Občanské sdružení, zal. 1974

Forte di Bard

Dějiny naruby

30. 8. - 1. 9. 2013

K téhle akci mě napadlo asi deset různých alternativních názvů. Padajícími knoflíky počínaje, Zdravým duchem ve zdravém těle konče, dále pak Starwars, Sicilská vdova a mnohé další. Ale protože při závěrečném útoku nás Francouzi, kteří se nikdy do pevnosti nedostali, hnali až na hlavní nádvoří, zůstala jsem u převrácených dějin.

O akci v pevnosti Bard jsme se dozvěděli od Francouzů v Prayssacu. Podívali jsme se na obrázky a videa a rozhodli jsme se, že tohle bychom měli vidět. Po několika bezvýsledných žádostech o zprostředkování jsem si prostě na internetu našla mailovou adresu organizátorů a napsala jim, že bychom se rádi zúčastnili a přiložila jim odkaz na naše fotky. K našemu velkému překvapení Italové obratem odepsali, že nás samozřejmě znají, že nás pokládají za jednu z nejsolidnějších jednotek v Evropě a že nás nepozvali pouze proto, že nemohou poskytnout dostatečné cestovní náhrady. Napsali také podmínky účasti, které jsme mohli přijmout, a proto jsme začali výpravu organizovat. To, že se nám to povedlo, že důkazem, že s překladačem se domluvíte s každým.

Vyjeli jsme ve čtvrtek večer a přetrpěli noc v autobuse. Ráno jsme se z oken rozhlíželi po Pádské nížině a já jsem poslouchala dotazy, kde mám ty Alpy, ve kterých se to má konat, a kdeže je ta zima, do které se mají teple obléknout. Alpy, nebo spíš jejich předhůří, jsme nakonec uviděli. Na kopcích byla spousta „hradů“ a řidiči se pořád ptali, jestli už je to ono. Odbývali jsme je tvrzením, že tohle je malé, až jsme nakonec přijeli na odstavné parkoviště San Giovanni, kde jsme měli podle instrukcí autobus nechat, protože se do pevnosti nemohl vejít, a spadla nám čelist. Z téhle strany vypadá pevnost nedobytná, protože k ní nevede žádná cesta, prostě tam jenom trčí na skále. Zavolali jsme organizátorům, že jsme tady a mají si pro nás přijet. Popojeli jsme přímo před bránu podzemního parkoviště a za ustavičného popojíždění vykládali autobus. Popojíždět jsme museli proto, že autobus byl tak dlouhý, že zakrýval buď vjezd nebo výjezd z parkoviště.

Když se nám podařilo všechno vyložit, odjel jeden z organizátorů s autobusem pryč a nám bylo řečeno, že prvních 10 osob má jít s průvodkyní. Ke svému údivu jsme nemuseli šlapat pěšky, ale nasedli jsme do „bubliny“, které okamžitě jsme okamžitě dali přezdívku „zubačka“, protože připomínala lanovku na Petřín. Na štítku na kabině bylo napsáno, že je to pro 16 osob, a Strážce korkoťunku podotkl, že správně odhadli, že je to sice kalibrováno na 16 Italů, ale jenom na 10 Slovanů. Výtahy byly celkem tři a ani jeden není vhodný pro lidi, kteří nemají rádi výšky. Jsou celé skleněné, aby se cestující mohli kochat vyhlídkou. Když jsme vystoupili ze třetího, byli jsme zavedeni do příkopu pod hlavním nádvořím, Piazza di Armi, kde byly stáje, ve kterých jsme měli být ubytováni. Bylo tam několik místností tak pro tři a jedna pro šestnáct osob. Vyhodili jsme dosavadní obyvatele, jako brouky, pavouky a housenky, a nastěhovali se.

Pak se dělaly patrony a nakonec jsme se rozhodli, že se půjdeme podívat do městečka dole, které jsme považovali za Borgo. Na cedulích jsme ale zjistili, že za řekou už je to Hone. Zřejmě aby v Borgo nebylo moc popisných čísel. Zjistili jsme také, že je tam nádraží a autobus a že je všechno hrozně blízko. A v závěru jsme zjistili, že se není kde najíst, protože se všechno otevírá až v sedm. Usedli jsme tedy do jediné otevřené restaurace, kterou jsme našli, a která byla plná místních lidí. Po té, co se dostavila celá jednotka, místní restauraci vyklidili, protože zjistili, že jsou v menšině, i když jsou doma. Snažili jsme se objednat si vinný střik, protože jsme to neuměli říct, řekli jsme, že chceme do bílého vína nalít vodu, a dostali jsme vynadáno, že chceme kurvit víno. Ne že bychom tomu rozuměli doslovně, ale domysleli jsme si to z výrazu a tónu. Když jsme řekli, že toho vína chceme litr, donesl nám ho číšník v mega-půllitru. Ostatní si tedy radši dali pivo a poučili nás, že je to tuplák.

O půl desáté jsme se zvedli, protože nám bylo řečeno, že výtah jezdí jenom do deseti a nikomu z nás se nechtělo zdolávat nespočetná esíčka pěšky. Když jsme dorazili k první kabině, začali jsme sprostě klít, protože vstupní hala byla nedobytně zavřená. Po krátké poradě, co budeme dělat, která dopadla tak, jak dopadnout musela, čili rozhodnutím, že půjdeme pěšky, jsme se neochotně vydali na cestu. Za první zákrutou jsme zezdola uslyšeli řev zbytku jednotky, která dopadla stejně jako my. Zavolali jsme, že musí pěšky, a za chvíli nás dohonil Luboš Dostalík, který letěl, jako by ho honili. Lubko prohlásil, že ho dožene, a pustil se za ním. Herr Hauptmann konstatoval, že tento „noční výšlap na Bard“ je rozcvičkou k zítřejším dvěma bitvám. Nakonec se ukázalo, že to není tak hrozné, jak se zespoda zdálo. Serpentýn bylo tolik, že cesta vedla skoro po rovině. Šli jsme se ocákat do koupelny a celkem brzo jsme zalehli, protože jsme toho měli po úmorném transportu v autobuse celkem všichni dost.

V sobotu dopoledne se cvičilo a volný čas téměř všichni trávili na vyhlídce a obdivovali panorámata. Nejsem příznivcem hor a už vůbec ne výstupů na ně, ale musím to prostě říct: bylo tam krásně, nádherně, skvěle. Trefilo nám slunečné počasí a všichni byli nadšení z toho výhledu a rozhledu. Ale říkali jsme si, že v zimě to musí být tragédie. Hlavní program začínal o půl jedenácté. Šlo se na Piazza di Armi, kde se konalo slavnostní zahájení akce a vztyčování vlajek. Kikin prohlásil, že jede domů, protože naše vlajka chybí. Potom jsme sjeli dolů ke kostelu na oběd. Stravenky se odevzdávaly u vchodu a pak se procházelo budovou, kde se vydávalo jídlo, do stanu, kde se jedlo. Tomuto stanu dominovala „signora generál“, která každému přidělila jeho místo, ať se mu to líbilo nebo ne. Komandovala všechny bez rozdílu hodnosti i uniformy, dokonce i Napoleona, což nám trochu poskytlo satisfakci.

Po obědě jsme se jeli připravit na bitvu. Ta proběhla dole v Borgo, v úzkých uličkách přecpaných k prasknutí diváky, fotografy a zejména ochrankou. Ti si statečně sklopili štíty, takže vypadali jako ze Starwars, ale brzy je zvedli a věnovali se focení a natáčení. Pořádek se stejně nedal udržet. Uličky byly schopny pojmout pouze určité množství lidí a na takový nával nebyly stavěné. Přelévající se masou jsme se probíjely nejen my s foťáky, ale i vojáci. Francouzi se tlačili nahoru a narazili na naši četu, která sice byla v menšině, ale všichni začali křičet: „Links! Links!“ a tlačili je zase dolů. Bitva skončila v bráně před kostelem, kde jsme na rakousko-piemontské straně stáli my jako poslední záštita, a z francouzské strany sem dojel Napoleon se dvěma vojáky na koních a davem pěšáků, kteří nakonec museli zpátky, protože se prostě už nevešli. Napoleon byl tentokrát hezký a dost podobný originálu, ale měl na sobě kabát takové barvy, že bylo možno ho zařadit ke čtyřprocentní části populace. Ztráty jsme neutrpěli, pouze Drsný Hlady, který přišel o lískovku, což Danka st. okomentovala: „Nevím, jestli bude Dědek vědět, jakou má tu lískovku udělat, když mu donesu ty třísky...“ Na dotaz, jak se jim v tom chaosu bojovalo, odpověděl Lubko: „Ja som spokojný. Ja som si udrel!“ Pak se ukázalo, že Dominika chytil jeden Francouz za ruku a druhý pod krkem, a Lubko, když to viděl, popustil uzdu svému temperamentu a jednoho odtrhl a druhého odrazil.

Když bitva skončila a diváků ubylo, vrátili jsme se zase nahoru a doufali, že nalezneme trochu klidu. A markytánky přišívaly knoflíky. Tolik upadlých knoflíků, přezek a límců na jedné akci ještě nebylo. Sotva byla vyspravena jedna uniforma, hned se objevila další, a vznikaly fronty a pořadníky. Pak se šlo na večeři k naší oblíbené velící signoře a po té se dole čekalo na večerní bitvu. Hoši hráli svou oblíbenou hru „sedni si mi na klín“, kterou organizoval Corporal Lexikon. Postavil všechny do kruhu a prohlásil: „Rozdělte se nějak vhodně váhově...“, načež subtilní Jindra, který stál za Lexikonem, tryskem vyběhl z kruhu a hledal si vhodnější místo. Posedali si vzájemně na klín, aniž spadli a to bylo všechno. Když jsem se ptala, co je účelem této hry, bylo mi sděleno, že oficiálně „nespadnout“ a neoficiálně „osahat kamarádovi zadek“. Také jsme s děvčaty rozebíraly historické šaty místních dam. Byla jsem toho názoru, že: „Nejhezčí je má ta Sicilská vdova. Ale té tam zase vadí ten ksicht!“ Termín Sicilská vdova mě napadl proto, že dotyčná měla dlouhé, neučesané, prošedivělé vlasy a přes ně černý závoj.

Noční bitva byla ještě o něco chaotičtější než denní. Do městečka jsme po včerejších bolestných zkušenostech s provozem výtahu už nešli a shromáždili jsme se u svých ubikací. Pozorovali jsme zářící světla z vyhlídky a vedli rozličné debaty. Andrej nás zahrnul překvapivými přirovnáními typu „zvíjal sa ako had na vidlách“ a Jakub vyjádřil pozoruhodný názor na pád Římské říše. „Oni byli už moc civilizovaní. To víš, Říman se chtěl umýt, jako my, ne, Hunovi to bylo jedno, ten byl prase.“ Danka Paparazzi si zase stěžovala na to, že máme v „pokoji“ mnohonožku. Na konstatování, že stonožka nic nedělá, nás zapřísahala, že to stonožka není, že je to něco mnohem hnusnějšího, ale že už to uteklo. Hodina pokročila a debata se zvrhla na jídlo a vaření, tak jsem šla radši spát. Při tom jsem uviděla to, co Danka nazvala mnohonožkou. Bylo to tlusté, chlupaté, šeredné, mělo to velkou hlavu a vytřeštilo to na mě asi dvanáct očí. Proto jsem se rozhodla, že s tím spát v žádném případě nebudu a ráno jsem pak vysvětlovala, co jsem to tam v noci naháněla.

O dopolední program jsme se museli postarat sami. Proto jsme se fotili za plexisklem, které bylo na vyhlídce. Nejdřív jsme si mysleli, že je to něco na způsob lupy, ale pak se ukázalo, že to má asi jenom zužovat obzor nebo co. Kromě toho se jednotka bavila mým nově nabytým majetkem. Koupila jsem si totiž důtky a po dotazech, zda je hodlám používat k SM praktikám, mi je Drsný Hlady sebral a předvedl mi na Lexikonovi, jak „chválíme“ (lehkým švihnutím v rozkroku) a jak „trestáme“ (pořádným švihnutím po zadku).

Nejmladší část jednotky se šla koupat do řeky, která byla napohled ledová, protože měla typicky modrou ledovcovou barvu. Šéne Tony si pak stěžoval, že holky nebyly moc vstřícné a byl poučen, že když do vody vlezou jako chlapeček a vylezou jako holčička, nemůžou si žádné úspěch u dam slibovat.

Protože jsme už včera večer prozkoumaly zadní serpentýny a experimentálně dokázaly, že ústí u kostela, stejně jako ty přední, a že je tam až na pár opožděných výstřelů z děla klid, navrhly jsme, abychom tudy šli na oběd. Drsný Hlady pak reklamoval, že ta cesta byla 2x delší. Nicméně, aspoň jsme našli místo, kde jsme si mohli udělat hromadnou fotku, aniž bylo nutno několik hodin odretušovávat turisty. Kikin se tak kochal vyhlídkou, že upadl a prorazil řady, ale kromě leknutí se nikomu nic nestalo.

Když nás komandující signora propustila, vydali jsme se na poslední bitvu. Celá akce byla koncipována jako tři útoky na pevnost, přičemž poslední měl být vítězný. Ve skutečnosti Francouzi pevnost nedobyli, obešli ji, a Napoleon ji pak po uzavření míru nechal srovnat se zemí. Nicméně, řídíme se programem, a tak jsme obsadili stanoviště u druhé stanice výtahu. Esíčka byla až nahoru obsypána diváky a tak byly k vidění následující úseky: diváci – střílející vojáci – diváci. Starwars se mezi tím motali a rušili mi video pískáním vysílaček. Pálili jsme tak, že jsme měli zámky rozžhavené doběla, všichni měli černé obličeje od prachu a výstup na pevnost jsme si zopakovali v poklusu. Rakousko-piemontské vojsko skončilo na Piazza di Armi a když se dovnitř chtěli dostat i Francouzi, zavřeli jim zevnitř bránu. Francouzi se chvíli pokoušeli prosekat dovnitř, ale nakonec jim museli otevřít a na pokyn filmařů vtrhli dovnitř. Hoši se shodli na tom, že to byla jediná bitva, která je bavila a kterou si užili.

Potom už jsme se balili. Shromáždili jsme všechna zavazadla před stájemi a čekali na auto, které je mělo odvézt dolů. Herr Hauptmann vybíral vojáky, kteří pojedou se zavazadly, aby je naložili, ale dívka, která to organizovala, řekla, že může jet jenom jeden a že mu pomůžou dva muži, které tam pošle. Naznačovali jsme jí, že italští muži nejsou tak dobře stavění jako slovanští, ale ujišťovala nás, že svaly mají. Nakonec odjel pouze Herr Hauptmann a my jsme částečně výtahem, částečně pěšky, svezli dolů, abychom na autobus počkali na parkovišti. Kikina, hulány a některé další jsme museli nechat vytáhnout z hospody, protože se nedostavili v určený čas a nemohli jsme na ně čekat.

Zatímco jsme čekali, dostal se Marťas Pendolino do ožehavé situace. Jezdily tam kyvadlové mikrobusy a z jednoho vylezla signora, rovněž s generálskými sklony, a snažila se nás do něj nahnat. Marťas jí anglicky oznámil, že my zde nečekáme na ni, ale na náš vlastní autobus. Pak přijel druhý mikrobus a signora letěla řidiči oznámit, že jí tvrdíme, že čekáme na "pullman privato" a ukazovala na Marťase. Řidič taky vylezl a začal ho vyslýchat, zda opravdu nečekáme na kyvadlovou dopravu. "Jestli se zeptá ještě někdo, tak s nima fakt budeš muset odjet, ať se jich zbavíme!" prohlásila jsem. "Jo obětovat bys mě chtěla!" - "Neměl ses s nima dávat do řeči. Víš, jak je to nebezpečné!" A to už naštěstí přijel náš autobus.

Cesta domů byla ještě o něco úmornější než cesta tam. Autory anatomických sedadel by měli do jejich výrobků na týden připoutat a vozit je sem tam po Evropě, aby si to pořádně vychutnali. Do Ostravy jsme dorazili před jednou dopoledne.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku