Občanské sdružení, zal. 1974

Břeclav

Ať žije improvizace!

26. 6. 2010

Protentokrát jsem se rozhodla napsat reportáž v 1. osobě, protože náš výsadek ji pojal jako výlet a máme zážitky i mimo akci – ačkoliv to lze vidět i tak, že jsme uspořádali malou soukromou akci navíc, protože bylo řečeno, že když je přítomen důstojník respektive poddůstojník nebo člen výboru, jedná se o akci.

No, abych se neztratila už v úvodu. Já, Sousedovic malý Mirek a Ondra Najbrt jsme se rozhodli, že vyrazíme už v pátek ráno a cestou se zastavíme v Lednicko-valtickém areálu, protože jednak je tam hezky a jen tak na výlet je to od nás příliš daleko, a jednak proto, že máme ještě sekundární hobby – hledání kešek. Pro ty, kdo snad neví, oč jde, stručné vysvětlení. Někdo někam schová krabičku, na net pověsí souřadnice, buď rovnou, nebo nějak zašifrované, a někdo další si souřadnice zadá do GPS a vydá se krabičku hledat. Když ji najde, podepíše se do ní, něco si z ní vezme a něco přidá a vrátí ji na místo. Slovo „keška“ je počeštěná podoba anglického cache = úkryt, tajná schránka. O nalezených keškách se vedou deníčky.

Nalodili jsme se tedy do mého malého auta, což bylo obtížné zejména pro Ondru, který přes svůj útlý věk dosahuje úctyhodné výšky téměř 2 metrů, a vydali se na cestu. Náladu nám nezkazil ani tradičně zoufalý stav našich komunikací, i když, po pravdě řečeno, nám ji poněkud pošramotily ceny benzínu šplhající místy až k 35,-Kč za litr, ani skutečnost, že jsme si v Brně museli položit nepříjemnou otázku: „Proč jedeme na Svitavy, když mám jet do Břeclavi?“. Nicméně, v Podivíně jsme z dálnice/tankodromu sjeli a zastavili jsme se na pizzu. Sousedovic malý Mirek si objednal feferonky a různými sázkami nás provokoval, abychom si také dali. Já, protože nejsem chlap, jsem odolala, Ondra nikoliv, takže mě vzápětí s vyvalenýma očima požádal, abych mu půjčila klíče od auta, kde pak vypil litr kofoly, aby uhasil plamen v ústní dutině. Když se vrátil, hlásil nám, že slyšel hlášení místního rozhlasu, že zítra budeme v Břeclavi. Také jsme zjistili, že Podivín nese vskutku opodstatněné jméno. Je tam zvykem mít na střeše auta připevněné smetáky – na účel se neptejte, ten jsme nepochopili.

Po obědě jsme pokračovali do Lednice. Jakmile jsme vstoupili do zámeckého parku, vyjádřil Ondra své zklamání: „Jednou za život sem přijedu, můžu si udělat krásnou fotku – a ono je to v lešení!“ No, nedalo se nic dělat a my jsme se vypravili na lov kešek. Už při prvním odlovu jsme museli konstatovat, že úroda komárů byla letos opravdu hojná. A svorně jsme vyjádřili nepochopení nad tím, proč si šlechta za drahé peníze dělala tak zle a obklopovala se ze všech stran vodou – možná tak smrděli, že na ně komáři nešli. My se myjeme, takže se na nás přímo sypali. Cestu k minaretu jsme skoro uběhli, protože na moje nářky: „Mě bolí nohy. Nemohla bych si na chvíli sednout?“ kluci odpovídali: „Nemohla, protože by tě sežrali komáři! Nesmíme se zastavit!“ Chvíli oddechu od komárů jsme si užili teprve na minaretu, protože tak vysoko se jim naštěstí nechtělo. Na první dva ochozy jsme vyšli všichni, protože jsou obezděné, na poslední se ale odvážil jenom Ondra – Sousedovic malý Mirek a já totiž trpíme strachem z výšek a ochoz měl zábradlí z tenkých tyček, které v nás vůbec nevzbuzovaly důvěru. Ondra nad tím kroutil hlavou a já jsem ho utěšovala: „No, aspoň vidíš, jaké je to být se dvěma sračkama na věži!“ Miro nakonec vystrčil na ochoz aspoň nohu, já jsem radši zůstala uvnitř. Ondra se nás ptal, proč tedy lezeme na věže, když se pak bojíme ven, a my jsme mu podali zmatené vysvětlení, že se tímto způsobem pokoušíme se strachem bojovat – jak ale sám vidí, bohužel marně.

Když jsme slezli dolů, šli jsme si koupit něco k pití a hledat další kešku. „Je to asi 8 m tudy!“ prohlásil Miro po pohledu na GPS. Zatrnulo nám. Jeho ruka směřovala do hustého lesa. A opravdu – byli jsme nuceni prorazit si cestu neprůhledným mračnem komárů, které se Ondra jal zahánět tak vehementně, že zapomněl, že v ruce drží kelímek s pivem – a tak přišel o 19,- Kč. Dále jsme zjistili, že další keška u Janova hradu leží cca 3,7 km od nás a rozhodli jsme se, že tolik krve opravdu nemáme a proto tam raději pojedeme autem. Když jsme po sprintu dorazili zpátky k zámku, kde nápor komárů zeslábl, konstatovali jsme: „Už chápu, proč jsou ti lidi, co se vrací z parku, tak hubení a bledí – oni jsou chudokrevní!“

Nasedli jsme do auta a k Janovu hradu jsme se zbaběle dovezli. Když jsme projížděli kolem bažin, pochopili jsme, že naše rozhodnutí nepramenilo ze zbabělosti, ale ze zdravého rozumu. Kdybychom tudy byli šli pěšky, zřejmě by nás naši spolubojovníci ani rodinní příslušníci nepoznali. Komárů bylo tolik, že jsme byli v pokušení věřit, že letadla nad našimi hlavami jsou vlastně jenom zmutovaní komáři. O tom se na vlastní kůži přesvědčil Miro, který se pro poslední kešku vydal sám – s foťákem. Po návratu prohlásil, že si ty fotky mám probrat, protože některé budou rozmazané, jelikož se během expozice musel bránit proti náletům. O tom, že nelhal, svědčí fotka, na které je zachyceno jeho předloktí se 2 komáry. Fotka, pravda, nemá velkou uměleckou hodnotu, zato její dokumentární hodnota je k nezaplacení. Ondra mezi tím přijal telefonní hovor. Volal mu spolužák a oznamoval, že už je na místě. Ondra mu zákeřně řekl: „Já tam nepřijdu. Jsem v Lednici.“ Protože rozdíl mezi velkým a malým L není v telefonu patrný, spolužák nepochopil, proč tu lednici tedy nezavře a nepřijde. A abych ukojila jazykovědnou zvědavost těch, kteří se zajímají o to, proč se Lednice jmenuje Lednice – ono to není tak docela jasné. Existují tři varianty. Podle první jde opravu o led, podle druhé o slovo „ladný“ jakožto „krásný“ a podle třetí o slovo „lad“ – jak si jistě pamatujeme z dějepisu znamená „ležeti ladem“ totéž co „nebýt osetý“.

Pak už jsme vydali na poslední úsek cesty do Břeclavi, který jsme vesměs strávili kritikou stavu dálnice a děsivými prognózami výskytu komárů v táboře, který podle našich informací ležel nedaleko Dyje. Když jsme dorazili na místo, lehce jsme se zasekli. Věděli jsme sice, že Cidovy akce jsou ryze komerčního charakteru, ale cirkus tohoto rozsahu jsme opravdu neočekávali. Když nám Cid určil místo na postavení tábora rozmáchlým gestem zahrnujícím veškerou volnou plochu, rozhodli jsme se, že se utáboříme co nejdále od ostatního dění. Udělali jsme si oheň, který v mžiku přitáhl majitele koní, kteří tábořili kousek od nás. Mylně se totiž domnívali, že kouř komáry odradí. My jsme se to nedomnívali – po zkušenostech z loňského Marcheggu víme, že kouř absolutně nepomáhá. Preventivně jsme si tedy zakoupili repelent, i když jsme, po pravdě řečeno, příliš nevěřili ani jemu, přestože byl ověnčen nápisy jako super, extra, absolut a podobně.

Vzápětí jsme narazili na další problém – jak si připravit vaječinu, když nemáme nic, na co bychom postavili pánev. To, že se mi nakonec podařilo usmažit 12 vajec včetně cibule na pánvi, na kterou se jich vešlo s bídou 6, dokazuje platnost přísloví, že hlad je nejlepší kuchař. Konzumace vaječiny nám spravila náladu. Naše vybrané improvizované menu tím ale nekončilo. Ondra vytvořil dvě vidličky z větví a mezi ně umístil nabiják, na který napíchal párky. Blížila se desátá hodina a to nás těšilo zejména proto, že z loňska víme, že v tuto dobu nastává střídání směny komáři – můry. A také jsme obdrželi první telefonát od výsadku Mr. Perfect, El Condor, Ivánek a Mr. Fidor, kteří se ptali, kde nás v tom cirkuse mají hledat. Asi čtvrt hodiny po nich dorazil poslední dnešní výsadek ve složení Herr Hauptmann, Dominik, Valentýn a Tomáš alias Mazlík. To nás přimělo zrušit „grilovací zařízení“, abychom nebyli pranýřováni, že ničíme zbraně. No, na to se nikdo neptal, protože první starostí obou dorazivších výsadků bylo to, že nám nedopečené párky sežraly, aniž se kdo staral, jak jsme k nim přišli.

Postavili jsme stany a přístřešek, rozestavili lavičky, zkompletovali třínožku na kotel a já jsem rozluštila záhadu hlavolamu Dědka von Zlaté Hory a složila jím zkonstruovaný stůl. Potom jsme se tradičně hádali na různá témata a kolem 4 ráno dal Herr Hauptmann osliznout naše cestovní vědro koním, takže ho budeme muset vydezinfikovat, abychom nechytli slintavku nebo kulhavku. Koně se o nás totiž zajímali. Škrábali si poštípané hlavy o provazy, které drží přístřešek, a to tak vehementně, že ho málem zbourali. Tomu drzejšímu Herr Hauptmann vyhrožoval, že ho kopne do varlat, ale vzápětí zjistil, že je to kobyla, no, radši jsme si ani nechtěli představit, co by se dělo, kdyby to nebyla kobyla ale kůň, který by se za utrpěnou újmu se chtěl pomstít stejným způsobem. Také jsme úředně odsouhlasili, že Ivánek bude mít napříště svátek 2 dny po sobě, protože na oslavu donesl Key-Rum a po půlnoci ho s námi odmítal pít s odůvodněním, že už Ivana není. Herr Hauptmann také ještě v pozdních hodinách startoval auto, protože se domníval, že naše jednomyslné tvrzení, že mu nesvítí pravé světlo, je spiknutí. Když zjistil, že to spiknutí není, rozhodil rukama a pravil: „No – však já to nemůžu poznat, že mi nesvítí světlo, když sedím v autě!“ El Condor s tím nesouhlasil: „Ale můžeš. Když rozsvítím a pořád čumím do tmy – tak asi není něco v pořádku, ne?“

Ráno dorazil zbytek klubu, výpomocný výsadek 3 členů rodiny Davidových z KVH Monarch, francouzští dělostřelci 6. pluku, zástupci francouzské 8. řadového pluku a francouzský chirurg. Jak už předznamenává podtitul, improvizovaný den započal. Nejprve jsme dostali peníze – v pětitisícovkách. Po poradě se členy „Pomáhat a chránit“, kteří stáli u vjedu do parku, jsem seznala, že pokud chci peníze rozměnit, musím si vzít auto a jet na 3 km vzdálenou poštu. Dotázala jsem se Herr Hauptmanna, zda budu číst komentář už dopoledne nebo až odpoledne, a ten mi doslovně sdělil: „Teď nic.“ S klidnou duší jsem se tedy odebrala na poštu, kterou jsem našla po usilovném hledání a třech dotazech u místních občanů. Sotva jsem zaparkovala, zvonil mi telefon. Herr Hauptmann se mě dotazoval, kam jsem zmizela. Bylo 10:25. Vysvětlila jsem, že spěchám na poštu, než mi ji zavřou. „No – v 10:30 máš mít komentář.“ Rozdvojit jsem se nemohla. Tak jsem šla na poštu, kde jsem stejně dopadla jak hubkař. Herr Hauptmann si to okomentoval sám a jak se ukázalo odpoledne, bylo to lepší, protože věděl, co chce dělat, zatímco já mu nečtu myšlenky. Po návratu jsem byla poslána, abych komentovala Francouze. Odcupitala jsem za kaprálem pěchoty a velitelem dělostřelců a oznámila jim, že to pojmeme jako rozhovor. Polní chirurg, známý svou výřečností, si to odmluvil sám. Se svým sklonem k perfekcionalismu jsem k tomu měla asi tak milion dvěstě tisíc vnitřních výhrad, ale objektivně řečeno jsme to zvládli.

Blížil se oběd a vznikl další chaos. Ráno nám řekli, že dostaneme polévku z varnice a špekáčky na opečení. V poledne se ukázalo, že mladým stravovacím géniům polévka uchovávaná bez lednice od včerejška zkysla a že špekáčky není na čem péct, protože došlo dřevo. V mezičase si mi Sousedovic malý Mirek trpce stěžoval, že mu začali říkat Casanova a on neví proč. Když jsem pak asi o deset minut později mířila ke stánkům a on na mě volal, jestli nemám jablko nebo mrkev, zatímco hladil koně a společnost mu dělala nějaká dívenka, což je ostatně jev, který se vyskytuje na každé akci, kde se objeví kůň nebo pes, považovala jsem za svou povinnost mu vysvětlit: „Tak proto ti říkají Casanova!“

Po obědě – neobědě byla bitva, jež se držela tradičního scénáře, který máme pro podobné příležitosti. Rakouská armáda chrání obyvatelstvo před francouzskými dezertéry, kteří ho okrádají o potravu a ruší mu spánek. Jak jsem tak stála za mikrofonem, který mi zvukař čas od času vypínal ze strachu, aby mu při střelbě nepraskly membrány v bednách, děkovala jsem svým genům, že mi narostl tak proříznutý zobák, který mi umožňuje formulovat souvislé věty jen tak od pasu, protože jinak bych propadla zoufalství a neřekla ani půl slova. Rámcově jsem sice věděla, co se bude dít, ale absolutně jsem netušila kdy, a navíc se situace mění každou minutu. No, nakonec jsme zvládli i bitvu. Pak jsme zopakovali prezentaci rakouského vojska a sehráli další tradiční scénku – verbování. Při té jsem kromě nervů z vlastního projevu zažívala i obavy, zda francouzské markytánky, které s námi nebyly sehrané, a „dobrovolní rekruti“ z řad Francouzů, kteří to taky nikdy nedělali, nastoupí včas a budou vědět, co si počít. Potom jsme lepili díru za hulány, kteří odjeli, a opakovali prezentaci Francouzů. Jelikož měli na programu výcvik tirailleurů, odrecitovala jsem do mikrofonu své znalosti o rakouských tirailleurech a s pokrčením ramen zašeptala kaprálovi: „Já to říkám, jak to bylo u nás.“ Ten mávl rukou a řekl mi: „To bylo všude stejné!“ Takže k žádnému faux pas nedošlo ani tentokrát. Nakonec jsme měli souboj děla a pěchoty. Na začátku dne jsme Francouzům oznámili: „Teď jste se vrátili od Waterloo, teď už nečekejte, že někde vyhrajete!“ – takže jsme dělo slavně dobyli a akce mohla skončit.

Kupodivu se mi podařilo všechny cizí jednotky podařilo vyplatit tak, že nebyly problémy s bankovkami, a dokonce se to poštěstilo i u našich řidičů a jejich osádek. Když jsme nakonec zjistili, že peníze sedí jak mají, přestože na mě při vyplácení obvykle mluvilo pět lidí najednou, foukal vítr, vyplácela jsem na trávě, na koleně a na kapotě, mezi tím jsem se balila a komandovala své spolujezdce při nakládání auta, smířila jsem se s osudem.

Před odjezdem jsme se ještě zašli posilnit na cestu. Herr Hauptmann měl rýpavou náladu. Sotva dorazil ke stolu a kousl do housky se „steakem“, vyvalil na mě pobouřeně oči a sdělil mi: „To není žádnej stejk! To je obyčejná pečená šrůtka!“ A tuto informaci postupně zopakoval všem, kteří přišli ke stolu, a bylo jich asi 12. El Condor už to psychicky nesnesl a vznesl dotaz: „Co je to šrůtka?“ Když na něj Herr Hauptmann vybafl: „Ty nevíš, co je to šrůtka?!“, pokrčil rameny a řekl: „To se ptá Vilda!“ A tak jsme se dozvěděli, že je to maso. „Aha. Takže to není ani papír ani nic podobného a dá se to jíst, že?“ řekl jízlivě Vilda. Já jsem řekla: „Tak to buď vyhoď nebo to sněz. Ale nehudruj. My tady nikdo nejsme kouzelník, abychom z toho steak udělali!“ – „No taky že to vyhodím!“ pravil Herr Hauptmann s dodatkem, že jsou to vyhozené peníze, a kamsi odkvačil. Vrátil se s miskou guláše. „Takovej hnusnej guláš, to se nedá jíst, to jsou vyhozený prachy, že já jsem si to kupoval...“ spustila jsem. „Co?“ – „No jenom dopředu říkám, co se za chvíli dozvíme.“ Dozvěděli jsme se něco horšího. „To jsou játra! To není maso! Zloději!“

Ale ještě nebyl všem dnům konec. Když jsme konečně dorazil k autům, rozloučili se a hodlali odstartovat, zavolal mě Herr Hauptmann, který už seděl za volantem, a zničeně mi oznámil: „My jsme ale p...!“ Sebekritika je hezká vlastnost, ale tentokrát jsem její důvod nechápala. Byl mi záhy objasněn: „My jsme ten benzín těm našim vyplatili jenom na jednu cestu. Já se podívám na tachometr a vidím, že ještě musíme domů!“ Pravda, i mně přišlo divné, že nikdo neprotestoval proti evidentně malé částce, ale v tom blázinci jsem se tím dále nezabývala. Po krátké lamentaci, že budeme muset předělat vyúčtování, jsme konečně nasedli a vyrazili. Náš výsadek ještě natankoval za příznivou cenu 31,50,- a pak už pokračoval bez přerušení. Někdy za Olomoucí jsem nadšeně oznámila, že protože pojedeme po dálnici až do Ostravy, vyhneme se rozkopanému úseku Frýdek-Místek – Hranice na Moravě. Naše radost ovšem neměla dlouhého trvání. Seznali jsme, že asi 30 km „dálnice“ ještě není dálnice, a navíc jsme za zády měli dobrodince, který se nás držel jako stín, svítil nám do zpětných zrcátek a nehodlal nás předjet.

Krátce před tím, než jsme zastavili, abychom v Ostravě-Hrabůvce vyložili Sousedovic malého Mirka, nás Herr Hauptmann opět telefonicky dostihl s dotazem, kde jsme. Po sdělení, že v Hrabůvce, se podivil, a pravil, že se domníval, že budeme teprve v Olomouci, a nařídil nám, abychom se tedy u něj zastavili, neboť našel další nesrovnalosti. Protože už táhlo na půlnoc a nám se chtělo spát, nebyli jsme z toho moc nadšení, a Miro, kterého jsme vyložili velmi spěšně, za námi obžalobně volal: „Vy se mě chcete zbavit!“

Dorazili jsme k Herr Hauptmannovi. Chvíli jsme hovořili u vrat, čekajíce na Mr. Perfecta s vozíkem, když tu Ondra řekl: „Hele, to je Mira na kole!“ I on sám to považoval za vtip. Ale opravdu to byl Miro. „Já jsem si v autě zapomněl GPS!“ sděloval nám. „Já jsem si myslela, že se ti tak stýskalo!“ ušklíbla jsem se. No, nakonec jsme se Vildy dočkali, vozík jsme vyložili, uzavřeli jsme dohodu o tom, že oprava vyúčtování počká do zítřka, a něco po půlnoci jsem šťastně zaparkovala na svém dvoře.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku