Občanské sdružení, zal. 1974

Dřevohostice

Záhada Blair Witch

29. – 30. 10. 2011

Už od časného rána to vypadalo, že organizátoři objednali velmi příjemné počasí. Aspoň na sobotu. Náš výsadek ve složení: Sousedovic malý Mirek, Tonda, Ivo a já dorazil jako první a to přes to, že jsme měli na levém zadním kole jenom 3 šrouby a GPS, která nás posílala všude možně. Protože však zastávám názor, že GPS je třeba kombinovat s vlastním rozumem, zavrhla jsem pokyn: „Odbočte na nezpevněnou silnici vpravo,“ a doporučila jet přes Bystřici pod Hostýnem. Ti, kteří navigaci důvěřovali, se pak vyjádřili, že jsme udělali velice, velice dobře. Na uvítanou jsme dostali snídani a jali jsme se převlékat. Do toho se dostavil druhý výsadek ve složení: René + Honza ml. Dvorští, a posléze i třetí a to: Herr Hauptmann, Valentýn a Ondra. Když byli všichni již téměř převlečení, dostavil se Ivo a žádal nás o pomoc při řešení neřešitelného problému: na nohou se mu skvěly sněhobílé pumy a v rukou černočerné kanady. Ty ovšem měly jednu drobnou vadu: byly obě pravé. Přes veškeré ujišťování, že je dobový, protože tehdejší vojáci měli taky obě boty stejné, vykročil raději v Herr Hauptmannových teniskách. No, a protože jsme se převlékáním unavili, museli jsme se posilnit obědem. Přijímání potravy jsme si zpestřili vyprávěním o nehodách, které nás v průběhu života potkaly, a soutěž o nejkurióznější úraz s přehledem vyhrál Honza, který pravil: „Nejvíc jsem se ztřískal, když se se mnou v těláku při šplhu utrhlo lano – a to už jsem byl až u stropu!“ Po obědě se o další zpestření postaral Sousedovic malý Mirek v kombinaci s Ondrou. Mirek řekl: „Já musím s...t!“ a rozběhl se od nás. „Tak proč letíš do obřadní síně?“ tázal se Ondra. A taškařici dotvořila dvojice Tonda + Valentýn. Tonda se pokoušel rozškrtnout sirku a opakovaně neuspěl. Když mu asi tak čtvrtá v pořadí chytla, ozval se Valentýn: „Ta je dobrá, tu si dej bokem!“

Potom se šlo na pochod na dřevohostické náměstí, načež následoval dlouhý proslov a krátká bitva, ve které jsme patrně prohráli, protože na závěr mával Herr Hauptmann bílým kapesníčkem na šavli. Po bitvě následovalo osvědčené ošetření raněných, přičemž figurant Ondra byl posazen do kouta na slámu a z bezpečnostních důvodů mu na hlavu kapal vosk ze svíček. Sousedovic malý Mirek si, hnán touhou po dokonalé dobovosti, odložil řetízek z ruky, a protože pak měl další naléhavé starosti s hledáním oné místnůstky, zapomněl na něj jako na smrt, čímž nám v závěru akce přivodil zpoždění, protože se pro něj musel vracet.

Já jsem mezi tím zahájila své adrenalinové odpoledne. S Honzou jsem vylezla na věž a jako obvykle jsem se bála nejen vyjít na ochoz, ale i slézt dolů. Když se mi to podařilo, našla jsem Ondru, ale ne Sousedovic malého Mirka, který měl stále co do činění tam, kam i císařpán chodí pěšky. Dostavil se až za čtvrt hodiny a popsal nám své útrapy. Na upozornění, že za to může kombinace párku a jogurtu, což je samo o sobě dost na diagnózu těhotenství, odmítavě prohlásil, že je to úplně normální. Načež jsme odjeli na Šibeniční vrch hledat kešku. Protože jsme zapomněli vytisknout seznam popravených a neměli jsme tužku, abychom sepsali vlastní návrh, spokojili jsme se s předčítáním nápisu o sv. Václavovi. Pak jsme se vrátili do zámku a museli jsme odpovídat na nechápavé dotazy, kam jsme to odjeli a proč jsme se tak rychle vrátili. A to už se schylovalo k ostudě. Sousedovic malý Mirek totiž zahlédl čtyřkolku, se kterou nás, navzdory tělesným trestům, permanentně otravoval. Preventivně jsem ho popadla za křídlo a Ondra tasil, ale vysmekl se nám a zmizel, takže jsme se museli sebrat, omluvit se majitelům a odvléct ho. Podařilo se nám to jenom proto, že jsme mu slíbili večeři. Tam konečně na vlastní oči viděl, že holku na čtyřkolku nesbalí. Začal si jedné slečně stěžovat, že mu nechceme dopřát tuto zábavu, a ona se otočila na patě a beze slova zmizela. Chvíli jsme pak s Ondrou rozebírali své trápení s tímto členem klubu, když tu se dostavil Bohuš a sestava od vedlejšího stolu, a sice: Ivo, Tonda, Valentýn, Terka a malá Hanka, se dala na ústup před jeho otcovskou autoritou, takže jsme se museli vydat je hledat do sokolovny, kde jsme byli ubytovaní.

Po té, co jsme Terku šťastně navrátili jejímu otci, jsme vyrazili na poslední adrenalinový zážitek, noční kešku s názvem Kometa. Stále se třemi šrouby v levém zadním kole jsme se dokodrcali na okraj lesa. Aktivovali jsme moji dalekonosnou baterku a vstoupili do tmy. „Mně to připadá jak v tom horroru, jak je tam zabila ta čarodějnice, ale nemůžu si vzpomenout, jak se jmenoval,“ začala jsem, načež mi Sousedovic malý Mirek s nebývalou razancí zakázal, abych cokoliv podobného zmiňovala. V praxi to vypadalo tak, že Ondra se projevil jako Nebojsa, kráčel neohroženě vpředu a skenoval kuželem baterky okolí, hledaje na stromech odrazky vedoucí ke kešce, za ním šel Mirouš a přiznával, že sám by do toho nešel, a za ním jsem klopýtala já a kvílela: „Nenechávejte mě vzadu!“ Dvakrát jsme ztratili cestu, ale nakonec se nám podařilo šťastně dorazit k cíli. Nejvtipnější hláškou bylo synchronizované dvojhlasé: „Au!“ ve chvíli, kdy jsme s Miroušem dostali oba naráz po nohách stejnou větví. Po prohlédnutí zápisů v kešce jsme byli nuceni konstatovat, že jsme jediní šílenci, kteří to vzali vážně a šli tam v naprosté tmě, poslední zápis byl ze září ve 20:30 a to bylo na sto procent ještě světlo. Na zpáteční cestě jsem hochům osvětlila, jak se vyvíjí strach v souvislosti s věkem. „U nás je takové škaredé tmavé esíčko, kam nedosvítí žádná lampa. Když jsem byla malá, tak jsem se bála, že mě tam chytne strašidlo. Když jsem byla ve vašem věku, tak jsem se bála, že mě tam někdo přepadne a znásilní. Teď už se bojím jenom toho, že si tam v té tmě rozbiju hubu!“ No, už jsme nešli po značkách, ale prostě a jednoduše směr světla civilizace v dáli, a podařilo se nám neztratit se a vypadnout z lesa a najít auto. Sotva mě opustil tísnivý pocit, začala jsem otravovat s názvem onoho horroru, který jsem sice neviděla, ale o kterém jsem slyšela, a zaobírat se otázkou, podle jakých klíčových slov to, sakra, mám hledat na netu, když nevím, jak se to jmenuje.

Když jsme z kodrcavé cesty najížděli na silnici, pravil Mirouš: „Jo, autoservis, to si pamatuju. Už víme, kdo tam dal tu kešku!“ Šťastně jsme dorazili k sokolovně a než jsme stihli vystoupit, uviděli jsme Tondu, jak vychází ven a míří ke křoví. Nenapadlo nás nic lepšího než mlčet jako pěny a sotva začal vykonávat potřebu, posvítit na něj. „Zahoukej,“ ponoukala jsem Sousedovic malého Mirka, když jsme viděli, jak se překvapeně rozhlíží. „Mně nefunguje klakson!“ dementoval to Mirouš. To už vyšli i Ivo a Valentýn. Přestože jsme se snažili schovávat, brzy nás objevili, a když jsme se uvnitř zamkli, lehli si všichni tři na kapotu a začali nám zvedat stěrače. Mirouš útok odrazil použitím ostřikovače, který mu kupodivu fungoval. Ondra jim přitom ještě zezadu svítil baterkou do očí. Abych se vyhnula odvetě, nastolila jsem otázku názvu horroru, a od Iva jsem se konečně dozvěděla, že je to Záhada Blair Witch. Abychom si tedy zjednali naprosté bezpečí, vyložili jsme konečně auto a připevnili kýžený čtvrtý šroub.

Potom jsme se přesunuli do restaurace pod radnicí a cestou jsme probírali blahodárné účinky adrenalinu na lidský organismus. Sousedovic malý Mirek v lese nepociťoval žádné trávicí problémy a mně přestaly padat punčochy. V restauraci jsme byli nuceni konstatovat, že pověst zdejšího nábytku je oprávněná. Židle to vydržela, i když na ní tancoval doktor Boris. Potom už jsme se uložili ke spánku a ukázalo se, že kvalitu ubytování nejsme schopni ohodnotit jednoznačně. Já jsem naříkala, že mě pořád někdo budil a že mě tlačila podlaha, Mirouš a Ondra se bili a otloukali, zatímco Ivo spal na holé zemi a to ještě v pozoru, špičky u sebe, a ráno se divil, kde má spacák.

Ráno jsme posnídali a dostavili se huláni, Zdeněk a Vlastík, a granátníci Jindra + Jindra ml. Skařupové, Ivánek a Herr Corporal Lexikon. Ten se mi svěřil, že na tuto akci jen tak nezapomene. „Zapínal jsem si nárameník a upadl mi knoflík na manžetě. Když jsem se pro něho sehnul, rubly mi gatě!“ I jinak probíhal den v humorném duchu. Kolem 11 jsme vyrazili na pochod a v Lipové, na půl cesty do Bystřice, se konala bitva. Po výstřelu z děla padla celá naše jednotka, s výjimkou Chucka Norrise alias Valentýna. Ten se rozhlédl, co se děje, a když viděl, že je sám, postavil buben na zem a vydal se nenápadně směrem pryč. Teprve když ho začali honit, dal se do běhu, házel po střílejících pronásledovatelích paličky a hrdinně volal: „Zadarmo nic nedostanou!“, což sklidilo u diváků velký úspěch. V závěru se přifařil k ruskému praporečníkovi a společně svedli poslední boj. Odvahou se zaskvěl i řečený doktor Boris, na kterého se vrhli dva naši huláni a on tasil a nakonec se ubránil. Opět se však zaskvělo duo Sousedovic malý Mirek a Ondra. Ondra situaci okomentoval následovně: „Jak jsme v té bitvě padli, tak Mira ležel vedle mě... a najednou ležel na mně!“ Mirouš se bránil: „Málem na mě šlápl kůň, měl jsem to kopyto asi tak deset centimetrů u hlavy, tak jsem se přirazil!“ A Ondra: „A přirážel a přirážel...“ A Mirouš: „To jsem si jenom schovával bodák, aby se mi neohnul!“ Péče o výzbroj je v naší jednotce evidentně prvořadá.

Pak pochod pokračoval do Bystřice, kde jsme na náměstí dostali poslední jídlo, jehož konzumace nás přivedla na myšlenku, proč děkovat vkleče za chléb náš vezdejší – nemajíce stolu jedli jsme na obrubě kašny, a abychom se nepocákali, někteří z nás si k tomu klekli. Jediný, komu to nečinilo problémy, byl Valentýn, který místo stolu použil buben. Na závěr se konal pietní akt u pomníku a pak vypukl chaos. Lexikon, Sousedovic malý Mirek a Ivo odjeli do Dřevohostic pro auta. Přes moje výslovné upozornění odjeli bez Valentýna, což by tak nevadilo, kdyby u sebe neměl klíče od sokolovny. Takže mi Ivo začal volat, kde mám Valentýna, že nebere telefon a že asi má klíče. Tázala jsem se tedy dotyčného, kde má klíče, na což se mi dostalo odpovědi: „V kapse,“ pronesené uklidňujícím tónem, abych věděla, že je neztratil. „Jenomže oni tam jsou bez klíčů, víš? Proč jsi jim je nedal? A proč nebereš telefon?“ Ukázalo se, že i Chuck Norris může udělat chybu. „Aha, dva zmeškané hovory... Já vím, ty jsi mi říkala, abych jim ty klíče dal, ale když oni je nechtěli...“ No, nakonec se nám podařilo shromáždit všechny potřebné osoby i předměty a mohli jsme vyrazit domů. Náš výsadek v obměněném složení: Sousedovic malý Mirek, Tonda, Ondra a já, se ještě stavil u Dvorských na kafe na prohlídku zbraní, a pak už jsme opravdu jeli domů. Museli jsme ještě natankovat, což zavdalo podnět k dalšímu veselí. Sousedovic malý Mirek šel platit a Ondra mi řekl: „Vysvětli mu, že to vyklepávání hadice mu nepomůže, že je tam stejně uzávěr.“ Já na to: „No, asi je zvyklý vyklepávat hadici i doma!“ A Ondra hned začal předvádět, jak to asi dělá. Mirouš se mezi tím vrátil a prohlásil: „Já tak uvažuju, že bych vzal kanystr a vyklepal všechny hadice v celé Ostravě.“ Vybuchli jsme smíchem. „Vy se smějete,“ pokračoval Mirouš, „ale až jednou budete platit...“ – „...pokutu...“ skočila jsem mu do řeči, „...za vyklepávání hadice na veřejnosti...“ dokončil Ondra. Sousedovic malý Mirek se nás pokoušel přesvědčit, že kapka ke kapce dá litr, který není třeba rozstříkat po zemi, ale tím nám jenom přihrával. No, kolem půl osmé jsme už zase byli doma, s hadicí nebo bez ní!

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku