Občanské sdružení, zal. 1974

Marengo

11. – 13. 6. 2010

Po cestovních nepříjemnostech v Cherascu vyjednal Herr Hauptmann sice stejnou firmu, ale jiný autobus a jiné řidiče, takže už předem předesílám, že tentokrát se nikdo nepobaví nad tím, že jsme někde uvízli. Dokonce se poprvé v jedenáctileté novodobé historii klubu stalo, že jsme na nástupní místa dorazili s čtvrthodinovým předstihem, což u nastupujících vyvolalo paniku, neboť se domnívali, že mají ještě hodinu čas. Ke členům našeho klubu tradičně přibyli členové KVH Monarch a netradičně členové HR 12 Peter Sabanoš a Andrej Macášek.

Do Caorle, kde jsme se hodlali koupat, protože akcí u moře je jako šafránu, jsme dorazili kolem osmé ráno. Moře bylo, pravda, studené, ale většině z nás je tak vzácné, že do něj přesto vlezli. Bylo to něco úplně jiného než v Opatiji, konečně krásná písečná pláž – a dokonce i mušličky. Nepobyli jsme dlouho, protože nás čekalo ještě cca 500 km na místo určení.

Tam jsme opět museli konstatovat, že v Itálii se situace mění ne každou minutu, ale každou vteřinu. Ostatně, během celé akce jsme stále naráželi na to, že ono legendární: „Budiž světlo!“, které vneslo do chaosu řád, musel stvořitel pronést až za Alpami, nebo, jak říkají místní obyvatelé – tam u nás na severu. Bylo nám přislíbeno, že večer dostaneme jídlo, ale nedostali jsme nic. Město nás také zklamalo. Jsme zvyklí, že v Itálii je otevřeno dlouho do noci a že městečka jsou malebná. Marengo naproti tomu připomíná spíš Lovosice – domy podél velké silnice do Alessandrie. Nejkurióznější je skutečnost, že chcete-li přejít přes kruháč, skončíte na hřbitově. Někteří si trpce stěžovali, že nemohli sehnat studené točené pivo a když si koupili to v plechovce, bylo nejen odporné, jako by tady nemyli sudy, ale ještě i teplé – a nebrali ohled na to, že se nacházejí ve vinném státě. Ale aspoň celou dobu nepršelo a bylo krásně – až horko, což bylo o to nepříjemnější, že jako tradičně chyběla sprcha nebo aspoň hadice u koryta, abychom se mohli umýt.

Ráno jsme šli fasovat potraviny a ke svému zděšení jsme dostali mléko a marmeládu – chleba došel. Brambor bylo také poskrovnu, takže jsme byli nuceni přejít na zeleninovou stravu. Šířily se také poplašné zvěsti, že fasování bylo na oba dva dny a zítra nedostaneme nic. To nebylo zrovna příjemné, protože uchovat syrové maso v tomto horku bylo nemožné, sousední jednotka se o to pokusila a maso jí zezelenalo. Proto jsme se raději najedli do zásoby a spotřebovali všechno kromě fazolí a rajského protlaku v konzervách.

No, abychom se nějak zabavili, protože dopoledne nebyl program, zorganizovali jsme výpravu k moři, což všem citelně spravilo náladu, protože jsme se mohli do sytosti vyblbnout ve vysokých vlnách.

Večer byl nácvik na bitvu, během nějž se vyznamenal Ital v uniformě francouzského generála, který trval na tom, že náš batalion v počtu cca 70 mužů stojí o 3 m jinde než si představoval.

V neděli se oslnivým způsobem vyznamenala italská znalost informačních technologií. Náš batalion zpočátku, jak je ostatně známo z historie, postupoval vítězně vpřed. A počítač, nezávisle na skutečné situaci na bojišti a bez kontroly lidského faktoru, odpaloval „bomby“. Poslední z nich vybuchla těsně před obličeji naší jednotky – Corporal Jarek se okamžitě proměnil ve čtvrtinového černocha, ačkoliv je od přírody téměř blonďák. V tom okamžiku pyrotechnik pochopil, že svěřit odpalování PC nebyl nejšťastnější nápad, a notebook definitivně zabouchl.

O zábavu v přestávce mezi bitvou a pietním aktem u osária se postaral Polívkář. Neustále se spolu s Kikinem motali kolem vařících markytánek a provokovali výroky: „Ty vůbec neumíš škrábat brambory. To já už bych to dávno měl,“ nebo: „Ty ses sice v tom škrábání mrkve zlepšila, ale pořád to není ono!“ Naštěstí nejsou v naší po zuby ozbrojené jednotce bezbranné ani markytánky. Petra použila vařechu, která má rozměry odpovídající velikosti jednotky, a několika ráznými plácanci zahnala Kikina na útěk. Polívkář byl po zásluze trestán také, ale přestože poskakoval, uhýbal a křičel: „Au, jauva, auvajs!“ si nedal pokoj a pokračoval v provokacích. Když se pak drze nabízel, že nám ukáže, jak se to dělá, došla jednatelce trpělivost, čímž zapříčinila vznik následujícího dialogu. Jednatelka: „Vyhoň si péro a dej nám pokoj!“ Polívkář: „Já už jsem si ho dneska vyhonil!“ Danka: „Tak si ho vyhoň ještě jednou, do zásoby!“ Polívkář: „To nemůžu, já jsem dárce spermatu!“ Tuto scénu komentoval Pietro Labaš slovy: „My jsme odnášeli ty odpadky a pořád jsme je slyšeli, jak se smějou... tak jsme si říkali, že si k tomu museli ještě něco přidat!“

Ve dvě hodiny dorazil autobus a začali jsme se balit a nosit věci. Bylo na čase, protože nebe černalo, zvedal se vítr a vůbec to vypadalo, že se dá do deště. Balení proto proběhlo velmi rychle. Odjet jsme ale ještě nemohli, protože ve tři jsme měli být přítomni podpisu mírové smlouvy u muzea. Dostavili jsme se tam včas a opět jsme narazili na precizní organizaci. Bylo nám sděleno, že to začíná až za půl hodiny a to ne u muzea, ale u osária. Kdosi (omlouvám se autorovi, ale nevzpomínám si, kdo to byl) pronesl v této souvislosti velmi výstižnou větu: „Ti naivní Středoevropané nás vždycky tak pobaví!“ Naštěstí jsme i přes průtahy a typickou místní rozvláčnost dostali peníze už ve čtyři a mohli jsme odjet právě ve chvíli, kdy dopadly první kapky.

V autobuse část posádky usnula, část se stáhla dozadu a oddávala se radosti nad tím, že jsme nezmokli a už jedeme domů. To způsobilo šok Herr Hauptmannovi, který se asi po hodině spánku probudil, a z pocitu odpovědnosti pootevřeným okem zkontroloval, zda má všechny ovečky na svých místech. K velkému úleku však oko předalo do rozespalého mozku informaci, že levá půlka autobusu je prázdná – a to i přesto, že autobus jede. Dostavil se tedy dozadu na kontrolu a byl vřele uvítán Kikinem: „No pojď sem, ty naše růžové bebíčko!“ Tato věta svědčila o tom, že i Kikin má rozespalý mozek – Herr Hauptmannovo tričko nebylo růžové ale oranžové a žádné bebíčko neměl. Kikin však nedbal a pokračoval: „Ty se tak hezky hodíš k těm bebíčkům nahoře... nebo je to dole?“ (Autobus byl potažen naoranžovělou látkou s červenými a růžovými ovály.) Nečekal na odpověď a mluvil dále: „A protože noc už máme za sebou...“ Tím dal najevo, že se mu pomátlo nejen nahoře a dole, ale i noc a den. Herr Hauptmann ho ignoroval a vedl řeči o vosím, ne, to je málo, sršním hnízdě v čele s královnou v osobě jednatelky, protože se zřejmě domníval, že se tam osnuje nějaké spiknutí, což vůbec nebyla pravda, protože o něm nebyla řeč, a spolek byl vytvořen výhradně proto, aby nám utekla cesta. Náladu nám lehce poškodila pouze drobná příhoda u platidla na dálnici – kde taky jinde – když řidiči uletěl lístek. Naštěstí se ho podařilo najít a pokračovali jsme během deseti minut.

Je pravda, že většině z nás cesta utekla opravdu rychle, protože se nám ji podařilo zaspat. Začali jsme se probouzet až na rakouských hranicích, když jsme sjeli z dálnice a dorazili do vesnic. Protože jsme měli zprávy, že u nás o víkendu pršelo, dívali jsme se ven a viděli jsme, že jsou na polích kaluže. Ale pořád ještě nepršelo. Až k Olomouci. Do Ostravy jsme dorazili v nejhorší možné průtrži. Povodeň se tentokrát naštěstí nekonala.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku