Občanské sdružení, zal. 1974

Slavkov

Svatba na bitevním poli podruhé

Bude to taková tečka za tím naším příběhem

24. / 30. 11. – 2. 12. 2007

POCHOD

Jelikož je hezké zachovávat tradice a navíc se náš Lexikon kaprál Marek Fiala spřáhl s Lexikonem Karlem Sáčkem z Nového Jičína, stalo se, co se stát muselo: aby své lexikonové znalosti uvedli do praxe, navrhli trasu letošního pochodu tak, aby kopírovala pochod 4. kolony Kolowrat ke Slavkovu. Oslovení starostové obcí Brodek u Prostějova, Kučerov a Heršpice byli vstřícní a svolili k tomu, že pochodujícím poskytnou ubytování výměnou za krátký program. Památná je zejména věta starosty Brodku u Prostějova: „Však přijeďte, mně to taky pasuje. Otevřeme bečku a bude čurina!“

Podrobnou reportáž chystá Karl von Schlafsack (podle svého vlastního písemného sdělení již má osnovu a čeká na polibek Múzy), takže zde pouze v krátkosti uvedeme jména účastníků (samozřejmě podle hodnosti, dále pak podle abecedy): předseda (Herr Hauptmann), Lexikon (Corporal), Drsný Hlady (Corporal), Péťa Borovský (od nynějška také Mr. Fidor), Polívkář, Mirek Drabina, Vilda Gola (od nynějška také Pan Dokonalý), Kikin, Péťa Labaš a Pendolino, kteří byli posíleni řadovou pěchotou z Nového Jičína ve složení Jiří Konečný řečený Kony (Corporal), Karl von Schlafsack, Aleš Hubr a Dan Bár. Aby je nemrzelo, že jdou sami, doprovázela je jízda pod vedením rytmistra Zdeňka Ševčíka, a to konkrétně: Vlasta Dostalík, Jirka Kavala, Michal Baran a Cid, za podpory HR8 Kienmayer z Bratislavy – Miroslava Černeka a Júlia Kováče. Ti ovšem spali jinde, protože starostové koně do tělocvičen a hasičských zbrojnic nechtěli.

A protože je Karl von Schlafsack seriózní člověk, od nějž nelze očekávat žádné jízlivosti, dodejme ještě několik perliček. První se týká Polívkáře, který se u předsedy pokusil reklamovat zámek značky Pedersoli. „Ty... vztahuje se na ty zámky reklamační právo?“ dotázal se rozšafně po nezdařené salvě. Předseda mu odpověděl tak mile, že se Polívkář raději stáhl s fňuknutím: „No, tebe se příště na něco zeptám!“ Druhá se, kupodivu, týká rovněž Polívkáře, který se, podle svorného tvrzení účastníků, po celou dobu choval velice střízlivě, ovšem s výjimkou posledního noclehu na Prateckém návrší. Zde se, vida, že nejhorší má za sebou, pustil do konzumace svařáku, aby mu ve stanu nebyla zima. Drsný Hlady to viděl takto: „No, násilím jsme ho nacpali do stanu a pak jsme si sedli zpátky k ohni a začali jsme zpívat. To jsme neměli dělat, protože ta .... zase vylezla!“ A Péťa Borovský, který s ním stan sdílel, doplnil: „To, že byli ve stanu 4 najednou nebylo to nejhorší! Nejhorší bylo, když se pokoušel vstát, protože vstával i se spacákem a to mu moc nešlo.“

Třetí perlička se týká předsedy a jeho starostlivosti o osud pochodujících. V úterý volal jednatelce a s intonací zhrzené milenky si trpce stěžoval: „Já volám starostovi do Heršpic a on mi nebere telefon! Ani na úřadě mi to neberou! Musíš najít nějaké jiné číslo!“ Jednatelka se po krátkém hledání dovolala paní starostové a situace se vysvětlila: „To se není co divit, že mu to neberou! Baby jsou na školení a chlap je v Praze,“ sdělila paní starostová. „Ale zajištěné to mají.“ Čtvrtá perlička se týká Drsného Hlady. V hospodě v Kučerově padl do oka nějakému domorodci a ten mu pravil: „Ty se mi líbíš, pojď se mnou, dám ti flašku. Chceš slivovici?“ No, aby nechtěl. „Ale hlavně buď zticha, ať nevzbudíme manželku!“ varoval ho. Šli tedy k domu a hostitel najednou zjistil, že nemá klíče. Nerozpakoval se, zazvonil, a mile oslovil svou rozespalou choť: „Dones slivovici, nebo ti dám přes hubu!“

Popáté zaperlil Kikin. Uléhaje do spacáku popustil uzdu své poučovací mánii a děl k předsedovi, s nímž sdílel stan: „Já, starej tremp, ti radím: do spacáku je třeba vlézt co nejméně oblečený, ať se pak můžeš přioblíkat!“ Načež se svlékl do trička a trenýrek – předsedovi byla zima už od pohledu. Soukal se do spacáku tak, jak byl, včetně saka, a tázal se Kikina, zda svůj striptýz myslí vážně. „Já spoléhám na svůj spacák do -10!“ zavrkal Kikin. Ráno předsedu neprobudil úsvit, ale Kikinovo drkotání zuby. „To je kosa, to je kosa!“ naříkal. „Večer ses tady kasal spacákem do -10!“ popíchl ho jízlivě předseda. „Můj frňák hlásí -11!“ odbyl ho Kikin. Předseda tedy vstal a šel pro vodu na kafe. Na dotaz: „Nevíte, kolik bylo v noci?“ se mu dostalo odpovědi: „-2!“ Sám to okomentoval takto: „Ona nebyla zima. Sice ležel sníh... ale až ráno, večer ne!“ Kikin se rovněž dopustil zločinu pokusu o vraždu. Večer vytrhl rohový kolík ze stanu a jelikož se mu nechtělo ho zatloukat, postavil na roh stanu barel – lehký. Jakmile ulehli a pohnuli se, stan se zřítil a to tak, že předseda dostal tyčkou do hlavy. Kikin byl ještě tak drzý, že navrhoval, aby stan nechali tak, že jim bude teplo. Byl po zásluze potrestán tím, že musel zatloukat kolík.

K šesté perličce se spojili všichni. Jistý voják (abychom nepoškodili jeho dobrou pověst znalce, nebudeme raději jmenovat) se zasněně zastavil nad Vyškovem a děl: „To je tak kostelík Urbánek, odkud Murat ostřeloval Spojence!“ A jiný, neméně znalý, s ním vřele souhlasil. Našli se ovšem i oponenti. Když už rozepře nabývala na délce i rozsahu, rozetnul předseda gordický uzel tím, že vytáhl dalekohled, zaostřil a pravil: „Žádnej Urbánek! Posed!“ Sedmou a poslední perličku dodal Péťa Labaš mailem. Doslovně v něm stálo: „Péťa Borovský si na pochodu vysloužil přezdívku Fidor a to proto, že si přinesl plný batoh Fidorek – a přátelsky se s námi rozdělil. No – prostě jsme mu to sežrali!“

SVATBA

Toť k pochodu vše a my plynule přejdeme k těm, kteří dali přednost nedobové dopravě autobusem. Ty, kteří se těší na to, že jsme i tentokrát měli dopravní problémy, je třeba hned v úvodu zklamat. Neměli. Autobus dojel na čas a co víc – topil. Protože hlavní zdržovači byli na pochodu, převzal tentokrát jejich úlohu Il Dottore Péťa Havránek, který dorazil o půl hodiny později, takže byl nevybíravě strčen do autobusu a hned jsme vyrazili. Čile se diskutovalo o „nesmírném tajemství“ a sice o tom, že se Jarek Židek a Růža Wetterová budou brát. Ženich a nevěsta si přáli, aby nikdo nic nevěděl, ale Růža udělala osudovou chybu, neboť si jako svědka zvolila předsedu – a tak se stalo, že o chystané svatbě vyšel článek v novinách. Jednatelka, kterou si za svědka zvolil ženich, pouze spráskla ruce a konstatovala: „A já jsem to neřekla ani Evě (Borovské)!“

Ihned po příjezdu začalo překotné vybalování a dostrojování, protože bylo po sedmé a svatební obřad začínal v osm. V rozporu s našimi zvyklostmi jsme na radnici byli včas. Snoubenci vešli slavobránou, kterou udělali huláni šavlemi, a starosta František Kopecký provedl obřad v uniformě, takže dobový kolorit kazili pouze přítomní novináři. Předseda, pravda, svou sdílností jedno překvapení zkazil, ale náhradou se postaral o jiné: dostavil se Ivan Vystrčil v doprovodu samotného Napoleona, což snoubencům jistě poskytlo dostatečnou satisfakci. Když po obligátním focení vycházeli ven, vzdali jim huláni čest šavlí a granátníci vypálili čestnou salvu. Odchod do sokolovny byl tak rychlý, že se podobal úprku a Růža konstatovala, že sice četla o tom, že se v Rusku pořádá běh na jehlách, ale o běhu s kyticí že ještě neslyšela.

Po návratu připravily markytánky občerstvení a také proběhlo předávání darů: od svědků dostali novomanželé obraz Korunovace, od jednotky, protože si obraz výslovně přáli, další umělecké dílo: tentokrát se zajímavým vodotiskem – vějíř ze stokorun. Ženich navíc od jednatelky vyfasoval to, co mu chybělo k tomu, aby byl dokonalým manželem: čelenku s parůžky. Pokračováním oficiálního programu bylo předávání „Ceny markytánek“ těm, kteří nejvíce pomáhali. Růža pravila: „My, markytánky, tedy já s Leonkou, jsme hlasovaly, tedy vlastně nehlasovaly, protože nás napadla stejná jména: Saša Lichý a Péťa Borovský! Kluci, děkujeme vám, a abyste věděli, od koho to máte, připravily jsme pro vás takovou malou cenu!“ a za všeobecného veselí předala prsaté slámové panenky. Pak už byla volná zábava. Když se snědlo a vypilo, co bylo připraveno, přesunuli se někteří dolů do baru. Zde zaperlil ženich. Nejdříve si vyžádal program a pak ho s vlastním komentářem hlasitě předčítal: „To je zajímavý jídelníček: snídaně – polévka, chléb, čaj, oběd - polévka, chléb, čaj, večeře – pozor změna, maso, pivo, snídaně - polévka, chléb, čaj.“ Pak se rozchechtal a četl dále: „Sobota 9:00 veterinární prohlídka všech koní, no to jsem zvědav, jak projdete!“ Protože většina přítomných vyjádřila s jídelníčkem nesouhlas, dodal: „Počkejte, já jsem se přehlídnul: Sobota oběd – koně, kteří neprošli prohlídkou!“ a Kikin se dal slyšet, že konina je lepší než uherák. Polívkář došel trestu za reklamaci Pedersoli. Uvolněně postával na terase s roztaženýma nohama a předseda, který ještě reklamaci zcela nevstřebal, dostal výborný nápad – použil svou hůlku jako tágo. Bolestivě poskakujícího Polívkáře se pak ještě jízlivě tázal, zda to bylo vpravo nebo vlevo. „Bylo to jako kulečník!“ zanaříkal postižený. Bavili jsme se do pozdních nočních hodin a pak se odebrali spát do počínajícího odéru, povážlivé zimy a naprosto příšerného chrápání. Kikin chrápal tak, že sám sebe lekal a ještě se dusil, a Dědek ze sna sténal, kňoural a fňukal a ráno si stěžoval, že tam někdo mluvil ze spaní – byl vyveden z omylu, to se kluci budili na hlídku.

CVIČENÍ, BITVA A OHŇOSTROJ

Ráno nás uvítalo nepřívětivým počasím a hrachovou polévkou, což pro společné ubytování není právě nejšťastnější volba. Od 10 probíhalo společné cvičení, během kterého se Jerzy Sikora vzdal z důvodu pracovní zaneprázdněnosti hodnosti vicekaprála a na jeho místo byl povýšen Jarek Židek. Potom se jednotka odebrala na bitevní pole pod Santonem, kde konalo secvičování na prezentaci rakouského vojska za účelem ukázky koordinace velkých bojových formací v bitvě.

Zatímco se cvičilo, balili Dědek s Ivánkem Uhrem patrony, v čemž měla pomáhat jednatelka. Pravda, o pomoci v pravém slova smyslu nelze mluvit, neboť v této oblasti zdaleka nedosahuje kvalit Evy Borovské, a navíc je stále rozesmívala, což mělo za následek, že Ivánek sypal nerovnoměrně a Dědek měl problémy se zastrkováním. Posledně jmenovaný při této příležitosti pronesl překrásný bonmot: „Já jsem hleděl, div mi uši nevypadly z důlků!“ Také se s jednatelkou přetahoval o to, kdo bude přesypávat hotové patrony z misky do krabice, což okomentoval dvojsmyslnou větou: „Vždycky když jsem byl zaměstnán zasunováním, tak mi ucukla!“

Po obědě, který, jako veškerou stravu, raději nebudeme komentovat, se odcházelo na bitvu. Před bitvou měly všechny tři armády prezentovat ukázku svého způsobu boje. Přestože bylo dopředu avizováno, že se bude jednat o velmi krátká vystoupení (5-8 min. jedna armáda), samotní Francouzi se prezentovali 28 min., rakouský batalion zhruba 12 min. a ruský batalion předvedl jen část svého vystoupení, druhou už mu nebylo umožněno dokončit. Z pozdějšího „průzkumu veřejného mínění“ vyplývá, že by bylo patrně lepší tyto teatrálnosti před bitvou vypustit, protože postrádají akčnost a spád a toto manévrování diváci koneckonců uvidí v samotné bitvě. Většině lidí to připadalo nudné a dlouhé, někteří uvedli, že dokonce zbytečné. Ale to je věc organizátora.

Samotná bitva představovala zhruba ukázku taktiky boje té doby, podle našeho názoru věrohodně, jelikož jak francouzská tak spojenecká strana bojovala v obrovských formacích. Kupodivu spolu tyto formace bez problémů komunikovaly, držely tvar, dodržely scénář a veškeré vystoupení gradovalo vzájemnými útoky, přičemž bylo dbáno maximální obezřetnosti a ohledů na soupeře. Přestože na bojišti bylo cca 800 vojáků, mohli i nezasvěcení velmi jasně vidět frontovou linii, ukázky batalionového manévrování a střelby, čímž jsme se přiblížili tomu, jak mohla bitva ve skutečnosti vypadat. Drtivá většina jednotek fungovala disciplinovaně, za což jim patří dík, a i přes mnohá negativa, která byla vyslovena vůči fungování rakouské armády, prokázala tato armáda fantastickou schopnost spolupráce a komunikace na bitevním poli a myslíme si, že tím do budoucna zamezila jakýmkoli diskuzím o schopnosti či neschopnosti svého manévrování jakožto velkého celku.

Po bitvě celá jednotka včetně části rakouské armády odjela do Slavkova ke Kounitzově hrobce a později uskutečnila pochod přes Slavkov, který byl ukončen grandiózním ohňostrojem. Bohužel celému tomuto závěrečnému vystoupení chyběla kapka shovívavosti od nejmocnějšího, který na nás seslal nepřetržitý déšť. Možná si, i kvůli tomuto počasí, budeme letošní Slavkov pamatovat ještě po letech.

A jako vždy několik perliček. V komentáři zazněla překrásná věta: „Střílí na přímý rozkaz vrchního velitele – pokud to uzná za vhodné.“ Drsný Hlady vyčetl Dědkovi, že žužlá patronu, a doporučil mu, aby šel k zubaři, což Dědek striktně odmítl. Reini, bubeník IR3 chtěl dělat padlého a přistál na hromadě slámy. Klesl ovšem hlouběji, než měl v úmyslu, a jeho spolubojovníci ho zanechali jeho osudu, jenom na hromadu slámy umístili jeho medvědici, aby všichni věděli, kdo zde odpočívá. Kikin neplánovaně vyběhl z řady a pět Francouzů kolem něj se v panice rozprchlo. Náš nejmenovaný spolubojovník, který udělal tu chybu, že pozřel hrachovou polévku, nedobově zamořoval své nejbližší okolí bojovým plynem, přestože, jak se vyjádřil, se tak snažil činit za chůze, aby se vůně rozplynula. Nepomohlo mu to a byl za to kritizován tak, že se nakonec přiznal.

RŮZNÉ OŽEHAVÉ OTÁZKY

„Ten, který má spacák do minus dvaceti“ po návratu hlučně protestoval proti zimě v sokolovně a vyžádal si přitopení. Vilda Gola se z bojiště vrátil tak čistý, jako by neabsolvoval blátivou bitvu, ale módní přehlídku, což jednatelku vyprovokovalo k prohlášení: „Jak budeš chodit tak čistý, tak podám návrh na tvé vyloučení pro dokonalost! Ty nám kazíš morálku!“, což zpětně vyprovokovalo Vildu k tomu, aby si začal krémovat boty. Tím si naprosto přesvědčivě vysloužil přezdívku Pan Dokonalý. Přístup k otázce bot byl vůbec velmi různorodý. Někteří se okamžitě pustili do precizního čištění, někteří vyčistili jen to nejnutnější, někteří se na to vykašlali úplně. Přístup k otázce čištění zbraní byl již jednoznačnější – učinili tak všichni, neboť bylo potřeba, aby pušky střílely i na pietním aktu. Májkl ve společnosti Michaela Kotrly a Dana Fialy usedl na vyvýšené pódium a čistil si pušku přímo demonstrativně.

Další otázkou, která se řešila, byla otázka vína. Corporal Lexikon vyvolal několik granátníků, mezi nimi Pana Dokonalého a Péťu Borovského. Po návratu se Pan Dokonalý dal slyšet: „Dostali jsme asi dvacet litrů vína za pochod,“ což Péťa doplnil postřehem: „A musíme to všechno vypít, protože je tam vzduch!“ Dole v baru řešil Saša Lichý zcela jinou otázku. Na dotaz jednatelky, co se dělo v bitvě, odpověděl: „Já ti nic vykládat nebudu! Ty to dáš na net a já potom mamce horko těžko vysvětluju, že to není pravda!“ Drsný Hlady, Májkl a Jerzy řešili otázku minislonů, s nimiž Hanibal údajně překročil Alpy. Spor překvapivě rozřešil barman, který si vyšel ven zakouřit. Když slyšel, o čem je řeč, prohlásil, že má doma v akváriu velkého sumce a zval přítomné, aby se šli podívat, že bydlí 100 metrů. „Já jsem ušel sto kilometrů. Sto metrů už je na mě moc,“ pronesl unaveně Drsný Hlady. Do toho se dostavila Verča Fojtů, řekla Drsnému Hlady, že má moc lesklé knoflíky, což se ho citelně dotklo, a dodala, že má také akvárium a skaláři jí žerou gupky. Tím se problém minislonů proměnil v problém závislosti velikosti živočicha na obývaném prostředí, což nakonec jednatelka psychicky nesnesla a pravila, že to vlastně byli speciální sloni pěstovaní v labyrintu na Krétě, aby nemohli vyrůst, což Jerzy doplnil hypotézou, že byli tak malí, že z nich vznikl Mínótaurus.

Po jedenácté se v baru objevil Peter Sabanoš a spolu s Lexikonem začali probírat průběh bitvy. Jako názorné pomůcky používali pivní tácky a lístky na pivní čárky. Peter začal: „Toto je prvý batalión, toto druhý a toto tretí.“ (Použil tácky tiskem nahoru.) „Tu útočila kavaléria.“ (Použil lístky). „A túto bol ten francúzky batalión.“ (Použil pivní tácek tiskem dolů.) Bitvu si různě přehrávali a tácky a lístky přesunovali. Do toho se vyskytl číšník, zvedl tácek, otočil ho tiskem nahoru a chtěl na něj postavit pivo. „To nám nemůžete brát!“ vykřikl vyděšeně Lexikon. „To je francouzská jednotka!“ Číšník tedy postavil pivo na stůl a vzal lístek, aby udělal čárku: „No, a teď jste nám vzal eskadronu!“ vyčetl mu Lexikon. Protože otázka minislonů se ukázala jako neřešitelná, šli jsme radši spát. Ne ovšem všichni. Nejmenovaný náhodně se setkavší mladý pár z nejmenovaných jednotek se odebral na ochoz a rušil svorné chrápání laškováním tak hlučným, že to Dědek, patrně z obav o morální výchovu mládeže, nesnesl, a napomenul holubičky, aby zklidnily hormon, že se neslyší jak chrápe. Tentokrát už nikdo ze spaní nemluvil. Hlídku, kterou měli držet všichni, jsme tradičně drželi pouze my a Nový Jičín.

PIETNÍ AKT A ČESTNÁ LEGIE

V neděli naštěstí nepršelo a na Mohyle dokonce dobově vyšlo Slavkovské slunce. Konal se tradiční pietní akt a předávání pamětních listů účastníkům pochodu. Tyto listy byly v žulovém designu, o němž se předseda vyjádřil, že mají připomínat památník a Drsný Hlady oponoval, že spíše připomínají náhrobní kámen. Předávání těchto listů představovalo malý problém. Jednatelka totiž byla pro peníze a nevědouc, zda bude na Mohyle včas, dala listy Zdence Volné. Jelikož včas dorazila, listy zase převzala a hodlala je v doprovodu Růži Wetterové dopravit jednotce. Narazily však na tradiční brněnský syndrom a nebyly vpuštěny za pásku. Pravda, byly sice již v civilu, ale jednak neměly v úmyslu motat se před jednotkou a jednak se to na vyhrazeném místě civily stejně přímo hemžilo. Setrvaly tedy za páskou až do chvíle, kdy se přiřítil rozčilený předseda řka: „Leono! Nevadí ti, že čekáme na ty listy?!“ Načež obě dvě unisono zapěly: „My jsme nebyly vpuštěny!“ a posléze vpuštěny byly. „To je taková satisfakce!“ libovala si Růža. „To je lepší než svatební noc!“

V závěru se podepisovala Úmluva CENS a Herr Hauptmann obdržel z Napoleonových rukou Řád Čestné legie a lichotivé vytahání za ucho. Velice pomalu a velice důležitě se s novým řádem pronesl kolem jednotky. Dále byl Ivánek Uher vyznamenán plaketou d´Austerlitz, a Kikin, Pendolino, Mr. Fidor a Pavel Bednář byli dekorováni medailí u příležitosti výročí Slavkova 2007. Posledně jmenovaný se z akutních důvodů, které netřeba rozvádět, zdržoval jinde než u Mohyly, a medaili proto přebere na výroční členské schůzi. Bohužel se nepodařilo přesvědčit vedení k. k. armády o udělování záslužných medailí. Když bylo po všem, jednotky postupně odcházely. Odchod gardy s Napoleonem ve středu vtipně ozvláštnil Velký Trol, který se za gardu připojil s naším praporem – díky silnému větru vlál opravdu překrásně.

Po skončení oficialit se šlo na teplý čaj a většina lidí na párek, protože byli po výživném vojenském menu celí vyhladovělí. K našemu stolu přisedli i Ivan Vystrčil a Napoleon. Ivan si na stůl položil krabičky od udělovaných Legií a to mělo fatální následky. Po té, co si vzájemně připíjeli a blahopřáli, vytahal Napoleon Herr Hauptmanna naposledy za ucho, čímž nevědomky definitivně rozřešil otázku vzniku minislonů. Pak se rozloučili. Chvíli jsme ještě dojídali párky a dopíjeli čaj a ve dvě hodiny, když už se Mohyla téměř vylidnila, jsme se i my zvedli k závěrečnému focení. „Kde mám tu Čestnou Legii?!“ zeptal se najednou předseda. „Že mně ji ten Ivan odnesl i s těma krabičkama?!“ Způsobilo to všeobecné veselí a citace přísloví jako například: „Lehce nabyl, lehce pozbyl,“ a cimrmanovského: „Bude to taková tečka za tím naším příběhem. Opakuji: Bude to taková tečka za tím naším příběhem!“ Předseda se cítil dotčen tím, že se mu smějeme a vykřikoval, že trvá na opakování obřadu. Vzal mobil a volal Ivana: „Ivane, ber telefon a svolej ty jednotky! Odnesl´s mně Legii a já trvám, zdůrazňuji, trvám, na opakování ceremoniálu!“ Pochopitelně to opět vzbudilo hlučné veselí.

Pak už jsme se konečně vyfotili a z mrazivého větru se přesunuli do vytopeného autobusu. Připíjelo se na vyznamenané a Corporal Lexikon okřikoval Drsného Hlady, aby mu neukazoval okurky ani nic jiného podobného tvaru a sugestivně líčil, jak se po týdnu abstinence těší domů. Jednatelka mu tedy sdělila, co se odehrávalo nad jeho hlavou, zatímco nic netuše spal, a předseda ho dorazil oznámením, že ráno spatřil v záchodové míse použitý předmět doličný. Lexikon tedy raději přehodil výhybku a rozhovořil se o Řádu 1769. Cesta ubíhala tak rychle, že někteří ani nestačili usnout. Na okraji Ostravy autobus udělal poslední vyprazdňovací přestávku a ... nemohl nastartovat. Ihned se začaly ozývat výkřiky jako: „Nechval dne před večerem!“, „Dejá vu!“, „Já jsem to věděl!“ apod., ale autobus nakonec nastartoval a my jsme dojeli. Další sezóna je šťastně za námi.

STATISTIKA

A na závěr od loňska tradiční nehodová statistika roku. Absolvovali jsme 13 akcí, z toho 7 zahraničních.

  • na 1 akci jsme 2x zapomněli 1 člena (Jožka Venglář, Peschiera), a na 2 akcích se 2 členové zapomněli sami (1x opět Jožka Venglář, Peschiera, 1x Dalibor Knyč, Lipsko)
  • na 1 akci jsme zdrcujícím způsobem bloudili – Grossgörschen
  • na 2 akcích jsme krutě trpěli nefunkčností klimatizace (Rivoli) a topení (Lipsko)
  • na 1 akci došlo k poruše alternátoru (Kolín)
  • na 2 akcích jsme sháněli autobus den předem (Rivoli, Peschiera)
  • na 1 akci dorazil autobus o hodinu později (Rivoli)
  • na 1 akci zapomněl host uniformu doma (Pepa Adámek, Rivoli) a na 1 akci si 1 člen zapomněl boty (předseda, Hradec)
  • Rekord o nejproblémovější akci tedy drží Peschiera (shánění autobusu, zapomínání Jožky a marné hledání vody v jezeře).
  • Rekord v zapomínání drží Jožka Venglář (kandidoval už loni).
  • Také nás letos velmi miloval déšť (Hollabrunn, Ostrołęka, Slavkov) a různá havěť, zejména kohouti (Nysa, Lipsko). A vůbec bylo nestandardně chladno.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku