Občanské sdružení, zal. 1974

Pultuská odyssea

Sleva není zadarmo

6.7. - 10.7.2006

Pozitiva

  • Sokolovův včasný pád z koně
  • Řeka Narew
  • Teploty 21-06 hod
  • Všichni přežili

Negativa

  • Sokolov
  • Vojáci jako objekty Mengeleho experimentu
  • Autobus Karosa bez TK
  • Nezodpovědný šofér
  • Pustina
  • Poušť
  • Písek a prach
  • Nedostatek pitné vody
  • Absence užitkové vody
  • „Nadstandartní“ strava
  • Zákaz ohňů
  • Vražedné vedro 06-21 hod
  • Mobilní WC
  • Šikana organizátorů
  • Hmyz (komáři, ovádi, mravenci)
  • Zlomená lavička
  • Neumožnění fotografování
  • Nepříjemné rostliny (trní, bodláčí, kopřivy)
  • Spálení od slunce
  • Vlk
  • Terén vhodný jedině tak pro slalom
  • A našlo by se toho ještě víc!

Katastrofický scénář začal na seřadišti a na seřadišti také skončil. Cena dopravy je při výběru dopravce vždycky určující. Otázkou je, zda to stojí za to. Posuďte sami. Průběh cesty nás totiž přesvědčil o tom, že zvolání: „Na Pultusk, KVH Ostrava, na Pultusk!“ mohlo být plnohodnotně nahrazeno zvoláním: „Na Ithaku, Odyssee, na Ithaku!“

Autobus Karosa (pochopitelně bez klimatizace a nepochopitelně i bez záclonek), který na první seřadiště u DK Vítkovic dorazil podle plánu ve 12:45, se po naložení místo na druhé seřadiště rozjel do Hrušova pro alternátor. Tak se stalo, že na druhé seřadiště, kam měl dorazit 13:30, dorazil v 15:00 a zdržení se natahovalo, protože šofér okamžitě opustil sedadlo, otevřel motor a pustil se do opravy alternátoru. Přesto jsme vyjeli.

Až do Varšavy jsme byli veselí a hráli jsme novou společenskou hru s názvem „Polij koho můžeš“, spočívající ve stříkání vody z rozprašovače na choulostivá místa. To jsme ještě neznali závratnou cenu obyčejného doušku vody. Ve Varšavě nám sklaplo. Nejprve jsme ztratili směrovky a pak i směr. K navigaci se mohutně dral Milan Kouba zvaný Rádio Jerevan, postrach všech šoférů. Nejprve naléhal na předsedu fyzicky (ležel mu na zádech) a pak i psychicky, když se nás pokusil provést Varšavou. Činil tak do té doby, než jsme se po jeho výkonu ocitli na zadní straně pomníku, od jehož přední strany jsme vyjeli. Po rouhavé větě: „Já jsem to vedl dobře, ale ono nás to špatně vyhodilo!“ byl nevybíravě vykázán na své místo dozadu, odkud další jízdu napjatě pozoroval a doufal, že bude požádán o radu. Cesta pokračovala ve stejném duchu. Nejpopulárnějším úhlem se stalo 180°, po našemu „Rechts um!“

Po strastiplném bloudění jsme se přece jen z města vymotali. Ocitli jsme se mimo civilizaci. „My jsme právě vyjeli z lesa... a pořád... jsme v lese!“ konstatoval Péťa Labaš. Nemilosrdné slunce zapadlo a život se zdál být snesitelnější až do chvíle, kdy jsme kolem 11 večer zastavili na pumpě a předseda si nás svolal, aby nám oznámil: „Poslouchejte mě dobře. Jak se mě budete chodit ptát jednotlivě, tak vás budu posílat do pi..! Ono mu to nedobíjí, svítí mu jenom parkovačky, to už je o hubu. Takže jsou dva scénáře: buď to opraví, nebo tady budeme do rána. Musí to nechat nastartované, jinak už to nenahodí!“ Zprávu nesli všichni statečně, dokonce se ani nikdo nenaštval. Mládež si kopala s balónem a když světla na pumpě zhasla, začali si svítit mobily, aby viděli, kde je branka. Ten, který má spacák do -20 ulehl na asfalt, neboť nemá rád hmyz, zvláště pak klíšťata, a žádal nás, abychom ho probudili, kdyby jelo auto. Dočkal se brzy. Přijela kolona tahačů. To, že povstal, se ukázalo být přínosem. Má totiž ze zaměstnání zkušenosti s roztlačováním V3S a tak úspěšně roztlačil i autobus, který během opravy zhasl a nedal se nastartovat.

Kromě skupiny radilů-čumilů, která jaksi automaticky vzniká při každé opravě, vznikla i skupina smířená s osudem, která se usadila na rantlu chodníku a začala kouřit. Smrad benzínu nás upozornil, že se nacházíme poblíž nádrží, ale neodradilo nás to. „Já bych se tak rád teleportoval do své postele a zítra ráno zase sem,“ dal se slyšel Májkl Jenčo. „Jak vhodně hodíš vajgla do té nádrže, tak se ti to může lehce splnit,“ pravila jednatelka. „Jenom je problém z návratem, protože zničíš cílovou stanici.“ – „No fakt, to bysme se naplatili!“ ozval se Ten, který má spacák do -20. „No my už bysme to neplatili,“ ušklíbla se jednatelka. „Protože naše kosterní pozůstatky by se staly umělou družicí Země a obíhaly by na orbitě.“ – „Ale trvám na tom, abysme obíhali ve tvaru, bubeníci vpředu!“ pravil razantně Martin Polách. „V žádném případě!“ odporoval Májkl. „Musíme obíhat tak, abysme tvořili nápis KVH Ostrava viditelný ze Země!“ To už se ke skupině přidali i otec a syn Koubové a bylo je slyšet do daleka. František Sládeček, jehož hlavním životním cílem je, aby byly reportáže z akcí našeho klubu přejmenovány na „Francoisova dobrodružství“, chvíli zadumaně poslouchal pak na adresu Jakuba Kouby pronesl nezapomenutelnou hlášku: „Malé Rádio vysílá vtip!“

Bylo kolem jedné v noci, když se dostavil předseda, aby nás informoval o vývoji situace: „Tak uskutečníme plán „B“. Jsme tady do rána! Běžte si pro spacáky.“ Částečně jsme ho uposlechli a polehali si na trávník kolem nádrží. Netrvalo však dlouho a předseda pravil, že přece jen uskutečníme plán „A“ a budeme pokračovat v cestě.

Příjezd do Pultusku znamenal začátek nové kapitoly Odyssey. Asi dvě hodiny jsme se motali po tmě v pustinách a stepích po cestách dobrých leda pro traktor a opět velmi často činili i s autobusem „Rechts um!“ Nejprve jsme se nechali svést ukrajinským vozíkem s koňmi, který jel, jako by věděl, kam jede, pak nám dvě Polky slíbily, že nám ukážou cestu, ale pokaždé nám ujely, takže je předseda otevřenými dveřmi autobusu počastoval „uznalými“ slovy díků. Prohlédli jsme si tedy za tmy a pak i za ranního šera okolní lesy a navštívili jsme i chatovou osadu. Když jsme v pět ráno konečně dorazili do tábora, nechtěli nás pustit, že nemáme registraci. Nakonec se nechali přesvědčit (měli jsme značnou početní převahu) a my jsme, drkotaje zuby, rádi opustili neblahý autobus. Stany jsme postavili na tak hrbolatém terénu, že jsme následující noci marně hledali způsob, jak si lehnout, protože žebra ani kyčle se nechtěly podle muld vyhnout a na břiše to tlačilo. Také nás okamžitě po kolaudaci stanů navštívili mravenci. My jsme naopak nenavštívili mobilní WC značky TOI, protože nikdo z nás neměl zájem zvracet už před snídaní a už vůbec ne o to, aby se s ním nestabilní kabinka stojící na hroudách převrátila a její obsah ho zalil. Navštívili jsme tedy okolní porost, kde nás zase navštívili komáři. V důsledku toho někteří z nás vyhlíželi jako by měli skvrnitý tyfus.

Po registraci jsme se ocitli v Protektorátu Böhmen und Mähren se všemi negativními důsledky. Nejprve jsme byl okroužkováni plastovými, naprosto neprodyšnými náramky s trhacími potravinovými lístky. Pak vyšlo slunce a opřelo se do nás teplotou oficiálně 32°C, podle našeho odhadu tak 50°C. U vydávání snídaně obdržel každý 1 láhev vody o obsahu 1,5 litru. Vzhledem k tomu, že jsme se nacházeli v prašné poušti bez jediného kousku stínu, která se záhy proměnila v pekelnou výheň, to bylo poněkud nedostačující. Fasoval se také jeden pohárek kávy nebo čaje (obojí byla břečka) o obsahu 0,3 l. Tentýž příděl tekutin se vydával i v poledne a večer, nikoho ovšem nenapadlo, že bychom měli mít nějakou vodu na chlazení, protože vlivem vedra měla všechna voda rázem nepoživatelnou teplotu. Cateringová služba se do krve hádala o každou láhev navíc, na třicet osob se uvolili dát nám dvě. Byli bychom si za chlazené nápoje rádi zaplatili, představa ledu a orosené láhve se nám jevila jako hotový zázrak, ale žádný prodejní stánek v táboře nebyl a návštěva hospody v Pultusku představovala 1,5 kilometrovou procházku rozžhavenou pouští. V naší jinak svorné jednotce se vyskytovaly hádky o to, kdo komu vypil vodu, což mluví samo za sebe.

Pak začal Mengeleho experiment, který měl prokázat, jak velké přehřátí a fyzickou zátěž lidský organismus vydrží, aniž by zkolaboval. V pátek se cvičilo tři hodiny dopoledne a tři odpoledne, a to bez diváků. Celému cvičení velel generál Oleg Sokolov, který se nechal titulovat „sire“ a vynadal Ivanu Vystrčilovi, který spadl z koně a snažil se zvednout slovy: „Ivan, ty něrabotaješ!“ Seřval všechny přítomné důstojníky a dal nám na vědomí, že „děngy“ má on a my budeme skákat, jak on bude pískat. I mírné povahy zuřily a vykřikovaly, že by si měl uvědomit, že otroctví i nevolnictví bylo zrušeno a že nejsme žádné cvičené opice. Když si mu důstojníci stěžovali, že máme málo vody, bil se v prsa, že o vojáky musí být postaráno, ale pochopitelně se nic nezměnilo.

Život nám navíc komplikovala skutečnost, že organizátor nezajistil žádné posezení a jelikož naše lavičky a stoly byly nejblíž, kde kdo je bezostyšně používal, což vedlo k tomu, že se noha jedné z laviček hned první den zlomila. Postavili jsme kolem plůtek z větví, aby bylo jasné, že toto posezení je soukromé, ale nikdo toho nedbal a když jsme upozorňovali, že je to „privatne“, ještě jsme dostali vynadáno – a to nejvíce členy cateringové služby, která byla organizována tak dokonale, že jim došlo jídlo a třetina tábora musela půl hodiny čekat na novou dávku – a to na pražícím slunci. Když se někteří opovážili zeptat, zda se mohou schovat do cateringových stanů, byli vykázáni.

V době přestávek jsme se koupali v blízké řece Narew, kterou jsme svorně označili za jediný světlý bod této akce, který nás smiřoval s osudem. Cesta k řece vedla prašnou a písečnou pouští a džunglí plnou komárů, ovádů, trní a kopřiv, dno bylo bahnité a voda teplá, ale my jsme se tuto cestu velmi rádi několikrát denně absolvovali. Středem pozornosti se při koupání stali Martin Polách a Majkl Jenčo, kteří si vyšli v afro-kalhotách. Májkl pak celou věc dotáhl do konce způsobem, který mu zřejmě nebyl příliš po chuti. Při skákání do vody z ležících kmenů totiž utrpěl trhlinu mezi nohama a nepovšiml si toho. Když se pak chystal vyjít z vody, ukázalo se, co nemělo být vidět. Jerzy Superstar Viking Sikora to kvitoval radostným výkřikem: „Hej, more, z těch tvých afro-plavek ti leze Afričan!“ Cudný Májkl pak se slzami v očích prosil o ručník a když ho dostal, strčil si do ho nechtěného otvoru a uhájil tak svou čest před zraky lačnými skandálu. Cesta od řeky byla o poznání smutnější než cesta tam. Když jsme na vyšli z džungle a vyšplhali na písčitý kopec, vždycky jsme nabyli dojmu, že teď je ten správný čas se k řece vrátit.

Slunce zapadalo v devět večer a s poklesem teploty se do našeho těla pomalu vracel život. Chtěli jsme si, jako obvykle, udělat oheň a usadit se kolem něho. Protektorátní služba v reflexních vestách s nápsem Straž okamžitě přiběhla a nařídila nám oheň zalít. Odsekli jsme jim, že žádnou vodu nemáme, protože nám ji nedali. Jenda Wetter obíhal s touho špatnou zprávou ostatní jednotky a jeho cesta byla značena tím, že v jednotlivých rotních uličkách začínaly plát protestní dvoumetrové vatry. Pak dorazil hasičský vůz se světelnými efekty a vodním dělem a oheň nám zhasl. Prý je sucho. Druhý den se vystoupení „světlo a voda“ opakovalo. Tentokrát jsme prý blízko koní. Náš ohníček skomíral a tak uhasl sám od sebe, tam, kde byly ohně větší, bylo okolí nemilosrdně pokropeno. Padaly návrhy, že se složíme na cestu a pojedeme okamžitě domů.

V sobotu byl budíček stanoven na 5:30, asi abychom se vzbudili do svěžího jitra, a v sedm se odjíždělo na celý den do Varšavy. Za tímto účelem se opět fasovala JEDNA láhev vody a „balíček – oběd“. Tento vydatný oběd, který měl dostačovat do 18:00 večer, představoval jeden větší rohlík s půlkou listu salátu a plátkem sýra, který byl průhledný a tenčí než salát. Francouzi se dali slyšet, že v propozicích psali, že strava bude nadstandardní. „Ten sýr to je ten nadstandard a bez toho salátu by to byl obyčejný rohlík!“ Celodenní pobyt v rozpálené Varšavě, kam vojáci odjeli klimatizovaným autobusem s nefungující klimatizací a dvojnásobným překročením kapacity dopravovaných osob, se vyznačoval tím, že byl zbytečný. Absolvovali jsme asi půlhodinový pochod a po zbytek doby jsme se bezútěšně courali sem a tam. Byla nám doporučena návštěva muzea, které bylo vzdáleno asi 6 km, takže od ní všichni vojáci ustrojení v plné polní raději upustili. No, vzhledem k tomu, že jsem se vrátili už v 6 večer jsme měli ještě štěstí. Garda dělala čestnou stráž až do 23 hod.

Je pochopitelné, že se za těchto podmínek výborně dařilo jisté psovité šelmě zvané vlk, která se jinak objevuje pouze u malých dětí, které ještě musí nosit plínky. Růža Wetterová nabízela postiženým „pudérek“ a obzvláště hojivou mast, jejíž blahodárné účinky popisovala tak barvitě, že inspirovala jednatelku k parafrázi cimrmanovského verše: „Růženina mast, na vlka past!“ Dalším nepříjemným doprovodným jevem bylo, že jsme stále smrkali prach, a alergici a astmatici nevycházeli z údivu nad tím, že jsou ještě naživu. Večeře, kterou jsme po celodenním „výletě“ obdrželi, byla odstrašující: studený párek a teplé pivo.

V neděli Mengeleho experiment pokračoval dvouhodinovou bitvou, která začínala v nejpříhodnější dobu: v pravé poledne. Při výbuchu mostu byli vojáci zasypáni drny a hlínou. Po prvním útoku byli do tábora odesláni malí bubeníci, kteří se připlazili jako zpráskaní psi, po druhém astmatici, kteří dokulhali opíraje se o pušky, a po třetím zkolaboval Ondřej Tupý, který za to byl ostře pokárán, že „něrabotajet“. Sokolov toho ještě neměl dost a bažil po čtvrtém útoku. Nesouhlasil s tím nikdo, ani jeho kůň, který udělal rázný konec tím, že ho shodil. Vojáci (včetně padlých) provolávali koni slávu a shodli se na tom, že ho patrně shodili svorným působením psychokinetické energie. Nenašel se nikdo, koho by tento heroický pád nepotěšil. Generál Sokolov, který se rád pyšní tím, že jeho energii žádný kůň nevydrží, se zlostí, hanbou a působením slunečních paprsků zbarvil doruda a bitvu ukončil. Markytánkám jako obvykle při podobných akcích přes tradiční sliby nebylo umožněno fotit. Tábor byl neprodyšně uzavřen členy Straže, kteří stáli kolem pásky v pětimetrových odstupech a odmítali je pustit dokonce i na záchod.

Pak už se balilo a čekalo na peníze. Protože je v našem klubu v rámci otevřeného hospodaření s financemi zvykem, aby pro peníze chodili vždycky dva členové, odebrali se předseda a místopředseda na zámek společně. Čekali hodinu a půl. Když na ně přišla řada, pokusil se Jakub Samek místopředsedu vykázat s tím, že mají vlastní ochranku. Místopředseda se postavil ke dveřím a zdvořile se otázal: „Máte nějaký problém, pane Samku?“ a opodál stojící major mu gestem ukázal, že je jednička.

V táboře se zatím bouraly stany a nakládalo se do autobusu. Šofér s opravenou karosou předvedl, jak se jezdí rallye a přijel až k místu, kde jsme měli zavazadla. Naložili jsme věci, nastoupili a pak Ten, který má spacák do -20 dal znamení k odjezdu zvoláním: „Pryč z té pouště!“ Sešli jsme se na náměstí a konečně se s nevýslovným pocitem blaha napili něčeho opravdu studeného.

Pak jsme nasedli do rozžhaveného autobusu a vydali se vzhůru na Ostravu, pardon, na Ithaku. Odyssea totiž pokračovala. Nejdřív jsme se vlekli v koloně a k ujetí 50 km do Varšavy jsme potřebovali dvě hodiny. Navigace se ujal Jarek Žídek a provedl nás po obchvatu. Milan Kouba pochvalně prohlašoval, že jsme se té Varšavě pěkně vyhnuli, jako by to byla jeho zásluha. Když Jarek minul odbočku na druhou dálnici a museli jsme projet skrz Kotěhůlky, začal remcat tak hlasitě, že musel být usazen slovy: „Nehuč, tobě se to stalo taky!“ Po zdárném opuštění Varšavy jsme absolvovali velmi pozitivní zážitek – návštěvu McDonalda. Vzhledem k tomu, že cheesburger stál 2 Zl a u nás stojí 22 Kč, jsme jich zkonzumovali tolik, že se prodavačka jistě ocitla v čele tabulky nejúspěšnějších prodejců. Také coca-cola s ledem byla po horké vodě příjemnou změnou.

Byl to opravdu velmi příjemný začátek, ale bohužel to byla také poslední příjemná věc, která nás potkala. Autobus měl opět poruchu, tentokrát jsme ji zavinili my. Při nakládání lavic jsme poškodili hadici od chlazení. Po výměně jsme pokračovali v cestě, která byla ve dvě v noci náhle uprostřed liduprázdné dálnice v rekonstrukci přerušena tím, že řidiči došla nafta, protože včas nenatankoval. Připadali jsme si jako biblický Mojžíš, kterému bylo souzeno, že Zemi zaslíbenou sice uvidí, ale nikdy do ní nedojde. Byli jsme 23 km od hranic. Předseda sice zjednal pomoc prostřednictvím posádky žigulíku zaparkovaného v protisměru, která se uvolila zavézt šoféra s kanystrem k pumpě, ale svou oprávněnou nespokojenost dal šoférovi po návratu najevo slovy: „A teď je třeba určit, kdo to bude řídit, protože jak to tam naliješ, tak tě zabiju!“ Přesto nás živ a zdráv dovezl na hranice, kde jsme byli omylem považováni za Ukrajince a málem prohledáni. Když se zjistilo, že jsme tady doma, pustili nás bez průtahů. V Havířově zdeptaný šofér špatně odbočil a tak jsme si prohlédli vilkovou čtvrť v těrlické oblasti.

Náš příjezd se dá vyjádřit parafrází Nohavicovy písně: „V pondělí v pět deset, rozchod u Partyků.“ Ti, kteří neměli dovolenou, zmeškali ranní směny. Ještě nikdy jsme se nerozcházeli tak rádi jako teď.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku