Občanské sdružení, zal. 1974

Cherasco

Utužujeme mezinárodní vztahy

28. 4. – 1. 5. 2011

Zpočátku to vypadalo jako nepříliš příjemné dejávu z loňska. Proplétali jsme se mezi dešťovými mračny, tu se nám jim podařilo ujet, tu zase ne. Zdárně jsme nalodili všechny účastníky a nedaleko za rakouskými hranicemi jsme najeli na krásnou černou dálnici.

Část posádky se pokusila spát, část se bavila v menších skupinkách, část se shromáždila kolem Strážce Korkoťunku a vyprávěla si vtipy. Bylo jich tolik, že většina lidí svou zásobu vyčerpala, a v dalších dnech si už na žádný nový vtip nevzpomněla. Vyznamenal se zejména Ozzy. Po té, co řidič zhasl světla, projevil s nastalou temnotou nespokojenost a začal vymýšlet, jak trochu světla získat. Předváděl figury hodné hadí ženy a načuhováním přes „přístavek“, ve kterém je umístěno WC, ale který je standardně zaplněn batohy těch, kteří nastoupili jako poslední, zjistil, že se tam svítí, takže dveře s triumfálním gestem pootevřel a zřejmě hodlal pronést něco jako: „Budiž světlo!“, ale nestihl to, protože se všechny bágly vyvalily ven. Za přísného dozoru Peťky Davidové, která mezi tou lavinou rozeznala i svá zavazadla, se nám je podařilo zdárně nastrkat dovnitř, a vtipová smršť mohla pokračovat.

V pátek jsme se zastavili v muzeu Giuseppe Beccariho ve Vogheře, kde jsme si museli předem domluvit návštěvu, protože, ačkoliv je tato část Itálie mimořádně bohatá na bojové akce, pomalu co ukazatel na dálnici, to bojiště, muzeí je tady poskrovnu. PietroLabaš, který rezervaci provedl, u Brescie, kde jsme se kvůli nehodě na dálnici hodinu zdrželi v kolonách, lehce znervózněl, a žádal mě, abych do muzea zavolala, protože, jak známo, Italové hovoří „soloitaliano“. Popravdě jsem řekla, že říct sice asi něco svedu, ale absolutně nebudu rozumět, co mi odpovídají, a tak jsme splichtili aspoň SMS. Evidentně si ji nevyzvedli, protože když jsme dorazili k bráně, nikdo tam nebyl. Pietro to zachránil anglickým telefonátem a do muzea jsme se přece jenom dostali. Průvodkyně nám řekla, že o vojenská muzea se zde starají „onlyladies“ a vzala nás dovnitř. V muzeu byla všehochuť a John Dvorský nad vitrínami lamentoval: „To je třeba stříkat!“, protože některé části uniforem byly závažně prožrány moly.

Pak už jsme se nalodili na kůň a pokračovali v cestě. Nebesa nevěstila nic dobrého, čím jsme byli blíž, tím víc lilo, a Danka Wetterová, ačkoliv to nikdy nedělá, sýčkovala, že budeme muset protrpět další noc v autobuse, protože v tom počasí nebudeme moci stavět stany. Když jsme dorazili, počasí se naštěstí umoudřilo, a my jsme stany postavili. Umoudřili se dokonce i pořadatelé, protože slámu i dřevo zakryli igelitem, takže jsme se mohli ubytovat do suchého.

Ihned po příjezdu jsme vyfasovali párky a krkovičku a jednotka mohla být nasycena. To jsme ještě netušili, že stejné menu budeme jíst pořád dokolečka. Část lidí se odebrala na kutě, další část nastoupila noční směnu u ohně. Nyní by bylo na místě napsat, že jistý čelní představitel jednotky ulehl na lavičku a jiný čelní představitel jednotky se ho z té lavičky pokusil sejmout, došlo ke krátkému střetu, během nějž se ležící představitel třepotal a shazující supěl, a nakonec došlo k pádu a proklínání, a posléze k vendettě, štípnutí Ivánka do zadku a zásahu Luba přímo do nosu bioplynem, ale radši se o tom nebudu šířit.

Bylo už dost pozdě, asi tak jedna v noci, když k nám dorazila první zahraniční delegace: trpaslík se svou přítelkyní. (Abych to uvedla na pravou míru – nebyl to trpaslík v tom smyslu, že by byl, jak se politicky korektně říká „člověkem menšího vzrůstu“, ale prostě byl hodně malý i na zdejší poměry. Ostatně, na fotkách z loňska je dobře vidět střet našich dobře rostlých granátníků se zdejšími úsporně rostlými vojsky.) Prohlásila jsem, že nechápu tu mentalitu, která lidi vede k tomu, aby přišli k někomu, koho nikdy neviděli a už nikdy neuvidí, a s kým se evidentně nedomluví, a přesto si sedli a chtěli se bavit. Dialog se škobrtavě rozběhl a my s Ondrou jsme z toho měli strašnou srandu a překládali jsme si ho do češtiny. Konečný výsledek zněl: „Hobby – lobby – boby – sobi – zuby – z huby.“ Italové špatně nesli, že si jich nevšímáme, a ustavičně směrem k nám mávali rukama, ale my jsme se jim smáli – co jsme taky měli dělat jiného. Opakovali jsme si totiž svou italskou slovní zásobu a svorně jsme zjistili, že obsahuje především nadávky a poslání někam. Kolem třetí se konečně odporoučeli, a jistý nejmenovaný člen pronesl: „Mně se ta holka líbila. Ale potřeboval bych ji vidět za světla, ať tady zbytečně nejančím! A navíc, i kdyby ji měla sebehezčí, tak ženská, která v jednu v noci přijde za cizímachlapama, nemůže být normální!“ Když ráno shlédl fotku, vykřikl a zakryl si oči. Už už jsme si mysleli, že nastal klid, ale trpaslík se vrátil. Přiletěl ke mně a začal něco drmolit. Ondra se mu pokusil anglicky vysvětlit, že jsem unavená, ale nedal si říct a chtěl mě chytat za ruku, což už bylo na mé nervy moc a plynnou češtinou jsem se ho otázala: „Ty, trpaslíku, mám tě přiložit do ohně?!“ Při poměru naší tělesné výšky a hmotnosti jsem neměla sebemenších pochyb, že by se mi to lehce podařilo. Trpaslík zřejmě z tónu hlasu pochopil, že ho nechválím, vzal si zapomenutou mikinu a za hlasitého cinkání odšlapal na kole. Noc uzavřel Drsný Hlady, který se odebral na toaletu a pak byl viděn, jak mávaje rukama pobíhá po poli za stany a řve z plna hrdla: „Drž se vlevo!“ Proč to řval si nepamatuje.

Ráno se k ohni dostavil Trol a chmurně k Drsnému Hlady pronesl: „Stalo se neštěstí. Dozvěděl jsem se, že ta moje třešňovice je vypitá!“ Zkazilo mu to náladu a to už mu vydrželo. Na snídani se fasoval jeden croissant, jedno jablko, jeden banán a jedna krabice mléka na osobu. Danka Wetterová pronášela chmurné prognózy jako: „My jsme ty párky včera měly nechat na dnešek! Co budeme dělat?“ Jak se ukázalo, vztahy mezi markytánkami a Italy ve fasovacím stanu se omezily na obracení očí v sloup, protože jakmile uviděli naši hromadnou stravenku s číslem 33, kterou jim Evča vždycky předložila s viditelným zadostiučiněním, začali vzdychat a naříkat, zatímco my jsme je učily česky počítat, aby nás náhodou neoškubali.

Mužstvo odešlo na krátkou prezentaci do města, my jsme usedly k vaření. Jak už jsem předznamenala, nafasovaly jsme krkovičku, žebra, klobásky, brambory, mrkev a cibuli – té tedy opravdu hromadu. Pustily jsme se do škrábání brambor a loupání cibule. To už se chlapi vrátili a měli až do dvou volno. Trol si to k nám se svou špatnou náladou přihasil a začal vyrývat: „Co to je, tolik cibule? To se toho chtěli zbavit, že? No podívejte se na ty černé fleky na těch bramborách! A ta mrkev už je taky nějaká přešlá! No to je hnus.“ A drnčel a drnčel. Snažily jsme se ho nebrat na vědomí, ale v okamžiku, kdy vzal do ruky jednu cibuli a pronesl osudovou větu: „A co jako má být tohle? To je nějaká přerostlá šalotka!“ mi došla trpělivost, a vyhodila jsem ho ze stanu. Pár vteřin po té se dostavil Drsný Hlady a tázal se mě, proč jsem Trola vykázala. Ještě v ráži jsem mu zopakovala Trolovo vyrývání. Drsný Hlady se ušklíbl a pravil: „To není nic divného. To mi připomíná každé ráno v práci!“

Blížila se druhá hodina a jednotka nastoupila k bitvě. Na dotaz, kdy se vrátí, odpověděl HerrHauptmann, že asi tak ve čtyři. Italský smysl pro přesnost však nezklamal ani tentokrát. Ještě o půl čtvrté stáli nahoře na cestě a otírali si pot ze zpocených čel. HerrHauptmann po návratu pronesl: „Jak jsem vás viděl u těch kotlů, tak jsem si říkal, že vám snad dojde, že ve čtyři se určitě nevrátíme!“ Ano, došlo nám to. Pietro zase cítil potřebu okomentovat bitvu v lese: „Bojovali jsme v tom lese. No, lese. Oni mají ty stromy nasázené v řádcích jak brambory. A aby se nám nechodilo špatně, tak to mezi tím ještě poorali!“

Zatímco jednotka jedla, šly jsme fasovat. K velkému překvapení opět žebra, krkovičku, klobásky, brambory, mrkev – a cibuli. Bylo šest večer a už jsme toho měly opravdu dost, takže jsem dámskou část odvlekla na zmrzlinu, abychom přišly na veselejší myšlenky. Cestou jsme komentovaly vzrůst zdejšího obyvatelstva a nebylo možné si nevzpomenout na výrok Lexikona z Rivoli: „Oni tady musí mít co nejmenší plochu těla, aby v tom vedru nevyschli!“ Ivánek sice vykládal něco o tom, že Italů jsou dva druhy – malí a velcí – ale ti velcí asi žijí v končinách, kam jsme dosud nezavítali.

Po návratu dorazil další Ital, který chtěl utužovat mezinárodní vztahy. Začal něco hučet do Drsného Hlady a ten mě přivolal, abych se ho zeptala, co si přeje. Vyškorbrtala jsem na něj tázací větu a on mi na to oznámil: „Solobirra.“ Přeložila jsem to: „On chce pivo.“ Drsný Hlady se zatvářil drsně a zavrčel: „Cože? To si sem jako přišel pro pivo, jo?“ a obrátil se na Strážce Korkoťunku, který rozšafně rozhodil rukama a prohlásil: „Jedno pivo, jedno euro!“ Oznámila jsem to Italovi a ten řekl něco jako: „In Italia per birra non pagare.“ – „Říká, že tady se za pivo neplatí!“ sdělila jsem Drsnému Hlady a ten se Strážcem Korkoťunku svedl krátký dialog o tom, že to svět neviděl, že kdyby aspoň přinesl flašku, že tady stojí třetinka tři eura atd. a nakonec mi nařídil: „Nevšímej si ho!“ Pokrčila jsem rameny a odebrala se do ústraní. V té chvíli dorazil HerrHauptmann s několika kolečky salámu na prkýnku a prohlášením, ať si nabídneme. „To je vzácnej salám. Jeden z nejdražších na světě. Deset deka padesát korun!“ A dovysvětlil, že koupil nějakým Italům dvě piva a oni mu za to dali ten salám. Drsný Hlady zaúpěl na celý stan: „Tu jejich mentalitu já nikdy nepochopím!“ a začal rozhorleně líčit příhodu s pivem.

Po té se k obveselení jednotky konala soutěž v hodu kladivem a tzv. překážkovém běhu, který spočíval v tom, že se soutěžící měl zatočit kolem kolíku zatlučeného do země a pak běžet k dalšímu kolíku. Hod kladivem vyhrál Dan a běh Pietro, někteří lidé se naopak divili, že nejsou první, protože běželi stále na místě a země se nehýbala.

K večeru se dostavil Andrej od bratislavských husarů cosi vyprávělLubovi. Seděla jsem vedle Peťky a šťouchla jsem do ní se slovy: „Budeme se učit slovensky. Kokot, buzerant, hovno, jebať...“ Andrej to uslyšel, sedl si naproti nám a vyšetřoval, co se děje. „Jak tak pozoruju, tak vy toho kokota máte všude!“ Drsný Hlady zachraňoval situaci a vytáhl drevokocúra. Lubo vytřeštil oči a zeptal se, co to jako má být. Bylo mu vysvětleno, že veverička. Pak se vytahovala slovenská slova, která jsou hodně odlišná od češtiny, jako třeba orgován, bocian, čučoriedky, desiata a podobně. Pietro řekl, že někdy jsou opravdu zapotřebí titulky. Andrej řekl, že před 10 lety si nikdo nestěžoval. Někdo začal vykládat vtip. „To už bylo v autobuse!“ ozvala jsem se. Andrej vycítil příležitost napravit si reputaci a začal: „Išel raz zajček za medveďom...“ – „To už bylo v autobuse. V české verzi!“ – „Dobre, tak ja tu verziu s titulkami vynechám!“ uzavřel smutně Andrej. Drsný Hlady začal vysvětlovat, že když my používáme v kontaktu se Slováky slovenská slova, není to žádné posmívání, což si stejně nikdo nemyslel, protože je to prostě tak a dělají to všichni. Jediné posmívání, kterého jsme se dopustili vůči cizímu jazyku bylo „alóra!“, které Italové vrazí, kam se dá. Abych konečně odstranila všechny pochybnosti, uvádím touto cestou věc na pravou míru. Píše se to „allora“ a podle slovníku to znamená „tehdy, v té době, tedy, pak, potom, tak, tak tedy“, čili, jak jsme si správně domysleli, v tomto případě to je totéž co naše „tak, takže“. Jen pro zajímavost – narazila jsem při hledání ještě na tvar „all'ora“, což znamená „hodinový“, ale za tím by nejspíš muselo následovat hotel :)

Nastal pozdní večer. Velký večer Velkého Trola. U ohně zůstala sestava Trol, Drsný Hlady, Pietro, Mr. Fidor, Lubo, Strážce Korkoťunku, Ivo, Evča a já. Vyskytla se chvíle ticha, v níž jsme zaregistrovali hádku u protějšího velitelského stanu. Dva občané tam vyhazovali třetího. Pobaveně jsme pozorovali, kam to povede. „Oni se tam množí!“ prohlásil Drsný Hlady, když se na scéně objevil čtvrtý občan. To už se těm třem podařilo vyhazovaného opravdu vyhodit. „On určitě půjde k nám!“ předpověděl Strážce Korkoťunku. A měl pravdu. Vyhozený, kterého jsme identifikovali jako Maďara z protější uličky, vrávoravě přistál za zády Drsného Hlady, který se tázal, co s ním budeme dělat. „Nevšímej si ho!“ řekla jsem. Maďar něco anglicky vychrlil a Drsný Hlady nám oznámil: „On se ptá, jestli s ním půjdeme na ples!“ Pak dospěl k přesvědčení, že se asi ptal, jestli si může vzít „plejs“, čili místo, ale statečně jsme si ho nadále nevšímali. Maďarovi došla trpělivost a zařval: „I want YES or NO!“ (Chci ano nebo ne.) Drsný Hlady se zeptal: „Mám být nezdvořilý?“ a někdo mu na to řekl, že jakápak zdvořilost, když dotyčný má stejně 3,9 v žíle, takže řekl: „No!“ a návštěva se odebrala pryč. Chvíli jsme na sebe nedůvěřivě hleděli, jak jednoduché to bylo.

Tím ovšem estráda neskončila. Maďar procházel celou protější řadu stanů a do každého načouhl. Drsný Hlady prohlásil, že se v každém stanu ptá: „Yesor no?“ a všude mu říkají „No!“ a že se k nám vrátí. Taky že vrátil. Za notného přispění opileckého štěstí a k našemu velkému zklamání se mu podařilo překonat překážkovou dráhu stanových lan, aniž se natáhl. Tentokrát už se neptal na svolení a dřepl si lavičku, na které seděl Strážce Korkoťunku. Udělali jsme s ním tedy to, co děláme s každým podobným případem, vrazili jsme mu do ruky amaretto, aby se dorazil a usnul. On si hlasitě krkl a Trol mu odpověděl stejně, takže jsme si z nich dělali srandu, že je seznámíme, protože jejich kmeny hovoří stejným jazykem. Jinak jsme si ho nevšímali. On se ovšem uměl dostat do centra pozornosti. Z ničeho nic vyšlehl do temné noci jasný plamen. Popsat, co se dělo pak, zabere víc času a místa, než když se to stalo ve skutečnosti. Pietro, který seděl nejblíž, vykřikl: „Hoří! Co to děláš, ty čuráku?!“ a vyškubl mu zbytek amaretta. Drsný Hlady vytřeštil oči a řekl: „No to si nenecháme líbit! Vyhodíme ho!“ A vyskočil a spolu s Ivem ho popadli za ruce a táhli ho pryč. Jelikož nezvaný se host zapřel nohama, přiskočil ještě Strážce Korkoťunku, popadl ho za nohu a společnými silami ho vyvlekli před maďarský hlavní stan, vykázali ho, vyhnali a prokleli. Vrátili se, dosedli a Strážce Korkoťunku se zeptal: „Všimli jste si materiálu jeho kalhot? To byl kvalitní šusťák!“ Lubo řekl: „Jasomvôbecnevedel, že to tak horí!“ Drsný Hlady přisvědčil: „Já taky ne!“ Já jsem se zeptala: „Nestalo se vám nikomu nic?“ Všichni zavrtěli hlavou, jen Evča si nebyla jistá, jestli jí plamen neošlehl vlasy. V tu chvíli se probral Velký Trol, který měl únavou poněkud prodlouženou reakční dobu, a rozhořčeně pravil: „To je ale piča!“

Než jsme se přestali jeho zarážející pohotovosti smát, vrátil se vyhozený Maďar znovu na scénu. Přicházel z takového směru, že narazil rovnou na rozhořčeného Trola. Ten obdivuhodně křepce vyskočil, zaujal výhrůžný postoj, a zahrnul ho záplavou anglických slov, z nichž jsme rozuměli jenom: „Do youunderstand?!“ (Rozumíš?!), která, aby jim dodal váhu, doprovodil mezinárodním gestem charakteristickým pro toho, kdo se chystá svého diskuzního partnera knockoutovat. Drsný Hlady ho chlácholil: „No tak, Milánku, násilí snad ne!“, načež Trol plynule zaměnil zaťatou pěst za natažený ukazováček, po našemu „raus!“ a zařval: „Go away!“ (Běž pryč!), čímž jsme se vetřelce definitivně zbavili. Trol dosedl na lavičku a shrnul celou událost výstižnou větou: „To je nejhorší chování, co jsem kdy viděl!“ Když jsme ráno trousili historku mezi zbytek jednotky, položil René Dvorský posmutnělý dotaz: „Jak dlouho musí člověk u toho ohně vydržet, aby něco zažil?“ Ještě je třeba podotknout, že během tohoto večera a noci mi Strážce Korkoťunku přidělil indiánské jméno „Nečum, nebo ti jednu vrazím“, ale bohužel si nepamatuju, při jaké příležitosti.

V neděli jsme opět nafasovali žebra, krkovičku, klobásy, brambory, mrkev a cibuli. Konala se bitva v ulicích města, kterou HerrHauptmann okomentoval slovy: „Tak já jsem na té poradě trčel hodinu. Ti Taloši s těma Frantíkama se vrhli na stůl a začali se tam handrkovat. A pak z nich vypadlo: Uděláme to jako loni! No, co tam taky jiného chtějí dělat?!“ Ani mě bitva nepotěšila, protože mi zrovna v nejlepším došly poslední baterky. Proto varuji všechny, kdo mají v úmyslu koupit si foťák: Za nic na světě si nekupujte Olympus! Jsou to vyhozené prachy. Čtvery baterky na deset fotek je opravdu neúnosný stav. Po bitvě jsme, navzdory předešlé dohodě o „keš“, vyfasovali šek, nalodili se a vyrazili. Při promítání filmů jsme byli nuceni konstatovat, že ne každý pokrok je prospěšný. Řidičům odešla normální televizka, kterou měli vepředu v minulých letech, a tak ji nahradili pokrokovým LCD monitorem. To mělo za následek, že jsme v důsledku zákonu a o úhlu dopadu a odrazu viděli pouze spolucestující na protilehlých sedadlech. Jinak se cestou protentokrát nestalo nic mimořádného a kolem čtvrté jsme dorazili do Ostravy. Ani nepršelo. To začalo až v úterý.

Závěrečná poznámka jen tak na okraj. Moje připomínka k chybějícím reportážím. Kdo to nechce číst, nechť vezme za bernou minci, že reportáž skončila předcházejícím odstavcem. Strážce Korkoťunku mě vytrvale pranýřuje, že nepíšu reportáže ze všech akcí. HerrHauptmann zase syčí, že popisuju především ty „večerní historky“. Dámy a pánové, je to asi takto: něco napsat, a priori něco aspoň trochu čtivého, není jako vyplnit formulář. A aniž bych se chtěla přirovnávat k nějaké velké literatuře, faktem zůstává, že cokoliv kdokoliv napíše, je vždycky subjektivní a vždycky se do toho promítá postoj autora, a obsahuje tu větší, tu menší procento autorské licence, čili toho, co se přibarvilo, zveličilo, zdůraznilo, vynechalo, prostě vyfabulovalo. Také vezměte v potaz, že nejsem všude, a v situacích, které jsem nezažila, jsem závislá na tom, co se mi o nich řekne, což už je také subjektivně zabarveno vyprávějícím. Nejsem oficiální tisková mluvčí a nejsem ani automat, který vidí věci objektivně. A dalším nesporným faktem je to, že vtipné jsou okamžiky, kdy něco neklaplo a někdo se blamoval. Z tohoto důvodu se bulvární tisk čte víc než seriózní akademické publikace, a na Krause, Šípa a podobné baviče se dívá víc lidí než na přenos ze sněmovny. Za dvanáct let, co klub funguje ve více-méně dnešní podobě, jsme všichni prožili tolik akcí, že nám splývají, a report ve smyslu „přijeli jsme – viděli jsme – bojovali jsme“ nebude, podle mého názoru, nikoho zajímat. Historická pojednání o bitvách, jejichž rekonstrukcí se účastníme, lze v dnešní době snadno a rychle získat z erudovanějších pramenů. To, co chci já, je, abychom se zasmáli a připomněli si to, co bylo na té které akci jiné. Co nechci, je mazat med a dělat reklamu. Nikomu nebráním, aby napsal reportáž ze svého pohledu a poslal mi ji ke zveřejnění. Toť z mé strany vše.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku