Občanské sdružení, zal. 1974

Magenta

3. – 5. 6. 2011

Motto: No, to mi teda nikdo neuvěří, že jsem jel do Itálie zmoknout! Drsný Hlady

Odjížděli jsme za vcelku standardního počasí a standardních podmínek, které praví, že nikdy nemůžeme odjet včas. Tentokrát zasáhla vyšší moc ztělesněná stávkou MHD, která zapříčinila, že jsme sváželi členy, kteří uvízli na zastávkách.

Když jsme se probudili v Alpách, byl všude opar. A lilo. Když jsme se zastavili na prohlídku pevnosti Malborghetto, nelilo, ale všechno bylo mokré. Nicméně většina osádky byla nadšená, protože pevnost je opravdu unikátní. Zejména výhled – a pak dobrodružství při prolézání trosek.

Nejdřív jsme doufali, že až se ocitneme za devatero horami, počasí bude lepší, ačkoliv Pietro nepovoleně sýčkoval, že mají být přeháňky a bouřky. Protože se to nahoře nelepšilo, zavrhli jsme původně plánované koupání v moři a místo toho jsme se nerozumně vydali hledat pomník do Gradiscad´Isonza. Pravda, městečko je to pěkné, a vzduch voněl kvetoucími lípami a levandulí, ale památník jsme nenašli, a ztratili jsme čas, který jsme pak dost potřebovali. Zajímavé bylo zejména to, že jsme tuto část země konečně neviděli jenom z letadla z dálnice, ale zblízka, protože jsme jeli po okresce. To, co zdálky vypadá jako bezvýznamné liduprázdné vesničky, jsou ve skutečnosti dost velké a lidnaté obce, a ve Venzone jsou unikátní zachovalé městské hradby.

V samotné Magentě nás příjemně zaskočilo, že cesta k Villa di Bersaglieri, kde byl tábor, byla označena šipkami a v táboře byly teplé sprchy a hlavně pak Daniel Z., napůl Čech, napůl Ital, který nám pomohl překonat tradiční jazykovou bariéru. Také nám vyprávěl, že z názvu města pochází název jedné ze 4 barev používaných v tiskárnách. Jde o barvu krve horských myslivců, která během bojů tekla po mramorovém schodišti domu, ve kterém se opevnili a posléze byli zmasakrováni.

Co nás ovšem zaskočilo nepříjemně byl postoj počasí k zahraničním návštěvám. Sotva jsme postavili střechu velkého stanu a asi dva malé, strhla se nevídaná průtrž mračen, takže jsme zanedlouho měli uprostřed stanu několik potůčků a kaluž asi tak kotník hlubokou. Už už to vypadalo, že nebudeme mít kam hlavu složit, ale počasí se umoudřilo, přestalo lít, voda se vsákla, a stany se mohly postavit. Většina lidí zapadla celkem brzy spát, nakonec nás zůstalo pět. Já a Lubo Švrčič jsme si vyprávěli policejní historky, které nás potkaly, Jerzy, Májkl a Drsný Hlady hráli hru „Hádej, kdo jsem“. Zalehli jsme v době, kdy začínal řvát kohout. O významu kohoutů pro tuto oblast jsme se přesvědčili hned ráno: Honza Juna řekl, že na jednu pokrývku hlavy bersagliera je třeba 5 kohoutů.

V sobotu začínal oficiální program až v 16:30, takže jsme plánovali, že se zajedeme vykoupat k některému z blízkých jezer, ale počasí nám nepřálo, takže se většina z nás procházela po městě. Pak se konal průvod a vyfotili jsme se u pomníku. A večeřelo se. John Dvorský prohlásil, že těstoviny nechce vidět minimálně 2 měsíce, ale jiní si je zase pochvalovali. Kolem deváté večer se v místním kostele konal koncert vážné hudby a ti, kteří se na něj dostavili, ho chválili. V táboře jsme zatím měli raut z importovaných zdrojů, Drsný Hlady zaperlil se svou ananasovou bowlí. Tuto siestu nám narušili Teichmannovci, kteří nám vyčetli, že jsme si tuto večeři nakeťasili při vydávání, což nebyla pravda. A raději nebudu rozvádět, kdo si odkud co odnesl. Také jako obyčejně došlo k přetlačování na lavičce a jako obyčejně došlo k pádu. Drsný Hlady s Lubem Švrčičem se ovšem stačili postavit, což HerrHauptmann dotčeně okomentoval: „Tak já na Padovu a vy na Miláno, jo?“, a Drsný Hlady kontroval: „Je neslušné sedět, když se tvůj velitel válí po zemi!“ Sestava Drsný Hlady, Lexikon, Májkl, Jerzy a Lubo také definovala pojem „standardní středověký hajzl“, neboť jsme rozprávěli o odlišném pojetí morálky ve středověku a nyní. Začalo to líčením scény z Markéty Lazarové, kde hrál Menšík kněze, který přišel do hradu s ovečkou, a oni mu ji sežrali a nakonec ho vykopli, a skončilo to zastrašovacími metodami historického předobrazu hraběte Dráculy, o němž Jerzy v závěru konstatoval, že to byl teda nadstandardní středověký hajzl. Já jsem pro změnu byla zase nařčena, že jsem do svého dekoltu strhávala pozornost místních médií, a že když jsem zalezla do stanu, všichni fotografové z tábora odešli. Sezení jsme rozpustili až na popud Reného Dvorského, který přišel oznámit, že nám končí směna. Nastupoval on a kohout. To velmi rozhořčilo Dana Maralíka. Vyrazil ke křoví, chvíli pozoroval, pak třásl keřem a nakonec jsme slyšeli kohoutův smrtelný jekot – a nastalo ticho.

Hlavní program proběhl v neděli. Kvůli vytrvalým návštěvám přívalových dešťů musela být bitva z pole přeložena do města, aby z toho nebylo Waterloo nebo Marengo před 12 lety a bojující strany se neprobořily do bahna. Neustálé vlhko neudělalo dobře ani stanům, protože se ve slámě, kterou jsme je obložili, vylíhly protivné štípající mušky, ani nám, protože nohy otekly i těm, kterým se to doposud nestalo. Po večeři se nám jakýmsi zázrakem podařilo sbalit velký stan ještě dříve, než se dostavila rozlučková průtrž, a pak už jsme vyrazili na cestu. U Benátek nás počasí dohonilo. Nebesa nám předvedla mimořádný ohňostroj a mimořádné provazy deště. Když jsme stáli na pumpě, choulili se pod střechou a pozorovali to dopuštění, zavrtěl Drsný Hlady odmítavě hlavou a pronesl větu uvedenou v záhlaví: „To nemůžu ani nikomu vykládat. Že jsem jel do Itálie a že jsem tam vymokl na kost!“ U nás doma samozřejmě, abychom nevyšli ze cviku, pršelo taky.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku