Občanské sdružení, zal. 1974

Kuželov

Větrný mlýn na Větrné hůrce

17.3.2007

„Kuželov? A kde to jako leží?“ To byla první reakce většiny lidí na oznámení, že letošní secvičná se má konat právě na tomto místě. Podrobným studiem podrobných map jsme danou lokalitu objevili a konstatovali, že to, že je naše republika tak malá, není až zas tak na závadu. Organizátoři místo vybrali proto, že mlýn a okolní stavby jsou velmi autentické – pocházejí ze 20. let minulého století a nejsou rušeny žádnou moderní zástavbou. Autentická byla, jak jsme na vlastní kůži (a bohužel až do morku kostí) poznali, i skutečnost, že větrné mlýny jsou budovány na místech, kde je větrno. Počasí, které loni dalo zcela nový rozměr pojmům „vedro“, „déšť“ a „sníh“ se letos rozhodlo, že dá tento nový rozměr i slovu „vítr“.

Delegaci vyslanou na Kuželov tvořily posádky dvou aut. Posádka, říkejme jí třeba A (ne proto, že by byla lepší nebo důležitější, ale proto, že vyjela dřív), byla tvořena Zdeňkem Ševčíkem v roli šoféra, mediálně známým Vladem Borovičkou, „Polívkářem“, „Tím, který má spacák do -20“ a Péťou Borovským. Posádka B (která už kvůli svému složení nemohla vyjet jako první), byla tvořena kaprálem Markem Fialou jakožto řidičem, předsedou, Ivánkem Uhrem, Dominikem Partykou a jednatelkou. Marek, Ivánek a jednatelka se před vraty předsedovy rezidence setkali v 6 hodin, pozdravili se a konstatovali, že je hnusná zima a že předseda a syn tady dosud nejsou. Předseda se zjevil dobře naladěn a oznámil, že Dominika budil čtyřikrát, třikrát z toho neúspěšně. Pak jsme se nacpali do auta a Ivánek nám sdělil, že si přisedl důležitou část těla. Vyjeli jsme. V Příboře volal Zdeněk Ševčík a sdělil, že už je v Hranicích a „Ten, který má spacák do -20“ hučí. Nic z toho nás nepřekvapilo. Cesta probíhala klidně a v dobré náladě. Probírali jsme, co má být dnes cvičeno, a nalhávali si, že na jihu bude tepleji.

U Přerova jsme potkali Honzu Langra, který odbočil jinam než my. „Kam to ten Honza jede?“ zeptal se předseda. „Do Kojetína,“ odpověděl Marek. „No kam to ten Honza jede?“ opakoval předseda otázku. „Do Kojetína,“ odpověděl opět Marek. „To mi teda řekněte, kam to ten Honza jede?“ opakoval znovu předseda. Byl tak zaskočen, že Honza jede ze stejného místa jako my do stejného místa jako my a jede jinudy, že odpovědi nebral na vědomí. „Do Kojetína!“ zanaříkal Marek. „Ty ses třikrát zeptal, kam ten Honza jede a já jsem ti třikrát řekl, že jede do Kojetína, protože ta cesta jinam nevede, tak nevím, co chceš ještě slyšet!“ Chvíli bylo ticho. Pak Marek vybafl na adresu předsedy a jednatelky: „Dívali jste se do té mapy dobře?! Protože je tady ještě možnost, že jede do jiného Kuželova!“ Předseda s jednatelkou se začali dušovat, že Kuželov je jenom jeden, a tak se až do Uherského Hradiště rozvíjely teorie, kam Honza jel a proč. Byl na to prostor, protože do Uherského Hradiště jsme trefili bez mapy a bez problémů.

V Uherském Hradišti vjel Marek svévolně do města a byl za to předsedou kárán takovým způsobem, že se radši otočil a jel na obchvat. Když jsme projeli zónou se supermarkety a napojili se na starou cestu, pravil Marek, že je to přesně ta cesta, ze které jsme ho donutili sjet. Nevhodně přitom používal množné číslo a bylo mu to vytknuto. Předseda, přestože už jednu mapu měl, sebral mapu a poznámky jednatelce a řídícímu Markovi ukazoval, že se Uherské Hradiště má objet po obchvatu. Marek prohlásil, že na zpáteční cestě nám dokáže, že jsme neměli pravdu. Pokračovali jsme do Uherského ostrohu. „Dej mi ty moje poznámky! Já jsem se dívala na satelitní mapu a mám tam přesně napsané, u čeho se má odbočit. Bude taková obrovská křižovatka ve tvaru X se čtyřmi přechody a tam pojedeme vlevo!“ ozvala se jednatelka. „To je tolik informací, že to nikdo nestačí vnímat!“ pravil předseda. „Jo, mně se tady nevěří a pak se skončí v Berlíně!“ odsekla jednatelka. „Nemluv v množném čísle!“ napomenul ji Marek, který byl za stejný přestupek napomenut již v Uherském Hradišti. K jednatelčině velké radosti jsme skutečně dorazili na křižovatku ve tvaru X se čtyřmi přechody. Ale obrovská rozhodně nebyla. Jednatelka si nenechala zkazit radost a pravila, že ve Velké nad Veličkou budeme odbočovat u supermarketu. Ukázalo se, že je to Jednota. „Měla bys přehodnotit svá velkoměstská měřítka,“ děl jízlivě předseda. „Já za to nemůžu, že tady na mapě lživě nakreslili červenou cestu! To chci vidět, jak bude vypadat bílá!“ bránila se jednatelka rozmazlená civilizací. „To radši ani nechtěj,“ zahučel Marek. Jednatelka se nehodlala vzdát navigace a zajásala: „Cedule! Směr Louka!“ – „Jak Louka?“ zahučel předseda. „Jo, dobře, Louka,“ opravil se po nahlédnutí do mapy. Měl totiž v úmyslu nám něco líčit a povinnost dívat se na cedule ho u toho nepříjemně vyrušovala. Nicméně, do Kuželova jsme dorazili včas a cestou jsme se neztratili. Po té, co jsme vystoupili a dooblékli se, dorazil Honza Langer. Místo pozdravu jsme na něj vybafli s otázkou kam jel: „Jeli jsme zkratkou,“ vysvětlil Honza. „A jako pokaždé, když se jede zkratkou, jsme dorazili o něco později!“

Nastoupili jsme na cvičení. Cvičilo se na poli pod mlýnem. Zatímco s výcvikem byli jak velící tak vojáci vesměs spokojeni, protože se učili něco nového, s počasím nebyl spokojen nikdo. Zkázonosný vítr se dal do díla. Nejdřív nám odvál všechno nahromaděné teplo z kůže, pak z masa a nakonec i z kostí. Proto jsme vzali zavděk teplou polévkou podávanou hned po výcviku. Předseda při konzumaci utrpěl úraz na uniformě. „To snad není možné!“ vykřikl z ničeho nic. Vítr mu foukl do misky a pocákal mu bělostné sukno. „Do prdele s prdelankou!“ okomentoval výstižně situaci. Jak se ukázalo, nebyl sám, koho podobná nehoda postihla. Jednatelka ho oprašovala kapesníčkem a zatímco se věnovala této bohulibé činnosti, vítr jí do misky zanesl cíp šálu, což ji rozzuřilo a předsedu škodolibě potěšilo. Pak někdo nahlásil, že se ve stodole podává maso a všichni se tam bleskurychle přesunuli už proto, že začínalo pršet.

Během konzumace se chválilo jídlo a tvrdě kritizovalo počasí. „Nechte toho,“ prohlásila jednatelka. „Témata jako vítr, déšť a zima se zakazují. Doporučují se naopak témata poušť, vedro, Pultusk!“ Když jsme se najedli a napili horkého čaje, teplota tělesného jádra nám stoupla mírně nad nulu a my se cítili vcelku spokojení. Tedy až na „Toho, který má spacák do -20“. Narazil si čepici až na oči, zahalil se do kabátu a ruce si zasunul do kalhot tak dvojznačným způsobem, že nebylo jasné, co o co si vlastně ohřívá. Vyslovil se, že ho nebaví jezdit, když je nás tak málo a že zdraví má jenom jedno. Zatímco naříkal na své chatrné zdraví a nejevil sebemenší známky smyslu pro humor, chodil předseda po táboře a agitoval na naši akci na Ostravském hradě způsobem, který mu vynesl přezdívku „Ten, který láká na kuřata“.

Po obědě a přestávce se pokračovalo ve cvičení a pak byla malá bitva o mlýn. Francouzi obsadili tábor kolem mlýna. „Tady je to odteď francouzské území,“ pravil jeden z nich. „Já ti dám francouzské území! Pusť mě na záchod!“ odsekl mu jeden z ruských vojáků směřující nekompromisně za svou potřebou. Bitva proběhla úspěšně a dostavilo se pozoruhodně velké množství diváků. Po bitvě byla opět zabíjačka a všichni se na ni vrhli s mylným přesvědčením, že když se pořádně nají, bude jim tepleji. „Já mám tak zmrzlé ruce, že kdyby mě teď někdo praštil přes prsty rákoskou, tak mi upadnou,“ dal se slyšet Marek. To vyvolalo soutěž „kdo má nejstudenější ruce“. Setmělo se a zima po tmě byla ještě děsivější. „Pojeďme už domů, já už se vidím ve sprše, jak se ohřívám na svou původní teplotu,“ žadonila jednatelka. Dominik nebyl tak náročný: „Mně stačí, když budeme v autě,“ prohlásil. Rozloučili jsme se tedy a nasedli do auta. Marek začal krátkou omluvnou modlitbou věnovanou svému autu: „Mazdičko moje milovaná, když nastartuješ, koupím ti novou baterku! Já vím, že jsem to měl udělat dávno, ale vždyť mě znáš...“ Měl totiž po zkušenostech strach, že promrzlá baterka nebude funkční. Zavřel oči, otočil klíčkem, a když se ozval patřičný zvuk, spadl nám kámen ze srdce.

Měli jsme dobrou náladu, zejména proto, že na nás přestalo foukat. Marek kritizoval místní cyklisty a předseda mu na každé křižovatce říkal: „Vedlejší... stopka... doleva... doprava...“ – „Nech toho! Vždyť už jsem tady jel!“ zahučel Marek. „Jo, já to znám. To za chvíli bude: Jedeme na Berlín, půjdeš dozadu...!“ oponoval předseda. „Za chvíli ti začne říkat...“ nakousla jednatelka, ale předseda ji předběhl: „A dvojka! A trojka! Co jsi říkala?“ – „Už nic. Chtěla jsem říct, že za chvíli mu začneš říkat, kdy má řadit!“ Předseda si nenechal zkazit náladu a pravil, že včera viděl Kameňák a zapamatoval si zejména: „Cestou jsme předjeli dva blbce, tři kretény a nás předjelo jedno zahraniční hovado!“ Pak plynule přešel k tomu, že byl s dnešním výcvikem spokojen. Marek s ním souhlasil řka, že viděl, že to ty kluky bavilo a že se sami ptali. Toto téma vydrželo až do Uherského Hradiště, kde si Marek se rozpomněl na ranní křivdu a pravil, že teď pojede po té cestě, po které chtěl jet a dokáže nám, že měl pravdu. Bohužel předčasně odbočil a tak zůstalo jenom u teorie. Dalším probraným tématem bylo hodnocení „Toho, který má spacák do -20“. Marek se vyslovil, že je horší než malé děcko. „To je fakt. Celý den se tvářil, jako kdyby měl zánět varlat!“ konstatovala jednatelka. „Ani bych neřekl. Tvářil se spíš, jako by měl žlučové kameny,“ nesouhlasil Ivánek. To vyvolalo diskuzi na téma, kdo se jak kdy tvářil. Přestávku jsme měli na pumpě poblíž Hulína a v Ostravě jsme byli v deset. Doufáme, že do příští akce se počasí umoudří – a hlavně přiměřeně oteplí.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku