Občanské sdružení, zal. 1974

Ostrołęka

Nezaprší a nezaprší

7. - 9.9. 2007

Ostrołęka leží daleko... daleko. Ve skutečnosti necelých 100 km severně od Varšavy, ale na polských cestách, nepříjemně často přerušovaných semafory, se to zdá mnohem dál. Krom toho jsme odjížděli za deště a 1. - 2. stupně povodňové aktivity. Pršelo už třetí den a naše nálada podle toho vypadala. Někteří dokonce „vyměkli“ a odřekli účast, přestože jsme věděli, že na místě konání neprší a svítí slunce. Na druhou stranu ovšem přijel autobus včas a nikde jsme nezabloudili, ve Varšavě, kde se zásadně nevyskytují směrovky, si správnou cestu překvapivě pamatoval Radio Jerevan a v Ostrołęce jsme narazili na policejní auto, které nás dovedlo do tábora. Dorazili jsme něco po čtvrté ráno a jeden z bdících organizátorů nám nabídl, že si můžeme lehnout do velkého stanu, a dokonce nám půjčil matrace. Předseda nabídku přijal s tím, že „dobré 3 hodiny spánku“ a tak se ti, co byli vzhůru, přesunuli do stanu, a ostatní pokračovali ve spánku na sedadlech.

V osm jsme byli probuzeni a pustili se do stavby našeho velkého stanu. Usoudili jsme totiž, že jednu noc v něm přežijeme a že je zbytečné, aby nám zmokly všechny malé, když je pak nebude jak sušit. Nastala tlačenice a El Condor reklamoval, že mu někdo vyházel jeho věci a roztáhl si tam svůj pelech, ale nakonec jsme se vešli. Organizací akce jsme byli z převážné části příjemně překvapeni. Všichni byli milí a ochotní, jídlo bylo dobré, vody dostatek a o hygienu bylo postaráno. Tábor stál hned na břehu řeky Narew, kterou jsme si tak oblíbili v Pultusku, ale tentokrát nebylo na koupání dost teplo, což bylo dobře, protože v těchto místech se řeka ke koupání opravdu nehodí.

Oficiální program začínal nácvikem bitvy. Organizátor Janusz nás provedl po bojišti a vysvětlil nám, jak bude bitva probíhat. Na bojišti už stály velmi zdařilé kulisy, takže jsme si mohli udělat komplexní představu. Po ukončení cvičení se šlo na oběd a pak se kávy chtiví jedinci pustili do rozdělávání ohně, což se ukázalo jako problematický úkon, protože dřevo bylo čerstvé a vlhké a nechtělo hořet. Kromě toho se vedle nás usídila běloruská jednotka ve složení: 5 markytánek, 4 vojáci a 1 žena převlečená za vojáka, která neměla právě nejlepší vztahy, což poněkud narušilo náš klid a ukázalo nám, kudy by se naše hoby rozhodně nemělo ubírat.

Večer se odcházelo do města, kde se konal pochod a ohňostroj. Krátce po návratu dožral El Condor kaprála Marka Fialu takovým způsobem, že mu nařídil, aby se oblékl do plné polní, že bude cvičit – a to i když se musel do plné polní obléknout sám. Jednotka to ocenila jako kulturní vložku a usadila se na lavice jako v kině. El Condora vysvobodilo to, že došlo k tomu, co se stát muselo: začalo pršet a posléze i lít. Herr Hauptmann, který místopřísežně slíbil, že se od jednotky nehne, tentokrát dodržel své slovo tak důsledně, že se zřekl rautu na radnici a strávil večer s námi, což jsme ocenili tím, že jsme s ním vydrželi až do ranních hodin. Našly se samozřejmě výjimky, které daly přednost spánku, a velmi nevděčně se zachoval zejména „Ten, který má spacák do -20“, jenž rušil naši zábavu chrápáním tak hlasitým, že jsme nebyli schopni ho přehlušit ani spojenými silami. O vrcholný bod programu se postaral Saša Lichý, který, ač jinak zpravidla vydrží až do konce, začal u stolu záhy klimbat. „Saša nám čte,“ konstatoval předseda. „Má hluboký předklon. Zřejmě narazil na černou kroniku!“ Kaprál Drsný Hlady jen tak tak zabránil tomu, aby Sašova hlava neklesla na kostku másla od večeře a pravil výhrůžně pravil: „Kdo má máslo na hlavě, nejde do bitvy! Ale fakt!“ a navrhl pro Sašu přezdívku Máslostroj. Sašu rozruch kolem něj probudil a pokusil se odejít, bohužel však stála na stejném místně ve stejnou dobu nosná tyč stanu, takže mu byla vzápětí navržena přezdívka Tyčkař, což pochopitelně vedlo k nepříjemnému dilematu. Protože do poloviny stanu, která měla sloužit jako ložnice, se všichni nevešli, a muselo se přistoupit k přesouvání lavic a stolů, bylo nakonec rozhodnuto, že půjdeme spát všichni.

Ráno se Vladovi Borovičkovi a Zdence Volné podařil malý zázrak – rozdělali z mokrého dřeva oheň, takže jsme mohli den začít obvyklou ranní kávou. Nástup na bitvu byl v 11, samotná bitva začala něco po 12. Naše jednotka postupovala od lesa a útočila na Francouze postupující od tábora. K hlavnímu střetu došlo před kulisami domků. Byla to jedna z nejlepších a divácky nejatraktivnějších bitev, jaké jsme kdy zažili. Kromě již zmíněných kulis k tomu přispělo i množství pyrotechnických efektů a skutečnost, že na scénáři tentokrát pracoval někdo, kdo tomu opravdu rozumí. Jednotky vesměs operovaly ve velkých formacích a na relativně malé ploše bojiště manévrovalo i přes 50 koní, přičemž byl jejich počet na obou stranách vyvážený. Shodli jsme se na tom, že zážitek z bitvy nám vynahradil nepřízeň počasí. Po bitvě se šlo na oběd a balilo se. Nejdřív se zdálo, že budeme muset věci odnosit k autobusu, odstavenému asi kilometr od tábora, na vlastních zádech a někteří to i učinili – čehož vzápětí litovali, protože řidič nakonec přijel. Litoval ostatně i on. „Že já jsem sem jezdil! Tam jsem stál na asfaltě a měl jsem tam čisto!“ zanaříkal, když uviděl hromady rozježděného písku na příjezdové cestě. Naložili jsme věci, nasedli a odjeli k radnici, kde se vyplácely peníze na dopravu. Uvnitř byl raut a opět jsme narazili na příjemné a ochotné lidi. Když uslyšeli, kolik nás je a jak dlouho pojedeme domů, trvali na tom, že nesmíme jet o hladu a dostali jsme „cestovní svačinku“ ve formě chleba a klobásek.

Pak už jsme vyrazili na nekonečnou zpáteční cestu, která probíhala v duchu souboje se značením a mapami ve stylu „zda se nám podaří najít dálnici a najet na ni“. V tomto souboji jsme obstáli, přestože se řidič dal slyšet: „Máme tři problémy. Jednak mi o půlnoci propadla dálniční známka, jednak jedu moc rychle a jednak bych správně měl udělat osmihodinovku!“ Když jsme o půl čtvrté přijeli na hranice, už zase pršelo. A vydrželo to až do Ostravy.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku