Občanské sdružení, zal. 1974

Bratislava I.

10. – 12. 6. 2011

Do Bratislavy jsme nevyrazili v právě nejvyšším počtu, neboť spousta lidí se doposud vzpamatovává z Magenty. Po značně spletitých peripetiích nakonec vyrazila 4 auta, přičemž to, v němž jsem seděla já, nabíralo bratrance Sousedovic malého Mirka v Novém Mestě nad Váhom, což znamenalo kilometry a hodiny navíc. Nicméně, atmosféra byla veselá, celou cestu jsme zpívali, všichni falešně, každému to ujíždělo jinak a vznikaly takové pazvuky, že jsme se tomu museli smát. Sebekriticky jsme uznali, že to není zpěv, v čem vynikneme. Náš mladistvý šofér zaperlil zejména v kopcích před Kyjovem. Byl nařčen, že v této době už nikde neseženeme otevřený obchod. „Vidíš tam v dálce ten nápis Tesco?“ zeptal se mávl rukou do dáli. „Ne!“ odsekla jsem, protože jsem nic neviděla navzdory tomu, že jsem na nose měla brýle. „Já taky ne!“ uzavřel Sousedovic malý Mirek. V samotné Bratislavě mě však dobrá nálada opustila, a to kvůli značení, neboť ne každý ví, že Petržalka = Incheba, a hledět na ten zatracený Aupark a nemoci k němu sjet, je k uzoufání a uvztekání. Získali jsme ovšem cennou zkušenost, že otočit se dá i na dálnici, pokud člověk není příliš útlocitný a nevadí mu jezdit jednosměrkou v protisměru.

Když jsme konečně o půl druhé v noci po hodině bloudění dorazili, uvítal nás HerrHauptmann, který nám vyčetl, že nebereme telefon a jsme nedostupní, a postěžoval si, že se všichni vypařili a on tam sedí sám jak pecka. Sám tam ovšem neseděl, stejně jako my přijal pohostinství KVH Monarch. Během stavění stanů se u Francouzů odehrál jakýsi incident vyprovokovaný podnapilým individuem, které bylo ráno viděno zbrocené krví. Zanedlouho se dostavil náš Marek alias Lexikon ve společnosti francouzského Marka, s nímž si vyměnil pokrývku hlavy a dožadoval se sborového zpěvu Marseillaisy. Pak se dostavila mládež, dlužno říci, že vzorně ustrojená, která strávila večer v restauraci, kam je pozval LuboŠvrčič, který tam pracuje. Vedli jsme diskuzi o tom, jestli je má Bratislavský hrad pravidelný nebo nepravidelný půdorys a jestli jsou všechny věže stejné. Bohužel se mi nepodařilo vyčenichat závazné prohlášení, ale od pohledu se zdá, že jedna věž je větší.

Sobotní program začal pochodem ve městě, pokračoval střetem v ulicích a vyvrcholil bitvou v parku nedaleko tábora. O kulturní vložku se tentokrát postaraly blond vlasy. Domluvila jsem se s Hankou Ondráčkovou z KVH Monarch, že změníme image a krátce po obědě jsme po krátkém pobytu ve stanu vyrazily blond. HerrHauptmann, který se právě probíral z odpoledního odpočinku, na nás vytřeštil oči a pravil: „Ježíši! Já už jsem se lekl, že vidím bílé myšky!“ Plukovník Wolfgang Horak nám složil kompliment slovy: „Marylin Monroe a Brigitte Bardot!“, což Hanka okomentovala: „No, tak tomu rozumím i já!“ Ostatní dámy, a dokonce i někteří pánové, také zatoužili po kysličníku, a jenom se litovalo, že nemáme paruk více, abychom mohli udělat skupinové foto blondýn. No, pravda, Pavel Ondráček st. připomínal spíš vodníka. Na večeři se podávalo koleno takových rozměrů, že se dost dobře nedalo sníst.

Potom už se většina jednotky sbalila a odjela. Zůstal pouze náš výsadek, tj. Evička a Sousedovic malý Mirek, který sice tvrdil, že se potřebuje na cestu vyspat, ale ve skutečnosti bylo jeho přání strávit zde další noc motivováno touhou přidat se k Monarchům při nočním ostřelování, neboť mu bylo přislíbeno, že bude odpalovat, což ho naplnilo horečným nadšením. Jelikož odjíždějící výsadky aktivně sbalily všechny stany kromě jednoho, byl div, že jsme se tam všichni tři i s hromadou věcí vešli. Ráno, když se náš pan šofér probudil, sdělila jsem mu: „Teď, když ses s náma vyspal, tak si nás musíš vzít!“ Potom v režii Monarchů proběhla další kulturní vložka s krycím názvem „Nekonečný průvod“, protože se při loučení postavili do řady a dokolečka se střídali. O poslední povyražení se postarala „zombie“ před Auparkem. Konal se tam jakýsi zdravotnický den pro děti a cestou na toaletu nás začal honit chlápek s obličejem natřeným na bílo a svěrací kazajkou. Zřejmě dost pozdní ročník, protože na notoricky známou větu: „Takový omyl se stává maximálně jednou za 10 let!“ nikterak nereagoval. Na zpáteční cestě vyměnil propriety a honil Sousedovic malého Mirka s injekcí, což honěného pobouřilo a pokáral nás: „To se vám to směje, když honí mě, že?!“

Potom už jsme se sbalili a odjeli. Po krátké debatě nad tím, jestli to riskneme po dálnici bez známky nebo slovenský úsek pojedeme raději po okresce, jsme se rozhodli pro okresku. Abychom nevyšli ze cviku ohledně deště, zmokli jsme na Žuráni, kam jsme se podívali, protože ani Evička, ani Mirek tam ještě nebyli, a taky jsme chtěli zjistit, co je pravdy na tom, že tam nejdou hodinky. Na hodinky náš pobyt evidentně neměl žádný účinek, ale my jsme si aspoň udělali představu o skutečné rozloze bojiště. Dorazili jsme v pořádku, ostatní výsadky taktéž.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku