Občanské sdružení, zal. 1974

Pivka

17. - 20. 9. 2009

Na Pivku, poslední akci letošního hektického roku, jsme vyrazili už ve čtvrtek večer, protože jsme měli v úmyslu vykoupat se v moři, když už pojedeme takovou dálku. Vyráželi jsme s poněkud rozporuplnými pocity, které se týkaly předpovědi počasí v lokalitě, kam jsme směřovali, protože různí členové z různých zdrojů měli nepříliš potěšitelné zprávy. Cesta probíhala hladce bez zádrhelů organizačních, silničně-opravovacích i autobusově-poruchových.

Většina z nás se probudila na slovinsko-chorvatské hranici při celní kontrole - a to do mlhy, která nepůsobila zrovna povzbudivě. Když jsme se ale přehoupli přes hory a uviděli moře, počasí se změnilo jako mávnutím kouzelného proutku - v náš prospěch. Pravda, v Opatiji jsme těžce hledali vhodné parkoviště a také pláž jsme si představovali písčitou nebo kamenitou, rozhodně ne betonovou, ale velká část posádky byla rozhodnuta do moře vlézt za jakoukoliv cenu. Někteří ovšem, zhýčkaní přímořskými dovolenými, například Tom alias Mazlík, prohlašovali, že mají moře dost, a do vody ani nepáchli. Jako první se tak ve vodě ocitl dorost, tj. Ozzy a Honza Dvorský, s jednatelkou, kteří ostatním sdělili, že voda je... no, hodně studená, ale že se na to dá při notné dávce dobré vůle a odhodlání zvyknout. Postupně se do vody odhodlali vstoupit i ostatní a k přívlastku „studená“ přidali ještě „hodně slaná“. Ty, kteří se zdráhali, častovali již namočení vydatnými sprchami vodní tříště, což se dělo na povel: „Stahujeme rojnici!“ Ve stříkání na suché i mokré spolubojovníky se nejvíce vyžíval Lexikon. René Dvorský všechny otcovsky upozorňoval, aby si dávali pozor na mořské ježky, a jednatelka macešsky upozorňovala Ozzyho, aby neplaval moc daleko, jinak z té studené vody dostane křeč a budou ho muset nechat repatriovat do výše jednoho milionu, na který je pojištěn. Trojice „Ozzy + Honza + jednatelka“ také projevila infantilní sklony tím, že na betonu našla stopové množství písku a zahájila stavbu a následné vzájemné rozšlapávání pevností. Herr Hauptmann se zviditelnil tím, že na dně nenašel ježka, ale ukrajinskou kopějku, a Kikin při pohledu na svůj odraz na vodní hladině pravil, že „ideální chlap je takový jednolitý blok - od slabin ke krku“, načež se nechal vyfotit se sochou, která se jeho ideálu podobala.

Kolem jedenácté jsme se vydali na prohlídku města a museli jsme konstatovat, že se skládá především z hotelů. Pak jsme se šli znovu koupat a kolem páté jsme se vraceli k autobusu. Opatija není město na osmihodinový pobyt, ale řidič měl povinnou přestávku, takže se nedalo nic dělat. K autobusu se pozvolna vraceli i „naši“ Francouzi z Bystřice pod Hostýnem, kteří doplnili autobus. Jakmile se objevili na obzoru, hlásili, že jejich pobyt byl zpestřen návštěvou lékaře, protože František Sklenář, který si nevyslechl Reného upozornění, šlápl na ježka. Velký Trol s dvoulitrovou PET lahví piva dělal průvodce cizinců a Herr Hauptmann vytáhl mikro lahvičku místního rumu a dožadoval se fotky s komentářem: „Jak velkou má kdo flašku“.

Do Pivky jsme dorazili - jak jinak než za tmy. Byli jsme srdečně uvítání pořádající jednotkou IR3 a narazili jsme na první mínus této akce: tábor byl neúměrně malý a při zatloukání stanových kolíků jsme se notně zapotili, protože půda byla tak kamenitá, že byl problém najít místo, kde jsme po pár klepnutích nenarazili na nepřekonatelnou překážku. Jednatelka se na vlastní kůži přesvědčila, že odříkaného chleba největší krajíc. Po té, co asi půl hodiny probírala s René Dvorským skutečnost, že se strašně bojí jezdit na motorce, jí bylo Herr Hauptmannem uloženo, aby odjela s řidičem odstavit autobus. Wolfgang Horak jim sdělil, že je to co by kamenem dohodil. Ukázalo se ale, že asi hází hodně daleko, a jednatelka po svém návratu mohla sdělit Renému: „No - jak jsem ti vykládala, že bych nikdy nejela na motorce - tak jsem právě přijela na mopedu!“

Ještě k poloze tábora. Když autobus šplhal do kopce, proplétal se mezi tanky a protitankovými zátarasy. Wolfgang Horak nám nadšeně oznamoval, že pro nás bude otevřeno muzeum a můžeme si všechny tanky prohlédnout zblízka. Herr Hauptmann se okamžitě tázal, zda jsou k těm tankům k dispozici také klíče. Cestou jsme totiž shlédli film, v němž posádka tanku, zjevně pod vlivem zakázaných omamných látek, přejela stojany benzínové pumpy a po té, co benzín explodoval, vznesl řidič dotaz: „Co je to, k...., s těma kontrolkama? Jsou celý oranžový!“ Což ovšem Wolfgang nemohl vědět, a nemohl vědět ani to, čeho se dožije, když se bude Herr Hauptmannovi a jednatelce chlubit se svým novým velkým stanem. Herr Hauptmann totiž se svou obvyklou duchapřítomností pronesl bonmot: „Já znám jednoho generála a ten si taky nechal ušít druhý stan. A byl to konec jeho kariéry!“

Po té, co byl postaven tábor, vyloženy věci a jednotka se ubytovala, narazili jsme na druhé mínus této akce. Čistotní členové totiž vytvořili rojnici kolem jednatelky a výhrůžně ji vyzvali: „Běž Wolfgangovi říct, že neteče voda!“ Strážce korkoťunku problém ještě zpřesnil: „Podívej se na tu hadici! Je úplně prázdná! Není tam žádný tlak!“ a při řeči po hadici podupával. Wolfgang se promptně dostavil a pokoušel se zjednat nápravu, ale přestože proti němu stálo dvanáct rozhněvaných mužů a dvě neméně rozhněvané ženy, nepodařilo se mu zodpovědnou osobu vytáhnout z postele. Nakonec se čistoty milovní členové museli spokojit s umyvadlem v tankovém muzeu.

Hygiena vůbec trochu pokulhávala. Už ráno Mazlík prohlásil, že kdyby se chtěl někomu pomstít, zavřel by ho v „toice“. I jednatelce se dostalo nezapomenutelného zážitku, který popsala takto: „Otevřu jeden hajzl - tam nablito. Otevřu druhý - tam nasráno. Otevřu třetí - a tam sedí Ivánek, drží se papíru, směje se na mě a říká: To jsem rád, že jsi to ty a ne někdo cizí!“

O poloze a vzhledu bojiště jsme neměli žádné přesné zprávy, ale šířily se povážlivé zvěsti. Wolfgang se totiž domlouval s naproti tábořícími dělostřelci, zda chtějí auto nebo potáhnou dělo sami, a líčil cestu asi takto: „Je to hodně příkré (demonstroval to předloktím zdviženým v úhlu asi 70-80o) a strááášně kamenité!“ A velitel na to vyjadřoval obavy, že se mu vytřesou šrouby.

Nakonec to nebylo tak strašné. Bojiště bylo velmi členité a tím pádem atraktivní. Bitva mezi kopečky, hromadami kamení a stromy patřila k nejzajímavějším, jaké jsme kdy svedli. Třešničkou na dortu byl Herr Hauptmannův nápad, že všichni padnou - i on sám. V závěru bitvy tedy zůstal stát praporečník Velký Trol, který zaujal postoj a výraz Sochy svobody, a asi pět granátníků. Májkl a Penodolino konstatovali, že jsou bez velitele, a vydali se ho zachraňovat. Herr Hauptmann to ocenil takto: „Do toho Míši bych to řekl. Ale do Marťase bych teda neřekl, že je tak odvážnej. Kdybych byl věděl, že mě ponese Marťas, tak bych se celou cestu strašně smál!“ Kontakt se záhrobím se vymstil Polívkáři. Ten svůj zážitek popsal slovy: „Já jsem tam padnul přes ten zátaras. Ale nebudu tam hodinu viset, tak jsem se sesunul dolů. A jak jsem to chtěl udělat autenticky, tak jsem zabodl bodák, narazil na kámen a ohnul ho!“

Po bitvě už bylo volno a Májkl s Pietrem Labašem začali slavit narozeniny. Původně důstojná oslava se poněkud zvrhla. Dělostřelci tábořící přes uličku a slovenská jízda tábořící v naší uličce se totiž pustily do boje. Jezdci si jezdili na zádech a dělostřelci jezdili na lafetě a obě strany u toho mávaly šavlemi. Májkla to nenechalo chladným. „Hoši, co kdybychom postavili dva chlapy na stůl a ostatní je zvedli!“ navrhl. Ostatní se nadšeně chopili realizace nápadu. Nahoře na stole nakonec skončili oba oslavenci a shodli se na tom, že takové „hobla“ ještě nedostali. Zajímavé byly reakce okolí. Zdeněk Ševčík pravil: „Oni tam staví pyramidu!“ a dělostřelci naopak: „Co to tam děláte? Vy stavíte trojského koně?“ Bitva skončila nerozhodně - a to hlavně pro vyčerpání nosičů a tahačů.

Pomyslný vrchol akce ovšem nastal v neděli dopoledne. Na ploše mezi budovami tankového muzea se totiž ve spolupráci s Jičíňáky a Vídeňáky nacvičoval nový povel: „Man wird in die Flanke auflaufen!“ (Bude se nastupovat do křídla!), jehož provedení inspirovalo zúčastněné vojáky k tomu, aby pohotově vymysleli alternativní názvy - a to „úprkem v prk“ a „tetris-marš“. Nácviku se v řadě účastnil i Herr Hauptmann, kterého kaprál Kony z Jičína kvůli odlišné barvě kabátu nazval „Černý Petr“. Dále se nacvičovalo překonávání překážek a Herr Hauptmann zavelel: „Markytánky, pojďte dělat překážky!“ Toto zavedení ženského prvku do jinak mužného výcviku inspirovalo Májkla k tomu, aby s jednatelkou tančil valčík a při přiblížení k Zuzce z Jičína vydal rozkaz: „Strom uchopit a přemístit!“

Po obědě se dostavila slovinská ministryně zahraničí, které jsme vystřelili salvu, a pak už se pochodovalo nahoru na bojiště. Protože jsme dorazili asi půl hodiny před začátkem bitvy, měl Pendolino při pohledu na část jednotky oddávající se hře v kostky možnost konstatovat: „Vidím, že se tady rozmáhá hazard! Je třeba vyfotit Lexikona, že to podporuje!“

Bitva sama byla ještě lepší než sobotní. Rakušané opět s citelnými ztrátami skončili zatlačení na pahorku u zákopů. Podle našich informací se totiž bojiště používá pro bitevní ukázky ze 2. sv. války.

A pak už se balilo a nasedalo do autobusu. Při tom se projevilo poslední mínus této jinak vydařené akce. Do tábora se nahrnuli diváci a už v tak nedostatečném prostoru nám bránili v krkolomném průchodu se zavazadly. Nicméně, za hodinu a půl jsme byli téměř všichni v autobuse. Důležité je zde slovo „téměř“. Při zjišťování kdo chybí totiž vysvitlo, že na palubě nejsou Herr Hauptmann, Lexikon a Kamil Maděra. Kikin prohlásil, že s určitým procentem ztrát se v našem hobby počítá a že tedy můžeme v klidu odjet. Jednatelku to přimělo ke konstatování: „Hoši, jsme bez velitelského sboru. Bude se povyšovat!“ A někteří začali vykřikovat: „No konečně! Na to jsem celou dobu čekal!“

Zpáteční cesta pro celkovou únavu probíhala vcelku rychle a v Ostravě jsme byli o půl páté ráno. Na úplný závěr je třeba ještě dodat, že počasí se po celou dobu chovalo velmi rozumně - a výjimečně ani jednou nepršelo. I tato vrtkavá veličina zřejmě pochopila, že tohle byla jedna z posledních bitev, které naše strana prohrála. Na dvoustovkách, které nás čekají v příštích letech se karta konečně obrátí.

A ještě drobná poznámka k místnímu jazyku. Znalci se vyjádřili, že srbochorvatština je údajně ze slovanských jazyků češtině nejpodobnější. No, ve skutečnosti jsme se jakž-takž domluvili. A pochytili jsme několik slov. Jejich srozumitelnost posuďte sami. Nápis na „platící budce“ na dálnici ve znění: „Pozor avto!“ pochopili asi všichni. Názvy „gasilci“ (hašici) a „pića“ (pití) nás pobavily. Ovšem pojem „krompire“ bychom jistě byli nerozluštili, kdyby nám nebylo před nosem mácháno bramborou!

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku