Občanské sdružení, zal. 1974

Letní Slavkov

13. -14 .8. 2011

Jedna z akcí typu – čím míň se těšíš, tím líp to dopadne. Jakožto posádka mi byla přidělena mládež, kterou jsem pořádně neznala, dva úplní nováčci. V duchu jsem lamentovala nad tím, že budu celou cestu nucena poslouchat dialog o počítačových hrách, akčních filmech nebo ještě něčem horším. Kromě toho obloha nevěstila nic dobrého. No, mládež nasedla a nejevila snahu o dialog, nýbrž o spánek. Když jsem upozornila Dana, který se prosadil dopředu, že spolujezdec je od toho, aby mluvil do řidiče, pronesl přiznání: „Já mám teď starost jenom o to, abych neusnul.“ Nicméně, cesta fičela dobře, protože dálnice, ať už jakákoliv, je přece jenom lepší než klikatící se okreska. První rozptýlení se dostavilo někde za Olomoucí. Míjela jsem dědka, který byl buď slepý, nebo prase, protože se mě snažil vytlačit ze silnice. Samozřejmě jsem musela soutěžit a předjet ho, za což se mi pomstil v kopci, kde jsem to nevytáhla na víc než 80 km/h.

U Prostějova přišla další egyptská rána. Herr Hauptmann volal, že je dosud v Ostravě, neboť, cituji: „Jak jsem najížděl na dálnici, uhýbal jsem autu, najel jsem na pangejt, mám na kole bublinu a jsem v servise. Ať jdou cvičit, bitva je až odpoledne.“ Na to se rozpoutala diskuze, kdo jim bude velet. Dan jízlivě přál Tondovi a Kubovi vzadu dobré ráno, a oni odvětili, že to pro ně bude asi tak za tři hodiny. „Nic se nebojte, brzo budeme ve Vyškově, a tam už vás to tak vytřese, že se proberete,“ ubezpečila jsem je. Čím dál ohyzdnější byla nejen silnice, ale i počasí. Dorazili jsme před půl desátou, takže jsme ke své radosti ještě stihli snídani, ale lilo jak z konve a nevypadalo to, že by mělo přestat.

Pravila jsem, že jdu ohlásit náš příjezd, a když jsem tak učinila, volal Lubo Švrčič s dotazem, zda může vjet až do zámku. Sotva vystoupil z auta, bylo nám snésti pohled na Taziena, který stál před stanem, obklopen pubertální mládeží a řval na celé kolo: „Ne že budete před manželkou vykládat, co jsme dělali v noci!“ Přičemž zmiňovaná manželka stála asi tak dva kroky od něj. To už se jeho pozornost obrátila na mě. René Ragas stojící poblíž zahájil dialog: „Dobrý den, paní.“ Tazien: „Přijela jste se podívat na vojáky?“ Já: „Ano, pánové, přijela.“ René: „No, to je dobře, jsou tady hezcí vojáci.“ Tazien: „Ale hlavně o tom nikde nic nepište!“ To už dorazil „můj“ výsadek a hodlal jít také do města. Lubo se ale autoritativně ujal své vicekaprálské role a prohlásil: „Na čo si to hráme? Na vojakov? Tak čo by nás malo viacej baviť ako cvičenie?“ a odvedl je plnit řečený úkol.

Já jsem mezi tím uviděla Danku & Danku a vydala jsem se do města s nimi. Zjistily jsme, že na jihu je asi zvykem pít více než u nás, protože paní v místním obchodě s čepovaným vínem měla pocit, že 3,5 litru nám nemůže na večer stačit. Já jsem si byla jistá, že mi to stačit bude, protože jsem celoživotně odsouzena k roli absinenta z donucení, neboť bych nerada přišla o řidičák. Kolem poledne dorazil Herr Hauptmann a ke cvičení se přidal.

Den proběhl vcelku standardně, večer taktéž. S Lubkem jsme se tak zabrali do hovoru o krajně nespravedlivých daních a podobných problémech, že jsme s nelibostí přijali zahájení ohňostroje, který nás vyrušoval. Mládež seděla na kopečku a najednou k nám přiletěl Kuba s dotazem, kdo dostal Zlatou bulu sicilskou, zda Přemysl Otakar I. nebo druhý. „No, bula byla vydána 1212, to je takový hezký letopočet, a Přemysl Otakar II. padl 1278 a bylo mu kolem čtyřiceti, čili to logicky musel být Přemysl Otakar I.,“ zalovila jsem v paměti. To už se dostavili Dominik s Danem. Kuba jim oznamoval letopočty. „Ale nevím, kdo ji vydal. Barbarossa?“ vznesla jsem dotaz. „Beztak. To byl čurák!“ prohlásil Dominik. Poděkovali jsme mu za zhodnocení Barbarossova historického významu a pokračovali v diskuzi. Zde je nutno podotknout, že i zde byl problém s pořadovým číslem panovníka, a ve skutečnosti ji nevydal Barbarossa, čili Fridrich I., ale jeho vnuk Fridrich II.

To už se vrátil Herr Hauptmann, který se doposud věnoval výlučně Vídeňákům, a stal se terčem Kubovy slovní pohotovosti, takže o zábavu bylo postaráno. Herr Hauptmann zmínil Taziena a Lubo pronesl památnou větu: „Pokial som si všimol, on sa bojí len jedného člověka na svete – Leony. On sa tam naparoval a keď povedala, že bude písať, zmizol!“ Když už pomalu začínalo svítat, rozhodli jsme se ulehnout. Mládež se rozhodla spát pod širákem a to přesto, že jsem je varovala, že nebe nevypadá hezky, a Herr Hauptmann nadával, že spaní pod širákem na Zlatých Horách mu naprosto stačilo.

Ráno bylo krásné. Tak krásné, že se mládež vrhla do zámecké fontány a já, protože mě provokovali, jsem se vyprovokovat nechala a skočila tam za nimi. Vypli nám vodotrysk a nemohli jsme vylézt, ale měli jsme pocit, že jsme se umyli. Pak už jsme se vypravili na zpáteční cestu. Po té, co jsme se vymotali na dálnici, se hoši otázali: „A teď už můžeme spát?“ a zalomili to. Byli v tak rozespalém stavu, že si Tonda v autě zapomněl mobil, který jsem mu pak složitě musela posílat po několika poslech. A pak že mladí vydrží všechno!

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku