Občanské sdružení, zal. 1974

Nysa

V noci je tma

9. - 11. 5. 2008

Protože se El Condor zanedlouho žení, dojednali jsme si příjezd již v pátek, abychom se společně rozloučili s jeho svobodou. Byli jsme ubytováni v rekonstruovaných kasárnách v centru Nysy. Jelikož v areálu nebyly žádné lavičky a stoly, dotázal se Herr Hauptmann, zda nejsou k dispozici někde jinde. Bylo nám sděleno, že si můžeme posedět ve vodním fortu. El Condor byl vybaven patřičným pohoštěním, které se, bohužel pro naše záda, částečně sestávalo z lahví vína, které nejsou právě nejlehčí. S mrčením, protože nikomu se už nikam nechtělo, jsme naložili zásoby do telat a vydali se téměř poklusem do vodního fortu – cca 2 km.

Tam se mrčení proměnilo v hučení, brblání a reptání, zejména ze strany El Condora. Dlužno říci, že toto počínání bylo naprosto namístě, jelikož jsme po nočním běhu se zátěží shledali, že lavičky nejsou ani tam. Pro povzbuzení morálky jsme vypili několik lahví a odběhli jsme zase zpátky. Velký Trol u toho utrpěl ztrátu podrážky.

Nemalou zásluhu na tom, že se zábava nakonec přece jen rozjela, měl Májkl, který si připravil Sexuální poučení pro mladou cudnou nevěstu z roku 1894. Toto ponaučení s velkým úspěchem nahlas předčítal a dostalo se mu vřelého přijetí. Jak noc pokračovala, postupně jsme se vytráceli spát. No – spát... Vyfasovali jsme pytle plněné slámou, které měly pozoruhodně oblý tvar – takže ti, kteří se pokusili na svém „kopci“ usnout, trpěli nejen sami, ale také ohrožovali své okolí. Valentýn Partyka opakovaně padal a pak se zase škrábal nahoru, což ho natolik dezorientovalo, že z ničeho nic vytřeštil oči na vedle ležící jednatelku a postěžoval si: „Mně do očí strašně svítí slunko!“ Zřejmě získal pocit, že dosáhl vrcholu Mont Everestu a vítá ho tam úsvit. Jednatelka ho ukonejšila: „To není slunko. To je lampa. Klidně můžeš ještě spát.“ Hoch se vděčně vyškrábal zpátky na pytel a pokračoval ve spánku a šplhání.

Dopoledne se cvičilo a po obědě začala hlavní sláva. Sestávala se z toho, že vojáci stáli ve špalíru a na střeše se střílelo a vypouštěly se holubice. Během těchto událostí se zjistilo, že chybí: Mr. Perfect, Vlado Borovička a Honza Juna. Když se jmenovaní posléze protlačili davem a byli tázáni, kde se flákali, odvětil Vlado: „My jsme seděli v hospodě a najednou slyšíme rachot. Tak sem letíme, vidíme ten dav a Vilda říkal: To už nestojí za to!“

Během čekání na večerní bitvu se Herr Hauptmannovi dostalo ponaučení, že navazování kontaktů s místními obyvateli není vždycky tím nejlepším způsobem, jak strávit volný čas. Zapředl totiž hovor s jistým domorodcem. Byl po zásluze odměněn. Občan ho vyzval: „Sedni sobě, bo jesteš vyšši!“ Herr Hauptmann si mazácky poklepal na ramena a děl: „Však mám taky vyšší hodnost!“ Občan si nadskočil, podíval se mu na ramena a s uspokojením prohlásil: „Nic tam nemáš!“ Načež se Herr Hauptmann raději odebral zkontrolovat hlídky.

Těsně se minul s Mr. Pefectem, který se podivně usmíval a vybalil na nás historku: „Tak mně bylo řečeno, že mám jít na hlídku – za to, že jsem se nedostavil k ceremoniálu. Stojím tam, vzorně ustrojený, dívám se na hodinky... a najednou ke mně přiletí Valoš a říká: Můžu jít místo tebe na hlídku? Já ti dám flašku vína, když mě pustíš! No... tak jsem mu vyhověl! Oni skřeti chtějí, aby se s nima každý fotil. Stojí tam s ním Mirek Drabina.“ Ještě chvíli jsme pohovořili a pak jsme se šli chystat na odchod do vodního fortu.

Velký Trol měl bručivou a mrčivou náladu, která se mu spravila až po té, co jsme dorazili do pevnosti. Usedl do společnosti svých oblíbenců a vynalezli novou hru – kdo se trefí kamínkem do kelímku. Také se procházel a dělal „úchyla v kabátě“ a pokoušel se sbalit Valentýna. Vůbec se upevňovaly vztahy: Jerzy a Májkl se miliskovali pod stromem, dokud nemuseli uprchnout před dělem, Mirek se miliskoval s Ozzym a když ho to přestalo bavit, nechal se vyfotit s „dudovnicema“ (tím myslel dudačky) – s odůvodněním: „Taťka mi říkal, že se nemám zaplést s babama! Tak mu to pošli, ať mi závidí!“

Bitva se konala za tmy ve svitu ohňostroje. Po ní jsme v pevnosti čekali na večeři. Při této příležitosti zaperlil Drsný Hlady, který začal skládat verše – kvůli nadbytku dojmů se však bohužel nikomu nezachovaly v paměti, což je věčná škoda, neboť měly velký ohlas. Skleróza se projevila i jinde. Mr. Perfect na dotaz, co včera řekl vtipného, aby to mohlo být v reportáži, odvětil: „Včera jsem nic neříkal. Včera jsem jenom škytal, ztratil jsem lžičku a ještě mi rozbili hrnek!“ Evču Borovskou někdo tahal za cop a ta začala vyšetřovat, kdo to byl. Seděl za ní Lexikon a Minus Dvacítka. Lexikon se převelice hájil: „Přece ji nebudu tahat za cop, když vedle mě sedí Mira!“ Jednatelka se ušklíbla: „No, to máš jako v Basic instinktu – přece nebudu vraždit podle své knihy!“ A Minus Dvacítka, aby kompenzoval ztráty, tahal za vlasy jednatelku.

V závěru večera se rozhořel časový spor mezi Herr Hauptmannem a Drsným Hlady. Herr Hauptmann se totiž po té, co ho Velký Trol oslovil nevhodným způsobem, rozdurdil: „Co to má bejt? To už ve 2 v noci nejsem Hauptmann?!“ Drsný Hlady ho opravil: „Je půl třetí!“ Herr Hauptmann se podíval na hodinky a pravil: „Je půl třetí pět!“ Drsný Hlady s tím nesouhlasil. Herr Hauptmann triumfoval: „Co mi budeš vykládat? Máš hodinky „nevadi – vyměnim“ a uvnitř ti tam točí klikou malej žlutej a teď spí!“ – „Možná, ale narozdíl o tebe je můžu otevřít!“ – „Co? Na pochodu se ti rozpadly...“ – „To je fakt. Vypadla mi minutovka, vteřinovka a hodinovka...“ – „Jo – a teď máš ručičky z klacků a budeš mi vykládat, kolik je hodin!“ Spor uzavřel dotaz Velkého Trola, který zněl: „A proč vždycky musíme uklízet my? Protože jsme tady poslední?“ A šli jsme radši spát.

V neděli ráno odjela většina jednotky do Zlatých Hor, kde Dědek a Carica Wetterovi připravili na střelnici ostré střelby. Každý obdržel figuru „běžící postava zepředu“ a střílel. Mr. Perfect pravil, že konečně ví, proč se této pušce říká kulovnice: „My jsem se Sašou stříleli z jedné a oba jsme se trefili do koulí!“ Pak ukazoval svou zdeformovanou kuli, kterou si hodlal schovat na památku, a upozorňoval: „Ne že to pak bude na netu s titulkem: Vildova koule!“ Všichni byli nadšení – tedy až na Minus Dvacítku. Tomu se v hlavni zasekla kulka a hlaveň se vyboulila.

Po střelbách jsme odjeli do hotelu Minerál, kde jsme vyčkali na část jednotky, která zůstala v Nyse. Ty, kteří se těšili na další cestovní patálie tentokrát vysloveně zklameme: žádnou poruchu jsme neměli.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku