Občanské sdružení, zal. 1974

Slavkov

Nemyslím! Střílím!

1.-3.12.2006

Jako každou letošní akci charakterizovalo i tuto vyslovené dopravní fiasko. Tentokrát jsme měli štěstí na řidiče. Byl to velmi ochotný, trpělivý a sympatický člověk. Zato stroj, který řídil, připomínal vagón transportu smrti. Pod obchodním názvem mikrobus k nám dorazila karoserie Ikarus s motorem z Avie s konstrukční rychlostí 75 km/h, což samo o sobě vylučovalo cestu po dálnici. Tato rychlost však byla pouze hypotetická a bylo možno ji vyvinout z kopce nebo po rovině. Jakmile se objevilo stoupání pod úhlem větším než 5°, rychlost prudce poklesla na 20 km/h i méně. Jednatelka, vidíc tuto noční můru, pravila hned po startu: „Na 6 tam nebudeme, vzdejte to!“ Toto chmurné proroctví se mělo beze zbytku naplnit.

Pomalé vlečení se klikatými okreskami bylo depresivní a nálada nebyla zrovna 1A. Protože jsme však na podobné katastrofy po letošku zvyklí, čelili jsme jí osvědčeným způsobem a šťastně ji zažehnali. Své životní krize řešíme zásadně alkoholem. Kaprál Mirek Harenčík se podle kadence vytahovaných špuntů obával, že po příjezdu na místo na nás bude způsob řešení krize patrný (to ještě nevzdal naději, že pochod stihneme), a proto všechny donutil slavnostně odpřisáhnout, že: „Toto je poslední flaška, kterou cestou do Slavkova otevřeme!“ Kikin však měl slinu a brzy se vytasil s tím, že na plechovky se zákaz a přísaha nevztahují, a otevřel pivo, čímž Mirkovi přivodil náladu 5E.

Po nucené vyprazdňovací přestávce následovala kulturní vložka „Kikin se převléká do uniformy“, následovaná číslem „budíme a oblékáme Fahnenträgera – Velkého Trola“. Kikin se při tomto čísle choval tak rozverně, že až budil dojem, že není zcela na ženy. Velký úspěch měl zejména chvat, jímž rozhalil Trolovu rozhalenku více, než měl krejčí v úmyslu, a zvolal: „Velkému Trolovi vypadla koza!“ Také se zjistilo, jak mohou reportáže z akcí některé členy zbavit zbytečných výčitek svědomí. Il Dottore – Péťa Havránek přiznal, že se celou dobu domníval, že do polévky na Jeně šlápl on, protože se probudil celý od nudlí. Teprve z reportáže se dozvěděl, že katastrofu nezavinil, ale naopak se ji pokoušel odstranit. Milan Kouba si rovněž oddechl. Domníval se, že brotsack, kterým dostal v noci ve stanu přes obličej, byl od zvratků, a zjistil, že byl pouze od nudlí.

Po příjezdu v 19:15 nás čekala delegace, která se pochodu zúčastnila, protože jela auty a tudíž průměrnou rychlostí vyšší než 40 km/h. Přestože jsme se pochodu nezúčastnili v dohodnutém počtu, obdrželi jsme od organizátorky p. Šlapanské na večeři guláš. A to dokonce ve slavkovské zámecké restauraci Černá kuchyně. Takto posilněni (bylo to na dalších 24 hodin naše jediné teplé jídlo) jsme se vypravili ke hrobce knížete Kounitze, jehož jméno naše jednotka nosí. Cestou na hřbitov jsme poprvé viděli naše hulány, kteří se pod vedením Zdeňka Ševčíka rozrostli do počtu 7 mužů. Luboš Dostálík byl kaprálem Markem Fialou kritizován za plechový hrnek připevněný na tornistře, který mu při chůzi zvonivě narážel na rukojeť šavle. „To je mi granátník!“ pravil Marek. „Toho bysme měli poslat na noční špionáž! Nepřítel by nic netušil, myslel by si, že to jde kráva!“

Po pietním aktu jsme se přepravili do Brna, kde jsme měli být ubytováni ve škole ve čtvrti Slatina. Hned při registraci jsme narazili na problém a zejména na aroganci jednoho z organizátorů, který nás zavedl do tělocvičny, ve které už byly všechny stěny obsazené věcmi jednotky, která přijela před námi. Na dotaz, kam máme v této situaci složit hlavu, nám doporučil, abychom si lehli ve dvou řadách. Na protest, že to nám po hlavách budou šlapat, se otázal: „A co byste chtěli? Hotel?“ Byla to, ausgerechnet od něj, velmi příhodná otázka, neboť on sám pravděpodobně v hotelu spal, jako ostatně na každé akci.

Po tomto extempore se jednotka, zdeptaná už transportem, téměř jednomyslně rozhodla, že pokud nedostaneme separé třídu, budeme raději spát ve stanu na Staré Poště, a to i za tu cenu, že někteří z nás po návratu domů poputují do ordinace a odtud na nemocenskou. Naštěstí jsme třídu obdrželi a po sestěhování lavic na hromadu jsme se i celkem obstojně vešli. Ubytovali jsme se a začali Jerzymu Superstar Sikorovi pomáhat od jeho zásob portského, které zakoupil za účelem oslavy svých 25. narozenin. Na slavení toho bylo víc. Protože jsme historicky uvědomělá jednotka, narozeniny se na Slavkově kumulují. Poblíž data 2.12. se narodili: Růža Wetterová, Vláďa Borovička, Péťa Borovský, Kikin a Ivánek Uher. Hromadné slavení jsme uzavírali asi ve 3 hodiny po té, co nás číšnice na kolenou prosila, že už chce jít domů. Do legend a pověstí našeho klubu vstoupil Il Dottore – Péťa Havránek. Na dotaz paní od ostrahy, zda už jsme všichni a ona může zamknout, jí kdosi odpověděl: „Ještě chybí doktor!“ Asi za hodinu se objevil, podle jejích slov „takový nějaký mlaďoch“ a přiznal, že „Doktor“ je jeho přezdívka.

Protože noční ptáčata jsou vesměs uvědomělá a respektují, že ranní ptáčata chtějí jít brzo spát, do spacáků jsme se uklidili tiše a disciplinovaně. Ranní ptáčata, jejichž světonázor je poněkud zdeformovaný franz-josefovskou doktrínou, že časně vstávat je ctnost, však nočním ptáčatům jejich laskavost nevrátila, a rozšveholila se (Ten, který má spacák do -20 a nově i ledvinové kameny jejich projev nazval možná výstižněji „kvákat“) již v 6, přestože budíček byl až v 7:30. Nechceme nikoho jmenovat, ale jednalo se konkrétně o Kikina a Jendu Wettera, s nímž je to problematické, protože nespí skoro nikdy. Do toho tančil Velký Trol dupavé tance skupiny „Lord of the Dance“, což už bylo takhle po ránu trochu moc silné kafe.

Po této neočekávané ráně z vlastních řad dopadla rána očekávaná: najeli jsme na výživnou bagetovou dietu. Po konzumaci první bagety a vyzbrojeni druhou bagetou jsme byli odvezeni do Šlapanic, odkud se pochodovalo do Tvarožné, kde jsme tradičně nalezli přecpané hospody a netradičně pouze dva stánky s tureckým medem.

Nástup na bitvu byl ve 12:30. Organizace na rakouské straně byla z hlediska účastníků poněkud chaotická, ale z pohledu diváků to byla jedna z nejakčnějších bitev. Střílelo se nepřetržitě, což sice zvyšovalo zajímavý zvukový efekt, ale naopak snižovalo viditelnost. Růža Wetterová na dotaz, zda něco nafotila, výstižně odpověděla: „Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a dost možná ještě dál, je KVH Ostrava.“ Dým z výstřelů byl tak hustý, že to vnášelo nejistotu i do francouzských řad. „Co myslíte, že máme dělat?“ otázal se kdosi z jednotky námořnictva. Jarek Janúšek vedený profesionálním instinktem (v civilu je vojákem z povolání) rozhodl okamžitě: „Nemyslím! Střílím!“

Po té, co jsme vyčerpali scénář i střelivo, jsme byli odvezeni zpět do Slatiny, kde jsme dostali „řízek“ a bramborový salát. Tento pokrm měl takový úspěch, že zbyl, přestože byl kuchařkami vyložen na chodbu a dán volně k dispozici. Všichni byli na smrt unavení, ale i přes to se vydali na večerní pochod do Šlapanic. Jednatelka, Danka Wetterová a nemocný vicekaprál Májkl Jenčo, kteří zůstali hlídat tábor, byli navštíveni „nepřítelem“, Dankou Wetterovou mladší. Usadila se na židli a zakousla do se jablka. „Co jíš rakouské jabko, ty jedna Francouzko?“ otázal se Májkl provokativně. „Co bych nejedla? Mám to dovolené rakouskou markytánkou!“ pravila Danka a poklidně dále chroustala. Jednatelka se při pohledu na křehkou, subtilní Danku ušklíbla a pravila: „Přátelé, nedávejte jim jíst! Podívejte, jak jsou hubení. Nechte je vyhladovět. Zbavíme se nepřátel, aniž jedinkrát vystřelíme. A nedávejte jim vitamíny! Dostanou kurděje, vypadnou jim zuby a nebudou moct kousat patrony!“ Májkl si povzdechl a posteskl si: „Oni nejsou hubení, oni jsou šlachovití. A to je horší! Víte proč? Odpovím si sám: Protože je nemůžeme sníst!“ Pak se začali trousit první navrátilci. „Tak jaký byl ohňostroj?“ ptal se Májkl. „Takový domácký.“ – „To jako že dva kluci vzali prskavky a běhali kolem náměstí?“ Vracející jednotka se zmoženě zasmála a usedla. Večer uběhl příjemně a jednatelka napsala část reportáže, kterou předčítala předsedovi. „No – a to je zatím konec. Se zbytkem musím ještě počkat, co se stane!“ pravila lehkovážně.

V neděli ráno jsme zkonzumovali poslední chod bagetové diety a vypravili se na pietní akt na Mohylu míru. Byli jsme vesměs pozitivně naladěni, protože jsme věděli, že odteď už budeme živi na normální stravě. Během pochodu se konala bitva, ze které byl nadšený zejména předseda: „My jsme šli za poslední francouzskou jednotkou a oni najednou odbočili do pole. Tak jsem si říkal: Půjdeme za nima, co budeme chodit po cestě, přes pole je to zkratka. A najednou vidím, jak si tam budujou palposty. Tak jsme do nich začali střílet. A jedni Francouzi tam šli po cestě... no, ti na nás hleděli... a my jsme si stříleli... Prostě jsme si perfektně zabojovali!“

Pak jeho nadšení poněkud opadlo. Jelikož bylo třeba vyzvednout peníze na dopravu, zůstala jednatelka s Dankou Wetterovou a tzv. mikrobusem ve Slatině, čímž se jednotka rozdělila na dvě části. Bohužel každá z těchto prostorově oddělených z částí vlastnila předmět, který nutně potřebovala ta druhá. Razítko odcestovalo s předsedou na Mohylu, věnec, který měl být položen, zůstal s jednatelkou ve Slatině. Naštěstí se ukázalo, že razítko není nezbytné a že je ještě dost času na to, dovézt věnec na Mohylu. Mikrobus se tedy vydal do Prace, jsa varován, že je tam všechno rozkopané a bude to muset objíždět. Tak se stalo, že mikrobus s věncem stál na uzavřené silnici a jednotka bez věnce u Mohyly.

Štěstěna se ale rozhodla, že nás v této dramatické situaci neopustí – a my jí toto rozhodnutí jednohlasně schvalujeme. Po silnici kráčel uřícený poutník a jednatelka se ho otázala, zda je zdejší. Když odpověděl že ano, zeptala se, jestli neví, jak se dostat na Mohylu. Poutník pravil, že tam míří také, a šofér bez váhání otevřel dveře. Mikrobus tak pod vedením „domorodce“ projel přes pole a ocitl se dole pod Prateckým návrším u policejního zátarasu. Poutník se nabídl, že nám prokáže protislužbu a věnec urychleně doručí. Stihl to právě včas. Jeho dobrý skutek byl po zásluze odměněn: zpátky jsme ho svezli do Šlapanic. Během pietního aktu byl vyznamenán náš dlouholetý člen Vláďa Borovička, kterému teď říkáme „ten mediálně známý Borovička“. Vlasta Sup s k tomu vyjádřil: „Jak přečetli jeho jméno, tak jsem se na něj otočil. Celá druhá řada se k němu taky otočila, přední řada se otočila dozadu a zadní řada nakukovala dopředu. Jenom Vláďa se neměl na koho točit, tak tam stál, a nevěděl, co má dělat. Museli jsme ho tam pošoupnout!“

Po skončení pietního aktu sešla jednotka dolů a vydala se na dobrodružnou cestu přes pole. Pozvolna jsme mířili k domovu a strašně mrzli, protože naše skvostné vozidlo pochopitelně netopilo, což nikomu na náladě nepřidalo, protože všichni byli na kost promrzlí. Během zastávky na jídlo se šofér pokusil topení zprovoznit, což mělo za následek, že jsme se z transportu smrti rázem přesunuli do plynové komory. „Nechte toho!“ naříkal Ten, který má spacák do -20 a ledvinové kameny. „Když se přikryjeme, tak zimu přežijeme, ale proti udušení se neubráníme!“ Přítomné pedagogy okamžitě napadlo využít tento dopravní prostředek k názorné výuce neukázněných žáků. Další šok jsme utrpěli na křižovatce, kde jsme zůstali stát na červenou. Z levé strany se začal valit hustý dým, který pronikal i dovnitř. „To hoří! Pojďme ven! Hlavně musíme evakuovat střelný prach!“ zaječela jednatelka. „Jenom klid, to jsme jenom zastavili,“ uklidňoval ji Velký Trol. Rozjeli jsme se. „Konec poplachu, to hořelo osobní auto vedle,“ prohlásil Kikin. „Teď už to hřeje, ne?“ otázal se šofér, který pro rachot motoru naši diskuzi neslyšel. „To není nic divného, když to hoří!“ pronesl Ten, který má spacák do -20 a ledvinové kameny. „Prosím vás, kdo první uvidíte ohníčky nebo rozpálené kruhy na podlaze, nahlaste to!“ požádal předseda ostatní přítomné. Patrně spoléhal na hasicí přístroj, který nám dali granátníci z IR3, abychom jej předali Brňákům, kteří si ho zapomněli na Hollabrunnu. Naštěstí ho nebylo zapotřebí. Dorazili jsme v neopečené podobě a pokojně jsme se rozešli do svých domovů s nadějí, že tato dopravně nevydařená sezóna skončila a příští snad nebude na dopravní kalamity tak hojná.

A na závěr krátká dopravní statistika letošního roku. Absolvovali jsme 13 akcí a 2 soukromé secvičné. Z toho jsme:

  • na 3 akcích zapomněli různé členy (Hollabrunn – Jožka Venglář na záchodě, Jena – Milan Kouba – rovněž na záchodě, Tvarožná / Telč – Vlastík Dostálík se zapomněl doma)
  • na 3 akcích zdrcujícím způsobem bloudili (Lubojaty, Lipsko a rekordní Pultusk)
  • na 2 akcích byli vystaveni neodvratné přítomnosti „našeho milého pana řidiče“ (Mikulov, Zlaté Hory / Nysa)
  • na 2 akcích opakovaně utrpěli poruchu (Jena – vadné pojistky a píchlé kolo, a opět rekordní Pultusk – 2x oprava alternátoru a 1x došel benzín)
  • na 1 akci (Slavkov) vytvořili světový rekord v délce cesty Ostrava – Brno (cca 4 hodiny) a téměř zmrzli a téměř uhořeli
  • na 2 akcích se nestalo nic (Hradec Králové, Ostrava – grantohraní a Raszyn, přičemž do Ostravy všichni trefí a jelo se vlastními auty)

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku