Občanské sdružení, zal. 1974

Rožnov pod Radhoštěm

9.6.2006

I letos probíhal v Rožnově mezinárodní folklórní festival Rožnovská Valaška, v jehož rámci se v části skanzenu zvaném Valašská dědina koná malá bitva na vyblbnutí. Vyrazili jsme v sobotu ráno auty po vlastní trase. Část „přeběhla“ na francouzskou stranu, aby byla bitva pestřejší. Den začal pochodem ze skanzenu na náměstí. Ti, kteří dorazili později a čekali v táboře, udiveně skrze mezery v plotě pozorovali vracející se průvod, který byl více než exotický, protože festivalu se účastnili i velmi vzdálené soubory, například z Venezuely. Největší úspěch sklidili „paroháčci“, dva muži barevným parožím na hlavě. Co měli představovat jsme se nedozvěděli. Po návratu z průvodu jsme se jen tak courali po skanzenu kolem stánků. V jednu byl oběd a o půl druhé jsme vyrazili nahoru do Valašské dědiny.

Pozornost na sebe opět strhl „Ten, který má spacák do -20“, jenž ulehl na zápraží jedné chaloupky, místo polštáře použil naštípané dřevo, a hodlal se uložit ke spánku. Protože ale bylo zápraží na jeho rozměry příliš malé, předváděl jakýsi vzdušný balet, mávaje půvabně nožičkami ve snaze je na zápraží přece jen umístit poblíž svého mohutného těla. Předseda to nemohl nechat tak a pustil se s ním do boje, který vyvrcholil podivným smírčím rituálem: „Ten, který má spacák do -20“ nasypal šňupací tabák na předsedovu šavli a pak oba šňupali. Další částí kulturního programu bylo, že „Ten, který má spacák do -20“ a Májkl Jenčo zopakovali „rekognoskaci terénu“ na motivy pohádky „Perníková chaloupka“, poprvé provedené loni v Hollabrunnu, v níž Májkl představoval Jeníčka šplhajícího na strom a „Ten, který má spacák do -20“ strom. Tvrdili, že tak hledají nepřítele. Májkl musel zlobit s někým jiným, protože Jerzy Superstar Viking Sikora se nedostavil. Prý měl strach z ptačí chřipky. To další nositel ptačího příjmení, Vlasta Sup, se nebál a přijel.

Zábavu nám přetrhl nástup na bitvu, kterou komentoval Libor Fojtů v kostýmu portáše. „Ten, který má spacák do -20“ se zřejmě ještě dost kulturně nevyžil, a proto atakoval útlou Veroniku Fojtů, které na přispěchaly na pomoc posily. Byl polapen a povalen na zem, přičemž byl horlivě fotografován svou přítelkyní Evou Borovskou. Ta pravila k jednatelce: „Ty, oni mi tam bijou Miru! Já si to jdu vyfotit!“ Další akční scénu připravili Martin Polách, Vláďa Borovička ml. a Jarek Žídek v rakouských uniformách, kteří zajali Vlastu Supa alias El Condora ve francouzské uniformě. Ten kladl marný odpor, ale pak se chlubil: „Viděli jste to? Byli na mě tři a nedostali mě!“ Jednatelka se ušklíbla a pravila: „No, však jsem to vyfotila. Hlavně ten moment, jak ležíš na břiše na zemi a Martin tě píchá bodákem do zadku!“ Za což si vysloužila El Condorův škaredý pohled a Martinovu vřelou pochvalu. Píchání do zadku ji zaujalo natolik, že si půjčila archivní vidle od Zuzky Klimovičové z Brna a během závěrečného nástupu je vsouvala nic netušícím vojákům mezi nohy a potěšeně pozorovala jejich reakce. „Nejvíc nadskočil El Condor!“ vyhodnotila pak svou záškodnickou akci. „On je na to zvyklý z vojny,“ vysvětlil Májkl.

Po bitvě se šlo zpátky do tábora. Většina v amfiteátru sledovala vystoupení folklórních souborů. Během přestávky, když byli všichni v táboře, ukořistil předseda program festivalu a začal ho předčítat. Udělal to asi třikrát a pak mu ho jednatelka sebrala, protože už to jednak nemohla poslouchat a jednak nevěřila názvu „Pleteme bič“. Nevěřil mu ostatně nikdo a tak program koloval z ruky do ruky, aby se všichni přesvědčili na vlastní oči. Potom část odjela domů a část se odebrala zpátky do amfiteátru. Bylo asi sedm, když přehlídka souborů skončila. „Co tam bude teď?“ otázal se předseda. „Teď má být v osm to „Bijeme čerta“,“ informovala ho jednatelka, která podivnou asociací spojila názvy „Pleteme bič“ a „Čertovinky“. Nebyla ostatně tak daleko od pravdy.

Na výslovnou žádost předsedy jsme se znovu vydali do Valašské dědiny, abychom shlédli vystoupení souboru Ondráš. Pod kopcem dostala jednatelka výborný nápad, že to vezmeme zkratkou. Většina šla slušně po cestě, ale „Ten, který má spacák do -20“ a Jarek Žídek ji vzali za slovo a tak všichni tři vyběhli prudký kopec bez zastávky a překvapivě skončili na pódiu. Ne že by se jim chtělo běžet, ale sklon svahu byl takový, že kdyby se byli zastavili, spadli by dolů.

Soubor Ondráš zpracoval pohádku Čert a Káča. Názory diváků z řad vojska se rozprostíraly v široké škále od nadšení až po zoufalství. Zejména jednatelka zlobila a naříkala, že má vyčerpanou dávku folklóru na deset let dopředu. Jediným opravdu vtipným místem byla pasáž v hospodě, kde sbor babek zanotoval něco v tomto smyslu: „Stará bába nemá zubů, chtěla by se taky smát, ale musí držet hubu!“ Úspěch měla i pasáž, v níž Lucifer dlouhým bičem hromadně zpráskal všechny čerty už i bez něj dost demoralizované Káčou. „To my známe. Máme to na denním pořádku,“ prohlásila jednatelka. „Říkáme tomu Lubčík trénuje jednotku!“ Předseda ji za to chtěl ztrestat píchnutím šavle do žeber, ale protože prostor mezi lavicemi byl značně omezený, jenom se šavlí praštil do bolavého kolena.

Do tábora jsme se vrátili kolem půl jedenácté, tentokrát šli zkratkou předseda a „Ten, který má spacák do -20“. Protože byla zima a tma, šlo se spát. Ani tentokrát jsme se neloučili nijak smutně. Příští víkend se sejdeme znovu. Vzhledem k trvajícímu nevlídnému počasí začínáme všichni věřit cynickému vtipu šířenému přes internet, který praví: „Jestli nám to červenec a srpen nezkazí, bude letos pěkná zima!“

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku