Občanské sdružení, zal. 1974

Cherasco

Kumulované neštěstí

13. – 17. 5. 2010

Na akci se všichni těšili. Není se co divit. Neviděli jsme se od výroční schůze v lednu. Svatý Kryštof nás ovšem začal pronásledovat jen co se rozkoukal. Odjížděli jsme za deště. Řidičům nefungovalo vytápění předního skla, takže toho moc neviděli, což mělo za následek pauzu na opravu na Rohlence, kde jsme přibírali 6 členů KVH Monarch a v Mikulově, kde jsme přibírali našeho bratislavského člena Luba Švrčiče. Nicméně do Oldtimeru v Guntramsdorfu, kde jsme svou mezinárodní sestavu obohatili o dva vídeňské členy IR3, jsme dorazili se zpožděním pouze 1,5 hodiny. Přestalo pršet, i když Rakušané naši radost krotili řkouce, že je to jenom přestávka. Přesto to vypadalo, že se vše v dobré obrací.

Neobracelo. Do muzea v Palmanova jsme dorazili ještě poměrně slušně, ale pak se to začalo táhnout. Výsledný čas jízdy dlouhé 1.365 km byl téměř 26 hodin. Takže si každý dovede představit naši radost, že jsme konečně na místě. Tuto radost nám trochu zkazilo zjištění, že nebudeme tábořit na svých oblíbených „želvách“, ale na poli, kde jsme před 2 lety cvičili, a to z toho důvodu, že pole neslo známky dlouhého vydatného deště. Nicméně nepršelo a tak jsme stavbu tábora i „stěhování“ zvládli za sucha. A pak to začalo. Z temného nebe se do temné noci snesla uvítací průtrž mračen, která zavinila, že se stan, ve kterém spala jednatelka s Evičkou Borovskou poroučel k zemi – a to tak, že ještě odletěl, takže se věci obou nešťastnic daly ždímat. Další ranou osudu, kterou jsme museli snést, byla informace Pietra Labaše, že organizátor nezajistil hotel pro řidiče. Pietro jako vrchní tlumočník riskoval zápal plic a sehnal jednoho z organizátorů, který přislíbil objednat hotel aspoň na další noc. I přesto jsme poseděli dlouho do noci a vyjasňovali jsme si česko-rakouský pohled na EU a 2. sv. válku, což nás dovedlo ke zjištění, že člověk věří tomu, co mu vykládali doma, když byl malý. Drsný Hlady projevil dojemnou péči o dorost v jednotce. Někdy kolem půl třetí v noci se odebral čistit si zuby. Když se vrátil, vybafl na jednatelku: „Spíš?“ – „Nespím. Proč?“ – „Kde je ten Miro?“ Myšlen Sousedovic malý Mirek, který byl sice u autobusu, kam doprovázel nového člena Ondru Najbrta, ale neodjel s námi. „Doma.“ – „Jak doma?“ – „No doma. V Ostravě.“ – „A víš to jistě?“ – „Jo. Má závěrečnou zkoušku, tak se učí.“ – „No to mi spadl kámen ze srdce. Jak jsem tak seděl na tom hajzlu, tak jsem si uvědomil, že jsem si všiml té skupinky těch mladých kluků a že jsou jenom čtyři a tak jsem si říkal: „My jsme toho kluka nedovezli ani do té Itálie. Kde jsme ho jenom nechali!? Ale jak jsem tam tak sr.l, tak jsem si řekl – co teď vyřeším. Dos.ru se a pak se jí zeptám!““

Ráno bylo krásně. Z tábora jsme měli výhled na zasněžené hory a historické město. To nás pochopitelně povzbudilo. Ne tak skutečnost, že jsme vyfasovali 2 croissanty, krabičku mléka a jablko s tím, že je to snídaně na 2 dny. Pustili jsme se do přípravy ranní kávy. K tomu bylo zapotřebí rozdělat oheň, což na promočené zemi s promočeným dřevem není jen tak. Prekérní situaci vyřešilo duo Petra z Monarchu a Strážce Korkoťunku. Petra tím, že transferovala několik žhavých polen ze sousedního ohně, a Strážce tím, že použil svých mohutných plic jako měchů a skomírající ohníček rozfoukal.

Dopoledne se cvičilo a odpoledne byla bitva, ze které se všichni vrátili zbití jak psi a nenadšení, protože se nebojovalo v aleji na konci města jako minule, ale v serpentýnách, které v prudkých křivkách a ještě prudším úhlu stoupají k městu. Z bitvy se jednotka dostavila se zajatcem s praporem. Gerald z Vídně to popsal takto: „Herr Haptmann nařídil našim dvěma nejstarším granátníkům, aby ho vedli. No, upřímně řečeno, nevím, kdo koho vedl. Já mám takový pocit, že je celou dobu vlekl!“ Herr Hauptmann tuto informaci doplnil: „Já jsem mu řekl, že je zajatej, že s náma půjde – a on šel jak ovce a ještě se u toho culil jak osel!“

Zatímco se ve městě cvičilo, v táboře se fasovalo a vařilo. A fasovalo se opět naddimenzované množství. Takže byly 2 chody – polévka z kostí a steaky. K tomu zůstal chleba, sýr a párky na snídani. Večer jsme pak dostali další várku krkovičky a kostí, které jsme tentokrát ogrilovali.

K večerní zábavě přispěla i jednotka drzých Italů, kteří se nám utábořili div ne za krkem. Již jejich „entrée“ bylo vzrušující. Když se markytánky a Ivánkem a Bohušem Adámkem st. vraceli z fasování, seznali, že Italové štípou jejich sekerou jejich suché dřevo a pokoušejí se jim ukrást oheň. Abychom předešli dotazům – oheň se krade tak, že se ukradou hořící polena. V Petře se probudil odvěký pud ženy jeskynního lovce, jejímž hlavním úkolem je být strážkyní ohně, a vzletným gestem a slovy: „Necháš to být!“ vetřelce zahnala. Účinek však byl pouze dočasný. Jeden z Italů se dostavil a začal cosi drnčet, přestože musel slyšet, že mluvíme jemu nesrozumitelným jazykem, a mohl si z toho vyvodit, že jeho jazyk je stejně nesrozumitelný pro nás. Jednatelka škrábající brambory mu nejprve poklidně oznámila již tak dost zřejmou skutečnost, že mu nerozumíme. Ital se nevzdal a drnčel dál a potloukal se kolem ohně. Jednatelka zvýšila hlas a podobně jako Petra na něj křikla: „Jedeš! To je naše!“ Ital pod vlivem rázové vlny jejího hlasu poodskočil, ale protože byl z těch, kteří se vrátí oknem, když je vyhodíte dveřmi, podnikl loupeživý nájezd znovu. Jednatelka, která zrovna vykrajovala bramboru, sevřela nůž, bouchla pěstí do stolu a otázala se Itala: „Mám ti ten nůž píchnout do prdele?!“ A Petra pomstychtivě dodala: „A je pořádně ostrý!“ Evička přidala několik svých proslulých podmračených pohledů – a Ital konečně pochopil, že ho nechválíme.

Jak již bylo řečeno, Italové se nám postarali o zábavu i večer. Nejprve se dostavil jeden, jehož postava připomínala třísku, vzal sekeru, která byla větší než on, a jal se „sekat“. Uvozovky jsou na místě, neboť si svou nešikovností vysloužil poznámky typu: „Nešimrej to dřevo, ono se smát nebude!“, „Sekání dřeva asi není tvoje hobby, co?“, „Neboj se a pořádně ho prašť!“ apod. Jako vrchol svého čísla nám předvedl „Arnolda“. Uchopil naseknuté poleno, které bylo širší než obě jeho ruce dohromady, a zkoušel ho rozlomit.

Ani jejich kuchařské umění si nezadalo s uměním dřevorubeckým. Měli secvakávací rošt. Úhledně do něj naskládali párky a vložili do ohně. Párky se řídily přírodními zákony a shořely. Nakonec nastoupil „drnkálista“. Vyňal hudební nástroj a začal vyluzovat podezřelé zvuky. Podlehl však našemu posměchu a hry zanechal. A na úplný závěr jeden z nich začal mečet – a protože začalo taky poprchávat, odebrali jsme se do velkého stanu.

Tam se vyznamenal Herr Hauptmann vtipem, který si zaslouží být citován přesně, ač bez doplňujících gest není tak výmluvný: „Chlap přijde o ruku a Japonci mu dají umělou robotickou.“ Drsný Hlady: „Proč Japonci?“ Herr Hauptmann: „Protože jsou na tu techniku. Takže mu dají tu ruku a on je spokojený. Řekne ruce: Zavaž kravatu – ruka zaváže. A pak se jde vys.at. Řekne ruce: rozepnout poklopec. Ruka: zzz. Uchopit přirození – uchopí. A najednou začne trochu moc mačkat.“ Ke zbytku vtipu je třeba si vybavit vhodná gesta. „Ještě mi ho urvi! – Do prdele! – Do hajzlu!“

V neděli bylo opět krásně. Dopoledne byla přehlídka a odpoledne bitva. Bubeníci v sestavě Valentýn, Ozzy a Maruška z Monarchu provokovali a bubnovali francouzský Pozdrav císařství v domnění, že to nikdo nepozná. Po bitvě následoval zdlouhavý projev a rozdávání dárkových balíků mezi zúčastněné Francouze, který jsme opustili, protože jsme jednak stáli na slunci a jednak jsme potřebovali vyrazit.

Balení a nakládání proběhlo celkem rychle – horší už to bylo s cestou. Ta sice trvala pouhých 16 hodin, což je výrazné zlepšení – ale. U nás vždycky musí být nějaké ale. Toto ale se vyskytlo nečekaně rychle. Na prvním platidle na dálnici. Řidič vsunul kartu. Automat kartu vcucnul – a už ji nepustil. Docupital zřízenec, který zvedl závoru a řidiči signalizoval, aby odjel. Řidič však trval na navrácení karty. Zřízenec řekl, že zavolá policii. Řidič řekl, aby ji tedy zavolal. Jednatelka řekla, že to zas bude na hodinu a půl. A bylo hůř. Policie dorazila. Řekla, že chce pokutu 300 E za to, že autobus blokoval průjezd autům. Po hodině a půl se řidič rozběhl zpátky s tím, že jedeme. Pak si ale uvědomil, že mu nevrátili řidičák a techničák. Běžel zpátky. Čas běžel také.

Začaly probíhat rozhovory. „Oni tam hodinu študujou, co vůbec mají dělat. Jsou to fakt praví policajti?“ – „No, mohli bysme je požádat o průkazy. Nic nám neukázali.“ – „Zavoláme na ně policajty!“ Nebo: „Nemáte někdo číslo na Blesk? Že bychom jim zavolali, že zatkli celý český zájezd!“ – „To nám nepomůže, musíme říct, že je tady s náma nějaká celebrita.“ – „Třeba Gott a Bartošová.“ – „To sem přiletí vrtulníkem!“ – „A mohli by nás vzít domů, že?“ Nebo: „Mně se chce na velkou.“ – „Ukážeme jim, že jsme civilizovaní Evropani a nase.eme jim tady na ty trávníčky!“ Nebo: „Lexikone, běž se jich zeptat, kolik by byla pokuta za to, kdybychom jim na to auto pětikorunou napsali: putana, figa, porco!“ Nakonec jsme realizovali pouze návštěvu WC, která udělala dobře zejména Ondrovi, který při zpáteční cestě poskakoval a poletoval.

Konečně jsme vyrazili. Ačkoliv jsme měli Itálii až doposud rádi, všichni jsme se nemohli dočkat, až budeme za hranicemi. A vyskytlo se další ale. Asi tak 10 km před hranicemi nás opět kontaktovala policie. Carabinier si vyžádal doklady od řidiče i od cestujících. Opět jsme navrhovali, že na něj zavoláme policajty, ale pak jsme to zavrhli, protože by to mohlo dlouho trvat. Byli jsme propuštěni po cca 15 minutách.

Ještě pořád toho bylo málo. Někde u Vídně, když jsme se začínali probouzet, nám začínaly zvonit mobily, které nás do jednoho vyzývaly, abychom se co nejdříve vrátili, protože u nás doma jsou povodně.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku