Občanské sdružení, zal. 1974

Kunín

21.6.2008

Kunín byla tak krátká akce, že jsme vcelku nestihli nasbírat žádné zážitky. Takže spíše jen krátká, více-méně osobní glosa.

Jelo se auty a z cesty nikdo žádný mimořádný zážitek neuvedl, až na posádku ve složení: jednatelka, Dominik a Valentýn Partykovi a Michael Kotrla. Cesta Ostrava-Bartošovice proběhla standardně. Tam nastal navigační problém, protože Správa silnic a dálnic se zde neobtěžovala umístit směrovky. Patrně jí to v tak malé obci přišlo zbytečné. Jednatelka za volantem tedy před zámkem rozhodla: „Na té mapě to bylo rovně. Tak pojedeme rovně,“ a vjela na cestu po levé straně zámku. Již asi po 200 metrech se toto rozhodnutí jevilo jako podezřelé, neboť tato cesta vypadala tak, že Dominik prohlásil: „Mám pocit, že asi dojedeme někam k rybníku.“ Jak je v podobných případech zvykem, nikde nikdo. Potkali jsme pouze 5ti-leté dítě, o kterém se Valentýn vyslovil: „Ten to asi vědět nebude, že?“ Pak jsme zahlédli dvě dospělé osoby. Na dotaz: „Kudy tudy do Kunína?“ pravili: „My nejsme zdejší. Vede tam cyklostezka – ale je to taková škaredá cesta.“

No – při vjezdu to tak nevypadalo. Cesta byla sice úzká, ale na ukazateli bylo pouze 8 km, což rozhodlo v její prospěch. Po chvíli asfaltová idyla skončila a auto i s posádkou se vnořilo do neprostupného hvozdu. Michael Kotrla se dal slyšet: „Tento úsek cesty je náročný. Hlavně pro řidiče... a pro tlumiče!“ Nicméně jsme projeli. Jednatelka zahlédla na obzoru budovy a zajásala: „Tam už je nějaká dědina!“ Nadšení se ukázalo jako předčasné. Jak se vzdálenost zkracovala, bylo stále zřejmější, že jsme v kravíně „No, aspoň víme, kde vzniká kunínské mléko!“ poznamenala jednatelka. To už jsme se ocitli na normální silnici. Chvíli jsme řešili otázku, zda jsme skutečně v Kuníně, protože na cestě od kravína žádná cedule nebyla. V Kuníně jsme byli a byli jsme uvítáni Zlatohoráky, přičemž kaprál Jarek Židek pronesl nezdvořilou, nevhodnou a nactiutrhačnou poznámku k jednatelce: „Ty tomu autu kazíš věkový průměr!“ Jednatelka, aby si zchladila žáhu, vyjevila, že Ten, který má spacák do minus dvaceti včera dosáhl 40. Na to reagovala Carica Růža (oni se s tím Jarkem vskutku hledali, až se našli) prohlášením k Minus Dvacítce: „Měl jsi v autě zavřené okno?“ – „No... asi měl.“ – „To je dobře – aby ti na tu padesátku netáhlo tak rychle!“

O další zpestření se postaral předseda. Během jídla si odložil své vysoké velitelské boty a jednatelka sedící vedle mu je vyměnila... za své růžové střevíčky. Předseda se chystal jít velet a zašátral nohama pod stolem. „Kde mám ty boty?“ A Carica: „No kam sis je dal? Pod stolem!“ Předseda se tím nenechal vyvést z míry, způsobem, pro střevíčky osudným, si je obul a předvedl, jak se správný voják podle předpisů zapichuje kramflíčky do země. Polívkář celému výjevu nasadil korunu prohlášením: „A teď by sis měl ještě jít dýchnout toho hélia a pak můžeš velet!“

Po přehlídce jsme si ještě pod vedením Jarka Zezulčíka prohlédli zámek a vydali jsme se na zpáteční cestu. Jednatelka při nasednutí do auta konstatovala: „Hoši, vy ale smrdíte!“ Velká Trol přikývl: „Smrdíme, smrdíme.“ Michael Kotrla se zezadu ozval: „To budou ty chlívy!“ A Dominik mu to potvrdil: „Taky jsem si říkal!“ I tentokrát dorazili všichni domů bez nehody.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku