Občanské sdružení, zal. 1974

Nysa

Sup je na kohouta krátký

27. - 29.7. 2007

Odjezd z Ostravy i příjezd do pevnosti v Nyse proběhl bez zbytečných komplikací – až na tmu. Kromě tmy nás ihned po příjezdu navštívila i více než početná delegace velmi krvežíznivých komárů, a tak se naše vybalování proměnilo v cosi, co připomínalo tanec sv. Víta, a to i u těch, kteří v dobré víře použili repelent. I jinak byla místní zvířena přátelská až vlezlá. Vnitřní stěny stanů připomínaly sbírku hmyzu v Národním museu, jednatelce přeběhla po hlavě ještěrka a Milan Kouba našel v kapse u kalhot dvě myši. A to jsme ještě nevěděli, co nás čeká ráno. Nicméně, jelikož jsme po všem, co jsme zažili, velmi otrlí, zvládli jsme nejenom stavbu tábora v příkopu pevnosti, jehož dno bylo poseto cca 2 cm vysokými pidipařízky vysekaných stromků, ale i vyplnění hromady registračních formulářů.

Večer jsme tradičně poseděli a ke spánku jsme se odebrali až v pozdních nočních hodinách. Budíček byl v 6:30, ale jen několika málo nejodolnějším jedincům bylo dopřáno spát tak dlouho. O půl páté se totiž ozval zvuk, který nás přinutil, abychom poetický staročeský výraz „ranní kuropění“ zaměnili neologismem „předbudíčkové kohoutořvaní“. Nejprve jsme se totiž domnívali, že jde o neotřelý způsob budíčku, ale pohled na hodinky nás vyvedl z omylu. Každý se bránil po svém. Někteří si cpali prsty do uší, jiní si nakládali na hlavu stále více vrstev látky, ale všichni se přesvědčili, že odpor je marný, neboť v příkopě byla vynikající akustika. Nejdříve ze stanu vystartoval vicekaprál Májkl Jenčo, který se zoufale potloukal po táboře a říkal si: „Kde jsou všichni? Kdybych aspoň měl s kým pokecat!“ Nakonec zdrceně usedl na lavičku. Dále povolily nervy jednatelce, která už ve spacáku častovala kohouta nelichotivými výrazy. Vyletěla ze stanu, zaostřila na Májkla a zvýšeným hlasem se ho tázala: „Tebe taky probudil ten zkur... kohout?!“ – „Prosím tě, neřvi tak, nebo všechny probudíš!“ napomenul ji ohleduplný Májkl. „V tom řevu už přece nemůže nikdo spát!“ zařvala jednatelka ještě hlasitěji v naději, že si to vzpurná drůbež vezme ke svému bezcitnému srdci. Na to se začaly otevírat další stany. Růža Wetterová se Zdenkou Volnou udaly přesný čas počátku kokrhání. „Ten, který má spacák do -20“ se vyslovil v tom smyslu, že až toho (několik vulgárních přívlastků) kohouta chytí, bude to poslední setkání v jeho hlučném životě. Otec a syn Borovičkové poulili rozespalé oči a Vlado mladší na dotaz, zda i jeho probudil kohout, odpověděl: „Ne. Nás probudila ta Leonina věta, že v tom řevu nemůže nikdo spát!“ Kikin a Ivánek Uher, které probudilo jednatelčino klení ve spacáku, se jenom potutelně chechtali. Nakonec padlo několik návrhů, jak si kohouta připravit, až bude chycen a po zásluze potrestán. To už bylo půl sedmé – a kohout svůj projev pozvolna ukončoval. Definitivně k tomu došlo až dávno po sedmé.

Na snídani byla klobása a vojáci podle její konzumace určovali, která markytánka je nejzkušenější – a sice tak, které vystříkne nejdřív. V půl desáté se odjíždělo do Nysy, kde se konal pochod a prezentace jednotek. Po návratu jsme poobědvali a přihlíželi honu na kohouta, uspořádaný vedle nás tábořící jednotkou Poláků v ruských uniformách, která byla zdroji ranního řevu ještě o něco blíž než my. Kohout si v jejich doprovodu oběhl všechny příkopy v pevnosti – snad tak činili v domnění, že když se přes den unaví, bude ráno déle spát.

Na bitvu jsme tedy nastupovali v pravé bojové náladě. Bitva byla velice akční a proto atraktivní pro diváky i pro nás. Začala na bojišti před pevností střetem naší a pruské jízdy, po kterém následovalo dělostřelectvo a pyrotechnické efekty. Baterie děl pálily tak, že velké proutěné koše sloužící jako kulisy nadskakovaly, jako by nevážily víc než pár deka. Naše jednotka byla spolu s lehkou pěchotou pluku Kaunitz-Rietberg z Nového Jičína a granátníky pluku Kaiser z Brna zařazena do batalionu o síle 50 pušek, který nastoupil ve 4 četách a měl se Francouzi nechat pomalu zatlačovat do pevnosti. Převelice se střílelo. Každý z našich granátníků vystřelil okolo 40 patron. Pouze praporečník Velký Trol se patrně bál, neboť byl viděn, jak se během palby schovává do praporu. Závěrečná část bitvy, útok na pevnost, byla pro vojáky nejzajímavější. Rakouské jednotky vběhly do pevnosti a zavřely za sebou mřížová vrata – pro jistotu byla obě křídla svázána provázkem. Útočníci se s gordickým uzlem nehodlali párat a použili k uvolnění brány oheň. Fotící markytánky, které zůstaly venku, se usnesly, že když se do pevnosti nedostaly s obránci, dostanou se tam s dobyvateli, a tak po výstřelu děla proběhly kolem útočících myslivců a běžely nahoru, aby zaujaly výhodnou pozici k dalšímu focení. Růža s jednatelkou se shodly na tom, že je to velice bavilo, Eva Borovská stála hradbě a pozorovala průběh boje v pozici, která připomínala Loreley stojící na skále nad Rýnem. Nakonec byla pevnost dobyta a kapitulovala – jak před útočníky, tak i před davy návštěvníků.

V osm večer byla pevnost pro veřejnost uzavřena a proběhlo předávání diplomů a pamětních medailí velitelům jednotek. Potom přišel zlatý hřeb večera, pečené sele, což vzbudilo všeobecné nadšení. Pokud se totiž týká stravy, naše jednotka se radikálně rozdělila na dva tábory, z nichž jeden tvrdil, že jako menu bylo předloženo: „kyselá smrt“, „ejakulující klobása“, „kyt“ a „raději nedefinované cosi s hrachem“, druhý tábor byl naopak na výsost spokojen a pochutnal si na bigosu, šťavnaté klobáse, kroupách s omáčkou, a hrachové kaši s bramborami. Ohledně selete se názor sjednotil – bylo hodnoceno jako výtečné.

Na večerní posezení si „Ten, který má spacák do -20“ připravil kulturní vložku. Z vosku z uzeného sýra vyrobil maličkou klobásku, rozkrájel ji na kolečka a vpašoval do misek s občerstvením, které připravila Růža Wetterová. Oběti byly bohužel jen čtyři: Vlado Borovička mladší, Jožka Venglář, Polívkář a Péťa Labaš. Přestože jde o lidi naprosto odlišného věku, profese i charakteru, reakce prvních tří jmenovaných stejná: nejdřív jim zasvítily oči, pak chvíli přežvykovali s podezřením, které pozvolna přecházelo v jistotu, a nakonec s nadávkami plivali. Pouze Péťa Labaš to ustál a vosk, když už ho rozžvýkal, i spolkl... Oprava na výslovné (písemné) přání dotčeného Péti. Místopřísežně prohlašuje, že vosk vyplivl jako první, ale tak nenápadně, že si toho nikdo nevšiml!

Další část programu se týkala příspěvku kaprála Miry Harenčíka, který měl následující proslov: „Je nás čím dál tím víc a reportáže jsou čím dál tím ostřejší. Proto bych doporučoval, aby si každý našel nějakou přezdívku, pod kterou bude uváděn. Kdo si nevymyslí přezdívku jakou chce, tomu bude přidělena... podle toho, jaký je.“ Sám pro sebe navrhl přezdívku „Drsný Harry“, což jednatelka opravila na „Drsný hlady.“ Kikin s tímto názorem souhlasil, ale hodlal pro výběr přezdívek zavést pravidlo: „Nebudeme při tom narážet na naše tělesné deformace!“ – „Dobře,“ přikývla jednatelka. „Ode dneška jsi Kulatý Kid!“ Poté navrhl Velký Trol pro Miru Harenčíka přezdívku „Drsný Plešoun“ s odůvodněním, že přezdívka „Mesijé“ je pro rakouského granátníka nevhodná, ba zavádějící. Diskuzi jsme ukončili dříve, abychom se stihli aspoň trochu vyspat, než nás opět obšťastní kohout.

I stalo se. První, komu tentokrát povolily nervy, byla Růža Wetterová. Vyletěla ze stanu jako bohyně pomsty a mrštila po drzém tvoru dřevákem. Kohout byl zasažen, bohužel ne fatálně, a jelikož je o slepičím mozku známo, že se nevyznačuje přílišnou velikostí, v koncertu pokračoval. To už se ze stanu vyřítil „Ten, který má spacák do -20“ s haldou kamení v náručí a kohouta za bouřlivé palby prohnal tak, že se mu trylkování odnechtělo. Další pokračování na sebe nenechalo čekat. Samozvaný Drsný Harry procitl, protřel oční otvory a vstoupil do velkého stanu, kde strnul. „Já jsem to s tím chlastem asi včera přehnal,“ pomyslel si, „nevidím sice bílé myšky, zato vidím bílé kohouty!“ Aby se ujistil, že nedošlo k poškození mozku nebo zraku, zavolal si svědky, a ti ho ubezpečili, že vidí totéž co on: bílého kouta a černou slepici, kteří si po stanu vykračují jako milenecký pár, který si vyrazil na procházku, aby zjistil, kdo ho to přijel navštívit. Když tedy seznal, že to, co vidí, není přelud, zákeřně navrhl: „Pojďme ho Leonce hodit do stanu, ať si to s ním vyřídí osobně!“ Jelikož se ale kohouta nepodařilo polapit, byl i se svou věrnou družkou zahnán do předsedovy části velkého stanu. Všichni se okamžitě chopili příležitosti a rychle zauzlovali vchod. Vracející se předseda toto počínání okomentoval slovy: „Kdo mi to, kur..., zauzuloval?!“ a vztekle se pustil do rozmotávání. Když vešel dovnitř, bylo překvapení ještě nepříjemnější. Zachoval však dekorum, poplácal se po fiktivních výložkách, ukázal prstem ze „dveří“ a vyzval tokající slípky: „A ven!“ – na což drůbež nereagovala – patrně nerozumí česky.

Pak už se balilo a část jednotky odjela autobusem na natáčení do Hustopečí. Zbylá část se balila o poznání pomaleji a pěchovala se do mikrobusu. Dědek Jenda Wetter vyčerpal příděl dobré nálady, kterou oplýval po celou akci, a při vystupování ve Zlatých Horách ho to, že mu okolostojící kuřáci překáželi v nakládání věcí na vozík, vyprovokovalo ke zvolání: „Jestli se ještě jednou narodím, tak se zabiju!“ Rozmluvili jsme mu to s tím, že by byla škoda, aby se napříště nezúčastnil „třístovek“. Pak jsme znovu nasedli a odbyli si poslední dějství kohoutí operety. Cid se totiž rozhovořil o sokolnictví. „Sokol, to je krásný pták,“ povzdechla zasněně jednatelka. „Kdybychom měli sokola, neměli bychom kohouta!“ – „Myslíš Supa?“ otázal se pohotově kaprál Mira Harenčík. Jmenovaný Vlasta Sup alias El Condor se k této problematice nevyjádřil, neboť byl v části odcestovavší na natáčení, a tak zůstala otázka nezodpovězená. Z dalších podstatných témat už se probral jen spor o rytířský titul a spor o rozmístění rakouských křídel v bitvě u Hradce Králové. Doma jsme byli kolem čtvrté. Loučili jsme se slovy: „Ani se neluč, za tři dny se uvidíme!“ Na Hollabrunn odjíždíme už ve čtvrtek.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku