Občanské sdružení, zal. 1974

Tvarožná - Telč

12.-13.8.2006

Dvojakce Tvarožná – Telč byla poslední akcí naší nekonečné šňůry. Všichni už jsou na smrt utahaní a jsou vděční za takové prosté a samozřejmé věci jako je tekoucí voda, vlastní postel a židle pod střechou. Proto jsme se do Tvarožné vypravili až v sobotu ráno. No, pro některé spíš v noci. Odjezd byl ve 4:30 od DKV Ostrava, což pro ty vzdálenější znamenalo, že vstávali dřív, než šli spát. Vicekaprál Májkl Jenčo se nám svěřil, že když slyšel řvát budík na mobilu, nenávistně proklínal sousedy pod sebou, že si ty mobily dávají tak nahlas, a to až do chvíle, kdy vešla jeho matka a nařídila mu, aby si mobil vypnul, že strašně řve.

Protože nikdy nikam nemůžeme odjet včas, i tentokrát jsme se zdrželi. Vlastík Dostálík se domníval, že odjezd ve 4:30 je od kulturáku v Klimkovicích a tak jsme museli čekat, než se dopraví do Ostravy. Pak jsme se konečně nasoukali do důvěrně známé krabičky od sardinek a vyrazili. Májkl vytáhl noviny a začal nám předčítat, že naše bitva ve Tvarožné je součástí Kozlích dnů, což se nám nezdálo příliš důstojné. Na bojišti pod Santonem jsme jako první uviděli stan s nápisem Kozlovna – a to mluvilo za všechno. I další cesta Tvarožnou byla ve znamení nápisů. Milan Drabina poznamenal: „Dívejte se na ty cedule: Slavkov – Austerlitz – Bojiště – Automatické pračky!“

Dorazili jsme do tábora a postavili stany. Jenom dva oproti plánovaným třem, protože ten třetí jsme sice nezapomněli, ale vzali jsme stan a tyčky z jiného kompletu, takže nám vznikl jakýsi pidistan, který se vznášel ve vzduchu a nestál. Převlékli jsme se a granátníci odešli na bojiště cvičit, zatímco markytánky byly vyslány do vesnice se dvěma lehce splnitelnými úkoly: seznat někoho, kdo svaří šroub do pušky, a následně pak brk. První úkol se jim podařilo splnit rychle, neboť místní zámečník disponoval potřebnou svářečkou i ochotou. Druhý úkol byl obtížnější. Už se začínalo se zdát, že všechny slepice zmizely ze světa, když nakonec jednatelka zazvonila na dveře a do domácího telefonu řekla: „Dobrý den, my jsme do vojáků a chceme se zeptat, jestli nemáte slepice. My totiž potřebujeme pero!“ Majitelé domu slepice měli a byli ochotni ho markytánkám dát pod podmínkou, že si ho ze slepice samy vytrhnou. Danka Wetterová celou cestu mluvila o tom, jak měli doma hospodářství, a proto volba padla logicky na ni. Kromě tohoto vlastnoručně získaného pera obdržely ještě bažantí pero a jednatelka našla na zemi pidipírko dlouhé asi 2 cm a dostala jeden ze svých dobrých nápadů.

Po návratu ze cvičení se předseda markytánek ptal, zda se jim podařilo splnit aspoň jeden z úkolů, v což nedoufal. Růža Wetterová nejdříve s vážnou tváří předala svařený šroub a pak s tváří ještě vážnější sáhla do obalu na foťák a vytáhla pidipírko. „Říkal jsi pero. O velikosti pera nebyla řeč!“ pravila jednatelka na vysvětlenou. Po výslechu, zda to myslí vážně, se markytánky přiznaly, že to vážně nemyslí.

No a pak tradičně začalo lít. Nejdřív to vypadalo, že jen sprchne, ale pak déšť nabral „hollabrunnský rytmus a intenzitu.“ To nás nejdříve zahnalo pod pivní deštníky a po večeři i do konzervy od sardinek, která nás přepravila na Starou poštu. V teple a suchu probíhal večer vcelku příjemně. Kaprál Mirek Harenčík nás bavil líčením bitvy. Hlavně se zaměřil na skutečnost, že náš předseda má napoleonský komplex. Ne že by snad měl pocit že je malý a slabý, ale sdílí s Napoleonem tu vlastnost, že zásadně komolí jména. „On se ptá toho Poláka: „Jak se jmenuješ?“ A ten Polák mu řekl: „Krzystof.“ Tak přikývl a pak už na něho vždycky: „Korporal Křeček!“ Ale on už věděl, on už se hlásil. Myslím, že už mu to zůstane, bo oni mu to neodpustí!“ Milan Drabina jeho líčené doplnil: „Ten Polák vedle mě se pořád ptal, co má dělat. Oni vůbec nic neuměli.“ – „Měl´s mu říct: Ja něvjem, ja jestem drabina!“ vysvětlil mu kaprál. Pro neznalé: drabina polsky znamená žebřík.

V muzeu, kde jsme měli spát, bylo tou dobou také veselo. Francois Sládeček si zašel na záchod, vykonal veškeré tělesné potřeby a hodlal se uložit k spánku. Tiše, aby nerušil, otevřel mříž a dveře muzea a zlehka vykročil. Tu se za ním ozval nadpřirozený záhrobní hlas, který volal: „Frantooo!“ Leknutím nadskočil a spatřil za sebou škodolibě se radujícího „Toho, který má spacák do -20“. Zaškaredil se na něj a pravil: „Ještě že jdu z hajzlu. Jinak bych se tu posral!“, což majitele nadpřirozeného hlasu očividně zklamalo.

V restauraci zatím zábava pokračovala. Vyprávěli jsme si veselé historky z natáčení a tak se stalo, že se někteří ke spánku odebrali až kolem druhé v noci. Jmenovitě kaprál Mirek Harenčík, vicekaprál Májkl Jenčo, jednatelka, Milan Drabina a Vláďa Borovička. Tato sestava sama o sobě zaručovala, že ulehnutí ke spánku neproběhne nikterak klidně. Cupitali jsme sice tiše a do spacáků jsme se také ukládali co nejtišeji, ale tato ohleduplnost neměla dlouhého trvání. Jakmile jsme totiž zmlkli, uvědomili jsme si v plné síle příšerný zvuk startujícího letadla, který vycházel z protilehlého koutu místnosti. „Kdo to tam chrápe?“ zeptala se jednatelka šeptem Májkla. „Jo to já nevím.“ – „To bude určitě Zátopek!“ prohlásila jednatelka. Z hlučného kouta se ozval tenký, žalující hlásek: „Jo!“ K vlastnictví hlásku se později přiznal Péťa Borovský. „Tak ho zabij!“ nařídila jednatelka. „To ti nepomůže, zkus zamlaskat!“ poučil ji Májkl. Zamlaskání zabralo asi tak na dvě vteřiny. Pak se letadlo ozvalo znovu a silněji. Krátký odpočinek zřejmě hlasivkám chrápatele prospěl.

To už dorazil Mirek Harenčík, který cestou řečňoval o tom, že touto místností prošly dějiny. Jednatelka neměla zájem o přednášku, ale o klid. Začala znovu mlaskat. „To se umlaskáš k smrti!“ posmíval se jí Mirek a všichni se tlumeně chechtali. Tento tichý chechot přešel v hurónský výbuch smíchu v okamžiku, kdy dějinmilovný Mirek vydal stejně hlasitý zvuk – ale zadní částí těla. „Kdo si tady neusral, není chlap!“ pronesl na svou obhajobu, čímž vyvolal další salvu smíchu. Když ustala, ozvala se rána ještě silnější. „Kdo to byl! Přiznejte se!“ vyprskla jednatelka. „To jsem byl já! Říkali jste, že kdo si neusral, tak není chlap, tak jsem se musel zapojit. A teď musím na hajzl, bo to mám v trenkách!“ přiznal se bez mučení Mirek Zátopek, alias „Ten, který má spacák do -20“. Svorně jsme konstatovali, že ten prd byla taková charakteristická tečka za tímto posraným dnem.

V neděli ráno stále pršelo. Posnídali jsme, poděkovali personálu Staré pošty za laskavé přijetí a vyrazili konzervou do Telče. Potěšilo nás, že cestou přestalo pršet. Asi tři kilometry před Telčí jsme zastavili a vydali se do lesa shánět hole, které budou rekrutům při výcviku sloužit místo pušek. Francois Sládeček se také hodlal vydat na sběr holí, ale sotva vystoupil z autobusu, upřel fascinovaný pohled na list ostružiny a vykřikl: „To je tesařík pižmový! Dejte mi někdo nějakou krabičku!“ Broukovědná vášeň zase na chvíli převážila nad vášní vojensko-historickou, zvláště když našel ještě jednoho tesaříka – a většího. Nabádali jsme ho, aby tomu menšímu daroval život, ale trval na tom, že si nechá oba. Zbytek jednotky zatím oškrabával hole, aby nešpinily. Francois u toho postával s krabičkou a chválil předsedu, že tentokrát dal zastavit opravdu dobře.

V Telči na náměstí jsme se přivítali s organizátorem Markem Tichým, který nám hned v úvodu oznámil, že se na nás byl včera podívat. Pak nám dal instrukce a my jsme na dlažbě pomocí hřebíků postavili stany a vydali se dělat průvod Mozartovi, jemuž byla slavnost věnována. Markytánky samozřejmě fotily. Nejprve přijel kočár Mozartem, herec představující Mozarta vystoupil a pronesl památný výrok: „Mohl by mi někdo aspoň přibližně říct, co mám dělat?“ Kočár odjel a přijeli naši huláni. Kůň Zdeňka Ševčíka bez varování zvedl ocas a prudce vystřelil koňskou dávku koňského průjmu. Ten se rozstříkl na dláždění a na oděvech nejblíže stojících diváků. „On mě posral!“ oznámila Růža Wetterová šokovaně jednatelce, která nekontrolovaně vyprskla smíchy. Růža prohlédla škody a konstatovala, že kromě tří fleků má zásah i na ramínku podprsenky. „Růžu posral kůň! On tam posral všechny! Jenom já jsem čistá!“ ohlašovala jednatelka Dance Wetterové, která na lavičce hlídala věci. „Víš, ne že bych ti to přála, ale to je taková sranda!“ pravila pak omluvně k Růži. Růža to brala s nadhledem. „Co bych neudělala proto, abych byla v reportáži! Někdo se o komickou vložku postarat musí,“ dala se slyšet a odebrala se na WC zmírnit vzniklé škody.

Pak zase začalo pršet. Tentokrát naštěstí krátce. Když začínalo naše vystoupení, už zase svítilo slunce. Vojáci verbovali rekruty a markytánky, které dostaly od předsedy výslovný rozkaz mít co nejhlubší výstřihy, je opíjely a oblbovaly. Z davu diváků byl vytažen i jeden Angličan, který nám nerozuměl a tak mu byl vražen papír a brk se slovy: „Write your name!“ Jakmile všichni podepsali, bylo pivo i ženy rázem pryč a nováčci okusili rakouský dril. S holí na rameni a senem a slámou, což byl import ze Zlatých Hor, na nohou. Protože se cítili podvedení, pokusili se uprchnout. Byli ale chyceni a vráceni zpátky do řady. Pro zpestření se davem diváků protlačili i čtyři huláni na koních a ve stísněném prostoru předvedli svůj výcvik. Pak už jsme se sbalili a vydali se na zpáteční cestu. „A teď nás čeká měsíc zaslouženého volna!“ konstatoval spokojeně předseda mnouc si ruce. V září nás ještě čeká vystoupení pro město Ostravu, ale to nemusíme nikam daleko jezdit, a pak v půlce října Jena. Do té doby si snad opravdu odpočineme.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku