Občanské sdružení, zal. 1974

Marchegg

17. - 19. 7. 2009

Do Macheggu se vypravil výsadek počtem spíše ozdobný, ale složením velmi reprezentativní. Velitelem granátníků (abecedně) Mr. Fidora, Honzy Dvorského sr., Sousedovic malého Mirka, Pendolina, Toma Tichého a Ivánka Uhra byl kaprál Májkl Jenčo, který byl na tuto svou funkci patřičně hrdý, což potvrdil i odpovědí na dotaz jednoho Francouze, který nás přišel pozvat na svou akci. Dotaz zněl: „Kde je váš šéf?“ – „Já jsem tady šéf!“ No, a jako morální dozor se výsadku účastnila jednatelka. Mikrobusek řídil Zdeněk Ševčík a zadní voj tvořil jeho kůň Laski.

Cesta ubíhala ve veselé zábavě, neboť jednak Zdeněk líčil své příhody z Ruska a jednak se do středu pozornosti dostal Sousedovic malý Mirek. Jednatelka mu řekla: „Běž si sednout dopředu.“ On: „Proč?“ – „Protože jsi nejtenčí!“ Miro se nafoukl a prohlásil: „Ano, elita dopředu.“ Načež ho Mr. Fidor opravil: „Jelita dopředu!“ Zastavili jsme se na Rohlence, abychom pojedli, a v Břeclavi, abychom doplnili zásoby.

A pak už jsme překročili hranice. Ve vesnici Jedenspeigen jsme zahlédli maketu rytíře, načež začal Májkl, povoláním pedagog-historik, vykřikovat, že jsme na Moravském poli. Když jsme míjeli kamenný pomník uprostřed lánu slunečnic, nadskočil a zvolal: „Zdeno! Tady musíš zastavit! Tam se musíme vyfotit! Ten pomník je v učebnici!“ Zdeňkovi tedy nezbylo, než obrátit na nejbližší křižovatce. Vyfotili jsme se u pomníku a Májkl, který měl při té příležitosti krátkou přednášku, prohlásil: „Tak! A to je první věc, kterou nám budou závidět!“

Byla to ovšem první a poslední věc. Pak to začalo. Egyptských ran bylo deset. Marcheggské rány byly pouze dvě, ale stačily na to, aby přítomné vojsko zdecimovaly. První – všudypřítomnou, neustávající, drtivou ranou byli komáři. Miliardy. Ne, miliardy je málo. Triliony. Ještě víc. Pendolino pravil: „Nekonečno!“ Zuřiví. Krvežízniví. Kamikadze. Smrtivzdorní. Jedovatí. Radioaktivní. Asi mutace z Černobylu. Veškerý odpor byl marný. Repelenty všech značek se míjely účinkem. Kouř z mokrého listí pro ně byl jen příjemným zpestřením. Ruční zabíjení bylo pomíjivé, neboť komárobijce zemdlel a krvelačných bestií neubývalo. Májkl vydal rozkaz: „Když je budeme zabíjet všichni, možná se nám podaří tento živočišný druh vyhubit!“ Ale to nebylo v lidských silách, přestože už první večer zaznamenal skóre 101 mrtvolek. Jednatelka zpočátku bojovala pod heslem: „Já jsem homo sapiens, já mám repelent!“ A vysprejovala všechny přítomné i stan. To se málem stalo osudným Mr. Fidorovi, který neuposlechl její výzvy: „Teď tam nechoď!“ – a vzápětí jen zasípal: „Proč?“. Byla to zbytečná otázka, protože odpověď už znal jak on, tak jeho zamořené plíce. Nicméně, brzy jsme mohli na adresu chemické zbraně říci pouze toto: „Hubí všechno živé – kromě komárů.“ V hodině nejvyšší nouze přišel Mr. Fidor s myšlenkou, že komáry odpuzuje olej na zbraně. Pavel Ondráček jr. z KVH Monarch se dostavil s lahví a nabízel nám. „Co? Nejsem blázen! Nebudu si mazat ksicht motorovým olejem!“ odbyla ho nejdříve jednatelka. Během dvou vteřin, kdy zjistila, že ji komár štípe asi tak centimetr od místa, které si právě škrábe, změnila názor: „Dej to sem!“ a namazala se. Všichni ostatní jejího příkladu ze zoufalství následovali. Krátce před 10 večer jsme byli vysvobozeni – komáři už neviděli na cestu a přestali dotírat, protože bylo střídání směn: nastoupily můry, které neštípou. Bylo to dobře, protože jinak by nikoho z nás po návratu domů nepoznali. Májkl se odebral na poradu velitelů a když přišel, oznámil nám: „Tak budeme ve druhém batalionu s Olomoucí a Rusama. A víte, kdo tomu má velet? Odpovím si sám: já!“

V sobotu byl ráno nástup a odpoledne měla být bitva. Nebyla. Místo ní se dostavila druhá rána: průtrž mračen takové intenzity, že si někteří museli překrývat stany igelitem a některým pro změnu protekla voda i přes igelit, který měli ve stanu pod sebou. Během průtrže jsme si udržovali dobrou náladu typicky českým způsobem: děláním blbostí a jídlem. Protože nás bylo málo, promísili jsme se s KVH Monarch. Naproti jejich velkému přístřešku jsme zbudovali svůj malý – a právě pod něj se během průtrže uchýlila mládež z obou jednotek. Na Pavla Ondráčka jr. už nezbylo místo a hádal se o něj, byl však odbyt. „Pomsti se jim. Nakresli jejich karikatury!“ naváděla ho jednatelka. Této myšlenky se chopil Pavel Ondráček sr. a se zamyšleným výrazem, aby prý „vystihl hlavní osobnostní rysy toho člověka“ se pustil do malůvek všech přítomných. Karikováni byli i dva Poláci, kteří se dostavili s vodkou. Bohuš Adámek měl tedy příležitost vynalézt nový způsob nápojů konzumace – z naběračky.

Protože déšť neustával, začala jednatelka rozvíjet katastrofický scénář: „Neměli bychom se preventivně nabalit? Až se ta voda přehoupne přes tu hráz, tak jenom zvedneme tašky do vzduchu...“ Pendolino, místo aby její pesimismus zarazil, scénář ještě dotáhl do konce: „To máš jedno. Stejně zapadnou auta a nedostaneme se odtud!“ A tak jsme šli radši do muzea. Část výsadku nejvíce zaujal „sprostý obrázek za hnědým plátnem“, druhou část pak hrací deska s ruletou. A tak se stalo, že nám matematika zničila akci, neboť Pendolino, Jirka David, Májkl a jednatelka se za asistence spřáteleného Francouze Le Piškota pokoušeli najít vzorec pro výpočet možných kombinací při hodu třemi kostkami. Nakonec to vyřešil pouze Pendolino, protože ostatní se po několika hodinách vzdali. Jednatelku odradilo, že jí vyšlo 58, zatímco správný výsledek je 56, Májkla naopak to, že mu vyšlo 54. Tak se stalo, že místo obvyklých výrazů „pochod“, „bitva“, „střelný prach“ a jiné, padaly výrazy jako „kombinace“, „permutace“, „variace“ a „faktoriál“. A také zněl nářek nad tím, že studenti, od kterých bylo lze očekávat, že mají vzorce ještě v hlavě, prohlásili, že matiku nenávidí a o prázdninách se o vzorce nestarají.

Paralelně s touto matematickou soutěží probíhalo rekrutování nových členů. No – členů. Sousedovic malý Mirek se totiž na Schallaburgu významně spřátelil s dívkou, která prodávala maňásky. Nejdříve tahal jednatelku, aby se jejích rodičů zeptala, kdy přijede, a nakonec se ptal, zda si smí vyfotit ufonka. Skončilo to tak, že ufonka obdržel darem. Tom Tichý pak naléhal: „Dej ho do toho kruhu na seznam členů! Že jsme tak populární jednotka, že se k nám hlásí i členové z jiných galaxií!“ Miro se od ufonka neodlučoval a stal se tak opět středem pozornosti. Místo aby ho to těšilo, stěžoval se, že se mu všichni posmívají, a uraženě zvysoka usedl na otýpku. Tedy, měl v úmyslu usednout. Trefil se však mezi otýpky a skončil zaražený jak špunt do flašky, což jeho zoufalství ještě prohloubilo. Náladu mu spravilo, když jsme jeho ufonka prohlásili klubovním maskotem. Pěkné číslo podobného typu předvedl i Ivánek. Rovněž měl v úmyslu usednout na otýpku, ale nevšiml si, že na ní chybí provazy. Skončil tedy v poloze „leží tam v komoře, nožky má nahoře“, provázen salvou smíchu.

K večeru déšť ustal. Vydali jsme se pro suroviny na večerní vaření. Dohodli jsme se s KVH Monarch, že budeme vařit společně a že nechceme maso nakrájené, ale v kuse, abychom si mohli udělat steaky. Jednatelka s Bohušem Adámkem to šli dojednat a obdrželi pytel masa o velikosti poloviny předního skla osobního auta. A zde byl na místě povzdech ostravských havířů: „Co s tym buděme robiť?“ Krájení na plátky se nakonec ujal Mr. Fidor, neboť je jako jediný vyučený kuchař. Dámy z KVH Monarch připravily „nálev“ z oleje a koření a Honza Dvorský s Bohušem Adámkem se ujali grilování. Přes počáteční nejistotu nám chutnalo tak, že bylo snědeno všechno do posledního kousku. Dlužno říci, že jedno zlo omezilo druhé. Komáři v dešti tolik neútočili. Spát jsme šli kolem půlnoci, do ranních hodin, stejně jako včera, rušeni řevem jisté dělostřelecké jednotky, jejichž projev by tak nejlépe vystihl umělecký název „Paviáni pod parou“.

Nedělní dopoledne proběhlo opět ve znamení popichování Mira kvůli ufonkovi a Pendolina kvůli četbě. Tom Tichý požadoval, aby mu jednatelka poslala fotky z večera. „To bych nedělala, jinak bude u Tichých hlučno,“ vyslovila se. K dovršení všeho si Miro s Tomovou asistencí přivedl dívku od ufonků. A přestože měl k dispozici hned 3 tlumočníky, tj. jednatelku, Toma a Májkla, mlčel jako zařezaný. Za to byl opět středem pozornosti a bylo mu vyčteno, že zatímco mu za normálních okolností „ta huba pořád jede“, teď tady mlčel jak hrob. Podařilo se mu spáchat i další zločin. Májkl mu dal lístek na pití a žádal ho, aby mu donesl colu. Miro prohlásil, že do něj Ivánek „furt hučel něco o pivu“ a tak místo coly donesl pivo. Uprchl sice ke zbytku jednotky, ale Májkl ho tam dostihl a vyslovil se: „To si nevyžehlíš!“

Miro si sám vybral trest. Byla řeč o tzv. „křivém zakování“, což je připevnění zápěstí ke kotníku protilehlé nohy, jde o trest uváděný ve Služebním řádu. Miro vykřikoval, že 6 hodin je nic. Na vlastní žádost jsme mu tedy provazem z otýpky přivázali zápěstí ke kotníku. Okamžitě bylo zase veselo. Jirka David předváděl, co v takové situaci dělali zvrhlí dozorci. Bohuš Adámek demonstroval přísloví: „dalo by se na něm dříví štípat“. Pavel Ondráček jr. se ujal role hlídače a vytýčil odsouzenci prostor mezi kolíky a otýpkami, v němž ho pomocí lískovky udržoval. Nakonec ho obložili balíky slámy s tím, že je to cela, a připevnili na ni nápis „WC muži“. Návštěvníci tábora fotili jak „o dušu“, zejména když jim Bohuš Adámek vysvětloval: „Arest!“ Jirka David měl ke stavbě tuto výhradu: „Měli jste mu tam nechat dveře pro ty dozorce!“

Abychom to uzavřeli. Miro vydržel výkon trestu cca 25 minut, protože pak se nastupovalo na bitvu. Když jsme ho viděli, jak poskakuje a naříká na křeče, usoudili jsme, že je lepší oněch 6 hodin bojovat, než být takto trestán, ale Miro prohlašoval, že si doma vyzkouší přestát celou délku trestu.

Na bitvu se pochodovalo po hrázi obklopené zatopenými lesy – mohli jsme tedy komáří líhně vidět v přímém přenosu. Všichni přítomní se vyjádřili, že jsou s bitvou spokojení. Spokojení jsme byli i se stravou a sociálním zázemím, jejichž vysoká úroveň je na akcích Wolfganga Horaka standardem. Ve frontě na výplatu cestovních náhrad zaujala jednatelka výhodné první místo, a tak jsme byli kolem půl sedmé sbaleni a mohli jsme vyrazit. Cestou jsme diskutovali zejména téma komáři. Jednatelka navrhovala, aby byl Marchegg, původně psáno Marcheck, čili něco jako „Zákoutí Moravy“ přejmenován na Mückenegg, čili „Komáří zákoutí“. Zdeněk říkal, že je tam čapí rezervace, a proto nesměli být komáři likvidováni chemicky, jako se to po záplavách stalo jinde. Také se nám svěřil, že mu kdosi poradil, že proti komárům má koně natřít odvarem z ořechů, což učinil. Sám zvažoval, že se namaže také, ale odradila ho skutečnost, že by pak vypadal jako černoch. A stejně to neúčinkovalo. Miro si listoval ve slovníku, který obdržel do dívky s ufonkem, a výsadek mu pomohl sestavit informativní SMS pro jeho otce v tomto znění: „Konečně vím, co je to sex. Bolí mě prdel. Jsem chlap jako ty. Ahoj dědo, vezu vnoučka.“ Ivánek se dotazoval jednatelky, co to píše. „Reportáž. Už mám stranu a půl a zatím jsem stále u otázky komárů!“

Když jsme zastavili na Rohlence, příjemně nás překvapilo, že můžeme stát venku a nemusíme se stále oplácávat. Zdeněk se ptal, co pomáhá na štípance, ale došli jsme k závěru, že v tomto případě pomůže jedině čas. No, na tuto akci asi velmi dlouho nezapomeneme. Protože nebýt komárů - báječně jsme si ji užili!

MARCHEGGSKÁ ROVNICE O ROZŠÍŘENÍ MORU:

Přemnožili se komáři

- žáby žerou komáry = přemnoží se žáby

- čápi žerou žáby = přemnoží se čápi

- čápi nosí děti = přemnoží se lidi

- když se přemnoží lidi = bude válka

- když bude válka = přemnoží se krysy

- když se přemnoží krysy = bude mor.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku