlažbě v jedné z ulic vedoucí z náměstí se mužstvo uchyluje k návštěvě ve městě věhlasné vinotéky s majitelem, který zřejmě kdysi vyhrál olympiádu v rychlosti kreslení plotů na lístky, ale při výuce matematiky ve škole očividně chyběl. Ve vinotéce se k naší koloně připojuje i skupina osmi příslušníků francouzské lehké pěchoty, kteří během příchodu do místnosti velice srdceryvně pějí francouzskou Marseillais. Příchozí „posila“ u naší kolony poměrně snižuje celkový věkový průměr, jelikož většina pějících kluků ještě nedostudovala střední školy. Zprvu působí velice odhodlaně i jejich výstroj, jelikož sebou nesou vše, co je na tažení zapotřebí ale zřejmě zapomněli během balení, jaké úseky pochodu nás očekávají v nadcházejících dnech. Proto bylo jejich balení náhradních párů bot, dek a všeho možného poměrně zbytečné a jak se později ukáže velice nepraktické. Já osobně jsem na pochod vyrazil pouze s náhradním a civilním prádlem s kterým jsem přijel vlakem. Často není zapotřebí balit více věcí, když se nepřespává pod širákem, postačí pouze celta a dlouhý plášť, což vojáka ve zbylé výstroji během spánku pod střechou dostatečně zahřeje.

V závěru večera se naše síly opět rozptylují k odchodu směrem na ubikace a směrem za dalšími krásami Vyškova. Nakonec s ráznější skupinkou kotvím v nedalekém sklepě, který i tak ve dvou intervalech později opouštíme. Druhé uskupení během návratu velice takticky obsahuje celé město a v závěru infiltrace přepadá zoo, kde později i ti nejvytrvalejší nakonec ulehají ke spánku.

Zítra budeš pochodovat až ti poteče krev z nosu!

Ve středečním ránu již bylo cítit opravdu velké ochlazení a začalo se polemizovat i o obléknutí zimních plášťů. K převléknutí bílých fraků nakonec nedošlo a po seřazení kolona nastupovala opět na vyškovské náměstí, kde po krátkém uvítání obdržela nabalené jídlo k polednímu obědu pod širým nebem. Délka středeční pochodové etapy byla jednou z nejkratších o délce pouhých 9, 8 km (17, 5 km) avšak, s poměrně velkým převýšením cestou z Vyškova ve směru na Kučerov ke svedení místní přeslavné bitvy. V půlce cesty byla ještě uskutečněna zastávka v Hlubočanech, kde byl opět připraven program pro domácí školu. Očekáván byl i krátký přepad od konkurence, s kterým si ale bez problému poradila lehká pěchota kolony mezitím kdy se granátníci občerstvovali.

Plán pak zněl jasně, rozdělat oheň nad Kučerovem a obědvat pod širým nebem. Před kolonou tak mělo vyjet doprovodné vozidlo (posádku tvořil ve Vyškově přiřazený klubový veterán a již známý oslavenec s puchýřem přes pravé chodidlo) a vůz s dvojspřežím dělostřelecké gardy. Zvláštním rozčarováním pro granátníky byl ale pohled na předem určené místo setkání pěší kolony a doprovodných vozidel, které zelo prázdnotou. Legendární telefonický rozhovor velitel s posádkou doprovodného vozidla zapříčinil, že do pár minut bylo vše na místě i s „chudákem“ řidičem, který si nestihl ani dopít čaj.

Pečení jídla na otevřeném ohni se stalo vítanou změnou, při které se pocity z pochodového života hlouběji fixovaly a v paměti tak aktivovaly čím dál více podnětů k nezapomenutelným vzpomínkám. Zprvu byly drženy dle táborového řádu hlídky v nejbližším okolí, aby bylo zajištěno potřebné bezpečí kolny. Granátníci do poslední doby celého pochodu totiž nezapomínaly na to, že každý z širokého napoleonského reenactmentu o pochodu věděl a mohl kolonu kdykoliv z úkrytu napadnout, nebo jinak vyzkoušet její bojeschopnost během přesunů. K tomu tento den nakonec nedošlo a kolona se po oddychu mohla v uspořádaném tvaru přesunout do Kučerova k dalšímu nočnímu střetu.

Na místní návsi byly tak k vidění složky zúčastněných armád polního tažení v roce 1805 a jejich užitá taktika zahrnujíce pohyby nebo střelbu v sevřených tvarech, rozptýlený střelecký souboj lehké pěchoty i pohyby přítomného jezdectva. Ubytování a občerstvení po programu bylo zajištěno v místním kulturním domě s restaurací.

Čas flambování

V průběhu večera jsem byl pozván spolubojovníky v čele s velitelem k jednomu ze stolů na chodbě, který jako poslední vykazoval aktivity v režii rakouských bílo kabátníků. Stůl se celý krásně zelenal a sem tam prosvítal kousek citronu v jehož kombinaci se zelená barva stávala čím dál více sympatičtější díky receptu jednoho z kaprálů, který v nadcházejících bojích přijde o hlas. Druhý z kaprálů mezi tím, opět vytáhl ze svého bezedného arzenálu aromatický čaj, což mělo za následek zvýšenou pozornost velitele kolony, který byl i tak nuce společně s ostatními poslouchat nářek našeho oslavence nad jeho puchýřem na pravém chodidle. I když byl nebožák ošetřen a vyměnil si i obuv, stále zřejmě nesnesitelně trpěl, jelikož to nepřetržitě dával najevo aby na to nikdo náhodou nezapomněl. Žal velitele dosáhl vrcholu ve chvíli, kdy si začal nešťastník své chodidlo u stolu masírovat za doprovodu zvláštních grimas a vzdechů mezi kterými byla rozeznatelná pouze opakující se fráze „celé chodidlo mě hoří“. Velitel konejšivými slovy trpícího uklidňoval a nejspíš pro zmírnění jeho muk vylil vysoce oktanový čaj na jeho nahé chodidlo, ruku i stůl. K dovršení terapie již stačila pouhá jiskra, která přišla vzápětí a z níž se u stolu náhle rozzářilo oslňující světlo v místech kde před chvílí probíhala masáž. Přísedící u stolu chtěli začít kamarádovy pomoci hasit, ale popadnout dech v průběhu nekonečného smíchu bylo důležitější, mnozí se sunuly pod stůl nebo padali na lavice ve smrtelných křečí v průběhu nečekaného ohnivého vystoupení. Jediný při smyslech zůstal přítomný polní myslivec, mimo jiné bravurně míchající kávu, kterou mužstvo často během pochodu občerstvoval. Ten se jediný zachoval jako pravý kamarád a několika dobře mířenými údery na ohromný plápolající puchýř svého soudruha zdárně uhasil i navzdory jeho pronikavému řevu. Večer tak byl jasně u konce, neboť ohromující výkon našich bránic vyčerpal poslední zásoby energie a pomyšlení na nadcházející etapu nás postupně zavedlo společně s uzavřením podniku ke zaslouženému spánku.

Větrník

Ve čtvrtek 1. prosince ráno bylo s konečným rozhodnutím veleno obléci zimní pláště, na jejichž poslední užití někteří granátníci ztěžka vzpomínali, sněhový poprašek a silný ranní mráz toto rozhodnutí však jasně ospravedlňoval. Lehká francouzská pěchota si u velitele vyžaduje povolení o vyjití s předstihem s možností otestovat bojeschopnost kolony. Velitel jim vyhovuje a po chvíli již hovoří ke granátníkům o těžkosti nadcházející pochodové etapy, která bude tradičně po své 20 km (25, 6 km) délce ukončena závodem nejzdatnějších jedinců pochodu do kilometr táhnoucího se vršku před Heršpicemi.

Naše zraky se tak upřely na nedaleký vrch příznačně nazvaný Větrník zvláštní svou polohou a terénním reliéfem především z jeho jižní strany. Polní myslivci zajistili přední hlídky a v místech strmějšího stoupání již padají od nich první výstřely na rovněž pálící Francouze. Ti snad nemohli pomýšlet na vetší úspěch, neboť po rozvinutí takřka čtyřnásobné granátnické přesily jsou hnáni téměř přes celý svah až na blízké pole kde po několika osobních soubojích hrdinně končí do jednoho na zemi. Pravdou je, že byl svah s převýšením téměř 80 metrů díky bojové náladě zdolán v několika minutách což bylo v chladném počasí a díky úspoře času určitě vítáno.

Postupem dne během sestoupení z návrší po jeho hřebenu se začíná oteplovat se současně padajícím deštěm, který naštěstí netrvá dlouho. Po příchodu do Letonic jsou místní škole opět tradičně představeni zástupci jednotek účastnících se pochodu, jejich výstroj i výzbroj. Následuje přesun na oběd poskytnutý obcí a chvíli na to je opět celá kolona v pohybu. Na mužstvu je již znát po několikadenních přesunech značná únava u některých i v důsledku nedostatečného spánku ale stále se udržuje nastavené tempo, které se přerušuje pouze krátkými přestávkami přibližně v hodinových pochodových intervalech. Na předposlední zastávce u Rašovic již znějí informace o krátké vzdálenosti ke startovní čáře závěrečného závodu do vrchu.

Hamburger hil

Poslední přestávka pod vrchem příznačně nazvaným granátníky Hamburger hil končí a kolona se po krátké instruktáži velitele o pravidlech závodu posouvá kupředu. Po několika set metrech je minuta prudká zatáčka vpravo a na povel velitele vystupují z řady odvážlivci, kteří se rozhodli po téměř 76 ujitých kilometrech (125 km) závodit o dosažení kraje poslední vesnice symbolicky stojící mezi nimi a Slavkovem u Brna. Trasa závodu dlouhá necelý kilometr se postupně převyšuje o 70 metrů (viz. ČÚZK: Geoprotál - Analýzy výškopisů), přičemž nejstrmější stoupání ve střední části obnáší 40 metrů na vzdálenosti 300 metrů a nepatrně tedy přesahuje 7,5 °.

Po srovnání do řady za stálé chůze je po další zatáčce vlevo veleno ke startu a několik šílenců opravdu zvyšuje tempo a míří k vrchu kopce. Držím se ze všech sil vedoucí skupinky a vím jen pokud bych se na chvilku opozdil už bych na dalších částech závodu skupinu nedohnal. Jeden z nejvyšších granátníků, nesoucí celý pochod francouzskou kořistí mušketu, nastavuje neskutečně vražedné tempo a všichni soutěžící se ho musí držet. Mě najednou absolutně tuhnou nohy tak musí část trasy cupitat abych je donutil k potřebnému pohybu i když ostatní pouze dělají dlouhé a rychlé kroky. Od skupiny se přerostlí granátník nakonec odděluje společně s kolegou od ruských polních myslivců, o kterém jsem již v předchozích dnech zaslechl, že je jedním z adeptů na vítězství a s poměrně velkým předstihem vedou závod. Mě předbíhá nakonec i vítěz z předchozího ročníku, ale ze všech sil jsem se rozhodl se od něho neodpoutat. Jediným ukazatelem blížícího se cíle pro mne bylo náhlé sprintování zmíněného kolegy, který rázem předběhl vedoucí pár. Beru proto poslední síly a sprintem se blížím na druhém místě k cíli. Ve chvíli kdy jsem minul kdysi vedoucí pár závodu mne předbíhá zeleně zbarvený ruský kolega, který mne posouvá na konečné třetí místo. Dobíhám do cíle, hlídaného Javornickými dělostřelci a své dosažní cíle stvrzují úderem muškety do značky informující přijíždějící o začátku obce Heršpice. Ke značce si i sedám a očekávám své plíce, které byly zřejmě ještě kousek od startu pod kopcem. Na gratulace kamarádů nejsem ani schopen odpovědět a ztěžka se zvedám až když přijíždí vůz a přichází zbytek mužstva společně i s odhodlanými Francouzi, kteří se nakonec ani závodu nezúčastnili.

Heršpice, obec nejmilejší

Po krátkém střetu a prezentaci jednotek místním občanům je veleno k přesunu do nedalekého kulturního domu, kde je kolona zajištěna k přenocování i vydatné večeři s dodržením stejně důležitého pitného režimu. Poprvé se moje mušketa setkává s celkovým vyčištěním a moje prvotní plány dospat noci z předchozích dnů se hroutí, jelikož se opět začínají vyrábět náboje a hrát kostky. Noc se zdá být nekonečná a ulehám až téměř s ranními paprsky krátce po povedeném kulinářském vystoupení jednoho vojína francouzské pěchoty, který zahalil část kuchyňky do neproniknutelné mlhy.

Ráno je ve shonu vydán rozkaz k urychlenému sbalení, jelikož je v plánu živý vstup ČT do ranní show, která má jistě nedočkavým divákům u jejich televizorů a napříč internetem připomenout, jaké že výročí se bude slavit. Páteční dopoledne bylo pro mediální propagaci snad přímo stvořené, protože během zdolávání posledního úseku o délce 5, 9 km (13, 98 km) k obci Slavkov u Brna jsme byly dostiženi i fotografem slovutné agentury REUTERS (k pozdějšímu zjištění fotky kolny, které fotograf pořídil byly k vidění v následujícím týdnu např. na Indonéském webu i v jiných zemích Evropy).

Na mírném svahu nad Slavkovem je ještě rozložen tábor k obědu pod později krásně zapadajícím sluncem, opět s nepopsatelnou atmosférou. Většina spolubojovníků označuje právě toto místo za konec pochodu, jelikož v dalších dnech již budou členové kolony čelit víru organizovaného víkendovému programu oslav výročí Bitvy u Slavkova. Slova mnohých nabývají významu hned když nastupujeme z pochodové kolony na bitevní linii slavkovského náměstí, jakožto k předzvěsti dvou nadcházejících dnů, kdy stanu společně po boku dalších příchozích členy spolku v dvou již větších bitvách.

Závěrem

S granátníky jsem urazil celkem 76 kilometrů plánované trasy pochodu. Po přičtení dalších kilometrů změřených Ondrou a prezentujících části programů každého pochodového dne, vždy po dosažení denního cíle se počet kilometrů zvyšuje na 125. Nesmíme při uvádění těchto záznamů zapomenout na místa s převýšením kdy se vypětí sil znásobuje nabo na místa kde byl veden pochod nejen po zpevněných asfaltových komunikacích ale i prostým terénem.

Během celého týdne, který začal v Náměšti na Hané v sobotu 26. listopadu a skončil v neděli 4. prosince v prostorech Mohyly Míru si mnozí nesundali uniformu a v podstatě celý úsek těchto vzdálených dvou bodů příslušníci kolony ušli pěšky s téměř 20 až 25 kilovou zátěží granátnické uniformy.

Tento pochod naskýtá možnost nejen si vyzkoušet nevýhody i přednosti výstroje rakouského granátníka z období napoleonských válek ale hlavně blíže se seznámit s atmosférou pěšího přesunu jako takového. Pokud se někdo tímto obdobím zabývá, ať už v jakékoliv sféře, účast na podobném pochodu je vítaným rozšířením jeho zorného úhlu pohledu na konkrétní i globální historická fakta.

Pěšky se přesouvající kolona ostravských granátníků nefunguje jako skupina sestavená z jednotlivců ale jako kompaktní celek, který je i po denním pochodu schopný stanout na bitevním poli a organizovaně čelit nepříteli. Zkušenosti nasbírané léty se úročí při mnoha příležitostech nejen při rozkládání tábora a přípravy menáže ale i při udávání pochodového tempa na celém úseku pochodu, který velení kolony zná již nazpaměť. Účast trénu s dělostřeleckou kolesnou v režii Javornické dělostřelecké gardy je téměř nezbytná, neboť zajišťuje v poli a během přesunů nutné zázemí i prostor pro možné lazary pochodu. Navíc přítomnost páru koní je dalším oblíbeným zpestřením pro pěší mužstvo.

Ještě jednou bych chtěl granátníkům v čele s velitelem a předsedou spolku z celého srdce poděkovat za možnost se takovéto originální akce účastnit a věřím že můj kontakt v nadcházejících letech s bojovníky z Ostravy bude sílit nejen na poli reenactmentu napoleonských válek ale i války prusko-rakouské z roku 1866.

Matouš Holas

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku