Občanské sdružení, zal. 1974

Cherasco

Žádný dobrý skutek nezůstane bez trestu

14.-28.4.2008

Ano, příznivce našich cestovních dobrodružství opět nezklameme. Pokud by průběh první akce letošního roku snad měl předznamenat průběh všech ostatních, možná by bylo lepší sedět doma. A zatím to začalo tak hezky! Přijel krásný nový žlutý autobus, ani jsme nevěřili, že je to pro nás. Nasedli jsme plni důvěry v jeho tranzitní schopnosti. A postupně se naše naděje začaly upínat k tomu, že protentokrát už snad máme vybráno.

Nejdřív jsme se půl hodiny zdrželi čekáním v Libhošti na rychlou spojku. Eva Borovská se dostavila s účesem připomínajícím erekci a když se jí kvůli tomu jednatelka posmívala, mlátila ji falickým symbolem a vyhrožovala, že najde-li se v reportáži, zakročí ještě tvrději. Nedaleko od Starého Jičína jsme potkali první vlaštovku. Dvě auta, evidentně po čelním nárazu, ranění, střepiny na cestě, nepostupující kolona v protisměru a pomalu se šinoucí kolona v našem směru. Šoféři pohotově vyběhli a začali za pomoci Jarka Židka odklízet střepiny, abychom nepíchli kolo. Projeli jsme a pokračovali v cestě. To nám ale vcelku nebylo nic moc platné, neboť jsme díky nakládání mimostravských účastníků zlomili svůj vlastní rekord na vzdálenost Ostrava-Brno, který činil 5,5 hodiny a zvedli ho na 7,5 hodiny.

Pak už cesta probíhala standardně až do rána, kdy jsme před Milánem zastavili, abychom spáchali ranní hygienu. Při pohledu na hodinky jsme se rozhodli, že Milano nenavštívíme, ač jsme to měli v plánu, neboť bychom pak nestihli večerní program. Upřímně řečeno, byli jsme tak utahaní, že to většině lidí ani nevadilo.

Italové se oproti svému pověstnému dolce far niente (sladké nicnedělání) tentokrát projevili vcelku spolehlivě a poslali mapky, podle kterých jsme do tábora trefili na první pokus. Ale to bylo, co se organizace týká, tak poslední, v čem nebyli typicky italští – tedy chaotičtí. Asi po pěti minutách pobytu jsme zjistili, že jeden neví, co dělá druhý. Herr Hauptmann s Péťou Labašem se nahlásili na registraci a vyzvedli registrační papíry a prospekty. Vzápětí se dostavil člověk jménem Roberto a tázal se, zda někdo umí německy. Jednatelka se nerada přiznala, načež si Roberto vyžádal velitele. Ačkoli mu bylo několikrát opakováno, že už víme, kde máme tábor, kde je dřevo a sláma, a že registrovaní už jsme, protáhl nás znovu po všech dotyčných místech a hlasitě vykládal, co máme dělat. Zašel tak daleko, že mu nestačilo na nepřehlédnutelné hromady ukázat, ale tahal jednatelku za sebou, bral do ruky polena a říkal: „Dřevo“, škubal stébla z otýpek slámy a říkal: „Sláma“, zvedal kameny ze země a říkal: „Kameny“... Pak ukázal 1 italské WC, tedy to, čemu my říkáme „díra v zemi“ a 2 kohoutky vody a dal se slyšet, že je to luxus, neboť jinde nebývá ani to. Ptal se, na co jsme zvyklí „my tam ze severu“ a očekával, že snad budeme žasnout jako křováci vylezlí z děr, ale jednatelka mu s úšklebkem sdělila: „My jsme zvyklí na dostatečný počet mobilních WC a sprchy!“

Při pohledu na terén, na kterém jsme měli stavět tábor, jsme rovněž neupadli do vytržení. Nádvoříčko před kostelem bylo pokryto kameny do velikosti pěsti... a to velmi hustě. Roberto nám ochotně předvedl, jak se takové kameny sbírají. Do toho se dostavil anglicky hovořící Ital a počal totéž vysvětlovat v angličtině. Začínal na nás padat strach. Kromě toho jsme se dozvěděli, že „vše je jináč“ a žádný večerní program nebude, takže jsme klidně mohli jet do Milána... No, jsme zvyklí na ledacos a statečně jsme se pustili do stavby tábora. Oheň jsme si udělali hned za obrubníkem, neboť nám bylo dvojjazyčně sděleno, že si ho můžeme udělat kde chceme. Ubytovali jsme se, markytánky uvařily večeři a vydali jsme se do města na víno. Tam Pietro Labaš učinil nejpříjemnější objev dne: na protější straně podloubí, kde jsme seděli, byl na zdi velký obrázek šneka na zelené tabuli a dva kroky od něj WC – a to dokonce i s mísou. (Později se na netu zjistilo, že Cherasco se „šnečí město“, kde se každoročně konají šnečí žranice...)

A také jsme spáchali dobrý skutek a tím si zadělali na problém. Autobus IR2 z Bratislavy měl v Roverettu poruchu a Peter Styk volal Herr Hauptmannovi, zda bychom jim nemohli půjčit svůj, protože jejich náhradní přijede nejdřív za 10 hodin. Řidiči byli tentokrát velice sympatičtí a ochotní a tak souhlasili, že v nouzi vypomohou, což, jak se později ukázalo, neměli dělat.

Po návratu do tábora jsme v družné zábavě usedli kolem ohně a kolem 2. hodiny ranní se Mr. Perfect Vilda dal slyšet: „To je zajímavé, že tady ve stejnou dobu vždycky vidím ty samé tváře!“ Sestavu tvořil on, Herr Hauptmann, Saša, jednatelka, Bohuš Adámek ml. a Jirka David ml. Netrvalo však dlouho, a dostavili se 3 Italové a 1 Francouz s lahví absinthu a pevným úmyslem si popovídat. Usedli mezi nás a spustili. „Tak nějak to vypadalo v Babylóně,“ vyjádřila se jednatelka. „Mluvím tady 4 jazyky, z nichž 3 neovládám!“ Mr. Perfect se pokusil Italy zastrašit chemickými zbraněmi. Jednomu z nich nabídl Startku se slovy: „Czech Marlboro!“ Saša na to šel z jiné strany. Nesnažil se hovořit italsky, ale vzpomněl si, jak s výukou češtiny pro cizince uspěl v Peschieře u Vídeňáků a zahájil rychlokurz i zde. Začal s větou „z oka do oka“. Ukázal si na jedno oko a řekl: „Oko“. Ital, který o sobě prohlašoval, že je „afrikano marokano“, se chopil jedinečné příležitosti naučit se česky, ukázal si taktéž na oko a pravil: „Occhio!“ Saša pokračoval. Ukázal si na obě oči a řekl: „Oči.“ Ital zavýskl radostí a prohlásil: „Italiano – occhi – dialetto – oci!“ (čti: occhio = okjo, occhi = oki, oci = oči). Zjevně ho potěšilo, že některá slova máme společná.

Protože Mr. Perfect ani Bohuš ani Jirka už Babylon nesnesli a raději se odebrali spát, bylo na Herr Hauptmannovi a jednatelce, aby vedli dialog s dalším Italem a Francouzem. Ti se rozohnili (ač si nerozuměli ani navzájem) a pomluvili své krajany. Francouz prohlásil, že je z Paříže, ale jednotku má v Toulouse, neboť všichni v Paříži jsou idioti. Ital zase o secvičenosti ostatních italských jednotek prohlašoval, že je to „bordello“ a o jejich uniformách, že jsou „carnevallo“. Asi tak ve 4 hodiny se Herr Hauptmann rozhodl, že je třeba jít spát. Jednatelka se řádně odebrala na lože a Herr Hauptmann v doprovodu zbylého Itala odešel naproti Bratislavákům. Saša ale vzal svého nového italského přítele, odešel s ním za roh, což mělo za následek, že byl teprve po několika rozhovorech se členy naší jednotky schopen rekonstruovat průběh své noci. Eva Borovská vypověděla, že ji probudilo, jak Saša haleká na Majáka. Polívkář pak Sašovu noc zakončil sdělením: „On vpadl do stanu a po něčem tam šátral. Asi hledal flašku. A najednou udělal plesk a vytuhnul.“

Ráno začalo odsunem. Naštěstí ne odsunem tábora, ale pouze odsunem ohně. V Itálii je pořád „vše jináč“. Zatímco byl Herr Hauptmann na poradě, vpadlo nám do tábora několik desítek Italů, kteří nám sdělovali každý něco jiného o programu. Všem jsme to s úsměvem odkývali a čekali jsme, co se rozhodne na poradě. Krátce na to se otevřel roh hojnosti a zasypal nás tak štědře, že jsme se málem nevešli do autobusu. Začalo se fasovat. Eva a Marťas Pendolino, kteří byli fasováním pověřeni, končili den s nohama uběhanýma až po zadek, protože byli v rychlém sledu zasypáváni chlebem, vínem, masem, dalším masem, klobáskami a dalšími klobáskami, jablky, banány, zákusky a Marťas nakonec prohlásil: „Ještě nám chtěli dát šneky, ale to už jsem teda nebral!“

Zatímco se fasovalo a vařilo, odebrala se jednotka cvičit na pole za táborem. Jednatelka je šla fotit, ale vrátila se neplánovaně dříve. Na pole totiž vzápětí po nás dorazila i jízda, která se vyznačovala tím, že neuměla jezdit na koních. Nejdříve spadl nějaký malý Francouz a pak se s velkým humbukem zřítil i Maják.

Po obědě se opět chvíli nevědělo, co se bude dít, protože jsme se z mnoha zdrojů dozvídali různé časy bitev. Nakonec to bylo ve 3. Herr Hauptmann nechal nastoupit jednotku a rozdělil ji do třech čet. „Uděláme 2 čety z naší jednotky, jednu takovou akčnější a druhou takovou... aby se šetřila, třetí bude Monarch,“ oznámil své rozhodnutí, načež Jarek Židek vyfasoval veterány, kterým zlé jazyky okamžitě udělily přezdívku „rychlá rota“, Pietro Labaš „mladé a nadějné“, a Jirka David z Monarchu obdržel své lidi s posilou Saši. „Tak jsem dostal dědky,“ povzdechl si Jarek. Ivánek Uher se posmíval Honzovi Arlethovi slovy: „Honzo, a tebe k nám přiřadili proč?“ Jednatelka to vyřešila: „Protože i Jarek musí mít nějakého nejmladšího mazánka - benjamínka!“

Pak jsme pochodovali městem do aleje k zámečku. Jak bývá na italských akcích zvykem, v boji nám bránili diváci, kteří si fotili vojáky z co největší blízkosti. Minus Dvacítka vyprávěl: „Chtěl jsem vystřelit. Proti mně stál fotograf a čekal, až vystřelím. No tak jsem ho musel zastřelit!“ Po několika střetech s francouzskou pěchotou nastoupila jízda. Díkůvzdání za to, že se nikomu nic nestalo, bylo tentokrát víc než opodstatněné, protože to byl zázrak. V úzkém prostoru aleje se mezi četnými stromy proháněli špatně ovládaní a špatně vycvičení koně takovým způsobem, že jeden z nich zakopl o strom a druhý málem sejmul zadkem celou četu. Došlo také k půvabnému dialogu. Herr Hauptmann: „Uděláme proti té jízdě masu!“ Jarek a Pietro dali povel a byly zformovány dvě masy. Herr Hauptmann: „Měli jste se spojit! Jaktože jste se nespojili!?“ Jarek: „Protože mezi náma stáli tamboři!“ Herr Hauptmann na tambory: „Proč jste tam stáli!?“ Tamboři: „Oni nám řekli, že tady máme stát!“ Z tohoto dialogu jasně vyplývá chaos na „bojišti“. Prioritou totiž byla záchrana vlastního života před jízdou. Herr Hauptmann si posteskl: „Tak nevím... táhli jsme se sem takovej kus, abychom tady pak předvedli nějakou frašku na 30 cm čtverečních...“ Po hodině vyvěsili Francouzi bílou vlajku a mohlo se jít do tábora.

Tam se nejprve Minus Dvacítka a pak i zbytek jednotky bavil tím, že Kikinovi vytrvale kradl a převěšoval „korkoťunk“ zavěšený původně na prostřední tyči velkého stanu. Polívkář vyhlásil soutěž „kdo nejvíckrát připrcne Hauptmannovi“ a nabízel mu Marlboro. Vychloubal se, že zatím vede 4:1. Porůznu jsme se také procházeli po městečku, protože bylo historicky malebné. Shodli jsme se většinou na tom, že bychom neměli nic proti tomu tady žít, protože to tady není tak hektické jako ve velkých městech. Mládež, tedy Ozzy, Valentýn a Mirek Drabina, však měli jiný názor. Na svých cestách za pizzou totiž pozorovali místní holky a Mirek se vyjádřil, že viděli hezkou jenom jednu a že ta ještě byla malá a tak z toho asi vyroste. Valentýna pobuřovalo něco jiného. „To se jim to bubnuje, když jich je 10 a spí si v hotelu!“ hudral na gardu. „A není to u tebe náhodou tak profesionální žárlivost?“ tázala se jednatelka. „No... asi jo...“ Mr. Perfect a Polívkář postávali u markytánek, čekali na večeři a vedli dialog o tom, jak by si rádi došli na WC, ale při představě děr to raději vydrží až domů. Protože jsou markytánky hodné holky, pověděly jim o „šnekovi“ a oni radostně povyskočili a odkvačili určeným směrem. Když se vrátili, nešetřili slovy díků.

Večer byli pozváni Bratislaváci. Dostavili se a chvíli se vesele zpívalo. Zábava pokračovala do okamžiku, než se ve stanu zjevili dva Italové na mol. „Čo s nimi máme robiť?“ otázal se Bratislavák jménem Ondrej. „To, co vždycky. Mor ho!“ pravila jednatelka. Saša myšlenku rozvedl: „Dodělej je slivovicí!“ Ital však, ač Ondrejovi sahal sotva po ramena, snesl pozoruhodně mnoho. Nakonec se po něm věšel a jeho krajané se Ondrejovi posmívali, že bude mít brzy svatbu.

Pak se dostavila další pětičlenná italská delegace a Herr Hauptmann jednatelce nařídil, aby s nimi šla rozprávět, což nemohla ani při nejlepší vůli učinit. Jirka David ml. je nejen kaprál, ale i velmi učenlivý hoch. Přičinlivě popadl slivovici a usilovně Italům nabízel. Protože však již zjevně přišli s Čechy do kontaktu, vytrvale odmítali. Stejně jako jejich předchůdci včerejšího večera pomluvili všechny, na koho si vzpomněli, tentokrát nepoužívali slov „bordello“ a „carnevallo“, ale rovnou „stupido“ a „idiotto“. Bohuš Adámek, který se do dialogu rovněž zapojil, předvedl výmluvný scénický tanec, z nějž Italové okamžitě pochopili, že „hovoří“ o předloňské Jeně. Bohuš sám to okomentoval: „Člověk si aspoň pěkně protáhne ruce!“ Po odchodu Italů zůstala opět známá sestava Saša, Herr Hauptmann, jednatelka a protentokrát i Pavel od myslivců. Ten se jednatelky otázal: „Kde ses naučila italsky?“ – „Já italsky neumím.“ – „No... ale... působila jsi tím dojmem...“ – „Já dovedu docela dobře lhát!“ Herr Hauptmann pravil, že jde spát, a šel zavírat stan. Cestou se udeřil do stropu, ale ten byl naštěstí plátěný. Když mu toto bylo sděleno, rozčílil se, že se mu posmíváme, a osvětlil situaci: „Po těch želvách se nedá chodit! No podívejte se na ty želvy! Tady kdysi muselo být mořské dno! Želva vedle želvy!“ A dožadoval se, že želvy MUSÍ být zmíněny v reportáži. Jelikož se za stěnou, také plátěnou, začaly ozývat zvuky, které nám připomínaly zvracení, šli jsme radši spát.

Ráno se pokračovalo v soutěži „připrcávání“. Tentokrát byla vyhlášena disciplína „titul“. Padaly návrhy jako Boss, Jeho blahorodí, Zeus, Naše slunce apod. Soutěž mimoděk vyhrál jeden z anglicky mluvících Italů, který se dostavil v civilu, zasalutoval a pravil, že Herr Hauptmannovi představuje svého syna, načež ukázal na tříletého hocha. Krátce na to začal roh hojnosti znovu chrlit. Ve stanu se vršily hromady krabic s vínem a vodou, klobásami a párky a masem a zákusky... a také tři konzervy šneků. Jak vidno, náš život se točil výhradně kolem šneků.

Ve tři se odcházelo na další bitvu na 30 cm čtverečních. Po návratu byly před nastoupenou jednotkou pochváleny markytánky, neboť jejich výkon byl při tomto rohu hojnosti vskutku pamětihodný. Pak se začalo balit. Nebylo kam spěchat, protože autobus kvůli autům stejně nemohl vjet dovnitř. El Condor vykřikoval, že je třeba se okamžitě sbalit a hned odjet, a byl Mr. Perfectem vyfocen, jak se vybavuje. Krátce na to se jednotka pozvolna proměňovala v karavanu soumarů přenášející svůj skrovný majetek k autobusu. Protože nebylo žádoucí válet velký stan po želvách, podařilo se ho složit ve vzduchu, přičemž v poslední fázi posloužil jako podpěra Ivan Žváček. Víno, voda, klobásy a chleba byly nafasovány násilně, aby každý odnesl část, protože kdyby zásoby zůstaly v celku, nevejdou se do autobusu. Herr Hauptmann, který došel dozadu na kontrolu mužstva, byl zaskočen drzou žádostí: „Dej flašku!“ Udělal nechápavý výraz a pravil: „Však jsem tam dozadu dal bednu erárního vína. Sáhni tam.“ Saša se ušklíbl a prohlásil: „Tam nic není.“ – „Musí tam být! Sám jsem to tam dal!“ – „Nic tam není!“ oponoval znovu Saša. „Já ti říkám, že jsem tam dal 8 nebo 12 lahví!“ – „A já ti říkám, že tam nic není!“ Herr Hauptmannovi došla strašná pravda: „Vy jste to už vyžrali!“

A pak přišel zasloužený trest. Řidič si zavolal Herr Hautpmanna a pravil: „Pěkně se tady posaď a nadechni se, potřebujeme si popovídat,“ načež mu oznámil, že máme problém se spojkou. Výsledkem bylo, že na každém „platidle“ na dálnici autobus „chcípnul“ a my se tiše modlili, aby se zase rozjel. Bylo dohodnuto, že nám naproti vyjede náhradní autobus a že se setkáme na pumpě na 28. kilometru před Vídní z naší strany.

Během překládání bylo vyřčeno několik zásadních sdělení. Marťas Pendolino pravil: „My budeme muset brát 2 autobusy a 4 řidiče na každou cestu. Když se jeden pokazí, přesedneme, a ten první se bude opravovat a tak pořád dokolečka. No, možná by nebylo od věci vzít celý konvoj. Čím více autobusů, tím menší pravděpodobnost, že aspoň jeden nebude funkční!“ Herr Hauptmann pravil k šoférům: „Takovej luxus, 2 autobusy a 4 řidiče, jsme ještě neměli! To napíšeme do reportáže!“ V Ostravě jsme ve zdraví přistáli v šest večer.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku