Občanské sdružení, zal. 1974

Bratislava II. - 270. výročí korunovace Marie Terezie

Trpělivost přináší růže

25. – 26. 6. 2011

Na akci v Bratislavě, tento měsíc už druhou, jsme odjížděli ve velkém počtu a za počasí, které Marťas odevzdaně okomentoval: „Já už nic neříkám. Na každé akci, na kterou jedu, leje!“ Naštěstí se výskyt průtrží mračen omezil pouze na území Severní Moravy a od Olomouce na jih už svítilo slunce. Druhé nepříjemnosti, příznačné pro náš klub, se nám ovšem vyhnout nepodařilo. Někde u Příbora se zjistilo, že tři pušky zůstaly doma, a tak se ve Starém Jičíně čekalo na Lexikona, který je měl přivézt. Na pumpě v části Bratislavy zvané Lamač jsme zase čekali na Luba Švrčiče, který se uvolil provést nás bludištěm uliček na místo určení, dorazil však pozdě, protože ho v centru zablokoval jakýsi běh městem. Zatímco jsme čekali, zjistili jsme, že si na trávníku udělala piknik velká skupina Turků, kteří přijeli auty s německou poznávací značkou. Kdosi řekl, že zřejmě mají přestávku na modlitbu a jelikož Drsný Hlady svého času pobýval na koleji s muslimy a je proto považován za znalce Koránu, otázala jsem se ho: „V kolik mají tu modlitbu? V pět?“ Drsný Hlady se zamračil a řekl: „Jak to mám vědět?! Ten papír, co jsme dostali, je až od zítřka!“ – čímž mínil program akce. Nakonec se to za všeobecného smíchu zakecalo, takže jsme se nic nedozvěděli.

Když jsme dorazili do školy, kde jsme byli ubytováni, převlékli se do uniforem a nastoupili, dostavila se jakási místní občanka nevalného vzhledu a vynadala nám do Čehúnů a za to, že tam děláme hluk. Pohoršilo nás to, protože jsme žádný nepřiměřený hluk nedělali. Kdosi pronesl: „A to jsme ještě nezačali střílet!“ Někdo to vzal vážně a vystřelil. Il Dottore a Bohuš Adámek si čekání krátili sportovními výkony a dali si závod na zdejším hřišti.

Kolem 8 večer jsme šli na pochod do města a nějakou dobu jsme strávili na Hlavním náměstí, kde nás ustavičně otravoval nějaký podnapilý dědek, kterému hlavně vadil náš prapor. Já a Dandy jsme se rozhodly, že zjistíme, zda kostel v lešení, který jsme viděly z autobusu, je skutečně kostel sv. Martina, kde proběhla korunovace, takže jsme proběhly centrum Bratislavy tam a zpátky, a to dvakrát, protože napoprvé se nám věž ztratila a my jsme místo ke kostelu dorazily k Michalské bráně, což nebyl zase tak hrubý omyl, protože i tudy se průvod ubíral. Nakonec si Dandy všimla, že v dlažbě jsou zasazené malé korunky, takže jsme usoudily, že jsme na korunovační cestě. Dlažba je tak příšerná, že působí dojmem, že je opravdu původní. Když dal Herr Hauptmann povel k nástupu, zjistilo se, že několik granátníků chybí. Díky svému pobíhání jsme s Dandy přesně věděly, ve kterém výčepním zařízení se nacházejí, a tak jsme se záhy mohli odebrat na Hviezdoslavovo náměstí, kde jsme dostali večeři. I tam se při nástupu vyskytl problém s absencí, diváci si toho všimli a komentovali to: „Pozrite, chýbajú mu vojaci!“ Nakonec se ale všichni sešli a my jsme se vraceli do školy. Ani tato cesta se neobešla bez zádrhelů. Strážce Korkoťunku, který mi zakázal uvádět ho v reportážích, což jsem přislíbila pod podmínkou, že se nebude zviditelňovat, mou podmínku nedodržel a zviditelnil se tím, že náhle vystřelil ze tvaru a dal se do pronásledování místního občana, který mu sebral klobouk. Neběžel právě nejjistěji, ale nakonec klobouk přece jen získal, kromě toho však získal i velké zpoždění za zbytkem jednotky, takže ho Peter Sabanoš, který se dostavil v civilu, obšťastnil maďarskou variantou jeho jména a začal ho titulovat Šándor, což se mu pranic nelíbilo.

Na nádvoří školy se mezi tím utvořily tradiční skupinky a započala volná zábava. Drsný Hlady, René a Lubo Švrčič se dali do nářků nad elektroinstalacemi a nekvalitní předraženou prací řemeslníků, načež pokračovali historkami z vojny a posléze se Lubo vytasil s hvězdným příběhem této akce. Pokusím se ho kvůli autentičnosti reprodukovat ve slovenštině, i když bude poněkud zkomolená. „Jeden môj známy išiel v 90. rokoch do Talianska,“ začal. Pak přešel k jádru příběhu, tedy k vyprávění toho známého: „Ja som vošiel do hajzla. A tam nič! Len jama v zemi. No, čo už som mal robiť? Čapol som si a urobil, čo bolo treba. Ale to hovno zmizlo. Myslel som, že asi padlo do tej jamy. Ale keď som sa lepšie poobzeral, tak som zistil...“ A Lubo doplnil, že měl vzadu na opasku připnutou bejsbólku. Peťka Davidová prohlásila: „Když si chtěl nasrat do čepice, tak nemusel ani na tu díru, to mohl udělat kdekoliv!“

Samozřejmě to neskončilo jenom u historek. Polívkář dostal ránu do hlavy a to dveřmi, které sám otevíral, Pietro se ho pokoušel uložit, ale nepříliš úspěšně. Svěřil se nám: „Já jsem ho ukládal a myslel jsem na jeho dobro. Řekl jsem mu, aby si odepnul ty kšandy, aby ho netlačily. Ale než jsem se stihl otočit, tak už na sobě neměl ani trenky!“ Došlo také k vytvoření dvou „párečků“. Prvním byl Honza Dvorský ml., kterého usilovně uháněl Jano, bratranec Sousedovic malého Mirka, druhým Herr Hauptmann a Strážce Korkoťunku alias Šándor. A protože hromadné spaní nikdy za nic nestojí, neboť se někdo nepřetržitě courá tam a zpátky a ruší ostatní, nikdo se moc nevyspal.

V neděli se kolem jedenácti odcházelo na Hrad. Tam se toho vcelku moc nedělo, kromě několika salv a sbližování některých členů s dámami z korunovačního doprovodu. Dolů do města, kde se měl konat korunovační obřad, se průvod odebral až těsně před třetí, to už bylo na náměstí narváno a diváci začínali být nervózní, že se nic neděje. Po čtvrté hodině obřad konečně začal. Ženská část klubu byla zařazena mezi uherskou šlechtu, takže jsme měly příležitost vidět, že libido nezkrotí ani slavnostní okamžik. Ve chvíli, kdy herečka Gabriela Marcinková, která představovala Marii Terezii, během obřadu ležela na zemi, vystrčili všichni muži představující šlechtice hlavy jako želvy, aby se pokusili nahlédnout jí pod sukně. Po ukončení této části obřadu se průvod odebral na Hviezdoslavovo náměstí, a i když se cestou poněkud zasekl, dorazil tam v pořádku a mohlo se pokračovat. Herr Hauptmann musel jednotku zavést do boční uličky, protože jinak by diváci neviděli už vůbec nic. Pódium totiž nebylo umístěné příliš šťastně, Marie Terezie byla ze všech stran schovaná za kněžími a hodnostáři. Na konci se strhla průtrž mračen, naštěstí netrvala příliš dlouho. Pak už jsme se vrátili do tělocvičny, sbalili se a zase se čekalo. Tentokrát na cestovní náhrady. Mluvili jsme o tom, že jsme chvílemi měli pocit, že jsme dostali špatné souřadnice, protože nápisy jsou anglické a většina osob na ulicích je asijského původu. Drsný Hlady řekl, že v Praze je to stejné, a aby nás ujistil o tom, že má pravdu, oslovil členy druhé jednotky, která s námi v tělocvičně byla: „Hoši, vy jste Češi, že?“ Ti na nás vytřeštili oči. „No,“ upřesňoval Drsný Hlady, „my jsme taky Češi, ale ne z Čech, víte?“ Tito Češi z Čech souhlasili, že v Praze je to stejné, a dodali, že v Karlových Varech je to podobné, s rozdílem národnostního složení.

Po hodině jsme dostali instrukce, že máme sledovat bílou dodávku, že pro peníze pojedeme. Dorazili jsme na danou adresu – a znovu jsme čekali... až dorazí ekonom. Celkově to čekání hodilo asi dvě hodiny, vyrazili jsme v osm. Pak už se naštěstí jelo. Bohuš Adámek dostal neutišitelný záchvat smíchu, protože mu řidič vyprávěl následující vtip. „Přijdou dva policajti na statek a sedlák tam dojí krávu, která zrovna pije z vědra. Policajti se ptají, co to má znamenat. Sedlák řekne, že z jedné strany do ní teče voda, z druhé z ní teče mléko. Policajti se rozhodnou si krávu koupit. Když s ní dorazí k rybníku, chtějí postup s pitím a dojením vyzkoušet. Kráva začne pít a jeden policajt se pokouší ji dojit, ale ona ho obšťastní kravincem. Policajt tedy volá na kolegu: Vytáhni jí trochu hlavu, asi nabrala bahno!“ Ještě jsme se zastavili na Rohlence na jídlo. Smažák neměli, polévka byla studená, Pietro řekl, že to maso bude žvýkat ještě v Olomouci, a Dědek Dvorský prohlásil, že ten guláš taky není žádný zázrak. „Jediný zázrak tady je, že si to za ty ceny v té ne-kvalitě ještě vůbec někdo kupuje,“ uzavřela jsem. Do Ostravy jsme dorazili kolem druhé hodiny v noci.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku