Občanské sdružení, zal. 1974

Mikulov

16.-18.6.2006

Do Mikulova jsme se přesouvali vozítkem, které jsme znali už u dřívějška. Oficiálně se nazývá mikrobus, ale ve skutečnosti je to krabička na sardinky. Nic proti sardinkám, ale lidé s klaustrofobií by cestu zřejmě nepřežili. Ale vozítko bylo učiněným skvostem v porovnání s řidičem. Nejlépe ho vystihuje termín „násilnický debatér“. Drnčel nepřetržitě, i přes ostatní a měl různé scestné názory, které agresivně prosazoval. Odskákal to předseda, který seděl vedle něj. My ostatní jsme diskutovali o turínském plátně a František Sládeček si stěžoval, že je mu v reportážích vždycky věnován jenom jeden řádek a že ho to mrzí a vynasnaží se, aby tentokrát zabral více místa. A svému slovu dostál. Uvedl také, že většinou je hlavní postavou Ten, který má spacák do -20. Ani tentokrát nezůstal pozadu. Když se předseda obrátil k lidu, tedy k nám, a pravil: „Tak já vám přečtu ten program,“ ozvalo se zezadu vzteklé: „Mě to nezajímá! Říkám ti, k..., že mě to nezajímá!“ Předseda se zasekl uprostřed slova a nechápavě hleděl, kdo tak drze přerušuje jeho vzácný přednes. „To nic, Lubo, to Mira telefonuje,“ pravil konejšivě Péťa Labaš.

Dorazili jsme do Brna, kde jsme měli vyzvednout Vláďu Borovičku mladšího. Jelikož však náš skvělý šofér přehlédl směrovku k Tescu, kde Vláďa čekal, a zastavil až u Futura, museli jsme počkat, než se Vláďa přesune. Pauzy jsme využili k tomu, abychom se najedli a ochladili, protože v naší sardinkové krabičce nebyla klimatizace a kličky u oken chyběly. Vláďa Borovička starší poznamenal, že když jsme s touto firmou cestovali posledně, trčeli jsme dvě hodiny v mraze u dálnice, a jednatelka ho zakřikla, ať nesýčkuje. Vláďa šťastně dorazil a pokračovalo se v cestě. Nálada Toho, který má spacák do -20 se nezlepšila. Na náměstí v Mikulově srdečně pozdravil místního okolojdoucího: „Co čumíš, ty hnusná hubo?“ No, dojeli jsme bez nehody, vystoupili, postavili stany a konstatovali, že WC je otevřeno pouze 7-22 hod. a po sprchách není ani památky, což bylo vzhledem k teplotě 32°C dosti společensky neúnosné.

Při vybalování přívěsného vozíku se vyznamenal Májkl Jenčo. Zlostně pobíhal po táboře a řval: „Koho je tam ten loďák? Pojďte si to, k..., odnést, já se nemůžu dostat ke svým věcem!“ Po té, co vynadal každému, koho potkal, a vrátil se s nepořízenou k „loďáku“, zjistil, že onen sporný loďák je jeho vlastní. A to nedávno absolvoval univerzitu – je vidět, že vedra mají vražedný účinek na mozkové buňky.

Pochopili jsme, že bez toho chlastu to prostě nejde a vesele řvali až do pěti do rána, kdy nás vystřídala další směna nepříjemných ranních ptáčat. Byl mezi nimi i František Sládeček, který, vstávaje na hlídku, uslyšel zlověstný praskavý zvuk. „Michale, k..., podívej se, co se mi to stalo!“ nařídil Majklovi, který ho vzal na nocleh. Májkl prohlédl škody a konstatoval, že Františkovy kalhoty jsou roztržené od pupku po kostrč. Což o to, větrání to bylo efektivní, ale František se obával, že se bude blamovat před diváky na bitvě. Májkl naopak tvrdil, že je exhibicionista a právě o zviditelnění před diváky mu jde. Další zvukový šok utrpěla většina jednotky v sedm ráno, kdy se ozval zvuk vody. Někteří poplašeně vybíhali ven a sklízeli si věci v domnění, že prší. Nepršelo. Jenom pustili vodotrysk.

Bitva byla v nejhorším možné čase – od jedné do dvou. Vojáci ji strávili v osobních minisaunách a markytánky v nesnesitelné společnosti šoféra. Těžko říct, kdo trpěl více. Pak nám bylo oznámeno, že se můžeme jít vykoupat na místní bazén. Většina jednotky se sebrala a horem pádem se na bazén hnala. Jednatelka konstatovala, že jsme vyhráli soutěž o nejčistotnější jednotku, protože nikdo jiný než my se koupat nešel. Po vykoupání v nabitém bazénu jsme osychali, když tu se kolem nás přehnal jakýsi hoch s křikem: „Péťo, Péťo, pojď do vody!“ Péťa Labaš mu zdvořile odpověděl: „Já už nepůjdu, já jsem teď vylezl.“ Hoch se nenechal odradit a volal dále: „Maro, Maro, pojď do vody!“ – „Mara nemůže, ten zůstal v Ostravě!“ odpověděla jednatelka. Hocha neodradilo ani to. „Jarku, pojď aspoň ty!“ hulákal. Jarek Žídek se shovívavě usmál a pravil: „Já už taky nepůjdu, já už jsem byl!“ Hoch už to psychicky nevydržel a prchal pryč. „Ještě to můžeš zkoušet, je nás tu dost, třeba se ještě trefíš!“ volala za ním Růža Wetterová.

Protože se začalo zatahovat, dali jsme se na ústup. Pánové se převlékli přímo na trávníku, dámy se odebraly do šatny. Jednatelka s Růžou poněkud rozčeřily klidné místní vody, neboť se osprchovaly nahé a taktéž nahé vešly do šatny, kde vážně šokovaly stydlivé domorodky v plavkách. „Oni jsou tu nějak cimprlich!“ konstatovala Růža. Po svlažení zvenčí se nám žádalo svlažení i zevnitř a tak jsme si zašli na pivo a kofolu.

Po návratu do tábora jsme se přesunuli k vodotrysku, okolo nějž byly rozestavěny lavičky. Byly ale rozestavěny nevhodně daleko od sebe a tak se Dominik Partyka a František Sládeček rozhodli, že si jednu přenesou blíž. „To nějak nejde,“ pravil Dominik. „Jak nejde, saláte?“ obořil se na něj František a mocným trhnutím lavičku uvolnil. Ostatní se dali do smíchu, protože za lavičkou se táhl řetěz s vyrvanou kotvou. Dominik se nabízel, že bude proti Františkovi svědčit, a František byl spokojen, že bude v reportáži. Nespokojen byl Ten, který má spacák do -20, protože mu pošel křeček, ještě nespokojenější byl Jarek Žídek, protože křečka zahrabali a on tak přišel o kůži na medvědici, a nejvíc nespokojená byla jednatelka, protože ji něco štíplo do nohy a bolestivě jí otekl kotník. Přesto se vesele řvalo do jedné v noci.

Ráno jednatelka konstatovala, že otok nemizí ani přes použití cibule a jiných babských rad, a když jí paní na WC vyděsila slovem „gangréna“, se slzami v očích uprosila Danku Wetterovou mladší, aby s ní šla na pohotovost. Tam měly obě příležitost seznámit se s tím, čemu se šetrně říká „moravská rozšafnost“. Lékař, odborník na slovo vzatý, deset minut hleděl na oteklý kotník a pak pravil: „To vás něco štíplo.“ Jednatelka přisvědčila. Za dalších deset minut pravil: „To vám to pořádně oteklo.“ Pokračování diagnózy a návrh léčby si vyžádal patnáct minut. „To by chtělo namazat nějakou mastí. Ale já tu žádnou mast nemám. Namažeme to jódem. Někdy to pomůže, někdy ne.“ Tímto dlouhým projevem se vyčerpal a tak už se zmohl pouze na to, aby podepsal bezcenný žlutý papír. „Já jsem teda zklamaná,“ konstatovala Danka. „Já jsem se těšila, že ti uříznou nohu!“ Jednatelka zahučela cosi nelichotivého o pomalosti a neschopnosti a odkulhala zpátky do tábora. Danka s Růžou se zdravýma nohama odešly s jednotkou na bitvu, jednatelka a Danka starší trpěly v táboře v přítomnosti šoféra.

Po návratu z bitvy jsme se sbalili, naložili věci do vozíku a sebe do sardinčí krabičky a vydali se na zpáteční cestu. Předseda, který si v Olomouci měl vyzvednout slivovici, udal šoférovi adresu Solný mlýn. Šofér i přes mnohohlasé upozornění svévolně minul tovární halu a hučel o tom, že musí pokračovat, protože někdo chce vysedat. Všem už tekly nervy, protože vystupující Péťa Labaš opakovaně výslovně uvedl, že není třeba s ním někam zajíždět, že si vystoupí u továrny. Nakonec zdárně vystoupil a ostatní čekali na předsedu. Martin Polách chtěl jít na vycházku po okolí, ale po dvou minutách se vrátil, jako by ho honila smečka čertů, protože se k němu přidal šofér.

Další zastávka byla v Daskabátech v hospodě „U Matesa“, kde jsme hodlali poobědvat. „Leonko, sedni si ke mně, vyúčtujeme ty náklady na dopravu,“ nařídil předseda. „Sednu,“ svolila jednatelka. „Ale zajistíš, aby si k nám nesedl šofér, protože jinak použiju vidličku jako vražednou zbraň!“ Všichni byli s jejím míněním zajedno, což se projevilo tak, že jsme seděli všichni u jednoho stolu, někteří i ve dvou řadách, a šofér seděl sám.

Když jsme pak u předsedy vybalovali věci, někteří členové opatrně upozorňovali, že pokud by mělo dojít k tomu, že by se jelo na nějakou delší cestu a za volantem by uviděli stejnou osobu jako nyní, museli by s politováním naložit na záda své třicetikilové vaky a dát se na útěk. Nejhorší depresí trpěl Vláďa Borovička starší, který s ním musel sám jet až do Klimkovic. No, přežili jsme. A příští týden máme volno.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku