Občanské sdružení, zal. 1974

Raszyn

17. - 19. 4. 2009

Do Raszyna jsme cestovali ve dvou várkách. První (většinová) autobusem, druhá, tvořená Herr Hauptmannem a Lexikonem, autem, protože se z pracovních důvodů musela vracet už v sobotu večer. Při nakládání se vyznamenal Dědek Wetter, který se zálibně zahleděl na Dědka Dvorského a pravil: „Podívejte, jak ten Dědek vypadá s tím baťohem dobře. Není ho za ním vidět!“

Mužstvo v autobuse se dobře bavilo. Strážce korkoťunku a Polívkář slavili narozeniny. Seděli na poslední pětce, obklopeni uniformami a medvědicemi, které kolem nich tvořily temnou sluj. A v této temnotě nenávratně mizelo vše, co se do ní kolováním dostalo. To zavdalo jednotce podnět k tomu, aby sluj nazvala Mordorem, a Polívkáře Sauronem.

Pravda je, že se ze sluje občas i něco vynořilo, největší úspěch měl pytlík se škvarky. Proběhl jedno kolo a pak opět nenávratně zmizel. Pietro Labaš se pokoušel koloběh obnovit, ale na jeho slovní žádosti nikdo nereflektoval, takže zahájil fyzický útok. A pak se ozval udivený hlas Polívkáře-Saurona, který přítomným sděloval: „Mně někdo hladí po koleně a požaduje pytlík!“

Perlil i jinak. Jako příklad si uveďme jeho dialog s jednatelkou.

Sauron: „Mně se zdál takový sen o žabácích. Jak skákali na lopuchový list. Byla to fuška. Víš ty vlastně, jak tlustý je lopuchový list?“

Jednatelka: „Tak 2 milimetry.“

Sauron: „Ale to ne! Ze žabího pohledu se to jeví úplně jinak!“

Jednatelka: „To nevím. Nikdy jsem nebyla žábou!“

Sauron: „Neboj se, jednou budeš!“

A na závěr zvolil téma Velikonoce. Dozvěděli jsme se například to, že zajíc je hlavním nositelem vajec a že vajíčka naopak znamenají kremžskou hořčici.

Detašované velení už se tak nebavilo. Herr Hauptmann si hořce stěžoval na Lexikonův přístup k navigaci: „Ten kibic mi říká: Podívej se na mapu. Tak já se podívám – a tam samé takové malé černé žížalky. Viděl jsem akorát Warszawa a Lodz – oni tam schválně dávají neviditelné písmenka!“

Na místě jsme byli kolem půlnoci. Zjistili jsme, že škola, kde máme být ubytováni, je hezká, čistá, velká a dbalá tradic. Nekonečné chodby byly vyzdobeny fotkami takovým způsobem, že Mr. Perfect pravil: „To nebude normální škola. To vypadá jak kadetka!“

Po vybalení a ubytování pokračovala oslava na dvoře. Kdosi navrhl, že by měl Polívkář/Sauron dostat dárek – a zmínil projížďku Lexikovým vozem. Sauron si to skutečně užil, Lexikon již méně.

Okolo třetí jsme od plotu zaslechli řev. Protože patrně udeřila zavírací hodina místních pohostinství, hostům nezbylo, než se vrátit domů. Dva z nich se zastavili u plotu a něco pořvávali. Herr Hauptmann se rázně rozhodl situaci vyřešit. „Co tam řveš?“ otázal se. „Jestli chceš facku, tak si to obejdi a pojď dovnitř!“ Jelikož řev neustával, vydal se k plotu a zapředl hovor na téma „pilka nožna“, po našemu fotbal. Rozprava skončila ostrou kritikou obou národních mužstev a zkouškou znalostí z historie. Herr Hauptmann: „A víte, co tady bude zítra?“ Návštěva: „Deň medzinarodny hasičov!“ – „Špatně. Legion polski...“ – „Aha! Ročnica bitwy... to bylo 1900...“ – „Ano... bitvy...“ (povzbudivě) – „Bitvy pod Raszynem!“ (vítězoslavně). „Tak. A tam legion polski dostal přes držku od Rakušanů – a to jsme my!“

Sobota nás uvítala deštěm. Ti, kteří investovali do telefonátů domů, rozhlašovali: „A u nás je krásně!“ Jednotka se vydala na cvičení na bitevní pole vzdálené asi 20 minut chůze. Cvičení na bitevním poli probíhalo za ztížených povětrnostních podmínek. Celý batalion procvičil základní handgrify se zbraní a na závěr ještě pochod kolony a rozvinování – na bitvu. Zpočátku byla znát zimní přestávka, jak u mužstva, tak u velících, ale po chvíli se zjistilo, že je to jako s jízdou na kole, že se to prostě nezapomíná, a všechno dopadlo velmi dobře.

Okolo poledne jsme z vlastních zásob poobědvali a štafetu v obveselování společnosti přebral Dědek. Pustil se do opravování telete – a posadil se za tím účelem k pódiu. Jelikož však kolem pódia panoval čilý ruch, Dědkovi povolily nervy a obořil se na Honzu Arletha: „Přestaň se mi tady pořád courat sem a tam a blikat mi! To je pořád jenom světlo – stín, světlo – stín! A jednak nic nevidím a jednak se nemůžu soustředit!“ Přispěchavší Sauron se ho dotázal, proč si sedal k jedinému oknu, které je zatemněné, a bylo mu řečeno, aby přestal kecat a blikat.

Po obědě se šlo na bitvu. Jelikož stále pršelo, rozhodl se Herr Hauptmann, že mužstvu ulehčí, a tajně povolal do zbraně šoféra. Zavelel nástup a všichni vypochodovali ven. A Herr Hauptmann místo dalších povelů zanaříkal: „To jsi neměl startovat! To mělo být překvapení!“ No, překvapení jsme se přece jen dočkali, a to příjemného, protože na bitvu přestalo pršet. Bitva se začala, kvůli politickým aktivitám (rozdávání záslužných křížů), o 45 minut později, ale s ohledem na organizátora se to dá pochopit. Francouzi to měli horší, museli celou dobu stát zformovaní na bitevním poli, zatímco my jsme byli schovaní v aleji, čehož jsme využili k obveselení. Strážce korkoťunku utrpěl trhlinu mezi nohama, kterou mu Zdenka Volná zašívala za asistence kamery a foťáku, neboť byla nucena zaujmout polohu, která silně připomínala sexuální harašení. Dalším zpestřením byla nová společenská hra „Vlezte mi na záda“, při níž Drsný Hlady utrpěl zlomeninu kaprálské hůlky.

Při nástupu jsme byli určeni na pravé křídlo, proti nám stále francouzský CENS batalion s 4-liberním dělem, my jsme byli podporováni dělem KVH Monarch. Na to, že se jednalo o první letošní akci, nebyla bitva nejhorší. 200. výročí by ale lépe slušel více propracovaný scénář. Hlavně by se mělo zamezit přetlačování, protože vojáky při něm vždycky popadne amok a neslyší povely k ústupu a snaží se, aby dokázali svou sílu, neustoupit ani o píď. Díky bohu se nikomu nic nestalo a samotná rekonstrukce dopadla dobře. Jako většina bitev v Polsku se i tato vyznačovala velkým množstvím koní.

Nám se ale do paměti zapsala především tím, že Herr Hauptmann málem přišel o šavli. „Já jsem si říkal – první akce v roce – a tak jsem si tu šavli vyleštil. A teď chci dát povel ke střelbě – a šavle mi vyklouzla. A najednou vidím, jak se na ni ženou Francouzi. Tak jsem tam skočil a drapnul jsem ji... , on už tam viděl jenom trávu... oni mi prý dva viseli na zádech, ale já jsem je vůbec nevnímal!“ Francouz známý pod přezdívkou Hliník z neúspěchu mise utrpěl trauma a celý zbytek akce chodil po tělocvičně, ukazoval mezi prsty vzdálenost asi tak 5 cm a naříkal: „Takovej kousek mi chyběl ke slávě!“ Ivan Vystrčil se totiž nechal slyšet, že by v případě úspěchu dostal Čestnou legii.

Večer se o zábavu postaral Tazien. Měl popichovačnou náladu a kde koho vyzýval na souboj. Pietra Labaše provokoval větou: „Tvoje manželka je k...!“ Pietro se nenechal vyvézt z míry a po pravdě odpověděl: „Já žádnou manželku nemám!“ Načež Tazien sklapl a pravil: „No, tos mě teda dostal!“ Jeho provokace byly nakonec úspěšné, neboť večer na chodbě šermoval s Eifelem (vrátný se tomu nedivil, což povrdilo Mr. Perfectovu domněnku, že je to kadetka) a ráno byl viděn s náplastí mezi očima. Nevíme sice, co se přesně přihodilo, ale nijak nás to netrápí, neboť nám to tamtamy jistě donesou.

V neděli se, podle pradávného zákona schválnosti, vyčasilo. Vzhledem k tomu, že byl různý zájem o návštěvu muzea, muselo proběhnout hlasování, a to s výsledkem 18 pro, 5 proti, zbytek se zdržel. Protože nás bylo 46, nakonec jsme do Varšavy odjeli. Nejvíce nás zarazila skutečnost, že se uprostřed křižovatky na malém trávníčku tyčila palma. Jarek s jednatelkou byli toho názoru, že je živá, a vyslovili teorii, že snad musí z kanálu foukat teplý vzduch, aby ji ohříval. Pietro Labaš tuto teorii zavrhl a pravil: „Já to ani nefotím. To je plastové a železné!“ Zjistit skutečný stav věcí však bylo, kvůli poloze palmy, nemožné.

Na zpáteční cestu jsme vyrazili kolem půl dvanácté a trvala nám skoro 8 hodin, jednak byla neděle odpoledne, a jednak se v Czenstochowe konal sraz motorkářů, Jožka Venglář zjistil, že jich tam bylo okolo 20.000. Náš nováček Tomáš Tichý měl celou cestu na klíně novou teletinu a Sousedovic malý Mirek s Komárem Ozzym, kteří už roupama nevěděli, co dělat, veřejně prohlašovali, že ho hladil a že mu budou říkat „Mazlík“.

No, nezbývá než doufat, že až tímto směrem pojedeme příště, bude už vybudována dálnice.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku