Občanské sdružení, zal. 1974

Výroční schůze

3.3.2007

Na výroční schůzi do Klimkovic jsme výjimečně nejeli autobusem, ale auty. Když vice-kaprál Májkl Jenčo nasedal do auta k jednatelce, vznesl neopatrný dotaz: „Na jak dlouho to vidíš?“ – „Tak na pět hodin,“ pravila jednatelka, čímž vyvolala zděšení a prosby: „Zůstaneme radši doma!“ Jak se ukázalo, spletla se jen málo. Schůze trvala pět a půl hodiny.

Nejdřív jsme se poněkud zdrželi tím, že jsme museli přerovnat stoly, abychom se do místnosti všichni vešli. Vice-kaprálové si sedli k sobě, aby se jim lépe zlobilo, a bavili se tím, že se posmívali Francoisovi Sládečkovi, který se dostavil v obleku s motýlkem, že vypadá jako tučňák.

V první části předseda stručně shrnul, kde jsme loni byli, co jsme udělali, kolik nás je a co plánujeme na příští rok. Pak byla přestávka, ze které se všichni trousili jako švábi na pivo, protože se dlouho neviděli a měli potřebu si sdělit, co od Vánoc dělali. Po přestávce měl předseda projev, ve kterém shrnul činnost našeho klubu v minulém roce. Po něm následoval projev kaprála Marka Fialy, který mluvil o výcviku. Stejně jako předseda si projev pečlivě napsal. Kaprál Mirek Harenčík, který ho vystřídal, si nesepsal nic. Povstal a pravil: „Víte, mně to nějak neleze do péra...“ za což sklidil smích a dotazy z publika: „A z péra ti to leze?“ První část jeho projevu se tedy týkala vysvětlení, jaké péro měl na mysli. Poslední projev měl rytimistr Zdeněk Ševčík, který mluvil za kavalerii.

Pak byla přestávka, která byla ukončena zvoláním Zdeňka Ševčíka, majitele restaurace, kde se naše výročka už třetí (nebo dokonce čtvrtý ?) rok koná, že se podává večeře. Toto slovo mělo tak kouzelný účinek, že se ve dveřích vytvořila zácpa. Snědli jsme řízek a přikročili k nejpopulárnější části schůze, udělování pochvalných listů. Letos je za 100% účast obdrželi „Ten, který má spacák do -20 a nově i ledvinové kameny“ a náš nový člen Milan Drabina, kterému od Jeny, kdy absolvoval noční překážkovou dráhu přes hrnec polévky, nikdo neřekne jinak než „Polívkář“ – jelikož si přeje zapadnout do kolektivu, už na toto oslovení spolehlivě slyší. Další pochvalný list obdržel Zdeněk Ševčík za zachování tradice pochodu Olomouc – Slavkov. Při předávání mu bylo sděleno: „Užij si to, příště už nedostaneš nic!“ Ne snad že bychom si mysleli, že se jeho nasazení pro hulánskou sekci zmenší, ale proto, že je od letošního roku členem výboru. Poslední list, tentokrát pamětní, dostal Jožka Venglář za zranění utrpěné v zápalu boje. A úplně nakonec dostal předseda Řád 1806 a 1807 s podpisy všech přítomných členů.

Po rozdělování listů jsme navázali na oblíbenou tradici, kterou jsme založili loni – na tombolu. Hlavní cenou byl „Mimořádný žold z Pultusku“, pravý americký dolar zalaminovaný na pozadí pouště. Tento nápad měl dva iniciátory. Prvním byl, nevědomky, „Ten, který má spacák do -20“, který při odjezdu z Pultusku vykřikl dnes již legendární větu: „Pryč z té pouště!“. Na tuto větu navázal předseda a spojil s ní vlastní zážitek: při vyplácení žoldu mu Sokolov z recese hodil na stůl 1 dolar s tím, že to má navíc. Tak vzniklo pět zalaminovaných dolarů a zájem o ně byl tak velký, že se „Ten, který má spacák do -20“ snažil průhledně podvádět tak, že si sám maloval výherní losy. Po tombole, která byla velkým zklamáním pro vice-kaprála Májkla – neboť losoval a sebe nevytáhl, se konala dražba Mimořádných žoldů, prodal ale jenom Pavel Bednář, který na Pultusku nebyl. Ostatní výherci si trofej nechali pro sebe.

Nakonec se promítala ročenka. Tedy, měla se promítat. Plátno viselo, projektor visel – notebook stál na stole a... nefungoval. Zprvu se zdálo, že projekce bude, sice bez zvuku, ale aspoň s obrazem. Po té, co se notebook 2x zasekl, pronesl „Ten, který si nepřeje být jmenován – MP0,5“ fatální větu: „Dejte si pauzu, musím to restartovat“. A pak už se nekonalo nic. Plynule jsme tedy přešli do neoficiální části, tedy volné zábavy. Část se vrhla na stolní fotbal, část si jen tak povídala. Kolem půlnoci jsme se začali rozcházet. Kaprál Mirek Harenčík bral lekce šermu od Cida a loučil se s námi slovy: „Kdybyste o mně už neslyšeli, tak mě zapíchnul!“ Zatím jsme nedostali žádné úmrtní oznámení a tak máme důvod se domnívat, že lekce přežil.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku