Občanské sdružení, zal. 1974

Znojmo

Bitva ze třetího patra

28. 9. - 30. 6. 2013

Do Znojma jsme dorazili někdy kolem půlnoci. Dvakrát jsme se ztratili a couvali tak úzkými uličkami, že jsme museli postavit „hlídky“ k autům, aby je šofér neodřel. Tábor jsme stavěli v hluboké noci, jak je naším dobrým zvykem, takže jsme to nějak zvládli. No jo no, když se nám řekne, že máme jet do Dobšic a nakonec je to v Oblekovicích...

Večer byl veselý. Přišel za námi Ivan Vystrčil a vyprávěl nám, jak stál Drsný Hlady čestnou stráž, když byl ještě v gardě. „Oni tam napochodovali s kamenným ksichtem a postavili se do pozoru, ale, bohužel, se o hrob sekli. A ten Koláček, co je tam pohřbený, se dodneška diví, za co dostal tolik věnců!“ Pak přišla ještě nějaká holka, která absolutně nevěděla, kdo je kdo, a vyptávala se nás. Obrátila se i na mě: „A ty jsi voják, nebo markytánka?“ Rozšafně jsem se zhoupla dozadu a k obecnému obveselení odpověděla: „Já jsem tady vedoucí!“ Tradičně bodoval také Polívkář. Chodil a každému vykládal, že mu zachránil život, aniž to nějak blíže upřesnil. Herr Hauptmann to shrnul: „Když mě uviděl, řekl: Tobě taky! a spadl. – Milane, já jsem se ti chtěl podívat do očí a od srdce ti poděkovat, a tys tam nebyl!“ Pak došlo o na Polívkářovo uklízení, které skončilo tím, že Tonda ležel ve stanu vedle něj a zpíval mu ukolébavku. Do stanů jsme zapadli asi ve tři, mládež se ještě bavila, což „Toho, který má spacák do -20“ rozčílilo natolik, že okamžitě ústně rozprodal všechny svoje věci řka, že je to jeho poslední akce, což vedlo k tomu, že jsme vymýšleli, koho bychom mu měli hodit do stanu.

Ráno jsme šli fasovat a trochu jsme se zděsili toho množství. Byla soutěž ve vaření, kterou jsme nevyhráli i přes to, že jsme měli v komisi nastrčeného Herr Hauptmanna. Na vině byla skutečnost, že Danka nasypala do zelí pálivou papriku místo sladké. Jednomyslně jsme se však usnesli, že to není vina Danky, ale Marťase, který, ve snaze přispět svou troškou do mlýna, donesl sáček papriky a striktně prohlásil: „Hoď tam tuhle, ať jí neprojde trvanlivost,“ aniž se podíval, co je na sáčku napsáno. A pochopitelně byla na vině i Danka ml., která si doma zapomněla šaty, a když jsme jí navrhovali, aby tedy komisi servírovala tak, jak ji pánbůh stvořil, že pak určitě vyhrajeme, zavolala kolegyni, aby jí šaty dovezla.

Také se dělaly patrony a strhl se boj o to, kdo bude sypat, účastníci prohlašovali, že jsou leví a nic jiného neumí. Do toho jsem přišla oznámit, že přivezli dřevo. „A to je originál dřevo, nebo je to...“ zeptal se „Ten, který má spacák do -20“. Strážce korkoťunku ho nenechal myšlenku dokončit: „Ne, to je čínská kopie!“ Pak jsme spekulovali o tom, jestli to dělají z papíru, plastu nebo ještě něčeho jiného. Strážce korkoťunku to uzavřel prohlášením: „Jestli na tom máme vařit, ať nám donesou certifikát!“

Potom se šlo na bitvu, během které se původně měl dobývat most přes Dyji, ale nakonec ho kvůli povodním postavili na souši přes příkop. Bojiště bylo dost nešťastně zvolené, byly na něm stromky v ohrádkách a celá bitva působila z pohledu diváka dost staticky a nudně. Zpestření nám poskytl pouze Herr Hauptmann, který do vysílačky prohlásil: „Žádám, aby vysílačky během bitvy používali jenom vojáci, jinak se bitva nezdaří!“, což pak okomentoval: „Oni tam pindali něco o sanitkách a kdo má v tom chaosu bojovat!“ a Ivo, který dorazil z Prátru a protože nestihl bitvu, stál s námi u diváků, kteří se ho ptali: „A co ty tady? Tebe vyloučili?“

Po bitvě jsme ještě zašli vzdát poctu k pomníčku a také jsme měli krátkou klubovou schůzi, na které se Polívkář hlásil o slovo, a když ho dostal, řekl: „No, já bych k tomu... takže ono... však mi rozumíte, ne?“ Když jsme řekli, že nerozumíme, přiznal, že ztratil nit. A už pozvolna nastal večer, který nám přinesl mnoho opakovaných cest na hřiště, kde se vydávala večeře, a zpátky. Drsný Hlady se vracel do tábora a na dotaz, proč nezůstal na hřišti, odpověděl: „Pivo, večeře, Polívkář, servis, chápeš, ne?“ Na hřišti zatím pulzovala zábava. Vyprávěli jsme si historky a sdělovali si postřehy a smáli jsme se tak, že už jsme ani nemohli mluvit. Nový zájemce Andrej, kamarád Lubka Švrčiče, nezůstal nic dlužen svému příjmení Labuda a obveselil nás příběhem z Lubkova života. „My sme mali na Hrade keltskú noc. Bili sme sa tam takými tyčami, ale abysme sa nepopichali, dali sme si na konce také oné vycpávky. No, ale jeden chalan, taký zarastený, urobil Lubovi modrinu. A Lubo si to zapamätal. Keď už bola tma a ten chalan si napichol na tu tyč kurča a chcel si ho opiekat nad ohňom, Lubo sa zrazu vyrútil zo tmy a to kura mu šablou odťal! On sa preňho natiahol... a pak si tam chladil ruku.“ Zbyněk Petruška, místostarosta Kyjovic, který doposud nezapomněl na to, že se nedostavili Francouzi, zase trval na tom, že rozešle pohledy a napíše na ně: „Zasílám pozdrav z Kyjovic. PS: KVH Ostrava vůbec neznám!“

Někdy kolem druhé hodiny zhasli a my jsme vyrazili na zpáteční cestu temným hvozdem kolem řeky. Slova se ujal Kikin, který nám sděloval, že nemůžeme ani v té tmě spadnout do řeky, protože je čas candátů, kteří světélkují. Máme si tedy dávat pozor, kdybychom uviděli svítící oči, není to kočka, ale candáti a jdeme do vody. Byla to nová informace, která mě přiměla, abych si ji ověřila na internetu. A ano, je to pravda. Nicméně, žádné candáty jsme neviděli, ani zdálky, ani zblízka.

Po návratu do tábora už jsme široko daleko nikoho nenalezli a Herr Hauptmann mě požádal, abych ve velkém stanu rozsvítila svíčky. Vešla jsem do stanu a zamířila do skladu, vzala jsem tašku, do které jsem svíčky dala, a škrtla zapalovačem. Vzápětí jsem ho rychle zhasla a krátce se pomodlila. Svíčky někdo vysypal a místo nich naplnil tašku patronami. Řekla jsem tedy Herr Hauptmannovi, že mu radši půjčím baterku, a stěžovala si na výměnu materiálu v tašce. „Mohla jsem vyletět do vzduchu!“ – „Ty jak ty. Ale co stan?!“ soucítil se mnou. Drsný Hlady a Vlado se pustili do odbornické debaty o zbraních, Zbyněk rozvíjel svůj nápad s pohledy a tak jsme šli radši spát. Každopádně, zasmát se tak, že přijdete o hlas, je velmi očistné.

Nedělní bitva se konala v Louckém klášteře. Klášter je před celkovou rekonstrukcí, takže bylo dovoleno bojovat i uvnitř. Společně s fotící Dankou ml. jsme zaujaly postavení ve druhém patře, ale protože jsme byly vykázány, přesunuly jsme se o patro výš, takže se nám naskytl pohled z ptačí perspektivy. A jak nebyla sobotní bitva nic moc, takhle si to vynahradila. Byla to jedna z nejkrásnějších bitev, které jsme kdy svedli, bez hluchých míst, akční, neustále v pohybu, jedním slovem fascinující. Střelba duněla uvnitř kláštera a venku se odrážela od zdí, vojáci útočili na bránu a ztékali zeď po žebřících, operovali v četách, z nichž každá měla jiný úkol. Mrazilo mě v zádech a konečně mě to po těch letech začalo zase bavit. A zjevně to bavilo i bojující. Je těžké říct, proč se některá bitva takhle výjimečně povede. Ve hře je mnoho faktorů, mezi jiným zřejmě i to, že když spolu stejní vojáci bojují dva dny po sobě, jsou už sehraní. Zde pochopitelně udělalo své i atraktivní prostředí kláštera. Je jenom škoda, že se s rekonstrukcí kláštera začíná až v době, kdy už je v hodně politováníhodném stavu.

Po bitvě jsme dostali víno a brožury Morava napoleonská a pak jsme nasedli do autobusu, odjeli do tábora a začali se balit. To, že jsme domů dorazili až kolem desáté večer, nebyla naše chyba. První zdržení bylo zapříčiněno tím, že se peníze vyplácely na hřišti, což nikdo nehodnotil dobře. Od Ivana jsem ještě vyfasovala barel vína, který jsem odhadla tak na 5 l a který jsem ani nechtěla na tu vzdálenost tahat. Nakonec jsem se obětovala, a když jsem po „výkonu hodném indiánského nosiče břemen“, jak praví Jirotka v Saturninovi, dorazila do tábora a stěžovala si, co jsem to musela táhnout, podíval se Herr Hauptmann na barel a řekl: „To je 5 l, myslíš? To je deset!“ – „Cože?! Kdybych to byla věděla, tak bych to tam byla někde hodila do křoví!“

Druhé zdržení už veselé nebylo. Dělostřelci z Bystřice pod Hostýnem nám volali, že u Lechovic sjeli z cesty, a žádali o pomoc. Mysleli jsme si, že jenom sjeli z krajnice, ale když jsme dorazili na místo, naskytl se nám naprosto jiný pohled. Vozík s dělem, odhadem tak o váze jedné tuny, zavadil v zatáčce ve stoupání o krajnici, utrhl se, přeletěl přes svodidlo, ve třech metrech nad silnicí urazil hrubou větev, a spadl tak pět metrů dolů do lesa. Dominik shrnul celou situaci stručně: „Ta větev, to bylo psycho!“ Společně s Bohušem z Monarchu jsme pomohli dělo i vozík vyprostit a po necelé hodině jsme pokračovali v cestě. Nic dalšího už se naštěstí nestalo.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku