Občanské sdružení, zal. 1974

Lipsko - Markkleeberg

Nezvratný osud

19. - 21. 10. 2007

Dějová zápletka stejnojmenného filmu je následující: skupina studentů má odletět na výlet do Paříže, ale jeden z nich má vizi katastrofy a tak nakonec neletí. Jenže – začnou umírat v pořadí, v jakém by zemřeli, kdyby byli v letadle zůstali. Osud má s každým z nás přesně stanovený plán, který není v našich silách změnit.

Nás sice naštěstí nepronásleduje smrt ani nic podobného, zato nás, stejně vytrvale a neodvratně, pronásledují dopravní komplikace všeho druhu. Tentokrát přijel autobus včas na první i druhé seřadiště a všechno klapalo... až do chvíle, kdy zavolal Dalibor Knyč, že měl nastupovat na prvním seřadišti a autobus je fuč. Takže se vydal na cestu místní dopravou... a my jsme se mu vydali naproti. Tato komplikace však byla ještě zanedbatelná proti zjištění, které jsme učinili krátce po startu: nefunguje topení. Vzhledem k tomu, že venkovní teplota se pohybovala od 3 do 5 stupňů to byla obzvláště nepříjemná situace. Jelikož jsme podobným nepřístojnostem osudu navyklí, a, upřímně řečeno, by nás překvapilo, kdyby se nic nestalo, vzali jsme to se stoickým klidem a zakuklili se do bund a dek.

V Novém Jičíně jsme vyzvedli 3 členy pěchoty IR20, v Prostějově Ivana Žváčka, na Rohlence Milana Zourka z IR1 a v Praze Karla Sáčka, taktéž člena pěchoty IR20 a pokračovali k hranicím. Jak jsme pomalu stoupali k hraničnímu přechodu Cínovec, otázal se Vlado Borovička, který je všeobecně znám tím, že má za a) mimořádně kladný vztah k teplu a za b) mimořádně záporný vztah k zimě: „To je na té trávě sníh, nebo se mi to jenom zdá?“ Jednatelka, která má ohledně povětrnostních podmínek podobné preference, vyhlédla z okna a pravila: „To je asi jenom zmrzlá rosa.“ Nebyla to pravda. Na přechodu samotném byly 3-4 cm sněhu a cestou dolů jsme potkali odhrnovač. Směrem dolů se sníh, pravda, vytrácel, ale teplota se nezvedala, což zavdalo podnět k diskuzi na téma: zima si letos vynahradí, co loni zameškala.

Díky navigaci Jarka Žídka jsme tentokrát k Torhausu Markkleeberg dorazili plynule a bez bloudění, většinou v hlubokém spánku. Bylo půl šesté. O to radostnější bylo zjištění těch, kteří vylezli z promrzlého autobusu, že se v táboře nalézají dělostřelci z KVH Monarch, kteří se zaobírají bohulibou činností u ohně – vařením svařáku. Spolu se snídaní od organizátorů to bylo příjemné přivítání. Přivítalo nás však i něco jiného: kohout. To poskytlo jak nám tak dělostřelcům vítanou příležitost strefovat se celou akci do jednatelky – od Nysy velké milovnice kohoutů.

Pustili jsme se do stavby tábora a kolem desáté jsme se vydali do Torhausu Dölitz a pak na bitevní pole. Než jsme se dostali na bojiště, uplynula asi půlhodina, kterou každý využil podle svého gusta. Velký Trol škrtil Komára Ozzyho, točil s ním ve vzduchu a nakonec ho zahodil do trávy, prý aby zjistil, zda umí létat, a pak se mu ještě posmíval, že neumí ani chodit. Ozzy, aby se ze šoku vzpamatoval, šikanoval Valentýna a kaprál Drsný Hlady se zmocnil dalekohledu a kontroloval jednatelku, k čemuž mu napomáhala celá jednotka tím, že se přeochotně rozestoupila. Když jsme se konečně dostali na bojiště, dostalo se nám rozporuplných zážitků. Na jedné straně nás potěšilo, že nám, navzdory vysoké vlhkosti vzduchu, fungují pušky – narozdíl od jiných jednotek – předseda se vyjádřil doslovně takto: „Já jsem pozoroval ty Francouze. U některých jednotek bylo to selhání... abych nepřeháněl ... 100-procentní...“, ale na druhé straně jsme si v bitvě příliš nezabojovali, ale to asi nikdo.

Po návratu z bojiště jsme vykonali pietní akt u pomníku IR20 před bránou zámečku a pak jsme se vrhli na srnčí guláš, neboť v zimě je dobře mít v žaludku něco teplého a vydatného. Zatímco většina jednotky se zahřívala u ohně a u svařáku, předseda, Drsný hlady a jednatelka, kteří se vydali do Dölitzu, se přesvědčili, že zkratka sice nemusí nutně být nejdelší vzdálenost z bodu A do bodu B, ale že na ní mohou číhat různorodé nástrahy. Osudné slovo „zkratka“ vyřkl Drsný hlady, ač se pak s předsedou hádal, že on to nebyl. Přešli jsme přes bojiště, přes můstek a přes louku a ocitli se v džungli s poetickým názvem Spreewald (Les okolo Sprévy) a naprosto nepoetickou změtí stromů a křoví. Statečně jsme zdolávali výmoly, kaluže i rostlinstvo až do chvíle, kdy jsme stanuli na břehu říčky, kterou nebylo možno přeskočit. Šli jsme po břehu a dorazili k mostu – tedy bývalému mostu. Prkna totiž chyběla a břehy spojovala pouze kovová konstrukce, jejíž středový pás byl asi 10 cm široký a měl tu nevýhodu, že byl od zábradlí tak daleko, že se nebylo možné přidržovat. No, přešli jsme to. A k velké lítosti publika nikdo nespadl. V Dölitzu jsme vyřídili své záležitosti a vydali se zpátky. Tentokrát přes oficiální most. Ani tentokrát se nám dopravní komplikace nevyhnuly – dorazili jsme k zamčené bráně vysoké něco přes dva metry. Překážku jsme brilantně zdolali přelezením, avšak za tu cenu, že Drsný hlady utrpěl natržení kalhot.

Po šťastném návratu jsme shledali, že většina jednotky se shromáždila kolem ohně a ve velkém stanu. Večer bylo opravdu veselo a hojně se pěly písně v nejrůznějších jazycích. Hudební produkci začal Dědek. „Když jsem šel z Klimkovic do Poruby // rozbil jsem si hubu o potrubí...“ zanotoval. „Počkej,“ přerušila ho jednatelka. „Nemá tam náhodou být: rozbil jsem si hubu, vybil zuby?“ Vzhledem k Dědkovu pověstnému číslu „vystrčení jazyka skrze zaťaté zuby“ sklidila tato oprava bouřlivý smích. „Tys´mi zkazila pointu!“ vyčetl Dědek jednatelce po té, co smích utichl. „To má druhou sloku! O potrubí, o plynový, kdo mi teď zaplatí zuby nový?“ Z dalších inspirátorů písní je třeba zmínit Polívkáře, který vstoupil v takovém stavu, že Drsný hlady pravil: „Jak tě vidím, napadá mě jenom jedno...“, načež se dal do zpěvu písně: „Skal a stepí divočinou, hladový a roztrhán, s puškou v ruce, s ohněm v srdci, uhání vpřed Drabina!“ Polívkář se vyznamenal také tím, že se dostavil s jasně zeleným plastovým hrnkem, který všechny přítomné... mírně řečeno... zaskočil. „Ty, to máš pravej empírovej model?“ tázal se předseda. Podle buclatého tvaru jsme však nakonec usoudili, že jde spíše o model barokní. Polívkář se nedal našimi postřehy vyvést z míry a předváděl nám, že jeho hrnek snese postavení na lampičku, aniž se vznítí. Když jsme mu to z bezpečnostních důvodů zakázali, věnoval se hrnku sám. „Milánku, ten hrnek je zelenej i na dně! To nemusíš pořád kontrolovat!“ poučil ho předseda. Poučení však nepadlo na úrodnou půdu, neboť Polívkář se nejprve hluboce začetl a pak i usnul.

O další produkci se postaral předseda, který se z návštěvy Gardecorpsu vrátil zrovna ve chvíli, kdy ostatní pěli Marseillaisu. Vyskočil na lavičku, strčil si ruku za kabát a tasil šavli ve snaze šermovat s úchytem na lampičku. Lavičky jsou však, jak všichni víme, prioritně určeny k sezení, a mají tendence poskakování sabotovat, což se stalo i tentokrát. Jak se vyjádřil Saša, povýšený na „Strážce korkoťunku“ (tj. vývrtky), bohužel předseda tuto nemilou gravitační záležitost „vybral“ – k velkému zklamání publika. K dovršení všeobecné zábavy začal o půlnoci kokrhat kohout, což všem zadalo podnět k jízlivostem. Poté si Drsný hlady zjednal ticho a děl: „Jelikož máme 23.12. to posezení už léta, bylo by třeba inovovat. Navrhuju, aby letos každý přišel s nějakou netradiční pokrývkou hlavy!“ Vicekaprál Májkl Jenčo reagoval okamžitě: „No, mě by třeba překvapilo, kdybys došel s vlasama! Já bych ti donesl paruku!“ – „Ale to už nebude překvapení!“ protestoval předseda a obratem ruky navrhl blikající růžky. Pak začalo pršet a tak jsme šli radši spát.

Ráno jsme procitli se smíšenými pocity. Někteří, třeba Dan Fiala, pravili, že jsou rádi, že je ráno, protože jim byla zima, jiným se nechtělo vylézat z teplého mikroklimatu, které si utvořili ve spacáku. Při převlékání do civilu nás totiž bez výjimky čekal nepříjemný teplotní šok. Ani balení mokrých stanů nebylo zrovna nejpříjemnější záležitostí. Nicméně, překonali jsme i toto úskalí a vypravili se k památníku Bitvy národů. Někteří navštívili muzeum, někteří chtěli jít nahoru, ale zrovna byl koncert. Zase začalo pršet a tak jsme se odebrali do autobusu a chtěli si na zahřátí pustit video, ale podobalo se topení – nefungovalo. Nakonec se ho podařilo zprovoznit, takže jsme shlédli filmy Roming a Rambo: První krev, které tady radši nebudu komentovat, neboť by mi byla vyčítána předpojatost. Při sledování prvního filmu se zviditelnil Dědek. Hned na začátku se totiž objevila nahá žena. „Vidíš? To máš postaráno o napjatou sledovanost celého mužského publika,“ poučil Dalibora Knyče, načež si lehl na sedadlo a tvrdě usnul.

Postupně jsme vysazovali mimoostravské účastníky a na jídlo jsme se zastavili na Rohlence. Tento motorest se v našich kruzích těší tak špatné pověsti, že jsme se převelice divili tomu, že si ji dovedl ještě pokazit. Když se totiž hodláte v motorestu najíst a vykonat potřebu, je vám majitelem předepsáno pořadí. Nejdříve musíte na záchod, kde zaplatíte 10,- Kč a dostanete žeton. Tento žeton předložíte při placení jídla a oni vám tu desetikorunu odečtou. Když to náhodou uděláte naopak, tak se na vás u záchoda kysele ksichtí, i když jim ukazujete účet. Prostě – náš zákazník, náš pán.

V Ostravě jsme byli něco po osmé a rozešli jsme se do svých domovů sušit stany a prohřívat si kosti. Peřina budiž pochválena!

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku