Občanské sdružení, zal. 1974

Hradec Králové

Tak povídej, hej povídej

29.6. - 1.7. 2007

Akce Hradec Králové se od ostatních odlišovala nejen tím, že jsme se v čase přesunuli o nějakých 60 let jinam než obvykle, ale zejména tím, že jsme tentokrát neměli problémy ani s autobusem, ani s řidičem – naše trpělivost konečně došla odměny.

Dorazili jsme se setměním a bleskurychle jsme stavěli stany. No, koně navštívili „plac“ dříve než my a zanechali po sobě dosud čerstvé památky, a tak měl vicekaprál Jerzy Superstar Viking Sikora při stavbě svého stanu zajímavý monolog: „Hovno jedno zasrané!“ rozčiloval se a vzápětí byl, ač nerad, nucen dodat: „A teď jsem do toho sáhnul!“ Druhý vicekaprál Májkl Jenčo nenechal svého kolegu ve štychu, a aby v tom nezůstal sám, sáhl si vzápětí taky. To je oba velice pobouřilo a odešli nad svým osudem meditovat k pomníku Baterie mrtvých.

V sobotu jsme vstávali časně, i když program začínal až v 10:45, abychom stihli dokončit úpravy uniforem, dostrojit naše 3 nováčky a dát jim alespoň nejzákladnější výcvik. Všechno běželo jako na drátkách: markytánky pilně sešívaly a zahýbaly šosy, předseda rozděloval uniformy a vicekaprálové se věnovali výcviku. A pak se vloudila chybička, ale to se stává i v těch nejlepších rodinách. Předseda konstatoval, že sice vzal všechno pro všechny, ale že jeho boty zůstaly doma. Protože nemohl jít ani v teniskách ani ve dřevácích, zjišťoval, zda někdo nemá náhradní boty. Eva Borovská pronesla osudnou větu: „Já mám větší boty, devítky...“ a dala tak vzniknout přísloví: „Jedny zapomenuté boty = dva zmrzačení lidi.“ Předseda se totiž chytil nabízeného stébla a Eviny boty si půjčil. Jenomže to zase byla bez bot Eva. Té nabídla pomocnou ruku jednatelka: „Já mám dvoje, jedny ti půjčím.“ A tak se předseda i Eva, poněkud namáhavě, nasoukali do cizích bot, aby v závěru dne konstatovali, že původní majitel bot má zbytečně malou nohu. Ale nepředbíhejme.

V 10:45 byl nástup a jednotka se odebrala k pomníku Baterie padlých, kde se konalo kladení věnců a pietní akt. Pak se většina šla na podívat na rozhlednu, do muzea nebo si prohlédnout bojiště. Mezi dvanáctou a jednou se vydával oběd.

Ještě před bitvou se nám podařilo přemluvit Freda z Frýdku-Místku, aby nám na bojišti ukázal celý rozsah bitvy včetně postavení pruského štábu. Dopodrobna nám vysvětlil průběh bitvy, který doplnil vyprávěním historek a velmi zasvěceným výkladem. Konečně jsme měli možnost představit si celou tu hrůzu, která se v krajině na Chlumu odehrála. Patří mu poděkování všech zúčastněných vojáků.

Ve dvě byl odchod na bitvu, na kterou jsme se těšili zejména proto, že je známo, že organizátor nešetří na pyrotechnických efektech a scénář bitvy bývá zajímavý. Malou skvrnu na slunci naší spokojenosti způsobilo pouze chování neukázněných Prusů, kteří se po té, co jsme podle scénáře všichni padli, snažili zmasakrovat i poslední ochranu praporu, aby se ho mohli zmocnit. I přes veškeré snahy vrchního velitele Radka Balcárka, který se snažil krotit jejich emoce, jsme museli v hodině dvanácté zoufale žádat o pomoc velitele rakouské jízdy, který se ohroženého praporu chopil a tryskem jej odvezl do bezpečí k postavení dělostřelecké baterie. Velitel naší jednotky mu tímto vyslovuje veřejnou pochvalu a poděkování.

Předseda v půjčených botách začínal litovat, že nepadl doopravdy. „Evi, já jsem jak Meresjev! Ty nohy můžu zahodit,“ vyjádřil Evě svou vděčnost za zapůjčení bot. Eva šla odnést kameru do stanu, zula se a vyčítavě ukazovala jednatelce puchýře, hořce konstatujíc: „To si myslí, že je jediný, kdo trpí?“ A pak ji nařkla: „Tvrdila jsi, že máš 40 a tady na podrážce vidím 39!“ Předseda se raději nezouval. Pravil, že pak už by se neobul, a zavelel jednotce k odjezdu, protože jsme, plni emocí a dojmů z ranní prohlídky bojiště, přemluvili Honzu Resla, který zná zdejší okolí, aby nám ukázal Svíb. Autobusem jsme jeli do Máslojed a odtud podnikli, pro nás velmi přínosnou, procházku svíbským lesem, kde proti sobě nastoupilo 70.000 Rakušanů a 25.000 Prusů, kteří zde sváděli urputné boje muž proti muži. I po více než 140 letech bylo cítit ponurou atmosféra umocněnou desítkami křížů a mnoha pomníky, postavenými památce padlých.

V táboře se zatím připravovalo fotbalové hřiště pro avizovaný zápas Prusko – Rakousko. Naši granátníci se na něj velice těšili a těsně před odjezdem si posílali SMS-ky ve znění: „Vem si kopny!“ Bohužel byli prohlídkou hřbitova ve Svíbu zaujati natolik, že jediný, kdo hájil naše barvy, byl bubeník Valentýn Partyka, který zůstal s markytánkami, jež vařily večeři, v táboře. Proto mu nelze vyčítat, že byl rakouský tým poražen. Jednotka se vrátila v posledních pěti minutách a pod vedením předsedy, který už našlapoval jako Malá mořská víla, která, podle známé pohádky, ucítí po každém došlápnutí pod chodidlem nůž, začala mohutně fandit – bohužel pozdě. Pruská strana si tedy odnesla pohár - a to některým stouplo do hlavy.

Když jsme totiž večer seděli a hodnotili den, dostavil se k nám jeden Prus, který vystupoval způsobem, jenž jasně svědčil o tom, že je přesvědčen, že snědl všechnu moudrost světa a je jediným mluvčím pravdy ve vesmíru. To ještě netušil, co ho čeká. Předseda, jsa unaven a obolen z malých bot, se rozhlédl po táboře a zaostřil. Jeho plán byl jednoduchý a účinný: nasadit zbraň nejtěžšího kalibru, jakou máme k dispozici. „Milánku, pojď si popovídat,“ zavolal na Milana Koubu, jehož slovnímu projevu, jak známo, nelze odolat. Milan, rozradostněn nabídkou, se promptně dostavil. „Milánku, je tvůj!“ pravil předseda ukazujíc na návštěvníka. „Sázíme na tebe, drž ho a nepouštěj! My ti fandíme! Nevzdávej to a povídej a povídej!“ Milan se svěřeného úkolu ujal svědomitě a s nadšením a zhostil se ho na výbornou. Prus se brzy zvedl, ale Milan, povzbuzovaný ostatními, ho nenechal uniknout. Vstal a následoval ho. Prus si šel odskočit, Milan ho následoval, Prus se pokoušel uniknout do tmy, Milan mu zastoupil cestu, Prus usedl k ohni, Milan naproti němu.

Ostatní zatím v klidu vypili dvě piva, pojedli občerstvení připraveného markytánkami, zaskočili se podívat na taneční zábavu, kam se vypravila naše „mládež“, vrátili se zpátky a objednali si další pivo – celkem asi tři hodiny čistého času, a Milan stále neúnavně povídal, jak mu bylo uloženo. Pozvolna jsme začínali žasnout nad jeho výkonem. Kaprál Mira Harenčík vznesl návrh: „Měli bychom si zřídit rekrutační kancelář a vytvořit formulář. Seděl by tam Milan Kouba a jak by někdo vešel, tak by zamkl a vysvětlil by mu, o co jde. A pak by řekl: Máš dvě možnosti. Buď to tady podepíšeš, nebo si budeme povídat celý den. To byste viděli, kolik bychom měli nových členů!“ Také jsme chtěli uzavírat sázky, kdo z nich to vydrží déle. Nakonec se Prusovi podařilo uniknout a Milan Kouba se vrátil k našemu stolu. „Je můj!“ hlásil. „Ještě jednu akci a dorazím ho!“ Svorně jsme ho pochválili, načež podal hlášení: „Von už mi přiznal, že není Prus, ale že je vlastně Rus!“ děl triumfálně. „Ty, a nespletl ses? Neříkal náhodou před útěkem ČUS?“ tázal se nevěřícně Mira Harenčík. „Ne, ne,“ pravila jednatelka. „On určitě říkal: To je hnus!“ a pokusila se najít další rýmy, např. skus, vkus, bus, plus. „Ten už měl tak vymytej mozek, že by mu přiznal i to, že je Angličan!“ mínil předseda. „To nepřiznal,“ nesouhlasil Mira. „To se nerýmuje!“ A hned na to složil krátkou báseň:

„Já nejsem Prus,

ale Rus.

To je hnus!

Čus!“

Jestli si někdo myslí, že byl Milan vyčerpán, hluboce se mýlí. Naopak, byl ve vrcholné formě, takže se nováčci, vedle kterých se posadil, záhy rozprchli. Michael Kotrla se vklínil mezi jednatelku a Dominika Partyku a Dan Fiala utekl na opačný konec stolu. Ta mládež dneska nic nevydrží! Dan se ale vrátil, protože na opačném konci stolu byla strašná tlačenice, a Milan, aby nepřišel o všechny diskuzní partnery, si Dana a Dominika přidržoval za lokty řka: „Hoši, udělejte mi radost a popovídejte si se mnou!“ No, ještě chvíli jsme to vydrželi a pak jsme šli radši spát.

V neděli se už nic nedělo a tak jsme sbalili tábor – předseda při té příležitosti našel své zapomenuté boty – a vypravili se na zámek Opočno, kde se nachází známá sbírka zbraní. Hned po vstupu do první místnosti jsme usoudili, že by se tady ochráncům přírody nelíbilo. Zdi byly doslova vytapetovány různým parožím, byly tam i tři lví a jedna psí kůže a krokodýlí lebka. V místnosti, kde byly vystaveny asijské zbraně nás velice zaujaly háky na chytání zlodějů, průvodce nám vysvětlil, že se tyto háky zamotávaly do širokých rukávů. Celá prohlídka trvala 75 minut a na vlastní zbrojnici zbyla pouze čtvrthodina, což pro nás bylo trochu málo, neboť při vstupu jsme konstatovali, že bychom zde mohli strávit celé dny. Saša Lichý spočítal, že bylo vystaveno 33 pušek s perkusním zámkem, což byl přesný počet pro naši jednotku včetně řidiče.

Po prohlídce jsme šli na oběd do restaurace U Holuba, kterou nám doporučil průvodce. A, světe div se, personál byl příjemný, obsluha rychlá, jídla bylo dost a navíc všem chutnalo. S plnými žaludky jsme nasedli do autobusu a protože trávení, jak známo, organismus namáhá, většina jednotky nedlouho po usednutí usnula a probudila se až v Olomouci, kde jsme vykládali Honzu Junu, Péťu Labaše a Pavla Bednáře. Na Evu a Péťu Borovské čekal v Libhošti tchoř a měl Toho, který má spacák do -20, pardon, naopak. Mira Zátopek má vážné problémy s ledvinami a tak si ho až do konce prázdnin, k jeho i své velké lítosti, zřejmě moc neužijeme. Tchoř, tedy fretka, se choval způsobně a tentokrát nikoho nepokousal. V Ostravě jsme byli asi o půl šesté. Podle kalendáře máme tři týdny volno, ale už jsme dostali pozvání na Josefov, tak se uvidí.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku