Občanské sdružení, zal. 1974

Peschiera del Garda

Lago di Brod

30.8. - 2.9. 2007

Itálie má jednu obrovskou výhodu: Itálii. A má jednu obrovskou nevýhodu: Italové většinou hovoří pouze italsky. O akci v Peschieře jsme věděli někdy od konce července. Byla původně nabídnuta IR2 z Bratislavy, ale jelikož jim termín kolidoval s akcí z období 2. sv. války, poskytli ji nám. Na secvičné v Klimkovicích jsme se domluvili s Peterem Stykem a Wolfgangem Horakem, že zájemci z našich jednotek budou cestovat společně. A protože už mnoho našich členů vyčerpalo svou dovolenou na akce plánované na výroční schůzi, oslovili jsme ještě KVH Monarch z Brna.

Okolnosti odjezdu je těžko popsat tak, aby byly pravdivé a současně to nebylo únavné omílání skutečnosti, že se nám málokdy podaří cestovat tzv. normálně. Nicméně, ještě v pátek ráno jsme neměli autobus. Ten původně objednaný měl poruchu a firma nám nabízela pravěkou Karosu. Wolfgang se k této smutné skutečnosti stavěl sportovně, neboť se vyjádřil v tom smyslu, že nebude-li autobus starší než jejich Hans, nemá s tím žádný problém, ale je to přece jenom daleko a my jsme si nehodlali oživovat zážitky z Pultusku, takže předseda po sáhodlouhém a duševně deprimujícím obvolávání přece jen jiný autobus sehnal.

Po nástupu do autobusu se zjistilo, ano, i to už tu bylo, že jsme málem zapomněli Jožku Vengláře. Ne poprvé, ne naposled. Pak už cesta probíhala standardně. V Brně jsme naložili 4 členy KVH Monarch, a ve Vídni u Arsenalu 3 členy IR2 z Bratislavy a 7 členů IR3. Na kraj Peschiery, kam jsme dorazili něco po poledni, nám přijel naproti člen místní jednotky Massimo, aby nás provedl spletí jednosměrek na místo určení, do bývalého vězení z roku 1840. Při této příležitosti se znovu vyznamenal Jožka Venglář, který se z neznámých důvodů objevil ve chvíli, kdy se autobus rozjížděl, a dobíhal ho. Naštěstí jsme si ho všimli a zastavili mu. Do věznice jsme tedy dorazili v plném počtu. Vyložili jsme věci a nanosili je do určených cel, přičemž jsme konstatovali, že vězňů bylo v celách namačkáno určitě méně než nás. Také jsme záhy zjistili, že toalety jsou typu „díra do země“ a kdosi pravil: „Tam nejenže někdo ukradl odpad od umyvadla, ale i tu mísu ze záchoda!“

Ve 3 se konala krátká porada velitelů, na které jsme se usnesli, že v 8 nastoupíme a vyrazíme do města a do té doby se půjdeme koupat. Vyzbrojeni plavkami a ručníky a plni nadšení jsme se vydali k jezeru. Tam bylo naše nadšení poněkud zchlazeno skutečností, že k tomu, aby si člověk zaplaval, musí urazit „kilometr“ mělčinou. Jednatelka se rázně vydala na cestu a Mesijé kaprál Drsný Hlady za ní volal: „Až dojdeš na druhý břeh, tak tam pozdravuj! A kdybys cestou našla vodu, tak nám dej vědět!“ No, hloubka vhodná k plavání začínala za bójemi, ke kterým byly přivázány čluny. V krátké době se tam shromáždila skupinka skládající se z Dominika a Valentýna Partyků, Komára Ozzyho Wettera, Dana Fialy, Michaela Kotrly a Drsného Hlady, který předložil následující návrh: „Měli bysme to Lago di Garda přejmenovat na Lago di Brod!“ Dominik, Valentýn, Michael a Ozzy se tím nenechali odradit a vymysleli společenskou hru „bitva rytířů na vodních koních“, která spočívala v tom, že si ti menší sedli za krk těm větším a vzájemně se pokoušeli „vyhodit ze sedla“. Sestavy se různě obměňovaly, nejvíce se vyznamenala dvojice Valentýn – Michael, neboť se Valentýn po každém shození znovu vynořil a Michael nám objasnil fyzikální podstatu tohoto zázraku: „On je neshoditelný! On se mi zaklesl nohama za plavky!“ To už se na obzoru objevil plovoucí Vilda Gola, kterého jsme k sobě nalákali slovy: „Pojď nám dělat koně!“ Závěrečnou bitvu svedla sestava: Ozzy + Valentýn, Dominik + Michael a Vilda + Drsný Hlady. Podle pravidla: „Nejdřív se zbavíme těch malých, ať nám nepřekážejí!“ byli hned ze startu potopeni Ozzy s Valentýnem a z konečného boje vyšla vítězně dvojice Vilda + Drsný Hlady, který za to požadoval diplom a zápis na tabuli cti. Poté jsme se vydali na dlouhou pěší túru ke břehu, kde jsme zjistili, že se Herr Hauptmann, který místopřísežně slíbil, že se od jednotky nehne, nalézá v družném rozhovoru s IR 1. Chvíli jsme oschli a pak jsme se vrátili do svého vězení, abychom se připravili na večerní nástup.

Dorazili jsme na náměstí a dali si rozchod za účelem konzumace zmrzliny. S kornouty v rukou jsme byli překvapeni polskou jednotkou a bitva v uličkách začala. Byla to nejzáživnější bitva celé akce, protože jsme mohli akčně operovat nespoutáni žádným scénářem. Rozdělili jsme se na 3 čety a pustili se do boje. Záhy jsme ovšem zjistili, že Poláci, kteří nedělají re-enactment dlouho, ještě nemají zažitá základní pravidla bezpečnosti a vůbec jsou moc hrrr. Přesto se nám je v závěru bitvy podařilo zatlačit na cestu vedoucí na hradby. Už už jsme se řadili k pochodu zpátky do vězení, když tu se zezadu objevili 3 Francouzi a pokusili se „ukrást“ Valentýna. Nenechali jsme si to líbit a vrhli se za nimi. Zanedlouho byli všichni tři chyceni a jeden z nich byl pro výstrahu popraven. Opět se nám do paměti zapsal Jožka Venglář, který se „zaběhl“ ve městě a dostavil se v civilu a převelice se divil, že jsme již dobojovali.

Po bitvě jsme se rozptýlili po městě a konečně si v klidu dali pivo a zmrzlinu. Část výboru a v závěru i Saša Lichý a Péťa Labaš usedla do kavárny se zástupci IR3, kde do půlnoci setrvala v podnětném česko-anglicko-německém dialogu. Okolo půlnoci nám IR3 oznámil, že není tak nesmrtelný jako my a že jde spát. Ještě chvíli jsme v dialogu pokračovali, teď už výhradně česky, a pak jsme se vypravili do vězení. Cestou jsme byli odchyceni místním číšníkem, který sliboval hory-doly za výstřel. Jediný, kdo měl pušku, byl Drsný Hlady, a velice se vzpíral. Nakonec to dostal od předsedy rozkazem. Obdrželi jsme dva náprsky kafe a spokojeně jsme pokračovali v cestě. U velkého kamenného stolu jsme se připojili k ostatním navrátilcům. O půl čtvrté, kdy u stolu zbylo už jen pár statečných, se zjistilo, že Herr Hauptmann, který místopřísežně slíbil, že se od jednotky nehne, nalézá v družném rozhovoru s nebezpečnými Poláky.

Tím začala poslední etapa náročné páteční noci. Bylo totiž třeba počkat na „zadní voj“, posádku auta sestávající se ze Zdeňka Ševčíka, Martina Pendolina, kaprála Marka Fialy a vice-kaprála Májkla Jenča, a navigovat ji, aby se až do rána netočila v jednosměrkách. Po té, co přes vyhrůžky, že bude uveden v reportáži, dezertoval Péťa Labaš, zbyli na hlídce předseda, jednatelka, Polívkář a Saša Lichý. Z příčin, které netřeba rozmazávat, byla o půl páté, kdy auto dorazilo do Peschiery, na hlídce v bdělém stavu už jenom jednatelka. Nicméně, s autem jsme se na nábřeží hromadně šťastně setkali a okamžitě jsme zkazili Markovi, který má stále problémy s kolenem, náladu oznámením o stavu WC. Po krátkém přivítání jsme z posledních sil páteční noc ukončili odchodem do cely.

V sobotu začínal oficiální program až obědem ve 12:00, ale jelikož chceme na každé akci navštívit některou z památek v okolí, nasedli jsme kolem 8 do autobusu a odjeli do jediné z 19 malých pevností chránících město, která ještě stojí. Ostatní armáda po 1. sv. válce rozprodala na stavební kámen v domnění, že už nikdy žádná válka nebude a mít pevnosti je tudíž zbyečné. Pevnost má v držení místní jednotka, jejíž zástupce Carlo se přátelí s Wolfgangem, proto jsme měli prohlídku i s výkladem. Kromě opevnění, vystavených zbraní z různých období, služebních místností, ubytovacích prostor pro mužstvo a únikového východu pro případ dobytí pevnosti, který nebyl nikdy použit, nás zaujala i historka o duchovi, který se údajně zjevuje v podzemní části, a náhrobní kámen na nádvoří, na němž je vytesáno jméno Franz Kaiser. Neleží pod ním ovšem císař, ale dítě, mrtvě narozené v průběhu války, jako symbol všech zmařených životů. Po prohlídce pevnosti jsme se přesunuli do Solferina, přesněji řečeno do San Martina, kde se nachází pietní areál s vyhlídkovou věží s nástěnnými malbami, které představují výjevy z bitvy, museem, dokumentujícím italské risorgimento, osvobozenecké války, s hlavním důrazem na bitvu u Solferina (1859) mezi Rakušany a Piemonťany, a osáriem. Na zpáteční cestě probíhala v autobuse mezinárodní pěvecká soutěž zúčastněných jednotek, která nepřinesla jednoznačného vítěze.

Vystáli jsme si dlouhou frontu na oběd a pak se odebrali do bitvy, tentokrát plánované. Útočilo se na bránu Porta Brescia a to tak, že jednotka nastoupila na most, jednou vystřelila, a ustoupila. Připomínalo to kolotoč nebo hru „škatule hejbejte se“. Po několika útocích, dozajista více než pěti, jsme konečně prošli bránou a narazili na své známé Poláky, kteří nám asi ze dvou kroků vystřelili do zad. Na závěr jsme byli vytlačeni na most a pak bitva skončila jaksi podivným způsobem – přestalo se střílet.

Po bitvě se šlo do tábora a bylo až do večeře v 18:30 volno. V této době se předseda ve společnosti El Condora, Růži Wetterové, jednatelky a Zdeňka Ševčíka, který měl tu smůlu, že měl auto a nepil, vypravil do místního Lidlu na nákup zítřejší snídaně. Ze známých důvodů začala naše cesta brzy připomínat „Velkou cenu Maceraty“. Předseda měl navigovat a Zdeněk se dožadoval, aby mu řekl, co bylo na ceduli, kterou jsme právě minuli. „Při zrychlení 8G mám vyraženej dech a nemůžu nic číst!“ odbyl ho předseda. Zdeněk se tedy dotázal okolojdoucí ženy: „Hej, madam, mercato Lidl!“ Dáma mu briskně ukázala směr, za což jí Zdeněk plynule italsky poděkoval: „O.K.“ Předseda chtěl ukázat, že jsou Češi zdvořilí, a pravil: „Jak O.K., kurva? Grazie!“ ale to už dotyčná neslyšela, neboť Zdeněk již znovu opouštěl orbitu. Po chvíli pocítil potřebu ujistit se správností směru a zastavil znovu. Tentokrát byl v dosahu starší muž. „Hej, dědku, řekni, mercato Lidl, dobře?“ otázal se. Děda se zmohl na: „Sí!“ a Zdeněk to kvitoval: „Tak vidíš!“ a znovu vyrazil dopředu. To už předseda zmerčil ceduli a kasal se: „Tak Lidl hledáte? Já vás tam donaviguju! Rovně a doleva!“ Tři cestující zezadu s ulehčením vystoupili a překontrolovali si kosti, neboť si při způsobu, jakým Zdeněk vybírá zatáčky, nebyli jisti, zda je mají ještě celé. Z návštěvy obchodu lze říci jen to, že v Itálii nevládne chaos jenom v ulicích – a víc netřeba dodávat.

Na nádvoří zatím proběhl krátký spor mezi Martinem Pendolinem a Jarkem Žídkem. Martin totiž hledal ve 3 jehlanech svou pušku a nemohl ji najít. Jarek mu doporučil, aby se řídil leskem, jelikož jeho životní náplní je čištění pušky, a předváděl přitom leštění hlavně kabátem. Marťas se nafoukl, aby svým slovům dodal váhy a dokázal svou pravdu, a svrchu pravil: „To je váš problém, že si v bitvě nestíháte čistit pušku a já jo!“ Ve 21:30 se nastupovalo na další bitvu, tentokrát u brány Porta Verona na opačném konci města. Zprvu se zdálo, že se opět budou hrát „škatule“, ale naštěstí se situace vyvinula lépe. Po druhém útoku jsme pronikli do města a dále se bitva odehrávala v uličkách. Zajímavým momentem byl útok lodi na most chráněný dělostřelectvem tak důkladně, že bylo cítit detonace. Když bitva skončila, dostavil se Lucciano, organizátor akce Sarzana, a ptal se, jestli letos přijedeme. Jednatelka vypotila asi pět přerývaných vět, z nichž jedna obsahovala slib, že se dostaví do tábora s tlumočníkem. Tak se i stalo. A Herr Hauptmann, který místopřísežně slíbil, že se od jednotky nehne, se dvě hodiny nacházel v dialogu s Luccianem, který zprostředkovávala jednatelka a Giovanna z jednotky Stefana Spaciniho. Lucciano nám nejdřív sliboval hory a posléze i doly a v závěru ještě černý les, ale bohužel jsme museli odmítnout. V září máme už 3 akce a ač neradi, se zúčastnit prostě nemůžeme.

Na druhé straně budovy zatím slavila narozeniny Danka Wetterová. Na oslavu byly pozvány všechny jednotky, které s námi přicestovaly, čehož kaprál Marek Fiala využil k tomu, aby Wolfganga Horaka tzv. „utloukl Řádem“. Drsný Hlady vylíčil historku takto: „Nejdřív jsem se jim to snažil překládat, ale pak jsem radši utekl. Dostali se kvůli něčemu do sporu a Wolfgang sáhl do brotsacku a vytáhl zmenšeninu Řádu ve formátu A5. Nato se Mara sebral, šel nahoru, a když se vrátil, praštil o stůl obrovskou kupou Á-čtverek, až ten stůl zaduněl. No, a Wolfgang šel radši spát!“ Nedlouho po této epizodě se konečně dostavil toužebně očekávaný předseda a dovolával se jednatelčina svědectví, že tentokrát je v tom opravdu nevinně, neboť se 3x zvedl a 3x byl fyzicky zadržen a posazen zpátky na židli. Poté, co se takto kál a vyzpovídal, byl Herr Hauptmann, který místopřísežně slíbil, že se od jednotky nehne, viděn, jak se, stranou jednotky, nalézá v družném rozhovoru s Pepou Adámkem a Františkem Kopeckým. O půl páté ráno bylo rozhodnuto, že se v pět půjde spát. O půl šesté byli Vlado Borovička mladší, který pravil, že spát nepůjde, neboť by pak nevstal, a po těchto slovech usnul v sedě na lavičce, držíc si pevně nedopitou plechovku s pivem, Saša Lichý a jednatelka zastiženi Haraldem a Manfredem z IR3, kteří se vraceli z pizzerie. Vídeňáci se vyjádřili, že jsme nesmrtelní, a následně jsme se pustili do veselé debaty o rčení a významu nadávek v obou jazycích. Saša se sice dal slyšet, že jeho znalost němčiny je pasivní, ale zato se ukázalo, že je velmi dobrým učitelem češtiny. O půl sedmé totiž Vídeňáci prohlásili, že jdou plavat, a Saša se rozhodl jít s nimi. Voda byla velmi studená, o čemž svědčí fakt, že Harald v devět ráno u snídaně rozesmál jednotku pregnantní češtinou pronesenou větou: „Studené jak cyp!“, za což sklidil zasloužený potlesk. Žádal jednatelku, aby mu vysvětlila, co věta znamená, neboť Saša mu během koupání ozřejmil pouze to, že studený = kalt.

Před nástupem na závěrečnou prezentaci jednotky na nádvoří cvičily. Wolfganga zaujal jakýsi francouzský povel a tázal se Drsného hlady, zda podobný povel máme i my. Drsný hlady se obrátil na Marka, který předpisově postoupil o krok vpřed a bez váhání vystřelil: „Máme, ale bylo to povoleno jenom na hlídce!“ Drsný hlady požádal Májkla, aby předvedl provedení francouzského povelu, což Májkl bravurně zvládl. Wolfgang jenom mávl rukou a pravil: „On už je jak ten váš Lexikon!“, čímž myslel Marka. A tak máme pro Marka novou přezdívku. Během prezentace jsme pochopili, že jsme přechválili dne před večerem. Po celou dobu jsme si totiž pochvalovali, jak je rozumné počasí, že není moc vedro. Teď tedy počasí dokázalo, že rozumné není – dalo se do deště, přesněji řečeno do slejváku, který přestal ve chvíli, kdy jsme se vrátili do věznice. Vraceli jsme se velmi svižným tempem, abychom byli ve frontě na oběd první a mohli se balit, což mělo za následek, že jsme půl hodiny čekali, než se začalo vydávat. Co říci o jídle? Třikrát jsme dostali tytéž těstoviny, tentýž kelímek vína a tutéž půllitrovou petku vody, a pokaždé jiný druh masa. Špatné to nebylo, ale pestré taky ne. Bylo málo stravenek, ale Italové jsou na chaos zvyklí, a tak včas sehnali další.

Po obědě už se kvapem balilo. Vyjeli jsme o půl třetí. Když se předseda tázal, jsme-li všichni, ozvalo se zezadu, že chybí Jožka Venglář. „Přestaňte už konečně brát moje jméno nadarmo!“ ohradil se jmenovaný. Ale ještě nebyl všem dnům, tedy zapomenutím, konec. Usadili jsem se a všichni jsme usnuli jako když nás do vody hodí. Někteří se během kratších přestávek probouzeli, někteří ne. Ve Vídni jsme byli o půl druhé. Bratislaváci a Vídeňáci se s námi rozloučili s tím, že příště pojedeme zase spolu. A Wolfgang pochválil Péťu Borovského, že je takové naše sluníčko, protože se celou dobu usmíval. Péťa sám uznal, že už dlouho neměl tak dobrou náladu jako na této akci. Hned za hranicemi jsme se stavili na jídlo, které lze považovat buď za hodně pozdní večeři, nebo za velmi časnou snídani. V Ostravě jsme byli o půl sedmé. Tím by to mělo podle pravidel skončit, ale neskončilo. Polívkář a Vlado Borovička ml. konstatovali, že nemají pušky, oba shodou okolností fungl nové. Nejdřív jsme prohledávali autobus, pak předsedův sklep a pak jsme si lámali hlavy, kde jsme je mohli zapomenout. Nic podobného se nám ještě nikdy nestalo a téměř jsme již propadali panice. Po čtvrt hodině marného hledání a přemýšlení se ze sklepa vyřítil Drsný hlady s mobilem v napřažené ruce a volal na jednatelku: „Mail od Wolfganga! Přečti to!“ a jednatelka, ke všeobecnému ulehčení, přečetla: „Někdo u nás vyložil dvě pušky. Mám je doma!“ – „To teda bylo jak na zavolanou!“ konstatoval předseda. Autobus se pohnul – a kdo z něj nevybíhá? Jožka Venglář se tentokrát zapomněl sám. No, a pak už jsme se opravdu mohli rozejít.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku