Občanské sdružení, zal. 1974

Znojmo

Pátý živel

11. – 13. 7. 2008

K vysvětlení podtitulku. Napoleon se dal během polského tažení slyšet, že kromě čtyř známých živlů, tedy ohně, vody, země a vzduchu, se v Polsku vyskytuje ještě živel pátý – a to bláto. Na Znojmě jsme se přesvědčili, že nejenom v Polsku.

Naše výprava tentokrát jela auty, takže se cestou opět nepřihodilo nic, co by potěšilo příznivce našich dopravních zážitků. Tedy, kromě toho, že jsme opět konstatovali neutěšený stav našich dálnic, ale to už je kvůli častému opakování nuda. Výprava se skládala ze 4 aut a k setkání došlo u pumpy u Branišovic. Nejprve dorazilo auto s posádkou jednatelka + Pendolino + stany + pušky, kteréžto bylo na počátku cesty vysmíváno, že dorazí jako poslední, neboť má obsah 1,1. Jako druhé dorazilo auto s posádkou Strážce korkoťunku + Polívkář + Sousedovic malý Mirek + Mr. Fidor, jako třetí Mr. Perfect + Ivánek + John Dvorský, a na čestném čtvrtém místě se umístil Herr Hauptmann + Dominik + Valentýn + Dan Fiala. Došlo sice k několika komunikačním šumům, neboť bylo jasně řečeno „první pumpa za Pohořelicemi“ – a tato pumpa byla na cedulích avizována jako Shell, avšak na místě se zjistilo, že jde o jakousi neznámou značku. Nicméně, našli jsme se a dále jsme pokračovali v koloně. Vidět nás Lexikon odkudsi shůry, měl by jistě radost, protože jsme nejen jeli v naprosto vzorné koloně, ale dokonce jsme se na poradních zastávkách řadili do dvojstupu. Poslední úsek cesty byl náročný jednak pro vozy a jednak pro nervy majitelů. Označit příjezdovou cestu k táboru jako polňačku by bylo pro polňačky hrubou urážkou. Jednalo se o jakési výmoly děsivé hloubky – však se taky ozývalo „škrk – škrk – škrk“. Ocitujme si na tomto místě dva výroky, které mluví za vše. Pendolino: „Teď jsme škrkli... a – nejsme sami!“ Valentýn: „Nemám dojít pro ten výfuk?“

Stany jsme stavěli s přibývající nocí, abychom nevyšli ze cviku, a pak jsme se rozesadili kolem ohně. O několik rotních uliček dál pěl ruský pěvecký sbor vyzbrojený garmoškou. Dokud pěl své vlastní národní písně, nechali jsme ho pět. Jakmile však zabrousil do našich výsostných vod a načal píseň Išel Macek do Malacek, prohlásil Herr Hauptmann, že nám berou © (po našemu „kopyrajt“, pro vzdělance copyright) a že to tak nemůžeme nechat a pustili jsem se za pomoci svých zvučných hlasů do obhajoby svého národního dědictví. Strážce korkoťunku stále naříkal: „Oni to tak tahají! Proč se pořád zpožďujou?“ Když Rusi vzdali marný boj a nastalo ticho, šli jsme všichni spát.

Druhý den ráno se šlo na snídani, k níž jsme vyfasovali i půlku kuřete na oběd. Bylo záhodno si tento chléb vezdejší dobře uschovat, protože v táboře vládla neobvykle vysoká koncentrace hmyzu – dokonce i asi deseticentimetrových jedovatě zelených koníků, o pavoucích, mravencích a chroustech ani nemluvě. Jerzy Superstar, který zde má chatu, se dal slyšet, že je to jakási subtropická enkláva a že sem zmíněné maxikobylky přilétají ze Sahary (no – o tomto tvrzení se dá s úspěchem pochybovat, protože neonová zeleň není na poušť právě nejlepší krytí).

Vyzbrojeni proviantem jsme se vydali cvičit. Výcvikový prostor se nacházel zhruba 3 km od tábora a terén k němu byl neproměnlivě stoupavý. Po dosažení cíle jsme zjistili, že na těch řečech o Sahaře přece jen něco pravdy bude, protože tam bylo jako v peci, a v okolí se nenacházel jediný strom. Jelikož zde nebyl předpoklad zázemí o přestávce, proběhl výcvik podle rozhodnutí Herr Hauptmanna velmi krátce a v lehké polní, byl spojen s poradou a zhruba po půl hodině jsme se odebrali zpátky do tábora. Navíc neměla nejméně polovina jednotky připravenou munici. V každém případě nebyla tato cesta zbytečná, protože nás zastavil nějaký člověk a lámanou češtinou se nás vyptával odkud pocházíme, co máme za uniformy, jaká jsme armáda. Nakonec jsme zjistili, že je to Rakušan, který jezdí do vesnice poblíž Nového Jičína, a byl tak pln dojmů, že jsme v podstatě krajané, že šáhl do portmonky a s velkopanským gestem obdaroval Herr Hauptmanna tisícikorunou, kterou jsme ve večerních hodinách rukou společnou a nedílnou zkapalnili na jeho počest.

Příprava na bitvu byla plná očekávání. Boj začal již v obci. Zahájením hlavní části bitvy měla po dohodě vrchních velitelů Jakuba Samka a Herr Hauptmanna být první salva rakouského předvoje. Jak se tak celý konvoj - rakouská a ruská pěchota, ruské dělo a Jeho Blahorodí na koni s doprovodem – pomalu přesouval do úzké uličky, vyšla najednou rána – jeden z vojáků předvoje si chtěl zodpovědně před bitvou vyčistit hlaveň. Nastalý mumraj si nedovedete představit, neboť Francouzi tento osamělý výstřel pojali jako zahájení bitvy a cca 80 Spojenců se mělo za pomoci čar a kouzel přemístit na své pozice. Naštěstí se vše zklidnilo. Spojenci byli sice v menšině, ale protože při ústupu použili taktiku rozptýlených střelců a v podstatě šachovnicovité obrany a byli vydatně podporováni ruským dělem a rakouskými hulány, čelili zkostnatělé francouzské batalionové agresi velmi obratně. Spojenecká taktika spočívala v tom, že využila všeobecně známé skutečnosti, že francouzský modus operandi = škola batalionu, a chlapci už zřejmě nic jiného neumí. Vzpomněli jsme si na časy, kdy jsme podobně zkostnatěle vystupovali my a obdivovali jsme akční Francouze. Naši myslivci byli strategicky rafinovaně poschovávaní v remízcích kolmo na bitevní pole a překvapili tak nejen široké pole Francouzů, ale i samotného plukovníka, protože celá francouzská linie byla vystavena palbě ze dvou stran a to z čela a z boku. Pan plukovník se tedy velmi chrabře samojediný podjal úkolu vystrnadit tyto dotírající myslivce a domobranu z jejich úkrytů, což se mu po heroickém úsilí podařilo. Bitva gradovala spořádaným ústupem přes brod – ale ještě nebyl všem dnům konec. Na předmostí na druhém břehu Dyje vytvořily spojenecké síly společně nedobytnou hráz. Rusové bojovali jako medvědi, ruské dělo výborně operovalo, a Rakušané nepustili na předmostí ani brouka, natož tak žábu, a už vůbec ne žabožrouta.

Už už to vypadalo, že početní převaha Francouzů přinese své plody, a sám velký Tazien se rozhodl vytvořit obchvat obranného valu po pravém francouzském křídle a vnikl se svou jednotkou do hlubší části brodu, aby tento manévr dokončil. Ale to se přepočítal. Rakušané měli na své straně ještě jeden trumf v podobě hulánské jízdy, která bravurně dešifrovala vývoj střetu, zaútočila na tuto vodní jednotku a držela je v malém hloučku (po našemu Klumpen) uprostřed řeky. Herr Hauptmann radostí tak řval, že nebýt intervence francouzských kamarádů, držela by je tam jízda až do pozdních večerních hodin. Scénář zněl jasně: výsledek houževnaté obrany nebyl zárukou úspěchu. Vzhledem k tomu, že nás v táboře čekalo bohaté pohoštění po bitvě, jsme museli přistoupit na původní scénář - tzn. že se Francouzi spojili v drtivý peloton a generálním útokem dobyli předmostí. V této kratičké epizodě se neosvědčili jenom pěšáci, kterým zrezivěly šavle a vylévali vodu z bot, ale i dělostřelci, kteří museli po obrovském úsilí přejet s kanónem na druhý břeh, a hlavně jízda, která byla sice v kontaktu s vodou pouze přes koně, ale měla obrovské zásluhy na tom, že zachránila několik odplavených osobních dokladů vojáků. Přestože téměř každý okusil teplotu vody, všechny tento neobvyklý způsob boje v neobvyklém prostředí nadchl.

Večer byli po zásluze byli všichni odměněni kvalitním, a tím je myšleno velmi kvalitním, znojemským vínem. Po večeři se ještě šlo na pietní akt ke dvěma pomníků, u jednoho vzdali padlým hold Francouzi, u druhého Spojenci. A pak se pochodovalo do tábora. Zprvu se pochodovalo řádným krokem, po chvíli zrychleným krokem, neboť mračna, honící se od rána po nebi vypadala zlověstně, a na dohled hřiště už kdosi vydal rozkaz: „Běžíme!“ anžto se otevřela nebesa a byli jsme byli obšťastněni průtrží, proti které byl příslovečný hollabrunnský déšť jenom směšným mrholením. Euforii vojska vystřídaly smíšené pocity – tato směs se skládala z nutkání jít se podívat, zda stany stojí, a strachu tak učinit. Voda stříkala vysoko od země a smáčela naše dosud nevysušené boty a kamaše. Přesto mělo toto přírodní nadělení jistý přínos – všichni byli zahnáni pod tribunu, kde si do pozdních hodin sdělovali své zážitky. V neděli ráno už naštěstí nepršelo. Odebrali jsme se pěším přesunem do Znojma do bývalého kláštera, později ženijní školy rakouské armády. Francouzský batalion se na místo určení vydal plánovanou přírodní cestou po pravém břehu řeky Dyje, zřejmě po vzoru skautů, Rusové si vybrali geometrický střed luhů a lánů, Rakušané, majíce ve svých řadách místní myslivce, se pak jako jediní vydali cestou – no, silnicí. U kláštera se vojáci zformovali k ukázce menšího střetu. Nejdříve proti sobě obě strany prováděly lineární taktiku, uprostřed spojenecké linie však byl opěrný bod ve formě ruského kanonu a rakouská jízda nutila francouzský peloton býti stále ve střehu. Nicméně, francouzské armádě se po tuhých bojích přece jen dařilo Spojence z bojiště pomalu ale jistě vytlačovat, takže byla rakouská armáda nucena po četách šachovnicovitě ustupovat. Tu si Herr Hauptmann povšiml, že se pan kapitán Samek okázale, ba přímo nestydatě nabízí a doslova provokuje zdatné rakouské vojáky, aby s ním ... no, navázali kontakt. Protože si jaksi nepovšiml, že celý francouzský batalion ustupuje, stála ho tato provokace nejen kord, ale i svobodu. Byl okamžitě zajat a zatažen na nádvoří kláštera.

Vstup celé spojenecké armády na nádvoří byl pro pana plukovníka signálem, aby na svém bujném oři přijel sjednat příměří. Příměří je příměří – ale zajatec je zajatec. Proto proběhl krátký dialog mezi panem plukovníkem a Herr Hauptmannem, který netřeba dále komentovat. H. H.: „Máme zajatého vašeho důstojníka?“ - P. P.: „Koho?“ – H. H.: „Jakuba. Co s ním?“ – P. P.: „Zastřelit!“ – H. H.: „Fakt?“ – P. P.: „Ne, ještě ho budu potřebovat.“ – H. H.: „První slovo platí!“ Ostatně, co s nepřítelem, který se svým životem nakládá tak lehkomyslně, ba přímo lehkovážně? Herr Hauptmann se na to dotázal svých udatných vojáků a ti mu unisono odpověděli: „Popravit!“ Pravda, Herr Hauptmann není zastáncem braní symbolů jednotek a zajímání důstojníků – ale pouze takových, kteří o to nejeví zájem. A kromě toho – jak přinutit velitele k opatrnosti lépe než tak, že si na vlastní kůži vyzkouší, co ho za podobné chování příště očekává? Náš rozkaz totiž zněl jasně: Muž s modrou uniformou a koženýma botama nesmí projít! A proto lze následující průběh událostí popsat asi takto: „Fert! – An! – Feuer!“ Rozhodně si však nepřejeme, aby mezi námi událost vyvolala nějakou rivalitu, a je třeba říci, že pak kapitán sehrál svou roli od začátku do konce s důstojností a noblesou a že si do budoucna jistě dá pozor, aby se něco podobného neopakovalo.

Po bitvě jsme se už převlékali a balili a stihli jsme to za minutu dvanáct, protože sotva jsme zabouchli kufry aut, dopadlo nám na hlavu další dešťové nadělení. Cesta z tábora se podobala cvičení na tankodromu, protože vyschlý úhor příjezdové polňačky nižší kategorie se změnil v kombinaci bláta a kaluží, jejichž hloubku jsme se neměli zájem blíže zkoumat. Naše kolona tedy vjela na silnici ve stavu, který rozhodně nesplňoval nařízení vyhlášky o tom, že má řidič provozovat své vozidlo řádně očištěné. Zastavili jsme na poradu a Herr Hauptmann všem oznámil: „Na oběd se zastavujeme v Klánovicích.“ Vyrazili jsme. Za Brnem se jednatelka otázala Pendolina: „A ty víš kde jsou ty Klánovice?“ – „Nevím.“ – „Tak se podívej do mapy.“ Pendolino se zahloubal do atlasu a po chvíli vykřikl: „To je nějaká blbost! To je úplně z cesty! Co to má jako znamenat?!“ Jednatelka mu tedy doporučila, aby radši zavolal. Celou dobu do telefonu dělal: „Aha, aha! To´s nemohl říct hned?“ Na ceduli, označující dotyčný exit, se velkým písmem skvělo: Kelčice. Pojedli jsme a s plnými žaludky a dobrou náladou pokračovali domů. V Olomouci jsme konstatovali, že vjíždíme do „deky“, čímž jsme měli na mysli další průtrž mračen. A tak se stalo, že když jsme dorazili domů, skvěly se naše vozy čistotou.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku