Občanské sdružení, zal. 1974

Třetí Grossgörschen v historii, na kterém nepršelo

4.- 6. 5. 2007

Na Grossgörschen se naše jednotka vypravila ve třech vozidlech. Bylo to:

a) předsunuté průzkumné vozidlo, jehož posádku tvořili Zdeněk Ševčík, Péťa Borovský, Vlado Borovička, Martin Maják z Bratislavy a dva oři

b) velitelské vozidlo (neboť v něm jel velitel), jeho posádku tvořili Cid jako řidič, předseda jako vedoucí, Komár Martin Wetter jako spolujezdec (ne kvůli důležitosti, ale kvůli velikosti), kaprál Mirek Harenčík, jednatelka, Růža Wetterová, Jarek Žídek, Dominik Partyka a Velký Trol

c) klíšťovité vozidlo (neboť se velitelského drželo jako klíště), jehož posádku tvořili Ivan Pašek zvaný Váňa jako řidič, Májkl Jenčo jako vedoucí, Valentýn Partyka jako spolujezdec (rovněž kvůli velikosti), Polívkář, Pavel Bednář, Ivan Žváček, Péťa Labaš a Ten, který má spacák do -20.

Předsunuté průzkumné vozidlo vyrazilo dříve, aby dorazilo za světla a Zdeněk se mohl postarat o koně. To zapřičinilo, že za Prahou začal být předseda bombardován telefonáty na téma: "Vy jste říkali, že je to malá akce! A tady je šest táborů! Do kterého máme jet? Tady nikdo nic neví!" Nakonec ale naštěstí do tělocvičny trefili.

Cesta dalších dvou vozidel probíhala v poklidu a dobré zábavě, na níž měl podíl jednak nový bojový popěvek: "Ó McDonald ten si žil, hyjá, hyjá, hou!", který jsme neúnavně na plný výkon zapěli pokaždé, když jsme spatřili logo McDonalda (v Praze jsme si málem vyřvali hlasivky), a jednak naše příkladná vybavenost vínem. Padlo celkem 9 lahví – a to se konzumace neúčastnili řidič a dítě. Předseda svou láhev okomentoval slovy, že je to: "Klenot, perla a démant, prostě archiv" a tak nás velice udivilo, když jsme si na etiketě přečetli: "Frankovka, selected by Tesco". Ale ani všechny poklady světa nás neuchránily rozčarování, které nám připravila 25-ti kilometrová objížďka hned za hranicemi. Další objížďku si pro nás němečtí silničáři připravili naštěstí až u Lützenu, takže jsme zdárně dorazili až do vesnice, o níž jsme se domnívali, že je to Grossgörschen. Cid se zamiloval do jednoho hrázděného domu a jeho láska byla tak silná, že skončil u jeho vrat, ať se rozjel na kteroukoli stranu. Teprve pak jsme dali na jeho slova, že toto Grossgörschen není. Chytili jsme jakousi mládež vracející se ze zábavy a ta nás poslala na naši starou známou "robertkovou" cestu z kočičích hlav – podle informací je někdy z roku 1870 a je to na ní znát. Tělocvičnu v Grossgörschenu jsme našli, ale nemohli jsme najít vchod – proto se jednatelka na předsedovu žádost bezcitně zeptala na cestu obětí dopravní nehody a vyšetřujících policistů. Klíšťovité vozidlo pokaždé zákeřně vyčkávalo, zda nebudeme znovu couvat... aby ono samo couvat nemuselo.

Na zahradě před tělocvičnou už nás čekali Péťa Borovský a Vlado Borovička. Chvíli jsme se ještě bavili, zejména na účet Mirka Harenčíka, který si za všeobecného povzbuzování čistil zuby, a pak jsme zalehli. Druhý den ráno jsme absolvovali drastickou zkušenost probuzení a vydali jsme se do tábora, kde jsme obdrželi snídani a chaotické informace o průběhu dne. Jelikož nám Vlado Borovička nabonzoval, že má Zdeněk Ševčík narozeniny, byl Mirek Harenčík vyslán, aby mu něco koupil. Dostavil se s bustou Napoleona. Předseda si ji prohlížel, strkal si ruku za kabát a tázal se přítomných, koho jim "ten chlap" připomíná. Po snídani se šlo ke Scharnhorstovu pomníku a pak se mělo cvičit na bitvu. Když jsme po hodině zjistili, že ti, s nimiž máme cvičit, jsou v táboře v Kaji, vydali jsme se na pochod, který byl, jak se později ukázalo, zcela zbytečný, neboť jsme dorazili po bitvě. Naštěstí to nebylo daleko. A podle slov účastníků jsme o nic nepřišli, neboť bitvy se účastnili Francouzi, Prusové a auta. Chvíli jsme si odpočali ve stínu a pak jsme se vydali zpátky do tělocvičny, kde jsme zkonzumovali své zásoby, neboť oběd se nepodával.

Po obědě jsme se odebrali na bojiště a po několika protichůdných informacích jsme se přesunuli do výchozí pozice, kde jsme nesetrvali dlouho, neboť nám vedle hlavy "stříleli trávu", jak pravil předseda. V malém kopečku tam měli zakopané dělo, sice taky malé, ale za to s velkou ráží (podle nevojenského odhadu jednatelky asi půl metru). Do tohoto děla nacpali prach a snopy trávy a vystřelovali do vzduchu tak hlučně, že kaprál Mirek Harenčík prosil předsedu: "Pojďme pryč! Kamkoliv! Hlavně někam od toho děla!" Jednatelka s Růžou Wetterovou, která statečně fotila výstřel, se vydaly hledat strategickou pozici na focení. Jelikož obě mají ustavičně problémy se sháněním dostatečně velkého čísla podprsenky a místní nordické typy nebývají příliš zaoblené, nikdo je odnikud nevyháněl a jejich přítomnost byla naopak hlasitě vítána, hlavně mužskou částí publika.

Bitva začala. Stalo se, co se stát muselo. Jedna polovina bojiště byla vylidněná, na druhé vzniklo cosi, co v publiku okomentovali jako "Stau-Schlacht", volně přeloženo "bitevní zácpa". Všechny jednotky byly na jedné hromadě a ještě za vysokou trávou. Jediní, kdo bitvě dodali aspoň trochu dynamiky, byli jezdci. Jednoho z nich tak zaujal jednatelčin dekolt, že se jí pokousil píkou nadzvednout sukni, za což mu bylo publikem hlučně aplaudováno. Bylo to jakési vyvrcholení celé neslané-nemastné bitvy a jednatelka pak prohlašovala: "Můj výstřih měl větší úspěch než celá vaše bitva! No, vzhledem k choreografii bitvy se není co divit!" A předseda ji pokáral, že je domýšlivá.

Po bitvě jsme se odebrali k tělocvičně, kde jsme uspořádali malou oslavu pro Zdeňka a pak se předseda s jednatelkou odebrali za jedním z organizátorů, aby zjistili, zda bude zítra co jíst. Dotyčný měl zlost, neboť se mu nelíbila bitva. Nicméně se jim podařilo zajistit na zítřek snídani a tak se vrátili do tábora, kde se dosud slavilo. Předseda měl poněkud špatnou náladu, protože cestou zpátky dostal elektrickou ránu od pultu u pečených kuřat a to dvakrát po sobě. Tuto nadměrnou koncentraci statické elektřiny na své vážené osobě přičítal kabátu a všechny vyslýchal, zda i oni mají podobné zkušenosti. Šokující zkušenost udělal i Cid. "Oni mě tam všichni plácali po zádech, jak jsem dobře jezdil. Ale já jsem se ani nezapotil! Ani kůň ne. Já nevím, co všichni měli," sdělil nám. "Víš, ty se nedivíš. Ale kdyby ses viděl, tak bys zjistil, že jsi jediný, kdo opravdu umí jezdit na koni," prohlásila jednatelka a předseda ji doplnil: "Tady je to takovej jinej re-enactment!" Rozdělení akce na dva tábory totiž vzniklo proto, že jedna část nesouhlasí s tím, aby byly kolem akcí kolotoče a hudební skupiny. Loni byla pozvána skupina Rammstein a hrála až do čtyř do rána tak, že účastníci měli pocit, že spí pod pódiem. Druhá strana zase tvrdí, že do tak malé obce jako je Grossgörschen je třeba přitáhnout co nejvíce lidí, za jakoukoli cenu, aby se akce vůbec vyplatila.

V neděli ráno jsme šli na snídani a naivně jsme čekali, že v 9:30, jak bylo uvedeno v programu, bude nástup na bitvu. Nebyl. Asi po půl hodině jsme se dozvěděli, že bude až v 10:30 a byli jsme odvedeni do zahrady starostova domu, kde jsme byli vyfoceni a dostali jsme pivo. Pak začala bitva u ulicích, která byla mnohem akčnější než bitva na bitevním poli. Jako nepřátelé nám byli přiděleni Francouzi v půvabných kabátcích barvy "papouščí zeleni", jimž velel člověk tak objemný, že jednatelka s Růžou musely zahodit spoustu fotek jenom proto, že jim zrovna vešel do záběru a zakryl nejen jednotku, ale i slunce. Nepřátelé houfně padali a tak, když bitva skončila, byla země poseta celými hejny mrtvých "papoušků". Po bitvě se ještě odpalovaly rány, které nevyšly, a my jsme málem přišli o kaprála. Polívkář mu totiž zákeřně podal svou pušku a Mirek Harenčík vystřelil. Výstřel ho ohnul tak, že málem udělal tělocvičný prvek zvaný "most" a když se narovnal, vyšla z něj salva nadávek. V mezerách mezi nadávkami oznamoval, že bylo nabito aspoň třikrát. Pak už se šlo na oběd. Obdrželi jsme hrachovou polévku s párkem a už dopředu jsme věděli, že se nám bude těžko cestovat. Ale hlad je hlad. Ten, který má spacák do -20 šikanoval Péťu Labaše a sedal si mu z krk, ostatní se šli podívat do muzea.

Potom už jsme se šli balit a vydali se na zpáteční cestu. Tato cesta probíhala za tak ostrovtipných slovních přestřelek mezi předsedou a Cidem, že jsme všichni litovali, že jsme je nemohli nahrát. Začalo to tím, že předseda před hranicemi žádal, aby Cid zastavil, jelikož nedal Valentýnovi pas. Po krátké potyčce mezi McDonaldovci a jejich odpůrci, mezi které naštěstí patřil i Cid, na téma zda zastavit u McDonalda nebo ne, jsme projeli vesnicí a Cid zastavil na odpočívadle. "To´s teda dobře zastavil! V takové pustině!" stěžoval si předseda. "Chceš hledat pas, nebo si prohlížet městečko?" tázal se Cid. V tomto duchu cesta pokračovala. Po další přestávce, která byla delší, než jsme předpokládali, protože Velký Trol se zbavoval hrachové polévky, jsme vyrazili směrem na Prahu. Tam jsme se rozhodli, že pojedeme přes Hradec a klíšťovité vozidlo porušilo dopravní předpisy a vydalo se za námi, přestože muselo jet přes Brno, neboť vezlo Prostějováky, a přestože předseda kňučivě podotkl, že: "Váňa je náš přítel a my ho opuštíme!". Situace se urovnala a cesta pokračovala.

Pokračovala bez přestávky tak dlouho, až začal předseda naléhat, aby se zastavilo, že si chce zakouřit. Kritizoval Cida, který má rád smažený sýr, že je "bezcitný sýrožrout", Cid ho naopak kritizoval, že je závislák. "Já se teda pokusím ten absťák zalejt vodou!" pravil předseda a napil se minerálky. "Ták! A teď se mi chce čůrat! A to už musíš zastavit, musíš, musíš!" zvolal vítězoslavně, ale Cid je tvrďák a jel dále. "Podívej se, kolik je tu odpočívadel!" upozorňoval předseda. "Já jsem si říkal, že tam stojí nějak moc lidí," podotkl Cid. "Však jo! Každej je normální, stojí a kouří!" zaútočil předseda. "No to ne, protože normální je nekouřit!" kontroval Cid. "Že já jsem nejel s Váňou! Tam to jede na věčný oheň: řidič – spolujezdec – řidič – spolujezdec!" Přestřelka pokračovala až do Hradce, kde předseda začal naříkat, že je třeba zastavit u McDonalda. Cid pod soustředěným nátlakem kapituloval a projevil dobrou vůli, ale osud byl proti McDonaldovcům a na parkoviště byl vjezd pouze bránou, do které jsme se nevešli. Tak se stálo až na Mohelnickém mostě.

Pak už jsme jeli až Ostravy, kde jsme asi čtvrt hodiny vyčkali příjezdu odděleného klíšťovitého vozidla a rozjeli se do svých domovů. Chystáme se na Ostravský hrad – a to tak důkladně, že se nám o tom i zdá.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku