Občanské sdružení, zal. 1974

Bystřice pod Hostýnem

16. 7. 2011

František Sklenář nás požádal, abychom dodali jedno auto Rakušanů na bystřickou akci „Lazaret v době napoleonských válek“. Takže jsme vyrazili ve složení: Sousedovic malý Mirek za volantem, Dědek Dvorský, Vlado Borovička a já. Jakmile jsme přijeli, byli jsme v zámku usazeni ke stolu a obdařeni výbornou snídaní. Pak se pochodovalo k pomníku, kde proběhl krátký pietní akt, a hned na to následoval oběd, který jsme nebyli schopni sníst. Po obědě nás Kamil Maděra shromáždil a ptal se, kdo je velitelem. Po pravdě jsem mu sdělila, že jediný, kdo je schopen to tady odvelet se správnou německou výslovností, jsem já, ale s tím že asi nebude souhlasit, což nesouhlasil, a demokraticky určil Vlada: „Tak třeba ty!“

Pak už začínala hlavní část programu: Francouzi tábořili v zámeckém příkopu a my jsme, posíleni dvěma portáši, stáli nahoře na hrázi a provozovali sériovou výrobu mrtvol. Bylo to dobře vymyšlené, protože jsme stáli za stromy, a tak nebyli vidět, že je nás pět a půl. Mrtvoly byly odnášeny do lazaretu, kde chirurgové za pomoci historických nástrojů demonstrovali ukrajování končetin a podobné lahůdky. Po pravdě řečeno, jsem radostí bez sebe, že medicína už od té doby pokročila. Představení se mělo opakovat třikrát, ale pro velký úspěch jsme ještě jedno kolo přidali. Při tomto posledním představení našel Sousedovic malý Mirek příležitost se vyznamenat a zapsat do paměti diváků. Nakoukl přes hradbu a prohlásil: „On na mě střílí! Já na něho skočím!“ – „Tak skoč!“ povzbudil ho Dědek. A Mirouš skočil. Když se vracel, prohlásil, že to nebude celé obcházet, protože je to daleko a je tam hodně lidí, a že on, jakožto akční hrdina, to vezme vzdušnou čarou. Moc jsme mu nevěřili, ale jemu se na druhý pokus podařilo vyšplhat po stromě zpátky na hrady, takže jsme se mu začali posmívat, že je jako ChuckNorris. Pak jsme si šli prohlédnout výstavu a srdce nám skákalo radostí zejména nad tím, že jsme na jedno z terčů poznali naši jednotku. A už tady byla večeře, zámecký raut. František nám přinesl pamětní knihu, abychom se mu zapsali, a ptal se nás, jak se nám akce líbila. Řekla jsem, že máme pouze jednu výhradu – jídla následovala moc rychle po sobě.

František nám se smíchem poděkoval a my jsme se odebrali absolvovat hlavní část celé akce: hledání kešky. Po té, co jsme proslídili celé nádvoří a bezvýsledně nakoukli pod všechny kameny, které zakrývaly odtoky okapových rour, si Mirouš vyžádal SMS nápovědu od kámoše. Tato nápověda zněla, že se má zeptat v informačním centru. To už ale bylo zavřené. Jelikož však na zámku sídlí i policie a já už jsem měla hledání plné zuby, vlezli jsme drze dovnitř a zeptali se slečny za přepážkou, jestli o tom nic neví. Slečna sice nevěděla nic, ale jeden z policistů, který seděl v kanceláři za ní, se hned vymrštil a sdělil nám zdrcující zprávu: keška je přímo v informačním centru. Z toho jsme usoudili, že nejsme první, kdo je s tím otravuje. Vynahradili jsme si to tedy aspoň nano-keškou ukrytou v koši na psí exkrementy – a pak už jsme se vydali na cestu domů. Sousedovic malý ChuckNorris akci vyhodnotil takto: „To byla drsná akce. Všechno jsme tam sežrali, vyblbli jsme se a ještě nám poděkovali! Zítra jedeme zas!“ A já touto cestou ještě jednou děkuji všem účastníkům - byli jsme fakt super posádka!

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku