Občanské sdružení, zal. 1974

Sacile

1. - 3. 5. 2009

I když toto konstatování vlastně patří na konec, tentokrát ho uvádíme hned na začátku. Sousedovic malý Mirek totiž pravil: „To už je druhá akce, kdy jsme neměli poruchu!“ Tak doufejme, že to nezakřikl.

Z Ostravy jsme vyjížděli okolo sedmé večer a do Udine, kde jsme se rozhodli navštívit museum, jsme dorazili v sedm ráno. Protože bylo nevyhnutelně třeba, aby se jednotka po více-méně probdělé noci recyklovala do lidské podoby, a také proto, že museum otevírali až v 9:30, jsme se vydali hledat vhodnou benzinku. A tak došlo k prvnímu nezapomenutelnému zážitku této akce. Šoféři vjeli zpátky na dálnici a u platidla si, pochopitelně, vyzvedli lístek. Nejdříve jsme zkoušeli štěstí na pumpě v našem směru, ale byla tak přecpaná, že jsme se na prvním vhodném místě otočili. A to tak, že jsme dálnici neopustili. Jenže v Udine jsme z ní, pochopitelně, potřebovali vyjet. Šofér odevzdal lístek... a protože počítač byl vykolejen skutečností, že jsme prakticky najeli nula nula nic, vyhodil pro jistotu celou dálnici – 58 E. Šofér neztratil duchapřítomnost a naznačoval, že to bude asi chyba v systému, a aby svému tvrzení dodal věrohodnosti, ukázal lístek, který zaplatil už při prvním výjezdu na témže platidle. Ital viděl, že se nedomluví, a nedovedl si představit, co se vlastně stalo – a tak lístek prostě zahodil a pustil nás grátis.

Udine nás zklamalo v tom, že Castello, v němž se museum, či spíše komplex museí nacházel, jevilo značné známky rozkladu. A také tím, že působivou vyhlídku na všech stranách kazily jeřáby. Pouze jednatelka opakovaně upozorňovala na to, že kruh trávy uprostřed parkoviště, na kterém jsme stáli, se nazývá Piazza di Primo Maggio (Náměstí Prvního máje), což krásně koresponduje s dnešním datem.

Kolem jedenácté jsme se vrátili do autobusu a pokračovali v cestě. K jejímu zpestření přispěl Honza Juna, který do DVD přehrávače vložil své výtvarné pojetí písně Vojna veselá. Klip začíná ruským úvodem o tom, jak se píseň jmenuje, kdo složil hudbu, kdo zpívá (Milan Chladnyj – pardon, Chladil) a kdo diriguje orchestr. Pak následuje tento text:

Vpřed, vzad, vpravo vbok,

držet hubu, držet krok.

Voják v boji s nepřítelem

střílí puškou, střílí dělem,

z lásky si nic nedělá

vojna veselá.

Tato píseň byla doprovázena fotkami naší jednotky a okamžitě si získala veřejnou oblibu takové intenzity, že jsme se ji naučili zpívat a litovali jsme, že nemá více slok.

Když jsme se nabažili pohledu, poslechu a zpěvu, měli jsme krátkou přestávku kvůli leteckému dni. A pak už jsme dorazili do Villa Correr Dolfin, v jejímž parku byl tábor. První aktivitou po příjezdu byl oběd. Příjemně nás překvapilo jak množství tak kvalita jídla a zejména to, že i v Itálii lze výdej zorganizovat tak, aby rychle odsejpal. Čekalo nás i další radostné překvapení, zejména ženskou část výpravy, a to teplé sprchy. Naše očekávání naopak poněkud zklamalo počasí – čekali jsme teplejší.

Okolo třetí se šlo na první bitvu, ač v programu nic takového nebylo. Po bitvě si přišli stěžovat Francouzi, kteří s námi přijeli v autobuse. Tato stížnost doslovně zněla: „Vy ve volném čase trénujete ragby – mlýn?“ Bylo jim šetrně vysvětleno, že jsme ve vyšší váhové kategorii. Toto společné cestování mělo i své klady. Dozvěděli jsme se, jak přišel Tazien ke svému úrazu na Raszyně. To, co jsme považovali za ukončení boje, byla jenom přestávka. V dalším kole se mu Eifel postaral o drobnou změnu fyziognomie.

O další zpestření se postaral Polívkář. Martin Dvorský to vyzradil dotazem: „Jak se jmenuje ten, co stál vedle mě?“ Po kratším dohadování jsme dospěli k názoru, že šlo o Polívkáře, vlastním jménem Drabina. „Kolem nás tam šla taková ženská s kolem. A on se na ni tak podíval a říká: „Už můžeme rabovat!“ No, byla fakt pěkná.“ Jednatelka k tomu poznamenala: „A neříkal DRABOVAT?“ A tak jsme získali nové slovo do našeho klubového slovníku. Sobotní události ponecháme raději bez komentáře, neboť není jasné, zda šlo o neschopnost, bezcitnost nebo zlou vůli. Okolo desáté dopoledne jsme odjeli autobusem do Sacile s tím, že kolem jedenácté dorazí Francouzi, bude bitva, a kolem druhé se vrátíme zpátky do tábora a bude volno.

No... člověk míní, někteří mění. Asi hodinu a půl jsme bez jakýchkoliv zpráv trčeli v jakési ulici a čekali, co se bude dít. Pak šla naše jednotka ve dvou várkách na stafáž a když měl nastoupit Jičín a následně Vídeňáci, plány se změnily a šlo se do parku. Organizátorům slouží ke cti to, že nám zajistili oběd v místní restauraci, pizzu jako kolo od vozu. Po obědě jsme se opět poflakovali po parku a pak jsme se přesunuli na náměstí, kde nás na schodech radnice silně bralo spaní. A padaly návrhy, že bychom se měli pěšky odebrat domů – tj. do tábora.

Okolo páté konečně dorazili Francouzi a strhla se velmi akční bitva, jejíž vyznění bylo dosti nejednoznačné – my jsme skončili na jednom konci náměstí a Francouzi na druhém. Po bitvě jsme se vrátili zpátky do parku. Tam jsme se opět chvíli poflakovali a následně jsme se přesunuli na parkoviště, kde jsme ve stoje obdrželi po deci vína. A pak už to vypadalo, že pojedeme domů, ale ještě dobré tři čtvrti hodiny jsme čekali, až se napijí Francouzi.

Nepřízni osudu jsme po česku čelili zpěvem naší nové písně Vojna veselá a to tak vehementně, že Ondřej Tupý řekl Herr Hauptmannovi: „Ty už jsi jak kapelník Kmoch! To máš pěvecký sbor!“ Také jsme se hudebně angažovali baníkovským pokřikem: „Co ti je?“, kterým jsme se snažili přivolat Rodu. Vznikla totiž teorie, že naše nekonečné čekání bylo zapříčiněno tím, že si dal šlofíka a nikdo se ho neodvážil probudit. Francouzi dopoledne v táboře asi hodinu cvičili a pak se asi 3x chystali k odchodu. Kolem poledne jim bylo řečeno, že musí déle čekat, protože my jsme dostali oběd a budeme dlouho jíst – a trvalo to 4 hodiny. Zřejmě si ve Furlánsku ještě stále myslí, že potřebujeme k jídlu stejně dlouhou dobu jako staří Římané.

Sobotní večer se všem zúčastněným vryl nesmazatelně do paměti. Docházely k nám různé návštěvy, mezi jinými i Mirek Novotný zvaný Doktor a jeho manželka Lenka. Ta zapředla hovor na téma „Romeo a Julie“ a řetězcem všemožných asociací byl Julií jmenován Polívkář. To vedlo k prvnímu zářezu na jeho pažbě. Byl představen Doktorovi jako Julie, ale nehodlal se s tím smířit. I MUDr. Novotný, jakožto lékař, který pohlaví pozná na první pohled, znejistěl. „Počkejte. To nemůžete myslet vážně! Vždyť se na něj podívejte! JE TO CHLAP!“ Polívkáře toto zjištění potěšilo, napřáhl k Doktorovi ruku a sebejistě pravil: „Tak, tak, žádná Julie. Fujtajbl!“ Doktor pravici pohotově přijal a také se představil: „Těší mě. Novotný.“

O vrchol noční zábavy se ale zasloužil Drsný Hlady. Story začala tím, že do stanu vpadl občan blíže neurčené národnosti ve francouzské uniformě, nadutě usedl vedle Pietra Labaše a jal se do něj hučet. „Co říká?“ informovali jsme se. Pietro mávl rukou. „Ale nic! Kecá nesmysly!“, oznámil a raději odběhl do svého stanu. A tak se stalo, že přišel o nejlepší zážitek večera. Vetřelec se totiž začal vehementně shánět po novém diskuzním partnerovi, kterého, navzdory Polívkářovu ujišťování: „English, yes!“ našel v Drsném Hlady. A to mu poskytlo příležitost prokázat, že je opravdu drsný, a to nejen hlady.

Vetřelec nejprve mrčel, že napoleoniku dělá už 17 let a už toho má dost. „A kolik ti je?“ tázal se Drsný Hlady, který k tomuto prohlášení pojal kvůli vetřelcově mladistvému vzhledu nedůvěru. „27.“ – „Takže chceš říct, že to děláš od 10?“ – „Yes.“ Pak přišla na přetřes otázka jeho národnosti. Nejdřív mlel něco o tom, že je Holanďan, pak že Belgičan, a když se zmínil, že je snad Švéd, došla Drsnému Hlady trpělivost. „I´m from Antarktida! I´m yetti! A ven!“ zařval na něj směsí jazyků a následně vydal rozkaz, který nestojí v žádném reglementu, ale kterému každý dobře rozumí. Obrátil se na Mr. Fidora a nařídil mu: „Péťo, jebni ho!“ Na ta slova ucítil vetřelec ohrožení a vyskočil. Jelikož však Mr. Fidor seděl na konci lavičky a nebyl na to připraven, bezmocně zamával rukama ve vzduchu ve snaze splnit daný rozkaz, ale vzápětí už ležel v komoře a nožky měl nahoře a nad ním trčela lavička vzpínající se jako splašený kůň – navíc byl malebně obklopen lahvemi. Věčná škoda, že nespadl dříve. Lavička by byla vetřelce zasáhla mezi nohy a snad by se mu konečně ujasnilo, kdo je.

Během Fidorova pádu se vetřelec, který byl v poloviční fázi ústupu, udiveně zarazil a Drsný Hlady v obavě, že snad neodejde, zařval dalším užívaným jazykem: „Raus!“ Herr Hauptmann, známý svou touhou sbližovat národy, k Drsnéhu Hlady vyčítavě poznamenal: „No, to´s ho pěkně vyprovodil!“ A Drsný Hlady zavrčel: „V tomto stanu nebude nikdo lhát!“ Do toho se dostavila Danka Wetterová a nic netuše se tázala: „Co to kolem mě proletělo za vzteklej ksicht?“ A než jsme jí stačili odpovědět, vrátil se Pietro Labaš, který slyšel pouze závěrečné: „Raus!“ a nasadil všemu korunu otázkou: „Kam se poděl ten náš přítel?“

Pak převzal štafetu opět Polívkář. Jelikož si prohlédl „dobové porno“, dožadoval se pozornosti markytánek. Nejdříve se zajímal o Evičku Borovskou. A zajímal se o ni opravdu vážně. Obrátil se na Jarka Židka a nařídil mu: „Hej, brácho, přihrej mi sem tu ségru!“ – „A kterou?“ zeptal se Jarek. Polívkář chvíli váhal, a ukazoval si střídavě na Evu a Péťu a nemohl si vybrat.

Když neuspěl, začal obléhat jednatelku. Ta si neprozřetelně sedla mezi něj a Jarka ve snaze dozvědět se, jak to bylo s původem Polívkářova jména Julie. „Jarku, jak došlo k té Julii?“ Polívkář se obrátil na Jarka s direktivním rozkazem: „Nic MU neříkej!“ Jarek uposlechl. „Já MU nic neřeknu. Ale JÍ bych to řekl.“ Polívkář se tedy obrátil na jednatelku a ukazujíc na Jarka prohlásil: „Nevěř ničemu, co ti tady TA povídá!“ Jednatelka na to konstatovala: „Ty máš chaos v zájmenech.“ – „Ne, ne. Takové zájmeno „jebat“ je úplně jasné!“ Jednatelka poznamenala pouze to, že „jebat“ je sloveso, a Jarek se mu ve své dobrotě snažil vysvětlit, jak to vlastně je. „Já ti to vysvětlím tak, abys to pochopil. Kluci mají penis a holky mají vagínu.“ Polívkář chvíli váhal. „Já myslím, že mám vagínu.“ Jednatelka ho popíchla: „A děláš s tím něco? Chodíš pravidelně k lékaři?“ – „Ta vagína... to je slovo, které slyším poprvé v životě!“ Ale ani to ho neodradilo. Oznámil publiku: „My to s Leonkou máme domluvené. Ona má ráda granátníky. Řekni, že máš ráda granátníky!“ A nebezpečně se nakláněl. Drsný Hlady myslel na přítelovo dobro: „Leo, řekni to, nebo spadne!“ požádal ji. Polívkář se ukázal jako nevděčník. „Granátníci, ti jsou nejlepší,“ pokračoval. „Jenom ten Harenčík nám to kazí! Kazišuk!“

Pak se Polívkář rozhodl odejít a povstal. Nejdříve šátral u vstupu do skladu, pak uprostřed delší strany stanu. „Co to dělá?“ zeptal se Herr Hauptmann. „Hledá, kde nechal tesař díru,“ vysvětlila jednatelka. „Aha. Milánku, tam je zamčeno! Musíš hledat jinde!“ poučil ho Herr Hauptmann. Polívkář prudce změnil směr k východu – a byl celou vahou zasažen hlavní tyčí přímo mezi paroží. Lampička zde zavěšená se poděšeně rozkymácela, zaprskala a zhasla. „No, to bylo!“ ulevil si Herr Hauptmann. „Ještě že je tam ta železná vzpěra, jinak by ji byl přerazil!“ a šel kontrolovat, zda tyč přestála útok bez úhony. A pak se šel podívat, kam si to Polívkář namířil.

Polívkář se ale vzápětí vrátil a pokračoval v provokacích. Drsný Hlady se ho dotázal, zda má rád sýr, a když přisvědčil, vzal jeho lagermüztu a cosi na ní kutil. Se zatajeným dechem jsme přihlíželi, co z toho bude. To už se vrátil Herr Hauptmann, který Polívkáře venku nenašel a vida to ticho, otázal se: „Co to zas děláte?“ – „Ten chlapec nás tak sral, že jsme mu do lagermütze museli strčit papír od romaduru, aby ho to uspalo,“ vysvětlil mu Drsný Hlady. No a pak už bylo obligátní ukládání Polívkáře do stanu, kterému statečně vzdoroval a opět vyčelil tyčku.

A na úplný závěr nám Drsný Hlady poskytl dobrou radu: „Když už si koupíte maskáčový nůž, tak si na něj nekupujte maskáčový obal, nebo vám spadne a budete ho dvě hodiny hledat!“ A měl pravdu. Nůž v závěru akce skutečně pohřešil.

Nezapomenutelného zážitku se dostalo i naší mládeži ve složení: Valoš, Sousedovic malý Mirek, Mazlík, Ozzy a hostující Honza David. Vydali se do města s tím, že se rozšoupnou. Nejdřív si dali pizzu (ta k obědu je zřejmě neuspokojila) a pak zmerčili zmrzlinu. A zjistili, že být první není vždycky to nejlepší. Jako první si vybral Mazlík a pohotově i zaplatil. To se mu vzápětí mělo vymstít. Když si totiž vybrali i ostatní a chystali se k placení, „... přišel nějaký Ital a začal mávat rukama, že je to dobré a že platit nemusíme. A ten Tomáš tam tak nešťastně stál a říkal: Já chci taky!“...

V neděli dopoledne byla prezentace v táboře a závěrečná bitva a pak už se balilo a jelo domů. Pro ukrácení cesty jsme si pouštěli různé filmy, z nichž nejkontroverznější byla „Šifra mistra Leonarda“. Osádka se shodla na tom, že je to vcelku zajímavý film, jenomže, jak pravil Ivánek: „Kouba do toho pořád hučel, takže jsme půlku neslyšeli!“ A na parkovišti jsme si pak vyslechli kritiku, že je to satanský film a že když on jel na prohlídku katedrál, tak se na to teoreticky připravoval celé roky.

Do Ostravy jsme dorazili kolem čtvrté ráno a zamířili jsme do svých domovů, abychom se recyklovali a nabyli sil na další akci.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku