Občanské sdružení, zal. 1974

Rivoli

Bitva o bagr

25. - 28.5. 2007

Pokusíte-li se na mapě Itálie najít Rivoli, bude vám dozajista přát štěstí, neboť obcí tohoto jména se nám podařilo objevit pět a není vyloučeno, že jsou ještě další, což vysvětluje, proč jsme na nátlak dopravce málem odejeli do Rivoli u Turína - naštěstí si předseda včas všiml, že „naše“, tedy spíše Napoleonovo Rivoli má přídomek Veronese a leží tudíž u Verony.

Organizace této akce byla i jinak taková, že „hektický“ je slabé slovo - Bratislaváci nám ji přepustili řádově před třemi týdny - a to ještě v době, kdy jsme měli plnou hlavu Ostravského hradu. Předseda situaci vyhodnotil svým oblíbeným rčením: „Já už jedu na krev!“ a jednatelka svou neméně oblíbenou řečnickou otázkou: „Proč já jsem se neoběsila už jako malé dítě?“ Do toho se vložila nesolidní dopravní společnost, jejíž majitelka předsedovi dva dny před odjezdem sdělila, že nemá autobus a pak mu se slovy, že nemá čas, položila telefon. Naštěstí nám ale vydatně pomohl Pierre Láznička, a tak jsme i přes tato úskalí jsme ve čtvrtek v 16:30 stáli vzorně připraveni na seřadišti a čekali na autobus, který měl dorazit v 16:45 a dorazil až v 17:15. Když se konečně objevil, zjistili jsme, že se budeme dívat z okna, protože není vybaven ani videem ani DVD přehrávačem. To nebylo nejhorší. Navrch pořádně nefungovala klimatizace, takže jsme byli současně dušení ve vlastní šťávě, pečení a vaření. Předseda se poněkud přehnaně navlékl, což se mu při nefunkční klimatizaci vymstilo. Zdůvodňoval to však tím, že mu teplé oblečení bude vhod, až pojedeme přes Alpy. Naše cesta byla přerušena ještě více zastávkami než obvykle, protože jsme kromě Prostějováků Pavla Bednáře a Ivana Žváčka nakládali v Holubicích a Mikulově ještě 8 granátníků z KVH Monarch, mezi námi děvčaty zvané „Adámci“. Kaprál Mirek Harenčík v Holubicích utrpěl proměnu v havíře, neboť si někde začernil ruku a otíraje si pot, rozetřel si černotu po obličeji, zejména kolem očí a nosu. A Pepa Adámek, u kterého se všichni nakládali, si zapomněl uniformu – na to ovšem přišel až na místě.

Po naložení probíhala cesta vcelku rychle, protože šoféři od samého počátku jevili značnou neochotu zastavovat, pokud nikdo neurgoval konání potřeby, jeli v kuse klidně i 6 hodin. Přední část autobusu byla kromě nefunkční klimatizace a obvyklému otékání nohou vystavena ještě jinému utrpení. Náš nový člen Saša Lichý, který ještě nechápal, že Milan Kouba nemá přezdívku „Radio Jerevan“ jen tak pro nic za nic, se dopustil trestného činu podněcování k hovoru, a tak jsme se mimo jiné dozvěděli, že „ta kůže na těch botách tak klouže, že to ani ty cvočky nezarazí“, nebo že bychom si „do těch teplých krajin, kam my často jezdíme, měli brát nějakou lehčí ústroj“ (patrně odpárat rukávy a ostříhat medvědici - pozn. aut. No, radši jsme zhasli a šli spát. Všeobecně se klid rozhostil dost brzy, protože minulý víkend jsme se nevyspali a přes týden jsme to nestihli dohnat.

Ráno jsme kousek od italských hranic spáchali hygienu a při příjezdu na místo určení jsme se z vysílání „Radia Jerevan“ dozvěděli, že přijíždíme do Alp, které kolem Lago di Garda tvoří oblouk. „Prosím tě, já asi nějak špatně vidím. Mohla bys mi ukázat ty Alpy?“ dotázal se Jarek Žídek jednatelky a ukazoval mapu, jejíž vrstevnice byly rovné jako stůl. „Ty jsi snad úplně blbý! Alpy jsou tady všude kolem - tvoří přece oblouk!“ odsekla pobouřeně jednatelka. „Vidíš! Když ti to říkám já, tak mi to nevěříš!“ přisadila si Růža Wetterová. Jarek zvedl mapu od výše očí a podíval se na ni z boku. „Aha! Už to vidím! To je 3D mapa!“ zvolal vítězoslavně. No, abychom byli spravedliví... Alpy kolem Lago di Garda pochopitelně jsou. Ale u Verony se do nich nevjíždí, ale naopak se z nich vyjíždí...

Rivoli Veronese je krásné historické městečko situované nad řekou Adige a obklopené malebným horským panorámatem. Zalíbilo se nám tam na první pohled. Trochu nás zaskočila pouze skutečnost, že se náš tábor nacházel těsně za hřbitovní zdí – podle teorie bohužel nepřítomného Jendy Wettera je tato poloha ideální pro tzv. „pohřeb IV. třídy“ – prorazí se vrátka a nebožtík si do hrobu dojde sám. Bubeník Valentýn Partyka nějak nepochopil, kde se nalézá, a při pohledu na hrobky za zdí měl zajímavý dotaz: „Proč jsou na těch domech ty kříže?“ Při stavbě tábora zaperlil také Ivánek Uher, který je zřejmě pověrčivý. Vylekaně vykřikl, pak si oddechl a pravil: „Já jsem se lekl, co to z toho křoví leze za čerta, a on to mladej Kouba!“ Bylo strašné vedro a tak jsme se podle „Kikinova dělení“ rozdělili na dvě skupiny „jezerní“ a „pozemní“. „Jezerní“ skupina odjela k Lago di Garda, kde se otec a syn Koubové vyznamenali tím, že nevěřili ochrannému faktoru opalovacího krému a namazali se centimetr tlustou vrstvou. „Oni se namazali jak nějací divoši... jak kanibalové!“ pravil předseda a Vlasta Sup je vyfotil. „Pozemní“ skupina se koupala v táboře pod hadicí. Kulhající kaprál Marek Joffré Fiala usoudil, že místní jsou prudérní. „Cpali se mi tam nějací dva Francouzi. Ale jak mě uviděli, jak si mydlím prdel, tak se otočili a zmizeli!“ pravil.

Nakonec se „jezerní“ i „pozemní“ skupina spojily ve skupinu „pivní“, přičemž kaprál Mirek Harenčík konstatoval, že je to hanba pít v Itálii pivo – a ještě k tomu německé. Vynalezli jsme nový překladatelský oříšek: „Kolik fořtů - tolik euro.“ Pivo se jmenovalo Forst a pro ty, kdo nepochopili, byl v „O“ ještě obrázek lesíka. Také jsme konstatovali, že Italové jsou nějací malí a hubení. Joffré Fiala usoudil: „Oni musí mít co nejmenší plochu těla, aby tady nevyschli!“

Růža Wetterová s Evou Borovskou se pustily do vaření večeře, sekané, knedlíků a zelí, přičemž jim asistoval předseda, který má řadu shodných povahových rysů s Napoleonem – kromě jiných i ten, že se bez něj nemůže zhola nic obejít. Zasahoval do vaření a sladil zelí. Ještě že tak – i po oslazení bylo kyselé jak smrt. Dále nás kontaktoval německy mluvící Ital, který se vyznačoval tím, že se strašně rád poslouchal, jak mluví německy – budiž mu ke cti, že znal historii Bílé hory i popravy českých pánů.

Večer probíhal tradičně u ohně. Zde nás v pozdních hodinách vyhledala skupina již značně rozjařených Italů, kteří s námi uzavírali přátelství a během dvaceti minut nám vykouřili dvě krabičky cigaret. Obléhali zejména Péťu Labaše, který tlumočil anglicky, a jeden z nich obléhal jednatelku. Dorazil také organizátor Martin Lancaster, který nám vykládal různé nepříjemné věci, například to, že tady Čechům nikdo nevěří, protože berou přemrštěné sumy a vozí za to pět a půl vojáka a že my jsme beztak taky kompars, a taky to, že jsou na Čechy všichni naštvaní, protože hodně inkasují a sami málo platí. Neposlouchalo se nám to dobře, ale jelikož všechno zlé je pro něco dobré, řekli jsme si, že nám toto nekorektní jednání vlastně prometlo cestu. To, co jsme nabízeli my, se komparsem nazvat rozhodně nedalo. Měli jsme, i díky klukům z Monarchu, 32 pušek, 1 důstojníka, 1 praporečníka, 1 hulána, 2 bubeníky a 3 markytánky, nezbytné už proto, že se nefasovala žádná strava. Kolem třetí v noci dorazili z Milána, kam omylem zajeli, Zdeněk Ševčík, oba vicekaprálové a Vlado Borovička. Uvítali jsme je a odebrali se spát, protože italská konverzace byla značně úmorná – zejména proto, že nikdo nemluvíme italsky.

Sobotní ráno nás uvítalo způsobem, který opravňoval přívlastek „slunná Itálie“. Dopoledne bylo naštěstí volno, protože nejdřív bylo moc brzo a potom byla siesta. Po organizačních zmatcích jsme se odebrali na pochod k pomníku a kladení věnců. Markytánky mezi tím vařily oběd a Růža Wetterová dostala „sendvičový úpal“, protože zezadu ji pálilo slunce a zepředu oheň.

Někdy k večeru dorazila italská delegace v doprovodu německy mluvícího tlumočníka a dala se slyšet, že se večer v devět u kostela koná představování jednotek. Pět francouzských a pět rakouských důstojníků bude provádět deset italských dam a bude se číst, kdo je kdo a komu velí. Předseda se bránil, že je polní důstojník, ale byl uklidněn, že je to jen pět minut a že tančit nemusí. Využil tedy shromáždění Italů k tomu, aby naznačil, kam bychom se rádi podívali nebo kde už jsme byli. Mezi jiným uvedl Peschieru, ovšem s německou výslovností „pešiera“. Italové se divně dívali až do chvíle, kdy ho jednatelka opravila: „peskiera“. Italové se začali chechtat a tlumočník objasnil, že „pešiera“ je hrnec na vaření ryb.

Po odchodu delegace si předseda postěžoval kaprálům: „To je hrozný! Nejenomže mám klást věnce, ale ještě jim tady mám provádět jakousi hepu!“ (Pozn. aut. – Pro neznalé: hepa je ženština nevábného vzhledu.) Udělal totiž tu závažnou chybu, že si prohlédl dámy na letáčku, který Italové přinesli. Pak prohlásil, že tam sám nepůjde, že musíme jít s ním. Odebrali jsme se tedy na pivo poblíž kostela. Pili jsme, někteří civilizovaně „čtvrtinky“, jiní heroicky „tupláky“, když tu se nebe toho dne poprvé smilovalo a obšťastnilo nás řádnou průtrží. Tato průtrž předsedu osvobodila, neboť znemožnila promenádu. Aspoň jsme si to mysleli. Generalita však dorazila a jelikož všichni hovořili pouze italsky, nemohli jsme se jaksi shodnout na tom, zda se bude něco dít či nikoliv.

Protože Joffré Fiala slavil třicáté narozeniny a Růža s Evou nachystaly ve velkém stanu pohoštění, pravil Mira Harenčík, že se tam musíme vrátit, protože na nás čekají. Předseda to uznával, ale na druhou stranu si nepřál „provázet hepu“ sám. Rozhlédl se po přítomných a rozhodl: „Tak jděte, ale Leonka tady zůstane!“ – „Proč já?“ zanaříkala jednatelka. „Protože umíš italsky!“ – „Jo, umím. Několik velice užitečných vět. Třeba: Máte něco k proclení? nebo To je naše nejlepší národní družstvo! – to už opravdu použiju!“ Protesty jí nic nepomohly, neboť jeden z Italů jménem Spacini donesl cosi, co předseda označil za „echt espresso“ a jednatelka za „výsměch“. Pak proběhl pokus o dialog, který vyústil v pozvání na Sarzanu. Generalita se mezi tím dala na cestu, která skončila ve velkém stanu před branou tábora. Tam jsme se konečně dozvěděli, že se „ballo“ nekoná, neboť „signore“ by si v tomto dešti zničily své „perfezione“ róby. Také jsme obdrželi své cestovní náhrady. Tady se na stvrzení smlouvy podává ruka. Viva l´Italia!

Zbytek jednotky se už veselil v našem velkém stanu a nálada byla vynikající. Oslavenec Marek a Mira Harenčík si nejprve porovnávali délku poklopců a posléze ještě obnažená pozadí. Náladu nám pozvedlo také to, že se na požádání předsedy dostavil Martin Lancaster a osobně popřál oslavenci k narozeninám. Zábavu přerušilo poplašné volání: „Padají stany!“, takže se konal úprk, upevňování a opevňování. Zejména Mira Harenčík se holedbal: „Náš stan je nedobytná pevnost! Je přitlučený i zepředu, tam se vítr nedostane! Ani ty ne!“ Zakřikl to. Kolíky vydržely, tyčka ne.

Na oslavu se dostavili také další čeští Francouzi, kteří, kroužíce kolem nás, zapěli píseň „Ku-ku-ru-ku-ku“, čímž se podle slov Lišáka postarali o kulturní vložku, no, spíše vložku než kulturní. Pokračovali jsme v dobré zábavě, ke které velkým dílem přispěli i Francouzi Liška a Krišot, zejména Liška, který pěl sprostonárodní písně a recitoval verše. Ani to netrvalo věčně, neboť jsme obdrželi další nevítanou návštěvu. Do stanu vpadlo pět rozjařených Italů a nabízeli nám buchtu a jakýsi likér, v němž bylo křovíčko. Jednatelka se hbitě stáhla od vchodu a vzala s sebou i lavičku, takže veškeré břemeno tlumočnických prací zbylo na Polívkáři. Ten se chvíli snažil konverzovat, pak se sklouzl po lavičce směrem k jednatelce, sepjal ruce a zaprosil: „Nenechávej mě s nima samotného! Já jim nic nerozumím! Co jim mám říct?“ – „Řekni jim: Va fan cuno!“ pravila jednatelka. „A co to znamená?“ – „Jdi do prdele!“ – „Dobře, já to zkusím!“ Zkusil – a nezabralo. Kaprál Joffré Fiala se tedy pokusil o jinou taktiku zničení nepřítele a podal Polívkářovi láhev calvadosu se slovy: „Nalij to do nich, to je oddělá!“ Polívkář jim však ukazoval, jak se to pije, což nezůstalo bez následků. Italové se ještě chvíli zdrželi a pak nás jeden z nich (nějakou dobu jsme se nemohli shodnout, jakého je pohlaví, ale nakonec jsme se usnesli, že „to“ budeme považovat za chlapa) nás nutil, abychom řvali: „Viva la figa!“ (Pozn. aut.: Ve slovníku toto slovo není, ale při zadání do Googlu mi vyskočil obrázek dámského přirození...)

Po jejich odchodu si vzal slovo Kikin a pravil: „Já vám povykládám jednu příhodu...“ – „Příhodu ne! To zas bude nějaká blbost!“ zaúpěl předseda. Kikin se však nedal odradit a začal: „To... no... vzpomínáte... tam, jak bylo to jídlo, no přece... plesk, kýp... a buchta!“, což doprovodil gesty, která měla napodobovat nevybíravé nakládání na talíř. Příhodu jsme nepochopili a tak Kikin změnil téma a chystal se pronést cosi poetického: „A za ranního korouhvění...“ Jeho slova zanikla v řehotu. „Já teda taky občas něco popletu, ale na korouhvění bych nepřišel!“ dal se slyšet předseda. Viděli jsme – také na hodinkách (byly skoro čtyři), že je třeba jít spát. Absolvovali jsme obřad probouzení, odvádění a uspávání Polívkáře, který dělal pohyb, jejž Mira Harenčík charakterizoval jako „osmičky“, a pak jsme se odebrali do stanů a spacáků. Mira Harenčík se odebral na slámu na místo, kde dřív stával jeho stan, neboť, jak se vyjádřil, ho stan svým pádem hluboce zklamal a urazil.

Neděle opět začala poklidně. Bitva se konala až o půl třetí, takže si do té doby někteří prohlíželi museum bitvy nebo se procházeli po městečku. Růža Wetterová prokázala dokonalý odhad, neboť povel k nástupu na oběd vydala přesně s vyzváněním poledne. Před bitvou jsme se ještě marně pokusili získat adjutanta... ale co chcete, v Itálii. Bitva se rovněž nevyznačovala zrovna precizním rozvržením. Předseda po příchodu z porady (Italové se dovedou velice dlouho radit o ničem) oznámil: „Bitva má tři fáze: první, druhou a třetí. První dvě trvají dvacet minut, poslední třicet. Víc nevím a nebudete se mě ptát!“ Začali jsme se připravovat na bitvu. A počasí se nad námi smilovalo podruhé, protože se zatáhlo.

O půl třetí jsme se tedy odebrali na náměstí ke kostelu, kde bitva začínala. Byla řízena zřízenci v reflexních vestách, kteří měli v rukou plácačky se značkou „zákaz zastavení“ a půvabně se vyjímali na fotkách. Po krátké přestřelce na hlavní ulici jsme se stáhli do vedlejší ulice, kde na nás byly nasazeny dvě největší francouzské jednotky: 8. a 9. řadový pluk – včetně Dvořáka. Toto byla, jak se domníváme, první fáze bitvy. Druhá se odehrávala na svahu pod hlavní ulicí. Manévrovali jsme ve třech četách, které měli na povel Mira Harenčík, Májl Jenčo a Jerzy Superstar Sikora, neboť Joffré Fiala musel kvůli zraněnému kolenu zůstat v táboře. Bylo by to krásné prostředí, kdyby ho nerušil ohyzdný žlutý bagr zaparkovaný uprostřed bojiště. Bitva se neobešla bez emocí. Tazien popadl pušku Sašovi Lichému a nechtěl ji pustit. Saša zareagoval tak, že mu sebral klobouk i s parukou. Pak došlo k následujícímu dialogu: „Vrať mi ten klobouk!“ – „Pusť mi tu pušku!“, který se několikrát opakoval. „Ten, který má spacák do -20“ (zkráceně „Mínus dvacítka“) se na život a na smrt utkal s jedním anglickým Francouzem. Drželi se pod krkem a sdělovali si své úmysly. Ačkoli jeden druhému nerozuměli, naprosto se shodli. „Mínus dvacítka“ řval: „Já tě zabiju!“, Angličan mu neméně hlasitě a procítěně odpovídal: „I kill you!“ Pak začala třetí fáze bitvy, při které se na nás spustili Italové z hlavní cesty. Stojí to v dějinách, takže jsme prohráli. Ale organizátor Martin Lancaster našemu předsedovi sdělil, že měl poprvé proti sobě nepřítele, který používal rozum. Patrně dost radikálně změnil názor a přestal všechny Čechy házet do jednoho pytle. Nakonec trochu škodolibě dodal: „Ale měli jste problémy, že?“ No, měli. Jak by ne, když proti nám stály „osmička“ a „devítka“?

Po bitvě se balilo a nakládalo. No, a pak už jsme se vydali na zpáteční cestu. Šoféři opět jevili značnou neochotu zastavovat. Když byli žádáni, aby zastavili před Vídní, že chceme spáchat ranní hygienu, tvrdili, že chtějí projet, než bude zácpa. Uznali jsme to. Pak jsme vesměs usnuli, ale předseda, který z usnutí podezíral i řidiče, spal je na půl oka. Když šofér objížděl auto a autobus se zakymácel, předseda se lekl a pískl tak, že se lekli všichni. Pak šel zjistit, kde jsme. Pochopitelně jsme byli ve vesnicích za Vídní, kde už žádná velká pumpa nebyla. Předsedu rozzuřila jednak skutečnost, že jsme jeli bez zastávky víc než šest hodin, a jednak to, že z biologických zastávku nutně potřeboval. A velkou. Své rozhořčení dal šoférovi hlasitě najevo a doprovodil ho vyhrůžkami, že potřebu vykoná do uličky. Stáli jsme až v Mikulově, kde jsme jedli, Kikin to sice nazýval „oběd“, ale vzhledem k času – 7:20 – by bylo vhodnější hovořit o snídani.

Pak už jsme vysazovali. „Adámci“ nám poděkovali a my jim taky a předseda vydal rozkaz, který rozhodně nestojí v reglementu: „Mávat!“ a tento rozkaz jsme prováděli pokaždé, když někdo vystupoval. Loučení je vždycky trochu smutné, za tu dobu si na sebe zvyknete. A kluci z Monarchu byli vážně moc fajn. Granátníci jsou prostě granátníci. V Ostravě jsme byli o půl jedné. Dojeli jsme bez poruchy, spravili jsme Čechům reputaci, zabojovali jsme si poprvé ve třech četách, a ještě jsme se zasmáli. Naše první samostatné italské tažení dopadlo na výbornou – i když bitvu jsme prohráli.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku