Občanské sdružení, zal. 1974

Prayssac

Vepřové žabími stehýnky nenahradíš

10. - 12. 5. 2013

Středa/Mittwoch – 8. 5. 2013 (CZ/A)

S odjezdem na Prayssac jsme váhali ještě den před odjezdem. Je to daleko, organizátora jsme osobně neznali, vznikaly různé komplikace s dopravou spřátelených dělostřelců. Nicméně jsme si dodali odvahy s tím, že nám až doposud všechno vyšlo a ve středu jsme vyrazili. Kupodivu jsme naložili tak rychle, že nám vznikl hodinový předstih, než jsme ale dorazili do Brna, stačili jsme dohnat původní časový plán. Řidiči jeli dobře a ráno jsme už byli v Itálii. Nicméně, byli jsme tak otlačení a pokřivení, že jsme měli pocit, že už se nikdy nenarovnáme.

Giovedi – 9. 5. 2013 (I)

Protože se vždycky musí vyskytnout nějaká cestovní nepříjemnost, dostali jsme se do kolony, ve které jsme vězeli 2,5 hodiny, a tak se stalo, že původní zastávka v Loanu musela být zrušena. Vzali jsme si mapu a dívali se, kde nejblíž by se dala bezpečnostní přestávka přečkat, a rozhodli jsme se pro naši starou známou Peschieru. Voda byla ze začátku hodně studená, ale protože jsme z našich klimatických podmínek podstatně otužilejší než Italové, neváhali jsme a skočili do ní. Slunění však naší kůži vybělené po dlouhé zimě uštědřilo fotonový výprask a většina z nás se divila, jak kuriózně se dá spálit. Corporal Lexikon vypadal tak, že Herr Hauptmann poznamenal: „Maro, ty klidně můžeš velet rajčatovému batalionu!“

Část jednotky se pustila do hraní fotbalu, volejbalu a vodního póla. Balón často končil ve vodě a i když už se smrákalo a vzduch se zřetelně ochladil, Polívkář se svlékal a oblékal ještě 3x a Herr Hauptmann 2x, aby pro něj skočili. Polívkář třímal taktovku obecné zábavy i nadále. Nejdřív přiběhl od části jednotky detašované v místní restauraci u piva a pravil, že má donést batoh. Přišel ještě 3x a vždycky nějaké batohy odnesl. Herr Hauptmann prohlásil: „Jak ho uvidíte, že se vrací počtvrté, tak počítejte s tím, že jde něco vrátit, protože tolik jich tam není!“ A měl pravdu. Polívkář před nás praštil náručí batohů a sdělil nám: „Už na vás mr..m, volové!“

Když se večer nachýlil, odebrali jsme se do pizzerie. Polívkář plynně komunikoval s číšníkem a objednával si „Birra grande mediale.“ Číšník se podíval na zbytek stolovníků a vyžádav si očima jejich souhlas, řekl pouze: „Normale.“ A „normale“ také přinesl. Polívkář se vzpěčoval, že chtěl „grande“, ale po několika minutách se pohroužil do hlubokého spánku. Když ho viděl číšník, posměšně pronesl: „Grande!“

Polívkář ovšem nespal navěky a když se probudil, oblažil nás další vybranou kulinářskou scénkou. Zaostřil na pizzy na stole, uchopil ubrousek, několikrát ho labužnicky přeložil a pak se do něj k překvapení všech přihlížejících s nečekanou chutí zakousl. O půlnoci jsme se shromáždili na náměstíčku na začátku pláže a nastoupili do své kovové rakve, abychom v ní strávili další mučednickou noc.

Vendredi – 10. 5. 2013 (F)

V devět ráno jsme z autobusu vyskládali své polámané kosti v Salon de Provence a všichni jsme okamžitě začali pčíkat, protože jsme byli vymražení od klimatizace a také proto, že ve větru poletoval prach ze stavby parkoviště. Kýchání bylo do slova a do písmene poznávacím znamením naší výpravy. Odebrali jsme se do nedalekého muzea Empéri, kde nás čekalo milé překvapení. Průvodce se nás vyptal, odkud jsme, a když to zjistil, vytáhl si blok, kde měl napsané věty v češtině, předčítal nám je a snažil se opravit si výslovnost. Pak jsme si prohlíželi expozici a byli jsme rádi, že s námi nejsou některé osoby, které jediné vědí, co je ve francouzské vojenské historii správně, a jistě by průvodci řekly, kde mají špatně popisky. Říká se, že Provence voní levandulí. Nevoní. Ale kvete. Aspoň v tuto dobu. Všude, kam jsme se podívali, byly koberce květů všech barev.

V poledne jsme pokračovali v cestě do Carcassone. Nebe bylo zatím bez mráčku, ale foukal protivný ledový vítr. V následujících dnech jsme měli zjistit, že tady vůbec fučí mnohem více než u nás. Tentokrát se nám podařilo k La Cité trefit bez toho, aniž bychom se pro nadměrnou výšku zarazili o most, a rozběhli jsme se po křivolakých uličkách. Přestože nemluvím francouzsky, povedlo se mi vyreklamovat poruchu automatu na pamětní mince. Když po vhození 2 E nic nevypadlo, přečetla jsem si na boku název obchodu, kam se máme obrátit, a protože automat stál hned vedle něj, vešla jsem dovnitř a oznámil paní za pultem: „Automat clefs problem.“ A ona mi minci podala, což potěšilo zejména Danku Wetterovou, protože ta 2 E patřila jí.

V šest odpoledne se za námi naposledy zavřely dveře autobusu a my jsme zamířili do Prayssacu. Už se zdálo, že tam nedojedeme, protože se před námi objevil most, o vhodnosti jehož šířky pro autobus jsme měli důvodné pochybnosti, ale nakonec jsme se o fous vešli, no, o fous, asi o 2 cm na každé straně zrcátek. Jeli jsme krajinou, ve které se jen čas od času objevovaly domy, sice velice hezké, z kamene, ale také velice zřídkavé. Když jsme uviděli ceduli Prayssac, řekla jsem, že na mapě to vypadalo jako město, a jeden z řidičů poznamenal, že je to spíš taková roztahaná vesnice.

Tábor jsme našli poměrně snadno, ale ne díky cedulkám, nýbrž díky GPS, a překvapilo nás, že i polňačky mají názvy. Na místě už byli Francouzi, kteří přijeli s Pierrem Lázničkou, a sdělili nám, že co se týká hygieny, je to zde tak katastrofální, že už radši otevřeli zásoby vína. Na záchod to bylo půl kilometru a voda veškerá žádná. Zoufalství jsme však nepropadli a zásoby vína jsme neotevírali, protože jsme byli zváni k Francouzům. Trochu jsme se kvůli jazykové bariéře cukali, ale Polívkář to rozsekl větou: „Hoši, nechme těch trapných formalit a pojďme se ožrat!“ Tak jsme tedy šli a Francouzi nám dali výbornou paštiku a růžové víno. Zůstali jsme tam asi do tří do rána a pak jsme se konečně odebrali spát do vysněné ležaté polohy.

Samedi – 11. 5. 2013 (F)

Ráno jsme dostali potraviny na snídani a po krátké secvičné jsme se zúčastnili přehlídky u Bessiérova památníku. Odpoledne byla první bitva ve městě. Sešlo se tolik lidí, že se až nezdálo možné, že by se do toho miniaturního městečka mohli všichni vejít, a všichni byli nadšení. Tleskali nám, kam jsme se hnuli, a ovace bylo slyšet až do tábora. Operovali jsme ve třech četách a proplétali se křivolakými uličkami mezi diváky i Francouzi. Ti útočili na tambora, Herr Hauptmanna i praporečníka. A to tak vehementně, že to Velkého Trola poprvé v kariéře donutilo vytáhnout šavli. Honza Dvorský to líčil takto: „Ten Francouz hodil na tu vlajku takový pěkný pohled... a pak jsme ho umlátili.“ Trol pravil: „Jo. Jak jsem vytáhl šavli, tak se dal na útěk. To je projev toho, že jsme elitní jednotka!“ Herr Hauptmann to viděl jinak: „Jak jsi vytáhl tu šavli, tak ten Frantík sice uskočil o dva kroky dozadu, ale proto, že ji máš do půlky rezavou jak liška a zavánělo to otravou krve!“ Trol se nedal: „Však já jsem ti říkal, že ji potřebuju trochu ojet!“ A Drsný Hlady: „No, když ji budeš pořád jenom ojíždět, tak ji za chvíli budeš mít jak alobal!“

Jinak byla bitva hodně akční, protože k tomu uličky skýtaly možnost, a pochopitelně na nás také pozitivně působilo ustavičně hlasitě projevované nadšení publika, které za vojáky pobíhalo sem a tam a to tak vytrvale, že jsem se čas od času musela probít s vysvětlením: „Já jsem se sem třískala 2.000 kilometrů, takže prostě budu mít fotky nejvíc zblízka!“ Těsně před koncem bitvy zaujal Drsný Hlady obranné postavení za jedním z dekorativních sloupků kolem sochy maršálovy sochy a pak se vychloubal, jak ho má velkého.

Po obligátním kolečku kolem kostela jsme se vrátili do tábora. Zkonzumovali jsme pozdní oběd a František Kopecký měl v úmyslu nám vyprávět jakýsi příběh, který začínal: „Já jsem se s ním vyfotil a on pak umřel.“ – „Ty, Františku, a to se ti stává často, že kdo se s tebou vyfotí, ten umře? Hoši, nikdo se s ním nefoťte! A ty se foť jenom s tím, koho máš rád!“ František mě nařkl, že si vymýšlím legendy a já jsem mu na to sdělila, že aspoň bude v reportáži. Pokoušel se mi vyhrožovat, že on napíše svoji, ale pak připustil, že to bude oficiální zpráva a podobné věci se tam nedostanou. To nám ale nezabránilo dát mu seznam osob, s nimiž by se podle nás měl vyfotit.

Veškerou službu v táboře obstarávali trestanci Ivo, Dan a Koťák, kteří si to vysloužili tím, že se nedostavili na kontrolu zbraní a místo toho se šli ráchat do sprchy. Bránili se sice, že údržba těla je také důležitá, ale Corporal Lexikon byl důsledný. Sotva skončili s jednou prací, hned jim uložil jinou, takže chodili pro vodu dva kilometry, jenom aby nebyli pod dohledem.

Večer jsme slavili třicátiny Strážce korkoťunku. Herr Hauptmann po celý den svědomitě rozdával pozvání tradičním: „Ívnink tam!“ (Pravda, kritizoval nás, že neříká: „ívnink“ tam, ale „ívnink big celten“, ale shodli jsme se na tom, že TAM tam prostě bylo.) O hosty tedy nebyla nouze. Za chvíli bylo národnostní složení ve stanu tak půl na půl. Sotva vstoupil Pyžamový lord Walter (tuto přezdívku jsme mu dali kvůli oděvu, který měl být slavnostní, ale vypadal jako květované pyžamo), Herr Hauptmann ho uchopil kolem ramen a na uvítanou mu zazpíval píseň Tři tamboři.

Zpěv až do ochraptění pokračoval a to na obou stranách. „Oni se sice hodně snaží, ale našich decibelů prostě nedosáhnou!“ prohlásila jsem, když už mě bolely obě uši. „Oni se vůbec snaží předčit nás vším, počtem, chytrostí, ale nějak se jim to nevede,“ pravil Honza Dvorský. A aby nás nepředčili opravdu v ničem, přijal Herr Hauptmann vyzvání Pyžamového lorda na páku (už jednou si to tímto způsobem rozdali, asi před 10 lety, a Pyžamového lorda to tak žralo, že žádal odvetu) a jako zdvořilý hostitel to chtěl uhrát na remízu. Ovšem – viděla to Zdenka Volná, vykřikla několik povzbudivých slov a soutěživý duch a Herr Hauptmann zvítězili. Jak byl tak zanořený do klubka Francouzů, vznesl dotaz, jak se francouzsky řekne horník. „Permoník!“ odvětil kdosi. „Ale je třeba dbát na správnou výslovnost. L´ perrr-mo-nyk!“ dodal Zdeněk Šafr. To už k nám přistoupil Polívkář a ptal se, od kdy Herr Hauptmann hovoří francouzsky. „Od dvou promile. Od tří plynně,“ vysvětlila jsem mu.

Francouzi v našem stanu byli čím dál tím veselejší a cítili se jako doma, takže se nám po něm začali věšet. „Ten šuan nám tak pruží o stan, že nám ho brzo vyvalí,“ stěžovala jsem si. „Běž ho vylískat!“ naváděl mě Honza Dvorský. „Je třeba mu buď dolít, nebo ho vyhodit,“ mínil Drsný Hlady. „Škoda peněz. To druhé,“ uzavřel to Honza.

Na závěr večera, asi v půl páté ráno, přivedli puboši hocha, který tvrdil, že je v cizinecké legii a daroval nám DVD vojenské školy v Saint-Cyr. Po té se rozloučil s tím, že je tři čtvrtě na pět a on musí být v pět na severu Francie. Nikdo mu to nevěřil, ale také nevyvracel. Zjistili jsme rovněž, že Trol mluví ze spaní, ale nebylo mu moc rozumět. Je fakt, že Drsný Hlady dostál svému úkolu a udržel duo Milan?Milan alias Polívkář?Trol v přijatelném stavu po celou dobu akce.

Dimanche/Sonntag – 12. 5. 2013 (F/D)

V neděli se většině z nás vstávalo krušně a lehce jsme se balili už po pietním aktu. Druhá bitva byla na poli uprostřed tábora a hodně při ní hořelo, takže bylo špatně vidět a ještě hůř se fotilo. Byli jsme opět rozděleni do tří čet a proplétali jsme se mezi hořícími kulisami pod nápory Francouzů. V jednu chvíli se bitva o Prayssac změnila v bitvu o Herr Hauptmanna, který byl ze zálohy napaden hulány. Drsný Hlady to však zpozoroval a vydal rozkaz: „Žeňte je! Střílejte po nich!“ a tak záhy prchali, odkud přišli a ještě jsme jim ukořistili šavli. Bitva skončila velkým seskupením živých i mrtvých na naší straně tábora a po té, co jsme odpochodovali, jsme se začali balit.

Nebe nad našimi hlavami prostřednictvím černočerných mraků nevěstilo nic dobrého a Herr Hauptmann chtěl balit velký stan. Když jsem viděla, jak mžourá, odeslala jsem ho do sprchy s tím, že než se vrátí, bude stan sbalený, a tak se mi podařilo otrávit velkou část jednotky, protože jsem ji ze strachu z deště a následného sušení honila tam a zpátky. Naštěstí se nám povedlo naložit se za sucha a pršet začalo teprve po té, co jsme najeli na dálnici. Příkopy kolem cesty byly porostlé nejdřív žlutými a pak bílými a fialovými květy a výhled z autobusu byl kupodivu hezký. Byli jsme ale tak ubití, že jsme všichni brzy usnuli.

Montag/Pondělí – 13. 5. 2013 (D/CZ)

Noční přestávky v Německu byly krajně nepříjemné, jednak kvůli dešti, který nás zjevně pronásledoval z jednoho konce Evropy na druhý, a jednak kvůli tomu, že byla hrozná zima. Kromě toho si Eva našla pod kolenem klíště a Boris, který se všude, kam přijde, chlubí, že je zdravotník, se ho bál vytáhnout a říkal jí, že s ním má jet domů a pak jít k doktorovi. Ačkoliv zdravotník nejsem, vzala jsem pinzetu a klíště jí vyškubla a na světě byl klid. Asi kolem osmi ráno jsme překročili naše hranice a kolem poledne jsme šli u Plzně na oběd, a pak jsme si pouštěli filmy a pospávali. Po sedmé večer jsme byli v Ostravě.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku