Občanské sdružení, zal. 1974

Kolín

Když se rozzlobíme, budeme... Dědek

15. - 17.6. 2007

V pátek v 15:30 byly všechny osoby i všechna zavazadla na svých místech. Jediné, co chybělo k tomu, abychom se mohli vydat na cestu, byl autobus. Po půl hodině zvedl předseda telefon a chvíli hovořil. Pak se obrátil do publika a pravil: „Bude tady až za hodinu a půl. A nechtějte vědět, co se stalo. Alternátor!“ Jednatelka řekla: „Dejá vu! Chyba v Matrixu!“ Velký Trol řekl: „A sakra! To už tady bylo!“ Ostatní se vesměs omezili na citoslovce náboženského významu a převracení očí k nebi. Chodilo se pro pivo a sýčkování bylo zakázáno. Ti, kteří nechodili pro pivo, vytahovali víno z batohů a následně špunty z vína. Nakonec autobus dojel. A řidič byl překvapivě sympatický a pohodový.

Cesta proběhla v klidu a míru a nikde jsme nebloudili. Naopak, ještě jsme dálkově navigovali hulány, kteří vezli koně. Na místo, do tábora u obce s názvem Křečhoř (na vyslovení tohoto názvu reagovala většina zúčastněných vytřeštěnýma očima a dotazem: “Cože?!“), jsme dorazili asi o půlnoci a byli jsme přivítáni Jendou Wetterem alias Dědkem, který měl zatím snesitelnou náladu, a Francoisem Sládečkem, který dorazil z Prahy z přijímacích zkoušek a vedl sýčkovské řeči o tom, že pršelo. Předseda s kaprálem Mirou Harenčíkem prošli tábor a zjistili, že se nacházíme uprostřed chaosu a prakticky nemáme kde postavit stany. Jelikož jsme ale zvyklí čelit útrapám jednotně a energicky, byla jednotka rozdělena na „světlušky“ (tato role byla přisouzena přítomným markytánkám) a „stavitele“ (granátníci). Tábor jsme tedy za mihotavého a značně nedostatečného osvětlení lampičkami začali stavět na místě, které dříve ubytovaní považovali za „dálnici“, za což jsme se z jejich strany dočkali různého štěkání, mrčení, pyskování, hudrání, hučení a temných proroctví. Není tedy divu, že většina jednotky raději zapadla do stanů, aby to zaspala, a večerního posezení ve štábním stanu se účastnili jenom ti neotrlejší jedinci.

Od sobotního rána nám počasí začalo velmi názorně předvádět, co si meteorologové představují pod pojmem „proměnlivý“. Deštíky různé intenzity a doby trvání se ve velmi nepravidelném a naprosto nepředvídatelném rytmu střídaly s ochlazením, dusnem a palčivým vedrem, na obzoru také chvílemi létaly blesky, ale bouřku jsme naštěstí sledovali jenom zpovzdálí.

Všeobecnou nevoli vyvolala skutečnost, že na celý tábor byly pouze 3 (slovy tři) WC a že sice byla dovezena cisterna s vodou a dvojkoryto s osmi kohoutky, ale už jaksi nebyla dovezena hadice, která by oba objekty spojila, takže na celý tábor byl 1 (slovy jeden) kohout tekoucí vody, který v neděli vyschl. Pravda, byla tady ještě další cisterna, ale ta byla tak daleko, že tam nikdo neměl čas ani chuť chodit.

Ráno odjela jednotka do Kolína. Hladová, protože potraviny se fasovaly až po návratu. Markytánky se za asistence dobrovolných pomocníků pustily okamžitě do díla, ale nedalo se to stihnout. Pojedli jsme tedy studenou sekanou s chlebem a odebrali se na prezentaci jednotek. Ta se skládala z pochodu přes vesnici a krátké přehlídky na bojišti. Součástí této přehlídky bylo vystoupení vojenské hudby a kulturní vložka „Deutschland hledá Superstar“, kterou obstarala pozvaná hraběnka přednesem písně nalezené v kolínském archivu.

Hned po prezentaci se konala bitva, z níž se naši granátníci vrátili nadšení. Předseda po nástupu jednotky konstatoval, že je nás hodně, proto jsme se rozhodli vyzkoušet taktiku střelby ze tří řad - už z toho důvodu, že v napoleonice tento způsob střelby nepraktikujeme - snad jen při generální salvě. Vzhledem k tomu, že povely pro sedmiletou válku jsou poněkud odlišné, částečně jsme improvizovali, ale i tak působila střelba ze třiceti pušek ve třech řadách, s první v pokleku, velmi impozantně. Rekonstrukce bitvy byla doprovázena zdařilou hudební kulisou a skvělými pyrotechnickými efekty – vcelku důstojná připomínka 250. výročí bitvy u Kolína.

Po bitvě se konečně dostalo na jídlo. Jenda Wetter alias Dědek, jehož nálada se již delší dobu podobala bouřkovým mračnům v dáli, usedl se svou miskou vedle Kikina a ten k němu pronesl cosi ve smyslu, že když je rád, že vedle něj sedí, protože je-li více prasat pohromadě, lépe jim chutná. Dědek se rozčílil, vykřikl, že nic nechce, a s hučením se odebral pryč. Aby cestou nezahálel, vynadal svému dlouholetému příteli Vláďovi Borovičkovi, kterému tím přivodil šok. Kikin ale na šoky nedbá a pokračoval v provokacích. Když se mělo odjíždět do Nové Vsi na ohňostroj, pravil k Dědkovi: „Hauptmann říkal, že jedeme bez telat, takže zůstáváš v táboře!“ Dědek mu nezůstal nic dlužen: „Ale taky říkal, že voly bereme, takže ty jedeš!“ Abychom předčasně neopustili živočišnou říši: všichni byli zbití jak psi a nikomu se nechtělo a navíc jsme měli porouchaný autobus, ale vojna není kojná a tak se jelo. Dědek potřeboval rozdýchat urážky, kterých se mu dostalo, proto se při rozchodu vzdálil od jednotky a usedl na kapotu zaparkovaného vozidla, jehož majitel nebyl přítomen. Předseda a kaprál si toho všimli, ale usoudili, že není třeba ho dále dráždit, a přešli to mlčením. Polívkář ale, jemuž svědomí nedalo, se odebral za Dědkem a nic zlého netuše ho upozornil: „Ty, Jendo, na tom bys neměl sedět, to je cizí auto.“ Dědek zaťal všechny zbývající zuby a zavrčel mu v odpověď: „To si budu pamatovat!“

Nebyl sám, kdo byl rozladěn. Ve značně podrážděné náladě se nacházel i předseda, neboť zjistil, že k přesunu do Nové Vsi má organizátor pouze jeden autobus – a to ten náš, přestože v programu bylo uvedeno, že bude zajištěna doprava autobusy MHD. Nicméně se mu podařilo přesvědčit našeho řidiče, aby posloužil jako kyvadlová doprava. Samozřejmě se bránil a argumentoval tím, že těmito neplánovanými přesuny vzroste počet najetých kilometrů a tím logicky i smluvená částka za dopravu. Nakonec jel 3x tam a zpět. Vzhledem k tomu, že po ohňostroji bylo pivo zdarma, pojal poslední autobus neuvěřitelných 93 vojáků. Spočítali jsme si to!

Když se vysílená jednotka vrátila po ohňostroji do tábora, usedla ke stolům s drobným občerstvením, které nachystaly markytánky, ale většina se opět brzy odebrala do stanů, aby to zaspala. Odolnější jedinci se rozhodli nedbat únavy a pobavit se. Vzpomínalo se na staré časy a hlavním terčem se stal, jinak to ani nemohlo být, prskající Dědek. Předseda vylíčil několik příběhů, v nichž hrála hlavní roli Dědkova náladovost, a Kikin, který s ním spal ve stanu, výhrůžně pravil: „Jestli mi hodíš protézu přes dělící čáru, tak...“ Jelikož nemohl najít žádný adekvátní trest, přispěchala mu na pomoc jednatelka: „Tak ti na ni vymačkám celou zubní pastu!“ Dále jsme našemu nováčkovi Daliborovi Knyčovi vysvětlovali, proč má Milan Drabina přezdívku „Polívkář“ a proč ho všichni upozorňují, aby si dával pozor na kotel se zbytkem guláše. Předseda si při své typicky rozmáchlé gestikulaci spálil ruku o Dědkovu lampičku na nedobový petrolejový pohon, a když spěchal od stolu, aby si ji zchladil, zakopl o lavičku a nabral kolizní kurs do kotle s gulášem. K velkému zklamání všech přítomných to ale vybral, takže přezdívka „Gulášník“ zůstala i nadále bez majitele. Další pokračování kulturního programu zajistily jednatelka s Růžou Wetterovou, jimž byl do úschovy svěřen upomínkový předmět z Nové Vsi – talíř s vyobrazením Marie Teresie. Chvíli vědecky studovaly Marii Teresii a pak se daly slyšet, že už je jim jasné, proč neděláme sedmiletou válku, ale napoleoniku: „Naše empírové dekolty jsou mnohem zajímavější než ten usedlý tereziánský!“ Následovalo číslo „Kdo ukousne nejvíc okurky“ – parodie na známý vtip: „Mně dejte tenčí a delší – mně dejte silnější a kratší – mně je to jedno, já to mám na salát!“ Vyhrál Mira Harenčík s dodatkem, že má poškrábané mandle. Pak se zjistilo, že zmizel Polívkář. Předseda uvedl, že šel pro pivo, a Saša se nabízel, že ho půjde hledat. „Nechoď nikam,“ pravil Mira Harenčík. „Jsou jenom dvě možnosti. Buď pivo nenašel – a pak se najde, nebo pivo našel – a pak se nenajde!“ Kupodivu nastala třetí možnost: našel se – i s pivem – a sám! Program uzavřela zahraniční návštěva – a tak jsme šli radši spát.

V neděli se jeho do Lošan na svěcení praporu. Markytánky, Dědek, Ivánek Uher a Honza Arleth zůstali v táboře, aby sbalili štábní stan. Řízení operace se ujala jednatelka. Po úspěšném sbalení vznesla dotaz: „A kde jsou ty dílce, co zůstaly na tyčkách, když se balila střecha?“ Chvíli bylo ticho a pak Danka Wetterová prolomila mlčení přiznáním: „Ty jsou v tom!“, čímž neměla na mysli těhotenství, ale skutečnost, že jednatelka při balení střechy vynechala bod: „Vytáhnout trojúhelník a přepážku!“ Jednatelka, která nerada dělá chyby, se spokojila s konstatováním: „No, větší neštěstí ať nás nepotká!“ Potkalo. Nebe se zatáhlo a na obzoru se ukázala dešťová clona, takže bourací oddíl místo siesty pobíhal a přenášel věci do dosud stojících stanů. Růža Wetterová u toho sýčkovala: „Oni Kolíňáci říkají – u nás to začíná takovým větříčkem!“ a Honza Arleth studoval nebesa a pronášel temná proroctví. Byli oba upozorněni, že šíření poplašných zpráv v době války se trestá smrtí. Danka Wetterová dokonce nařídila: „Nedívej se tam a nemluv o tom, nebo to přivoláš!“ No, naštěstí sprchlo krátce a nepříliš vydatně.

Jednotka v zatím řešila problémy zcela jiného typu. Řidič řekl, že by rád autobus po opravě projel a tak předseda pravil, že pojedou do Lošan. Tam je vyhledal starosta a zvěstoval radostnou zprávu, že v hospodě je pivo zdarma. Granátníkům se vrátila chuť do života a vydali se za vábnou vidinou. Pivo bylo. A nejen pivo. Velký Trol popsal situaci následovně: „Seděli tam Prušáci a jak jim přistálo na stole koleno, zvedl se mrak rukou a zůstaly tam jenom kosti, které vypadaly, jako bys je hodil do termitiště. Tak jsme si řekli: Na ten jejich stůl to vůbec nesmí dorazit! A jak to tam ta borka tak nosila, tak jsme jí to rovnou odebírali!“ Předseda si naopak stěžoval, že se na něj nedostalo koláčů: „Já jsem tam tak zalovil a vytáhl jsem... ruku od cukru!“ A Milan Kouba litoval: „Že my jsme nerozbili ty kosti! Je tam morek!“

Autobus naštěstí fungoval a tak balení i zpáteční cesta proběhla bez zádrhelů. Dokonce jsme ani nikoho nezapomněli, neboť záchody už odvezli. Ještě jsme se zastavili v Daskabátech u Matesa na jídlo a do Ostravy jsme dorazili ve velmi slušném čase, v devět večer. Teď ještě čekáme na pamětní medaile, které si většina naší jednotky objednala – i když Kolín není naše období, jedná se přece jenom o 250. výročí významné bitvy na našem území.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku