Občanské sdružení, zal. 1974

Hollabrunn

Oheň, voda, vítr ... prach a kost

2. - 5.8. 2007

Jednotka shromážděná u autobusu před odjezdem na Hollabrunn připomínala Velkou armádu vracející se z Ruska. Kaprál Marek Fiala a MP0,5 svorně kulhali, protože měli problémy s kolenem, další ukazovali odřeniny, stěžovali si na bolesti různých částí těla, vzájemně si porovnávali štípance a navrátilci z natáčení byli špinaví a roztrhaní. Nálada byla spíš ospalá než bojovná. Přesto jsme nasedli a vydali se na cestu. Únava udělala své, a tak jsme přejeli odbočku na Libhošť, kde měl nasedat “Ten, který má spacák do -20“, a museli jsme se vracet. V Olomouci jsme naložili Péťu Labaše a v Přerově Pavla Bednáře. Pak jsme jeli do Hustopečí vyzvednout část „superstárů“, kterým se nechtělo jezdit na jeden den domů. Ti na nás nečekali, protože jsme je zapomněli prozvonit. Nicméně, viděli nás rádi a obdařili nás svéráznými názory na herce a filmaře vůbec (zejména si nechápavě stěžovali, že herci neuměli střílet), líčením žabího kuňkání, které jim bránilo ve spánku, vínem nakoupeným v místním sklípku a zejména veselými historkami z natáčení. Jarek Žídek se posadil na židli, která byla schválně nesoudržná, aby se při rvačce snadno rozpadla, a skončil na zemi, „Ten, který má spacák do – 20“ ukazoval hrst trofejních knoflíků, které při rvačkách otrhal kaskadérům, Velký Trol se chlubil vizitkou ze sklípku a všichni se shodli na tom, že „hvězdný prach“ nejvíce vlezl na mozek El Condorovi, který se mohl přerazit a rozkrájet, aby byl v každém záběru. Také Milan Kouba se cítil na výši. Když se ho nějaká paní zeptala: „A kdo vy vlastně jste?“ povýšeně odvětil: „To se dozvíte v Mladé frontě Dnes zítra!“ Největším úlovkem byla stehenní kost, která se stala novým symbolem jednotky. Markytánkám bylo donekonečna navrhováno, aby ji přidaly do polévky, a předseda si k ní vybudoval citový vztah: nejdříve agitoval, abychom začali dělat dobu bronzovou, pak se pokoušel zakomponovat si kost do účesu a nakonec ji použil místo paličky na buben, který mu neprozřetelně zapůjčil plukovní tambor.

Nálada se tedy zvedla, ale jen do chvíle, kdy Růža Wetterová ukázala na přední sklo autobusu a jednatelka zařvala směrem dozadu: „Hlášení družice Meteosat: prší! A hodně!“, takže padlo několik dotazů, jestli bychom raději neměli jet domů. Hranice jsme překročili za deště a pokoušeli jsme se utěšovat pravděpodobností, která takřka vylučuje, aby se totéž opakovalo dvakrát po sobě. Když jsme přijeli do Suttenbrunnu, byla půlnoc, tráva byla vlhká, ale už nepršelo. Šofér umně zdolal nástrahy úzkých uliček a vjel až do tábora, kde jsme se neprodleně pustili do hledání někoho, kdo nám řekne, kde máme stavět stany. Našli jsme Petera Styka. „Už spíš?“ otázal se ho předseda skrz stanové plátno. „Ešte nie, ale práve som si zobliekol nohavice!“ oznámil zkroušeně Peter. Nicméně se zase oblékl a šel shánět organizátora Wolfganga Horaka a ubytovatele. Ti se dostavili a měli starost, zda stavbu tábora zvládneme po tmě. Ujistili jsme je, že v tom máme hojnou praxi, a dali se do díla. Všude už bylo mrtvo, a tak nám ve stavbě nikdo nepřekážel. A majitel auta stojícího u posledního stanu Jičíňáků se ráno velice divil, že zaparkoval v rotní uličce.

Páteční nebe nad Suttenbrunnem nevěstilo nic dobrého. Bylo pokrytou souvislou vrstvou mraků, kterou místy prosvítaly sluneční paprsky. Velice skličující dejá vu. Po snídani se odcházelo na „volný boj“ v kopcích nad vesnicí. Jelikož je tato disciplína fyzicky náročná, zůstali veteráni a chorobami či úrazy sužovaní granátníci v táboře s tím, že budou dělat patrony. Pravidla „volného boje“ byla tentokrát jiná. Dopoledne jsme my pronásledovali Francouze, odpoledne Francouzi nás. Vzhledem k tomu, že celá hra byla rozdělena do 3 spojeneckých a 3 francouzských batalionů nabyl předseda přesvědčení, že šlo o výcvik důstojníků, kteří si měli vyzkoušet taktické rozhodování při manévrování s většími celky. Před zahájením hry byli všichni velitelé požádáni, aby stříleli do země nebo nad hlavy – bohužel došlo k incidentu, výstřelu jednoho z našich granátníků proti Honzovi Dvořákovi. Granátník sice mířil do země, opomněl však fakt, že nepřátelská jednotka stojí v kopci pod námi, což byla chyba velitele. Rozhodčí zareagoval velmi energicky a impulsivně, i když zjevně nešlo o úmysl. Nebýt zákroku Honzy Dvořáka, dotyčný byl diskvalifikován a zřejmě měl zkaženou celou akci. Hauptmann Partyka a kaprálové Harenčík a Fiala chtějí tímto poručíku Dvořákovi vylovit uznání za férový přístup a hlavně za to, jak nezaujatě se dokázal k tomuto incidentu postavit, i když šlo o „nepřítele“. V očích velení rakouských granátníků jsi muž na svém místě. Dík. Velitel batalionu granátníků přebírá odpovědnost za diskvalifikaci batalionu, kterou zapříčinil svým špatným rozhodnutím při střelbě. O něco později byl diskvalifikován i batalion, jehož součástí byl Nový Jičín – plukovník Libor Fojtů dodnes neví za co. Wolfgang Horak prohlásil, že příští rok Francouze jednoduše ze hry vynecháme, čímž si zajistíme vítězství. Jistého úspěchu dosáhli pouze ti, kteří zůstali v táboře. Byli totiž Hansem Leitgebem vyzváni, aby se okamžitě oblékli a šli dělat „superstáry“ pro ORF. Nejdřív strašně brblali, ale pak se vrátili s tím, že je to bavilo a s chutí se pustili do patron, kterých nadělali přes 1.500. Odpoledne se jelo do Hollabrunnu a večer se rozpoutal výměnný obchod mezi majiteli pivních lístků, kteří pivo nepijí, a těmi, kteří ho pijí. „Ten, který má spacák do -20“, známý abstinent, všechny převelice zklamal, neboť od té doby, co má problémy s ledvinami, pivo na nařízení lékaře pije.

V sobotu se nebe vyjasnilo. Déšť byl zažehnán, zato přišel vítr, což bylo extrémně nepříjemné, protože sice způsoboval, že nebylo horko na padnutí, ale také vířil všudypřítomný prach, který pokrýval nejen všechny předměty, ale i nás. Dopoledne se cvičilo po batalionech. Cvičení se zúčastnili granátníci IR20 Kaunitz, IR1 Kaiser a IR59 Jordis. Cvičilo se podle zaváděných Řádů 1806 a 1807 s důrazem na střelbu v batalionu. Odpoledne byla první bitva. Vzhledem k tomu, že byla naše jednotka posílena granátníky IR3 Erzeherzog Carl a IR56 Wenzel Colloredo, čítala formace téměř 50 pušek. Tak velká formace působila na bitevním poli pro laika neobratně, přesto však poměrně přesně představovala tehdejší rakouský způsob boje v batalionu.

Zatímco granátníci bojovali s Francouzi, bojovaly markytánky s časem, větrem a ohněm. Příprava masa a brambor na 35 porcí byla sice časově náročná, ale dala se zvládnout, protože se mohly uchýlit do stanu a na pomoc jim přispěchal i velmi sympatický šofér Radek. Problémy nastaly teprve při vlastním vaření. Ohniště bylo zakopáno do země a tak se stalo, že bylo třeba založit půlmetrový plamen, aby se voda začala vařit. Nebýt toho zatraceného větru, nebylo by to nic tak strašného. Vítr ale jednak byl na vině tomu, že byl plamen stále mimo kotel, a jednak tomu, že chytla otep slámy ve vzdálenosti asi 2 metrů od ohniště, v důsledku čehož se kolem začali potloukat hasiči. Růža tedy míchala a přikládala a jednatelka polévala hlínu kolem ohniště vodou, aby nechytla sláma rozfoukaná všude kolem. Toto zavodnění sice zabránilo požáru, ale také vytvořilo blátivé kluziště, v bezprostřední blízkosti ohně obzvlášť nebezpečné. Uvaření večeře včetně přípravy zabralo rekordních šest hodin, na jejichž konci jednatelka těžce dosedla na otýpku slámy a začala hulákat píseň „Oheň, voda, vítr“. Růža se jenom vyčerpaně zeptala: „Nevíš, proč na nás všichni čumí?“ – „Protože máme největší kotel, největší oheň a největší počet obdivovatelů v reflexních vestách!“ vysvětlila jí jednatelka. V jednu chvíli se totiž kolem našeho ohně shromáždil rekordní počet 9 hasičů, kterým výška našeho plamene zjevně nedopřávala klidu.

Granátníci se po návratu z bitvy ujali funkce nosičů vody, kterou jim významně ulehčil Péťa Borovský. Cisterna totiž byla daleko, zatímco hasičská hadice polehávala v lákavé vzdálenosti několika kroků. Nikdo si z ní však netroufal napouštět, neboť neměl zájem dostat se do „Neváhej a toč“. Péťa s klidem sobě vlastním řekl, že je dobrovolný hasič, a začal čepovat. „Ten, který má spacák do -20“ zase v sekání dřeva vystřídal Radka a to s takovou vehemencí, že se sekl do svého již jednou naseknutého prstu. Nesl to s klidem, protože od Radka získal kofolu, kterou si dal chladit do vědra připraveného k hašení. To přimělo ostatní, aby mu ji schovali. Zaregistroval to záhy, prohlédl si všechny přítomné, a jeho podezření padlo na bubeníka Valentýna Partyku, kterého začal vyslýchat útrpným právem a právem silnějšího. Zatímco ho rdousil, vrátili jsme kofolu do vědra a vynadali mu, že je slepý. Postižený se rozhlížel kolem a nahlas rozvíjel teorii o tom, kdo to byl. Nevyšetřil nic. Bylo to spiknutí.

Pak už se večeře konečně servírovala. Růža, která kromě namožení zad a vícenásobného ožehnutí nohou utrpěla při sundávání kotle ještě ránu tyčí z třínožky do hlavy, rozhodla, že se pokrm, který málem zaplatila životem, sní do poslední kapky, a kdo si nepřidal, byl považován za jejího nepřítele. Toto prohlášení motivovalo kaprála Miru Harenčíka, aby si přidal dvakrát a ještě se vsadil s Dominikem Partykou o pivní lístek, že udělá 30 dřepů, aniž dvojitý přídavek vyloučí horem nebo dolem. Za všeobecného povzbuzování sázku vyhrál a byl ochoten se vsadit znovu, ale nikdo neměl zájem. Večeře se nakonec nesnědla, ale tři misky, do kterých byl nalit zbytek, v průběhu večera někdo vyjedl. Většina z nás se vydala do sprch, aby se uvedla do lidské podoby. Všichni totiž vypadali jako čerti, neboť měli obličeje od prachu a sazí a vlasy vyfoukané větrem do velmi extravagantních účesů, markytánky navíc budily dojem, že někoho zabily, protože měly košile od krve z krájeného masa. Předseda utrpěl šok, protože právě hovořil s Brňáky o tom, že granátníci jsou elita, a během této přednášky ho míjeli členové jednotky mířící do sprchy. Sám to popsal takto: „Tak já jim tam vykládám, jak musí být granátníci elita, a jde kolem Valentýn a vypadá jak malý čert. Pak jde kolem kdosi další a taky vypadá jak čert. A nakonec jde Mira Zátopek a nejenže vypadá jak čert, ale ještě je rozervanej jak turecká fana!“ (Pozn. aut.: Pro mladší generaci: fana je počeštěný výraz die Fahne – prapor.)

Po umytí a převlečení jsme se odebrali na pivo a odtud do velkého stanu. S výjimkou předsedy, který nám byl odcizen Peterem Sabanošem, jenž ho přes naše protesty odvlekl na poradu. Ve stanu bylo rušno. Nejdřív v doprovodu rumu dorazil husar Radek Chloupek, který s námi chtěl oslavit narození dcery, potom Peter Sabanoš a nakonec kdosi neznámý v oděvu polního kaplana a pokoušel se nám žehnat, což vyvolalo náboženský konflikt. Po té dorazil předseda s vanou jídla a prohlášením: „Leonko, napíšeme tu reportáž spolu! Já už mám ucho vytahané jak slon! Nejenom Napoleon, ale celej štáb se na mě ukájel!“ To už se objevil Polívkář, usedl na lavici a tázal se: „Kolik je hodin?“ Bylo mu sděleno, že za deset tři. „To mám štěstí!“ zajásal a všichni se mu začali smát. Pak se pokusil promluvit ještě několikrát, ale byl jaksi příliš indisponován na to, aby se mu podařilo vyslovit celou myšlenku. „To je strašnej debil!“ – „Kdo?“ – „Já už si nevzpomínám!“ nebo: „Mě to vůbec nezajímá!“ – „A co?“ – „A jak to mám vědět?“ Byl však ještě dost sebekritický na to, aby se přiznal: „Já něco řeknu... a za dvě minuty už to nevím!“ Za této situace se dostavili dva Italové, s nimiž jsme se seznámili na Rivoli, že nám jdou popřát dobrou noc. Radši jsme šli spát všichni.

Neděle nám připravila další změnu počasí. Slunce udeřilo v pultuské intenzitě a my jsme blahořečili velkému stanu, který právě na této akci oslavil své první narozeniny. Dopoledne se šlo na polní mši k obelisku v Schöngrabern, ve dvě se nastupovalo na druhou bitvu. Před zahájením bitvy se Růži Wetterové dostalo zážitku, který hodlá vyprávět ještě pravnoučatům. Napoleon s doprovodem totiž zahlédl ve stanu markytánky a naznačoval, že by chtěl napít. Růža mu ukázala, že má jenom plastovou láhev. Napoleon ale viděl, že fotograf Robert Bouchal není na obzoru, a kývl, že mu to stačí. Růža mu láhev podala. To už se objevil jakýsi nohsled a začal tahat jednatelku za pytel na třínožku a cosi drmolit. Jednatelka, která zásadně odmítá komunikovat v angličtině, mu pytel škubala zpátky s ryze českým proslovem: „Okamžitě to pusť, to je moje, já ti nic nedám!“ Nohsled naznačoval, že není přípustné, aby Napoleon pil z plastové láhve, ale nikoho, ba ani žíznivého Napoleona, to zjevně nezajímalo. „Ty jsi vlastizrádce,“ oznámila pak jednatelka Růži. „Kdybys ho nechala umřít žízní, tak jsme odteď vyhrávali všechny bitvy!“ Růža se zasněně podívala na láhev, jíž se dotkly JEHO rty a pravila: „Víš, jak je ta kniha Obsluhoval jsem anglického krále? Tak já napíšu paměti s názvem Obsluhovala jsem francouzského císaře!“ a pak každému vykládala, jak je o Napoleonovi známo, že měl vliv na ženy.

Napoleon tedy žízní nezahynul a bitva se konala. Předseda si na ni od vrchního velení vyžádal mysliveckou podporu svého batalionu - proto byla tato bitva o mnoho akčnější, působivější a zábavnější než sobotní. Myslivci nejdříve vytvořili před pochodujícím batalionem rojnici a opětovali palbu francouzských voltižérů, takže ti už nemohli volně manévrovat na dostřel. Spolupracovali jsme velmi sehraně, takže když přišla batalionová střelba, dělali myslivci křídelní podporu. Převaha na levém křídle byla velmi značná a náš ústup byl vynucen pouze scénářem.

Před bitvou chvatně secvičené karé bylo velmi působivé a vyvolávalo dojem, že se tento manévr provádí již dlouho – ač došlo k jednomu malému zádrhelu. Francouzská jízda přijela ve chvíli, kdy měla celá formace nabito, a předseda z bezpečnostních důvodů nechtěl dát za těchto okolností povel k formování karé, což se mu osobně vymstilo. Ve chvíli, kdy nás Francouzi objížděli, ucítil znenadání lehké zašimrání na ledvinách a bezprostředně poté uslyšel řev rytmistra Zdeňka Ševčíka: „Probodl jsem vám Hauptmanna!“ Předseda útok opětoval alespoň slovně: „To si s tebou na výboru vyřídím!“ Každopádně měla bitva u vojáků v porovnání se sobotou úspěch – měli jsme pocit, že se jednalo o dvě různé akce konané v jinou dobu a na jiném místě.

Po bitvě se šla většina lidí osprchovat a pustili jsme se do bourání tábora a vybírání posledních pivních lístků. Ukázalo se to jako rozumné řešení, protože ti, kteří konali v obráceném pořadí a šli nejdřív na pivo, shledali, že voda už neteče, a omývali si štípající místa z pet lahví. Do šesti jsme pozorovali frontu na peníze na dopravu a teprve když se dostatečně zmenšila, šli jsme si do ní stoupnout. To už se všechno napěchovalo do autobusu a my jsme ho vyprovodili z tábora na cestu. Kaprál Mira Harenčík, který se k tomu po dvě hodiny, které měl volno, nedostal, zdržoval čůráním.

Kulturní program v autobuse byl nabitý. Nejdřív jsme poslouchali píseň „Jede, jede mašinka“, kterou Mira Harenčík přetextoval. Verš „veze samý vožralý“ změnil na „veze samý kaprály“ a verš „přisedla mi dařbujána“ na „přisedla mi kapitána“. Tento remake měl takový úspěch, že byl pouštěn třikrát, přičemž byli při posledním poslechu všichni vyzváni, aby dělali vlnu. „Radku, děláme vlnu. Začínáš!“ oznámil Mira řidiči. A Radek, disponující smyslem pro humor, zastavil, nadskočil a zvedl ruce, čímž si vysloužil potlesk. Mirovi zkazil radost pouze hlas z publika, který přetextoval jeho „veze samý kaprály“ na „veze vožralý kaprály.“

Poté jsme si pouštěli „Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?“ a velice jsme se chechtali za každým slovem, zejména nás potěšil komentář: „Vy se tady lochčíte a oni vám v šatně říkají mutanti!“ Pak následoval film „Hledači pokladů“, který část autobusu hltala a část kritizovala. A to jsme ho ani neviděli do konce. Také jsme si zaujatě vyprávěli o vlastní sprše případně vaně a posteli. Nedaleko za hranicemi jsme u pumpy vysadili Jerzyho Sikoru a pak další Ne-Ostraváky. V Ostravě jsme byli o půlnoci a tak u vybalování a rozchodu nikdo nezdržoval.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku