Občanské sdružení, zal. 1974

Nysa

Hnusnější počasí abys pohledal

29. - 31. 7. 2011

Na Nysu jsme vyrazili v rekordním počtu a po vlastní ose. Ačkoliv si toho každý všiml sám, musím si postesknout nad stavem naší a polské silniční sítě. V Ostravě končí civilizace a začíná útrpné drkotání se po dědinách a serpentýnách a urazit 140 km trvá 3 hodiny. Kromě toho takřka nepřetržitě lilo, a když nelilo, tak aspoň mrholilo. Devět našich členů, kteří ve středu odpoledne vyrazili na pochod z Javorníku do Nysy, cca 40 km, utrpělo, zejména na dolních končetinách, mnohem hůře, než na nesrovnatelně delším pochodu Olomouc - Slavkov. Naše posádka, konkrétně Mr. Fidor, Evička a Sousedovic malý Mirek, utrpěla navíc ještě řečovými projevy posledně jmenovaného natolik, že bylo nutno pod tělesným trestem zakázat slova „keška“, „čtyřkolka“ a „polský salám“. (Ohledně polského salámu, který si zakoupil ve Frýdku-Místku, totiž na dotaz, proč tahá polský salám do Polska, prohlásil: „Každý chce umřít doma, i ten vuřt!“ – a pak stále drnčel, jak se těší, že si ho opeče.) Zákaz však nebyl respektován, a protože jsem držela volant, musel se výkonu trestu ujmout Mr. Fidor a dodnes ho bolí ruka. Ne snad že bychom v naší jednotce mlátili mládež, ale když vám navigátor místo směru cesty ukazuje čápy, vrány, holuby a cedule firem, které vyrábějí čtyřkolky a místa, kde jsou kešky, kvůli čemuž si třikrát objedete krnovský kostel, nedá se nic dělat. Naštěstí to bylo pouze jedno ze dvou zaškobrtnutí během cesty, to druhé a poslední se dostavilo až před samotným vjezdem do Fortu II, ale za to nemohl mladistvý delikvent, nýbrž Google, který naplánoval cestu jednosměrkou. Nicméně jsme dorazili a bylo nám souzeno přetrpět každoroční zdlouhavou byrokratickou registraci. Večer byl poněkud méně rušný než obvykle, protože účastníci pochodu zalehli velmi brzy a taky jsme byli opět obšťastněni deštěm. Noc byla dost děsná, protože jsme byli v kobkách (já tedy říkám rovnou hrobkách) naskládaní jako sušení mniši v Brně, když se ten na kraji pohnul, kopl vedle ležícího, ten mu chtěl uhnout, kopl dalšího a tak to dominovým efektem pokračovalo až nakonec, kde se poslední praštil do zdi. Výborná akustika kleneb také mocně umocňovala mnohohlasé chrápání.

Ráno kupodivu nepršelo, ale zato se dostavil plukovník Wolfgang Horak a spustil na nás horrorové výjevy z cest do matičky širé Rusi, které si vyslechl od Franka Hüblera. Zabavené věci, „výkupné“ v řádech tisíců dolarů, cesty, po nichž jedete 40 km šest hodin, dvanáctihodinové čekací doby na hranicích apod. Nejhorší je, že ohledně Borodina pořád nikdo nic konkrétního neví. Oberst Horak si mi také oficiálně stěžoval na nocleh, doslovně pravil, že Herr Hauptmann spal sice jistě dobře, ale také velmi hlučně. Obžalovaný se bez mučení přiznal a ještě chvástavě ukazoval na veškeré dříví kolem řka, že to přes noc nařezal. Kromě toho se ke čtyřkolkovému provokatérovi přidal Honza Dvorský ml., takže byli oba tělesně trestáni škrcením, které nepřineslo kýžený výsledek, Sousedovic malý Chuck Norris mě dožral natolik, že jsem za ním běhala kolem stolů, takže mi teď chybí kus sukně.

Ve tři čtvrtě na deset se jelo do města, pak byl oběd a v pět byla bitva, ve které jsme patřili k Francouzům, takže se nejmenované jednotce stalo, že provedla ten hrdinský čin, že obklíčila vlastní vlajku.

Večer byla v pevnosti tradiční diskotéka, během níž došlo k těmto pamětihodným událostem: Májkl slavící svatbu přinesl dva demižony vína, jsa oděn v zástěře „Napoleonova ruka“, kterou mu dovezli sousedé z Elby, Herr Hauptmannovi padla do oka natolik, že ji zkonfiskoval a procházel se v ní po pevnosti, což Drsný Hlady závistivě komentoval: „Zepředu mu sice všichni salutujou, ale zadek má pořád obyčejného rakouského Hauptmanna!“, slušňák Andreas z Vídně se na stole za všeobecné podpory pustil do předvádění striptýzu, Polívkář se k němu připojil a dělal mu návrhy, ale nakonec z toho nic nebylo, protože odporné počasí nás vyhnalo z placu. Diskotéka ztichla, a tak jsme se postarali o vlastní kravál. Pustili jsme se s IR3 do pěvecké soutěže, kterou jsme s převahou vyhráli, ani ne tak díky početní převaze, kvalitě repertoáru nebo přednesu, ale zejména proto, že máme v jednotce několik hlasově mimořádně disponovaných jedinců. Když už jsem tu předháněčku nemohla poslouchat, přiměla jsem Drsného Hlady, aby si se mnou zapěl „tu naši“, tedy Marseillaisu, přidal se k nám jeden Francouz, který se u nás vyskytl, a několik dalších členů pěveckého spolku, ale výsledkem bylo, že se nám podařilo rozplamenit národní vášně a Vídeňáci spustili „Gott, erhalte Franz, den Kaiser“. Navrhovala jsem, že zapějeme ještě „Kde domov můj“, protože už je dávno po roce 1918, ale bylo mi řečeno, že z vlastní hymny si srandu dělat nebudeme, a tak jsme vystřihli pouze Kaťušu. Potom Pietro přinesl okurky a dělal nám s nimi nemravné návrhy a posuňky, já jsem vykrajovala ksichtíčky s podobiznami účastníků, ale oni mi je sežrali, takže jsem velmi zhrzená. Posledním bodem programu byla Herr Hauptmannova prezentace porady před bitvou, v níž v jeho verze figuroval i airforce a tanky Tiger. Drsný Hlady zabředl do zuřivé politické debaty s Geraldem, a rozhorlil se natolik, že „cítit“ vyjádřil slovem „smell“ (smrdět), a když byl upozorněn, že se v tomto případě více hodí „feel“, pravil, že je to jedno, že si rozumí. A tak jsme šli radši spát.

Nevím přesně, jestli během noci nastala přestávka, a tak nemohu zodpovědně říci, zda ráno ještě pršelo, nebo už zase pršelo, každopádně počasí bylo odporné, takže nás naplnilo štěstím, že jsme nasedli do vytápěných aut a odebrali se do svých vytápěných domovů. Nemohu si pomoci, musím poslat vzkaz ekologům: nehrozí nám ani globální oteplení ani malá doba ledová, nýbrž monzunové deště v mírném pásmu!

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku