Občanské sdružení, zal. 1974

Zlaté Hory - Nysa

28.-30.7.2006

První, co jsme utrpěli, byl hluboký šok. Za volantem se totiž nacházel náš starý známý: Mikulovský postrach. Jelikož se hned po příjezdu drze ptal, zda pro něj máme řízky a pak nadával, že jsme šli před odjezdem na jedno pivo, povolily jednatelce poněkud nervy a zvýšeným hlasem mu sdělila, že na jeho vyrývání není nikdo zvědav a že my ho platíme. Pak všem jízlivě oznamovala, že kdo si nepřeje se šoférem hovořit, má se zdržovat v její blízkosti, protože na něj má stejný účinek jako repelent na komáry. Také autobus nás nenadchl. Byl to ten stejný, který nás tak nezapomenutelně vezl do Pultusku a zpátky. Tentokrát se žádné karamboly nekonaly a „Ten, který má spacák do -20“ pravil, že se cítí rozladěn tím, že budeme stany opět stavět za světla.

Akce začala dobře. Nejprve jsme museli ve dvou exemplářích vyplnit seznam účastníků s podpisy, pak jsme nafasovali stravenky, minerálky a pivo, což nás potěšilo. V deset večer jsme absolvovali průvod na náměstí, kde nás i diváky uvítali organizátoři, představitelé města a nespočet představitelů spřátelených měst, většinou z Polska. Danka a Růža Wetterovy, které ve Zlatých Horách bydlí, nám na uvítanou připravily večeři jako v prvotřídním hotelu, a naservírovaly ji v místní restauraci, kde nám zamluvily stůl. Byli jsme utahaní z vedra a tak jsme se, na naše poměry, odebrali spát vcelku brzy, už kolem dvou.

V sobotu dopoledne bylo ještě pořád vedro. Jednotka odešla na pochod do města, jednatelka, Eva Borovská, Jenda Wetter a Ivánek Uher zůstali v táboře, aby vyrobili dostatek patron na obě bitvy. Okolo poledne zavolal Péťa Labaš, ptal se, kde jsme, a sdělil, že dole ve městě prší. Pak se opravil, že to asi někdo nad ním zaléval kytičky. Když dorazil, zdálo se, že bude také pršet, takže jsme začali patrony schovávat, a Péťa obdržel pochvalu, že nosí déšť. Bohužel ale spadlo jen pět kapek a šestá uschla ve vzduchu. Pokračovali jsme tedy v práci na patronách a dobře se u toho bavili. Našli jsme krabici, ve které byly dutinky otevřené na obou stranách a to vedlo jednatelku k tomu, že dostala jeden ze svých „dobrých“ nápadů: měli jsme 497 patron a děravé dutinky. „Co kdybysme jim řekli, že jsme nic neudělali, že jsme našli jenom tyhle ty dutinky?“ otázala se zákeřně přítomných. Nápad byl přijat kladně, nicméně vzniky dohady, kdo to předsedovi řekne, neboť z něj všichni máme oprávněný respekt a báli jsme se fyzického trestu. Jenda Wetter, který má smysl pro šibeniční humor a rád se objevuje v reportážích, se nabídl, že to riskne. Jelikož je to jediný člověk na světě, který může současně zatnout zuby a vypláznout jazyk a ještě se s tím chlubí, ochotně jsme mu tento nebezpečný úkol přenechali.

To už jsme uslyšeli bubny. Schovali jsme dutinky do proviantního stanu, zakryli je hadrem, pečlivě oprášili stůl a nasadili sklíčené obličeje. Jednotka dorazila, začala se odstrojovat a předseda se pátravě rozhlížel po stole, kde doufal spatřit krabici hotových patron, ale místo ní viděl jenom krabičku prázdných dutinek. Jenda Wetter vyskočil a hnal se k němu. „Ty, Lubošu, vy jste dobří! Tak nás tady necháte, ať děláme patrony – a jak je máme dělat, když nám tu nenecháte dutinky!“ vykřikl pln upřímného rozhořčení. Předseda se zasekl v půli pohybu a přestože byl opálený a zrudlý námahou, zbledl jako křída. „Jak nemáte dutinky? Vždyť je tam celá krabice! Je jich tam aspoň tisíc!“ – „Jo? A kde? My jsme našli jenom tohle!“ pokračoval statečně Jenda, mávaje mu před nosem děravou dutinkou. Předseda neměl radost. Ba naopak, měl zlost. Vylil si ji na nejblíže stojících členech a vyslal je, aby dutinky okamžitě našli. Našli patrony a pak už se moc zatloukat nedalo. Předseda se jal výslechem zjišťovat, čí to byl nápad, a Jenda se statečně přiznal, že jeho ne, že on ho jenom dovedl do konce.

A ke konci spělo, aspoň pro dnešek, i přehnaně slunečné léto. Už když jsme se vraceli z oběda, začalo kapat. A pak začalo pršet, pardon, lít. Nedá se říct, že lilo jako z konve, protože lilo, jako by házeli kýble plné vody. Byla to bouřka jak se patří. Trvala dvě a půl hodiny a poušť se proměnila v močál. Do stromu vedle našeho tábora udeřil blesk, ale k požáru nedošlo, protože voda, jak známo, nehoří. Znovu jsme bolestně postrádali náš velký stan. Kolem třetí déšť ustal (dočasně) a začaly odjezdy na bitvu. Když jsme odjížděli, už zase pršelo. Přesto se střílelo. Po bitvě jsme šli na pivo a pak na večeři, kterou nám nechtěli dát, že jdeme o pět minut pozdě a že už nezbylo. Když se předseda tázal, kam se to jídlo podělo, bylo mu nepřívětivě odseknuto: „Co je vám do toho?!“ Nakonec jsme obdrželi jakési kabanosy, ze kterých nám nebylo dobře. Odebrali jsme se do restaurace. Někteří se neodebrali, protože si v bitvě a na pochodech nalovili vlky, někteří, statečnější, se odebrali i v doprovodu těchto šelem. Aby chůze nebyla tak bolestivá, vymysleli kaprál Mirek Harenčík, vicekaprál Májkl Jenčo a webmaster Martin Polách tzv. „protivlkovou chůzi“, která spočívala v tom, že se drželi za ramena a synchronizovaně roztahovali nohy co nejvíce do stran, aby se vlci vzájemně nedotýkali. Do týmu přibrali i bubeníka Valentýna Partyku, který za nimi, vzhledem ke své velikosti, bezmocně vlál. Valentýn odpoledne vyslovil přání být v reportáži a bylo mu sděleno, že to by musel nejprve něco mimořádného vykonat (v čemž ho podporoval Francois Sládeček, který se chlubí tím, že se mu daří postupně nakazit jednotku touhou být v reportáži). Posmívali jsme se mu, že účastí v „protivlkové“ jednotce byl do reportáže de facto bez svého přičinění zavlečen – no, byl zavlečen i jinam, zejména do louží a do příkopů.

Do restaurace dorazily i Danka s Růžou a jejich bezedná bedna plná salámů, pomazánek, sýrů a jiných laskomin – tak bezedná, že se ji přes veškerou dobrou vůli nepodařilo vyjíst. Hlavní slovo měl toho večera rytmistr hulánů Zdeněk Ševčík, který líčil své zážitky s koňmi. Nejprve vyprávěl o defilé před tribunou, které se účastnil vůz tažený starokladrubskými hřebci, doslova pravil: „Tam jsme byli my, pak ňácí kovboji a ti starokladrubší. To je kůň, to má 700 kilo a táááké koule!“, přičemž rukama ukazoval velikost, kterou mu nikdo nevěřil. Dále pak pokračoval: „Já jsem jel takovým mírným cvalem, možná i tryskem, a všichni ti koně za mnou. To bylo vžžžn... a jak jsem míjel toho chlapa s tím vozem, tak jsem slyšel jenom: „Ty č...!“, tak jsem se ohlídnul a vidím, jak tam stojí, oči navrch hlavy, bo to má kotoučové brzdy... Já jsem myslel, že má červenou šlajfku a on to měl jazyk... Tak jsme radši odjeli, bo on ty brzdy spálil. Ale už s náma zase mluví, bo my jsme mu poplácali po rameni, že je borec, že udržel také čtyři koně. Tak se udělal a pak s náma jel po kopytě dom!“ Pak jsme si vyslechli historku o tom, jak jel na koni do věže ostravského hradu, vtipné bylo zejména líčení nic netušících návštěvníků výstavy, kteří se domnívali, že se jim to zdá. Večer probíhal vesele a poslední zbytky se odebraly do tábora teprve kolem tří ráno. V táboře už byl klid a mír a téměř ze všech stanů se ozývaly typické zvuky noci – chrápání. Pouze ze stanu „Toho, který má spacák do -20“ se ozvalo zaštěkání, které dokázalo, že má svých 6 psů opravdu rád a že se mu o nich i zdá.

Nedělní ráno bylo opět přehnaně slunečné. Usnesli jsme se na tom, že letos opravdu nebyl ani jeden den, kdy by člověk nemusel nadávat na počasí. Přestože odjezd do polské Nysy byl stanoven až na devátou, náš milovaný pan řidič se už od osmi nervózně procházel po táboře a zjišťoval, na co má nárok, čímž si vysloužil naši ještě větší lásku. Nakonec řekl, že už s námi nikdy nikam nepojede – a byla to první a poslední rozumná věta, která z něj vylezla. Přání bylo obapolné. Po sbalení mokrých stanů nás v autobuse čekalo další nemilé překvapení – dorazili dva polští delegáti, kteří po nás žádali vyplnění dalšího seznamu s podpisy a navíc ještě musel každý vyplnit zvláštní list, že byl poučen o bezpečnosti. Nikdo ho nečetl, protože pro nadávání neměl čas. Dále nemohli pochopit, že huláni nejsou přítomni v autobuse, protože jedou zvlášť. Patrně se jim zdálo, že jsme koně mohli naložit do uličky a že místo podpisu mohli připojit otisk kopyta. Odměnili jsme se za to delegátům tím, že jsme jim vyhradili pěkné čestné místo vedle pana řidiče. Vzadu začali bubnovat a předseda je přes celý autobus napomenul, aby to nedělali, že se pan řidič zlobí, protože potřebuje klid. Pan řidič na všeobecný veřejný posměch reagoval tím, že obnovil svůj slib, že už s námi nepojede.

V Nyse jsme nejdřív absolvovali pochod na náměstí a zdravici představitelů města a pak jsme byli převezeni do pevnosti, kde se podával oběd. Uvítaly nás hradby a typická vůně, kterou vydávají rozpálené kadibudky značky TOI. Neříkali jsme nic, jen Májkl Jenčo fatalisticky konstatoval: „To zas bude!“ Na oběd bylo tradiční polské jídlo – kyselé zelí, dobově podávané na papírových táccích, což nebylo, vzhledem k tekutosti pokrmu, příliš šťastné řešení. Protože slunce se neumoudřilo, umoudřili jsme se my a šli na prohlídku pevnosti, kde byl příjemný podzemní chládek. Náladu nám zkazilo jen to, že pan řidič si opět zjišťoval na co má nárok. Jednatelka to slyšela a splnila svou občanskou povinnost tím, že to nahlásila předsedovi. Ten se jí odvděčil větou: „To mi ani neříkej! Už mi o něm vůbec nemluv!“ A pak se odebral na poradu, aby ho neranila mrtvice.

Když se ve tři z porady vrátil, oznámil jednotce: „Máme to dobrý. Budeme tady u těch střílen. Teprv ke konci půjdeme do pole. Ale abyste nevyšli ze cviku, tak nás Francouzi nakonec zmasakrujou!“ Střelba z pevnosti naplnila jednotku nadšením. Zejména „Ten, který má spacák do -20“ si pochvaloval, že o tom vždycky snil. O to nepříjemnější bylo zklamání, když jsme u hradeb narazili na již rozmístěnou modro-zelenou jednotku s hákovnicemi (pro ty kdo nevědí – to je taková střílející hůl). Kaprál Marek Fiala se s nimi pustil do vyjednávání. „A kdo panum skazal, že tady mají byť? Nám to povědžau organyzator, že tutaj máme byť my!“ oznámil jim jazykem, o němž se jen on sám domníval, že je to polština. Zelenáčci tvrdili, že tady mají být oni. „Organizator to povědžau nam!“ nedal se Marek. „A nas vjencej!“ pravil Dominik Partyka a byl pochválen, že je to dobrý argument. Zelenáčci se tedy stáhli a do střílen se rozmístila naše jednotka. „Potřebuju čtyři dobrovolníky. Mladé!“ pravil předseda. Ti, kteří se do této kategorie nepočítali, začali hučet něco o diskriminaci, ale když viděli, že mají lézt po dobovém žebříku na dobové hradby, vzali zavděk svým místem u střílen. Všichni stříleli o sto šest a hlasitě se (vzájemně i každý sám sebe) chválili, jak jim to jde. V závěru bitvy se jednotka odebrala do pole. Markytánky, poučené předchozími trpkými zkušenostmi, cupitaly s jednotkou, aby získaly nějaké fotky. „Holky, vy zůstaňte tady,“ zarazil je předseda, který trvá na tom, že se mají dodržovat pravidla a ženy nemají chodit do bitvy. Markytánky jako jeden muž poslušně servilně přikývly a jakmile se otočil, vcupitaly do bojiště jinudy – ovšem civilizovaně jenom na kraj. Nafotily si, co se jim líbilo a pak se stáhly do pevnosti. Pořadatel říkal, že všem děkuje, a my si mysleli, že je konec. Nebyl. Jednotka se znovu odebrala na pole a když se po hodině vrátila, zjistilo se, že tam byli proto, aby obdrželi DYPLOM a medaile.

Kolem půl šesté byla večeře a vyfasovali jsme vodu. Situace byla rovněž extrémní, ale naprosto obráceně než na Pultusku. Dostali jsme na hlavu jednu velkou láhev a dvě malé, takže jsme zavalili celou lavičku. O likvidaci druhé lavičky se postarali Milan Olšar a „Ten, který má spacák do -20“. Lavička nevydržela váhu jejich vážených osobností a s prasknutím se zřítila. Ani jsme se nesnažili to zamaskovat. Snědli jsme karbenátky a nachystali se na zpáteční cestu. Jednotka nastoupila, Dance a Růži byla provolána sláva za jejich kuchařské umění, a pak byli někteří jmenováni nosiči vody. Byl mezi nimi i Martin Polách, který, vzhledem ke své křehké konstituci, měl s vodou a puškou vyrovnávací problémy. „Ty, Jarku, buď tak hodný a vem Martinovi tu pušku,“ požádala jednatelka Jarka Žídka. Martin se škubal, ale Jarek ho odbyl větou: „Prosím tě, máš to jak Anče, Kubo, hajnej!“ a pušku mu vzal. „Vidíš, on to neunese. To jenom Jarek zvládá dvě pušky a vodu!“ konstatovala Růža. Jednatelka si trapně uvědomila, že přehlédla, že Jarek už nese i vodu. Nabídla se, že pušku vezme, ale byla odmítnuta.

To už jsme byli u autobusu. Vděčně jsme se převlékli do klimaticky vhodnějšího oblečení než je soukenná uniforma a kalhoty a nasedli do autobusu. Utěšovalo nás vědomí, že budeme všichni spát a tak nám cesta s panem řidičem lépe a snesitelněji uteče. Když jsme vystupovali, rozloučil se s námi pan řidič znovu slibem, že už s námi nepojede, což jsme oplakali radostí. Ani jsme se neloučili, protože bez sebe budeme muset přečkat jen tři dny. Na Hollabrunn se jede už ve čtvrtek.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku