Občanské sdružení, zal. 1974

Lipsko - Markkleeberg

Umleitung znamená objížďka aneb Německy snadno a rychle

20. - 22. 10. 2006

Na akci v Lipsku nás organizátor šetřil. Tentokrát jsme se, snad ze zvyku, zadřeli sami. Protože už skoro nikdo nemá dovolenou a my jsme chtěli stihnout návštěvu pomníku Bitvy národů, vyrazili jsme v půl šesté večer. Jely dvě posádky. Zdeněk Ševčík vezl vozík s koňmi a z kapacitních důvodů ještě Vláďu Borovičku, Péťu Labaše a Jarka Žídka. Druhá posádka se skládala z předsedy, jednatelky, kaprála Marka Fialy, vicekaprála Májkla Jenča, Péti Borovského, „Toho, který má spacák do -20“, člena, který si nepřeje být jmenován, protože se domnívá, že je tak populární, že ho někdo pozná, takže jsme se rozhodli udělit mu nové indiánské jméno, pro podobnost jeho iniciál s oblíbeným formátem zvuku jsme nejdříve navrhovali MP3, ale jeho rozměry nakonec rozhodly o jméně "MP 0,5" a řidiče a majitele auta Marka Tichého alias Cida. Zdeněk vyrazil už ve tři, aby byl v Lipsku dříve, což se druhý den ráno ukázalo jako velké plus – hlavně pro druhou posádku. Ta nejprve krátce rokovala na téma „jet nebo nejet (přes Hradec Králové)“ a související téma „jakou máme pravděpodobnost, že na D1 bude zácpa“ a pak se vydala na cestu po trase Brno – Praha – Chomutov – Hora. sv. Šebestiána – Chemnitz – Lipsko.

Cesta probíhala rychle a bez problémů až do chvíle, kdy hry vstoupila údržba silnic a dálnic a získala jednoznačnou převahu. Stalo se tak v příhraničním městečku Marienberg. Předseda se při vjezdu do městečka široce rozhovořil o tom, že když jsme tudy jeli poprvé, byli jsme vedeni Řehou, a tak jsme místní náměstí objížděli dokola tak dlouho, dokud mu někdo neřekl, že tady nejezdíme formuli 1, ale že bychom potřebovali dorazit do Lipska. Jeho monolog přerušil Cid prohlášením: „Ta cesta na Chemnitz je zavřená!“ Protože předseda nemá rád, když mu někdo skáče do řeči, drsně ho odbyl: „Nekecej a řiď. Ne řiď jako řiť, ale jako řiď!“ (Což ve vyslovené podobě pochopitelně splývalo.) Dále pravil, že jsme tudy před týdnem jeli z Jeny a že moc dobře víme, že ta cesta tam je, pokud ji mezi tím někdo neukradl, což je krajně nepravděpodobné. Cid pokrčil rameny a jako vědma prorokující zkázu děl: „Jak chcete. Já jenom točím kolečkem!“ (Tím myslel volant.) Po chvíli vyzývavě zastavil před zátarasem a zákazem vjezdu a tázal se, co tedy má dělat teď. Předseda, donucený okolnostmi, přerušil vyprávění o Řehovi a náměstí a udiveně konstatoval: „Tady je to fakt zavřený!“ Nastala krátká porada nad mapou. Vrátili jsme se zpátky na rozcestí. „Panebože! Ty tam nevidíš tu ceduli UMLEITUNG!“ zanaříkala jednatelka na předsedovu adresu. „No vidím. A co to jako má být?“ Jednatelka převrátila oči v sloup a vyřkla osudovou větu: „Umleitung znamená objížďka!“ Po absolvování cesty do Lipska toto slovo patrně do nejdelší smrti nezapomene žádný z účastníků. „Umleitung“ v Marienebergu byla první z tolika, že to Májkl Jenčo shrnul do výstižné věty: „Tady je takový systém, že je jedna objížďka, z ní vybíhají tři menší a pak je to všechno sjednocené ještě do objížďky objížďky!“

Tuto první objížďku jsme šťastně projeli a napojili se na cestu do Chemnitzu. Tam jsme potkali další „Umleitung“. Předseda při té příležitosti vzpomněl na slova Mirka Harenčíka. „Mira to říkal dobře. Jak v Německu uvidíš ceduli Umleitung, otoč se a jeď domů!“ Nedbali jsme výstrahy a pokračovali v cestě. Protože v Německu mají hloupý zvyk nepsat na směrovky ve městech název města, do kterého silnice vede, ale světové strany, což je cizinci platné jak hadovi ponožky, pamatovali jsme si z minulých trpkých zkušeností, že máme jet směr Chemnitz-Nord. „Ty, Leonko, jedeme dobře? Tam bylo Chemnitz-Ort. Jim asi upadlo písmenko!“ ozval se předseda. Jednatelka vykoukla a znovu protočila oči v sloup. „To není Ort ale Ost! Jedeme blbě!“ Znovu jsme se tedy otočili a nabrali správný směr. To už nás předjelo policejní auto a vylezli z něj dva fízli, kteří nás legitimovali. Jak uviděli součásti uniforem, začali mít všetečné otázky. Jednatelka jim řekla, že jsme umělci a jedeme na vystoupení, a aby odvedla řeč, zeptala se, zda máme jet po okresce 95 nebo po dálnici. Fízli jí ochotně poradili, že máme jet raději po okresce, že tam teď bude malý provoz a že je to o 40 km blíž. Pak nám popřáli šťastnou cestu (zatím jsme v tom ještě nehledali ironii) a propustili nás. Cid konstatoval, že 40 km je dost a že tedy pojedeme po okresce. To jsme neměli dělat. Zabředli jsme se do systému „objížďka objížďky“ takovým způsobem, že se Cid tázal, zda nás tou radou chtěli ti policajti potrestat. Kolem třetí ráno jsme přes všechny nástrahy údržby silnic a dálnic přece jen šťastně dorazili na okraj Lipska, přímo k Torhausu Dölitz. Naneštěstí jsme tentokrát byli pozváni do Torhausu Markkleeberg. Opět jsme se ocitli v bezvýchodném bludišti Umleitung-ů. Když už jsme ztráceli naději, spatřili jsme jiné bludné Holanďany – Zdeňka Ševčíka s vozíkem a posádkou. Všichni jsme svižně vyskočili, přivítali se a svorně prokleli objížďky. „My už tu bloudíme dvě hodiny!“ pravil Zdeněk. Potěšilo nás to, protože navigoval Jarek Žídek, o němž je všeobecně známo, že najde vždycky všechno. Pak jsme nasedli a naše spojené úsilí bylo ve čtyři ráno korunováno úspěchem.

Další dějství mohlo začít. Prohlédli jsme tábor a kromě několika členů Gardekorps z Prahy jsme nenašli jedinou bdělou živou duši. Část posádky se tedy ke spánku situovala do aut, část na lavičky kolem kovové mísy s ohněm na nádvoří, kterou Ten, který má spacák do -20 nazval „satelit“. Kaprál Marek Fiala si dal na ucho "satelitu" sušit svůj památeční šátek, ke kterému má dlouholetý silný citový vztah. Pardon, měl. Šátek se totiž vyhříval tak intenzivně, že k velkému potěšení všech přítomných vzplál jasným plamenem, a než ho Péťa Borovský stačil zachránit, zbylo z něj pouze cosi, co připomínalo spálený list papíru. Marka šátek tímto extempore vysloveně zklamal a s temným zamručením se k němu otočil zády a usnul. Sotva jsme zabrali, začalo pršet, což nás probudilo. Zdrceně jsme se tedy přesunuli do průjezdu, abychom po pěti minutách zjistili, že už zase neprší, a přesunuli se zpátky. Sotva jsme usnuli podruhé, byli jsme podruhé probuzeni. Z Torhausu vyšla nějaká paní a pravila, že máme připravenou snídani – kávu a housky. Nabručeně jsme vešli dovnitř a zůstali zkoprněle stát na prahu. Ve stylové selské místnosti byla na stole prostřena královská snídaně. Šálky, podšálky, talířky, lžičky a křupavé houstičky obložené salámem, sýrem, salátem a vajíčkem. Tento pohled nás okamžitě smířil s osudem. A co teprve naše chuťové buňky! Dokonce i MP 0,5, visící až do této chvíle jako zvadlá kapradina, přestal litovat, že sem jezdil. Jídlo jsme zlikvidovali rychlostí blesku a teprve pak jsme si vzpomněli na ty, kteří spí v autech. Bylo nám poněkud trapně, že jsme jim nechali jenom dvě houstičky, ale jednatelka pragmaticky pravila: „Spravedlnost musí být! Oni se vyspali, my jsme se najedli!“ To už dorazil pan Gerlach starší a instruoval nás, kde je seno a voda pro koně. Odebrali jsme se probudit zbytek posádky, který byl rovněž navýsost spokojen, protože dámy z Torhausu, vidíce naši žravost, donesly nášup. Na naše díky nám na oplátku děkovaly za to, že nám chutná.

Měli jsme plné žaludky a bylo krásné podzimní počasí a to nám, navzdory nedostatku spánku, dodalo aspoň trochu energie. Domluvili jsme se s organizátorem Joachimem Gerlachem, že nás zavede k pomníku, oblékli se a vyrazili. Pomník byl, bohužel, v lešení. Opravuje se, protože má být ke 200. výročí znovu slavnostně otevřen. Po prohlídce jsme se vrátil do tábora (kupodivu jsme cestu našli hned napoprvé) a pěšky vyrazili do Torhausu Dölitz, kde jsme si chtěli prohlédnout dioráma. Bohužel to nebylo deset minut, jak nám tvrdili, ale dvacet a my jsme celou cestu skoro běželi, poslední úsek už přes trávníky. K velkému údivu jsme zjistili, že tábor je i tam. Okamžitě jsme podnikli výzvědy, co za tím vězí, ale bylo nám vysvětleno, že pouze a jedině to, že bychom se do Dölitzu všichni nevešli. Po dvaceti minutách jsme se museli, opět poklusem, vydat na zpáteční cestu, abychom stihli bitvu.

Na bojišti jsme utrpěli menší šok. Jelikož jsme zvyklí na mega-akce, stále jsme se rozhlíželi, kdo ještě přijde – a nikdo nepřišel. „To snad není možné,“ prohlásil Ten, který má spacák do -20 nechápavě. „Nás je tu zase nejvíc a to je nás tu třetina. Já snad když někam přijedu sám, tak budu největší jednotka.“ Marek Fiala, který akce a uniformy pojímá z čistě vojenského a historického hlediska zase označil některé jednotky za „kolotočáře“ a jednatelka při pohledu na jezdce na tažném koni jízlivě doporučila Tomu, který má spacák do -20, aby si hned po příchodu do tábora zkontroloval, zda mu dotyčný neukradl jeho houni a neušil si z ní ten svůj hábit. Předseda zase opakovaně obtěžoval různé velitele dotazy, kdo je tady hlavní velitel a jaký je scénář bitvy. Dostalo se mu lakonické odpovědi: „Střílet a vyhrát!“ Vyložil si to po svém a vyslal Májkla a Martina, aby šli do lesa natrhat dubové listí. To už se přihlásil Ten, který má spacák do -20 s tím, že listí ochotně přinese, neboť se potřebuje vymočit. „Tak jdi, Miro,“ svolil předseda, „ale ne že se vrátíš se stromem přes jedno rameno a s kancem přes druhé!“ Další vylučovací problém měl Péťa Labaš, dokonce vážnější, ale ten měl smůlu, protože předseda ho neuvolnil z důvodu začátku bitvy. Po jejím skončení konstatoval, že to pro něj osobně byla „bitva mezi vůlí a hovnem.“ A protože problémy se dostavují ve trojicích, dostavili se huláni a naříkali, že jim bylo nařízeno, aby byli na straně Francouzů. „Přece nás neprodáš Francouzům!“ naléhali na předsedu. To už se dostavil velitel jízdy a znovu jim řekl, že mají být na francouzské straně. „Tausend Euro bezahlen!“ prohlásil neoblomně Zdeněk. „Pruský král žádné peníze nemá. Francouzský určitě!“ trval na svém velitel jízdy. A tak se huláni, mručíc temné poznámky o Jidášovi, odebrali k nepříteli. Rodinným způsobem pojatá bitvička začala.

Huláni, kterým byl nařízeno, aby nejezdili středem bojiště, ale po krajích, rozkazu neuposlechli. Cid jezdil mezi jednotkami slalom a zasedl si zejména na „zelenáčka“, který se ujal velení rakouské armády. Když kolem něj projel poprvé a píchl ho kopím (pochopitelně s gumovou špičkou), „zelenáček“ nadskočil metr nad zem a píchal pro změnu prstem do předsedy, aby toho nechal. „A co mám jako dělat? Mám za ním běžet?“ odbyl ho předseda - česky. Cidovi se „zelenáčkova“ reakce zalíbila natolik, že si ho vybral jako nejčastější terč svých útoků. Další vtipnou vložku připravili huláni, jejichž krásní, štíhlí, elegantní koně smutně kontrastovali s unavenými pruskými koníky, tím, že se spikli proti osamělému pruskému pěšákovi a honili ho kolem domku – dekorace tak dlouho, než se, k velkému pobavení publika, dal na zbabělý útěk do lesů. Huláni tak v praxi vyvrátili tvrzení arcivévody Karla, že jeden pěšák hravě zlikviduje dva jezdce.

Rovněž pěchota se vymkla kontrole. Měli takovou radost z toho, že mohou konečně vyhrát, že přivedli komentátora do úzkých. Oznámil divákům, že bitva skončila. Granátníci toho nedbali a stříleli vesele dál. Komentátor oznámil ukončení podruhé. Ani to je nezastavilo. Komentátor tedy pravil, že ještě probíhají drobné šarvátky. Granátníci zaútočili na další jednotku. Teprve když se ostatní jednotky začaly řadit k závěrečnému defilé, konečně palby zanechali. A jednatelka tentokrát z čiré ješitnosti obešla kolečko s nimi. Kromě Péti Labaše, který bojoval svou soukromou bitvu, byli vojáci vesměs spokojeni. Nejspokojenější byl Cid: „Já jsem si tam ty jednotky opíchal všechny. Mně se to líbilo!“ dal se slyšet.

Hned po bitvě jsme šli položit věnec k pomníku regimentu 20. Kaunitz-Rietberg, který o Torhaus Markkleeberg bojoval. Nápad koupit věnec pocházel od Zdeňka. „Tuž, když už tam ti synci padli, tak bysme jim tam, synci, mohli ten věnec dát, ne?“ odůvodnil to. Po pietním aktu jsme se konečně chtěli najíst. Naposledy jsme jedli před 10 hodinami a začínali jsme to cítit. Zdeněk přivezl varnici guláše, který všem neobyčejně chutnal. Jenom jsme se pořád rozhlíželi, kde je nás víc a měli jsme tendence zpozdilce hledat a vyčinit jim. Jsme prostě zvyklí, že je nás hodně.

O půl šesté jsme se znovu vypravili k pomníku Bitvy národů (pozn: tady byl původně dobrý překlep – bitva nároků), kde se konala nejhorší část programu: nekonečný proslov. Když už se zdálo, že bude mluvčí jednotlivě děkovat každému účastníkovi, prohlásil předseda, že již delší dobu bojuje stejnou bitvu jako Péťa Labaš na bojišti, čímž si vysloužil přísloví: „Čím kdo zachází, tím také schází!“ Projev nakonec přece jen skončil a my jsme se vrátili do tábora. Dali jsme si další porci guláše a něco vína u „satelitu“. Kolem 10 jsme se odebrali ke stanu a malému domku, kde jsme měli spát. Našli nás tam dva Francouzi z pořádající jednotky a obohatili naši německou slovní zásobu o slova Totenkammer (márnice) a sezieren (pitvat). Zámeček totiž býval domovem důchodců a domek, u kterého jsme seděli, márnicí. Májkl to výstižně okomentoval: „Tak dlouho jsem operoval, až jsem zjistil, že pitvám.“ Abychom se rovněž nestali objektem pitvy z důvodu nevyspání, rozhodli jsme se po tomto extempore ke svornému odchodu do hajan.

Budíček byl drasticky ještě za tmy: v šest. Znovu jsme dostali královskou snídani a vyrazili na zpáteční cestu. Jako obyčejně byla jednodušší – a taky už bylo světlo. Ubíhala nám rychle i proto, že jsme probrali celou řadu zajímavých témat. Namátkou jmenujme v chronologickém sledu aspoň ta nejzajímavější, která demonstrují širokou škálu našich zájmů: * objížďky a směrové tabule v Německu * Napoleonské války a Německo * volba císaře Svaté říše římské národa německého * romantické pojetí dějepisu v našich učebnicích * kdo s kým v královské posteli * výsledky voleb * život a skutky Jana Žižky * výše IQ maršála Murata * napříč politickým spektrem * degenerace Bourbonů a Habsburků a její následky * jak vypadá slušný člověk * potence Ludvíka XVI. * ve kterém uchu nosí homosexuálové náušnici * původ staroslověnštiny * kdo musí mít v klubu vždycky pravdu * výstroj, výzbroj, výcvik a branná povinnost ve Švýcarsku * stěhování národů * sexuální praktiky Marie Teresie a Kateřiny Veliké * kdo v klubu nejvíce řve * být či nebýt v EU * původ baskičtiny * otázka priorit – zda je důležitější bavit řidiče nebo se dívat na směrovky * jak přežít manželství * proč ženy instinktivně vraždí muže bodnutím mezi ta správná žebra * emancipace.

Poslední téma bylo diskutováno nejbouřlivěji a jednatelka, která byla na obranu svého pohlaví v menšině, se velice hádala a často užívala slova šovinismus. Hádala se ale podivným způsobem, který vedl Májkla ke konstatování: „Ty mluvíš, jako bys neměla ráda ženské!“ – „No, nemám. Proč bych se měla těch slepic zastávat?!“ připustila dotčeně a jmenovala ženy, kterých se zastávat hodlá: Aliénor Akvitánská, Kateřina Veliká, Kleopatra a Amazonky. Během tohoto výčtu se dostavil Cid s autíčkem, které koupil své dceři, a vysvětlil tuto neobvyklou volbu: „Z ní vyroste Xena. Abych měl nástupce, až už neudržím moč a meč!“ A tím téma definitivně uzavřel.

V bistru na pumpě jsme si dali oběd a znovu nasedli do auta. Byli jsme unavení a většina z nás si v krátké době začala prohlížet svá oční víčka zespoda. Probrali jsme se za Brnem. Cid i předseda, který zrovna se zápalem sobě vlastním řešil otázku účasti uherské pěchoty v bitvě u Slavkova, přehlédli sjezd a my jsme se místo na správné dálnici ocitli na okresce Kroměříž – Přerov. To nás rozrušilo tak, že jsme zastavili. „Je to tvoje vina! Máš hledět na směrovky a ne vyhrávat Slavkov!“ vyčetla jednatelka předsedovi. „Jak já? To je vina řidiče! Vždyť se podívej, jak jede! To je pěkná cesta, to se mi líbí, tam pojedu!“ bránil se předseda. „Je to takový řidič-estét!“ přisadil si Marek Fiala. Pak jsme dlouze diskutovali o procentu viny obou. Jak se později ukázalo, byla to především předsedova vina, neboť cesta po okresce vedla místy jeho mládí, a tak nás neúprosně seznamoval s detaily svého bouřlivého života. Prostě záměr, ne opomenutí. Cid sice bral část viny na sebe, neboť se mu podobný kiks stal letos už potřetí, ale my jsme přesně věděli, která bije. Pak se probírala už jenom hloupá témata: akční filmy a počítačové hry. Jediné zajímavé téma bylo virtuální realita. „Za čas si zahraješ i virutální porno-hru,“ prohlásil předseda. „Vezmeš si brýle, nasadíš si umělou vagínu, do ruky vezmeš joystick...“ – „Jo, a než to ten počítač načte, tak mi v té umělé vagíně zase změkne!“ pravil Marek Fiala. Předseda se pustil do přednášky „generace žijící na počítačových hrách, spotřeba energie procesoru a grafické karty a Matrix se stává skutečností“. Naštěstí pro posluchače byla tato přednáška ukončena příjezdem do Ostravy a vybalováním. Bylo pět, což je vynikající čas. Aspoň se vyspíme. Kromě předsedy, který se odebral na noční...

PS: Zajímavý překladatelský oříšek. Mark = hranice, mez, marka (historicky), Klee = jetel, Berg = hora. Má někdo návrh, co znamená Markkleeberg?

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku