Občanské sdružení, zal. 1974

Jena

Pátek třináctého aneb Jak nešlápnout vedle

13. - 15. 10. 2006

Co se stalo v pátek třináctého:

  • 1.) málem jsme odjeli bez kolíků a napínacích lanek k velkému stanu
  • 2.) autobus měl hned dvě poruchy najednou
  • 3.) místo slibované dálnice jsme našli pouze silniční opravy
  • 4.) nestihli jsme navštívit pomník v Lipsku
  • 5.) zabloudili jsme v Jeně
  • 6.) těžce jsme museli vybojovat v táboře místo, kam bychom se všichni vešli

Kdo, jak a kam šlápl vedle:

  • 1.) kaprál Mirek Harenčík v Teplicích do zvratků
  • 2.) organizátoři s vyměřováním prostoru pro naši rotní uličku
  • 3.) Eva Borovská na mrtvou myš
  • 4.) Milan Drabina do polévky
  • 5.) organizátoři v odhadu doby vyplácení peněz
  • 6.) Milan Kouba v odhadu doby odjezdu

Pátek třináctého jsme si vychutnávali plných 24 hodin – a to v bdělém stavu. Odjíždělo se totiž v jednu ráno, abychom stihli návštěvu pomníku v Lipsku. Tomu, aby se špatná pověst tohoto dne naplnila beze zbytku, částečně zabránila babička jednatelky, která se jí před odjezdem (ještě ve čtvrtek dvanáctého) opatrně zeptala: „A ty provázky nebereš?“ Jednatelka vyděšeně spěchala do garáže, kde konstatovala, že kdyby „ty provázky“ (kolíky a napínací lanka) nevzala, tak bychom na místě rozbalili náš toužebně očekávaný velký stan a zjistili, že ho nepostavíme. Všichni se totiž svorně domnívali, že „ty provázky“ jsou nachystané u předsedy – i předseda sám.

Z pochopitelných důvodů Aleš Kirchner alias Kikin hned po nástupu do autobusu konstatoval: „Je pátek třináctého a už se mi smůla lepí na paty! Už jsem viděl Dědka!“ A Jenda Wetter alias Dědek se hned ozval: „Já jsem se snažil schovat!“ A nasadil si na hlavu pokrývku v arabském stylu, což mu vyneslo novou přezdívku: Usáma bin Dědek. Jinak se první část cesty zdálo, že se nic špatného nestane. Autobus nejevil známky poruchy, šoféři byli sympatičtí a všichni byli tak utahaní, že se pokoušeli spát, což se jim se střídavými úspěchy dařilo. Protože jsme cestou přibírali Čeňka a Honzu Reslovy a Petra Dostála z Josefova, jeli jsme přes Hradec Králové a následně přes Teplice a Cínovec, což naši trasu prodloužilo – a jak se ukázalo, bylo to štěstí v neštěstí.

Nedaleko před Teplicemi totiž začal pátek třináctého naplňovat, co se od něj obecně očekává. Řidiči zjistili, že mají problém ve skříňce s pojistkami, a zastavili uprostřed dokonalé prázdnoty. Reagovali jsme na to každý po svém: někteří se pokoušeli radit, Péťa Labaš ostentativně studoval jízdní řád na zrezivělé zastávce, aby zjistil, že poslední autobus jel včera a další pojede za tři dny, většina to nesla se stoickým klidem – na rozčilování neměl nikdo energii. Šoféři po chvíli konstatovali, že sami závadu neodstraní, a rozhodli se zajet do servisu v Teplicích. Byli jsme všichni rádi, že se to stalo ještě na naší straně hranic. Dorazili jsme tedy do Teplic, kde jsme byli vysazeni ve čtvrti nevalného vzhledu a pověsti, v níž se nacházel jak servis tak Interspar. Cestou do supermarketu jsme zjistili, že místní obyvatelé buď záměrně nedbají na hygienu, nebo mají vrozený odpor k používání popelnic. Na vlastní podrážce se o tom přesvědčil Mirek Harenčík, který z ničeho nic stanul v hromádce potravy, kterou už před ním někdo měl a zjevně mu nesedla. V Intersparu jsme si nakoupili a usídlili se v bistru, kde jsme strávili dvě hodiny. Předsedovi došla trpělivost a volal šoférům. Když telefon položil, pravil pouze: „No, pátek třináctého. Oni zjistili, že ještě mají defekt!“ Nikdo se tomu nedivil. Celý letošní rok zjevně vysoce překračujeme míru pravděpodobnosti výskytu nahodilých poruch autobusů.

Když byly obě závady odstraněny, vrátili jsme se do autobusu a předseda nechal hlasovat o tom, zda se podíváme do Lipska a budeme stavět za tmy, nebo Lipsko oželíme a budeme stavět za světla. Všichni prozíravě zvedli ruku pro druhou možnost. Vyrazili jsme tedy k hranicím. Celník, který vstoupil do autobusu, byl zřejmě dobře naladěn, a hned ve dveřích se otázal, zda máme na palubě nějaké teroristy. Váhali jsme, zda máme Usámu bin Dědka vydat, ale nakonec jsme se rozhodli ponechat si ho ve stavu jednotky. Cesta do Drážďan se vlekla pomalu, zejména proto, že každých 300 metrů byl semafor a kolona. Pak už jsme najeli na dálnici a zdárně se přesunuli až do Jeny. Tam nastaly další komplikace. Jednak tam bylo plno objížděk a jednak nebyla cesta do Vierzehnheiligen navzdory písemným slibům značena – tedy byla, ale miniaturními plakátky, které úspěšně zanikaly v pestrobarevné směsici reklam. Domnívali jsme se, že jedeme špatně a tak jsme se vraceli, na zpáteční cestě jsme pak zjistili, že jsme vlastně jeli dobře, čemuž ale v dané chvíli nikdo nevěřil.

Nakonec jsme tábor přece jen zdárně našli a začali jsme s vykládáním stanů. Přidělování místa měl na starosti jakýsi mladík, který nám ukázal plochu, na kterou by se vešlo stěží 6 malých stanů. Po sdělení, že máme stan 8,5 x 5 m, na nás vyděšeně vyvalil své modré oči a pravil, že mu to nikdo neřekl. Pobíhali jsme tedy po táboře a hledali místo, kam bychom se všichni vešli. Toto místo se nám nakonec podařilo najít na konci tábora u ohrad pro koně, což nám vzhledem k tomu, že jsme očekávali příjezd hulánů, naprosto vyhovovalo. Mladíček se ovšem vrátil s posilou, která nás měla přesvědčit, že se máme přece jen přesunout na místo, které nám vyhradili původně. Jednatelka to psychicky nevydržela a prohlásila, že jsme to psali TŘIKRÁT a že ona věřila, že v Německu, které je proslulé svou precizní organizací, to snad bude dostačující. Tento apel na strunu národní hrdosti všechny přemlouvače přesvědčil, že máme pravdu, a nechali nás osudu. Začali jsme tedy slavnostně stavět náš velký stan, což bylo žádoucí, protože začalo mrholit. A studené, lezavé, kostižerné počasí vydrželo celé tři dny. Přesto jsme byli nuceni konstatovat, že to bylo nejlepší počasí ze všech akcí, které jsme letos absolvovali.

Stan i tábor jsme zdařile postavili a nafilmovali. Pak jsme se začali shánět po dřevu a slámě. Podařilo se nám i přes velkou konkurenci ukořistit velké špalky, na kterých jsme hned zlomili sekeru, ale po slámě ani vidu ani slechu. Podnikli jsme tedy robinhoodovskou loupežnou výpravu, která měla za účel sebrat přebytky slámy lakomcům a rozdělit ji mezi potřebné. Když jsme uviděli, že je jeden stan slámou přímo obložen, upřímně jsme se nad touto bezbožnou hrabivostí rozhorlili, a aby majitel neupadl do smrtelného hříchu, hodlali jsme mu křesťansky pomoci tím, že mu slámu zkonfiskujeme. Bohužel se majitel předčasně vrátil a vynadal nám, že mu má přijet ještě 17 dalších stanů. Zničeně a s prázdnou jsme se tedy vrátili do tábora.

Předseda s jednatelkou se zrovna chystali do registračního stanu na výzvědy, zda sláma ještě dorazí, když tu se jednatelka zastavila a pravila: „Slyšíš to taky? To je traktor!“ – „Jede sláma! Kdo má ruce, ať jde!“ zvolal předseda a jednatelka slovy: „Jede sláma! Poplach!“ zatroubila do útoku. Následovalo pantomimické představení o dvou dějstvích, které připomínalo zdramatizované příběhy ze života hmyzu. Srocení obyvatel tábora kolem přijíždějícího traktoru připomínalo nálet sarančat, která už během vysypávání vlečky metamorfovala, protože průvod vojáků s balíky slámy připomínal pro změnu hromadné stěhování mraveniště – všichni přičinlivě cupitali husím pochodem za sebou, nesouce místo vajíček dva a více balíků. Sláma zmizela ve tmě, jako by se do země propadla. Byli jsme zachráněni a během příjemného večerního posezení konečně vypršel pátek třináctého – dlužno říci, že dosud nikdy jsme tak toužebně nečekali na půlnoc. Kolem druhé ráno dorazili i huláni a vicekaprálové a jednotka byla pro zítřejší bitvu kompletní.

Budíček byl vzhledem k ročnímu období dosti nelidsky stanoven na 6 ráno, což jsme ovšem hromadně ignorovali, povzbuzováni Usámou bin Dědkem: „Já nevstanu dřív, než si uvidím na tkaničky, abych si je mohl zavázat!“ Vstali jsme tedy těsně před snídaní v sedm. Nijak jsme se nehonili. Naše očekávání se do slova a do písmene naplnilo: obdrželi jsme housky se salámem. O půl desáté byl nástup na cvičení a pak, po dvou posunech, o půl jedné odchod na bojiště.

Bitva trvala dvě hodiny. Všichni se shodovali na tom, že pohled na bojiště byl velmi panoramatický a divácky vděčný, protože bojiště bylo výškově členité. Názory na bitvu byly rozděleny podle příslušnosti k uniformě: Spojenci byli nadšeni, Francouzi měli protáhlé obličeje. Zatímco předseda konstatoval, že „oni na nás pořád chodili po čtyřech jednotkách, my jsme se perfektně vyblbli!“, slavkovská garda naříkala, že „my jsme udělali patnáct kroků a nabili, pak dalších patnáct kroků... a pak přijel Napoleon a poděkoval nám, že je bitva vyhraná a že už nás nepotřebuje... a to bylo půl třetí!“ Tento rozdílný úhel pohledu byl očividně dán poměrem sil, protože kvůli zmatečnosti organizace čekalo na „ubohých“ 300 Spojenců z Čech, Moravy a Německa 1.300 nažhavených vojáků ve francouzských uniformách z celé Evropy a dokonce i Ameriky. Při pohledu na masu modrých uniforem jsme se mohli lehce vžít do pocitů Prusů v roce 1806. Nejhlubší zážitek si ovšem odnesl Ten, který má spacák do -20, kterému povolily šle, v důsledku čehož mu hrozila společenská blamáž. To oslabilo jeho jinak bojovnou náturu. „Mně nekřesal kámen, tak jsem ho vyndal, dal jsem si ho do huby a v najednou lup-lup a začaly mi padat gatě! To bylo hrozné! Já jsem tam stál jak péro, v hubě šutr, v jedné ruce pušku, v druhé ruce gatě - a teď na mě dvacet Francouzů! Já jsem je prosil: Nechte mě, bo mi spadnou gatě! Naštěstí to byli Češi, tak se smilovali. Jinak bych tam zůstal bez gatí!“

Evča Borovská, Danka Wetterová a jednatelka, které zůstaly v táboře, aby udržovaly rodinný krb, se rozhodly vyzkoušet plátěná „vědýrka“ zakoupená v Hollabrunnu a vydaly se pro vodu. Cestou si všimly, že poblíž umývárny leží bezprizorní hromada dřeva. Pobraly tedy, co se dalo. Protože v dobrém úmyslu poněkud přecenily svou nosnost a protože dřevo bylo dost daleko od našeho ohně, dlouho se rozmýšlely, zda půjdou ještě jednou. „Já bych tam šla! Musíme si nakrást, dokud je co. Já jsem viděla nějaké straky, jak tam očumujou, a beztak to všechno rozkradou!“ pravila charakterně jednatelka a tak se vydaly na další výpravu. Cestou po „hlavní“ cestě táborem si jednatelka všimla, že uprostřed leží na zádech mrtvá myš. „Hele, tady je...“ chtěla upozornit Evču, ale viděla jenom Evčin podpatek, jak myš drtí. „Co?“ otázala se Evča a zastavila se – na myši. „Ty jsi zašlápla myš! Ale mrzet tě to nemusí. Stejně už byla mrtvá!“ A Evča si výslovně zakázala, aby tato příhoda byla uvedena v reportáži. Jak vidno – zbytečně.

Dřevo se hodilo. Když se vojáci kolem půl páté vrátili z bojiště, byli notně vyhladovělí. Místo slibovaných špaget totiž na oběd obdrželi – jak jinak – housku a vuřt, který vypadal jako syrový. Kikin se jmenoval gurmánem a měl přednášku o tom, že není syrový, ale uzený jinak než u nás, ale valnou odezvu nezaznamenal. Předseda raději požádal markytánky, aby něco uvařily. A ty uvařily polévku, která se pozdě v noci měla stát hlavní rekvizitou dalšího pantomimického představení. Odstrojili jsme se, pojedli a porůznu vyrazili navštívit kamarády z jiných jednotek.

Po absolvování návštěv jsme se sešli ve stanu, kde jsme kvůli návštěvě voltižérů zapěli Marseillaisu. Kaprál Marek Fiala tím byl natolik vyveden z míry, že prohlásil, že odchází z jednotky, nakonec byl přemluven, aby odešel pouze do spacáku. Další návštěvy se dostavovaly hojně a vesměs tvrdily, že sem zavítaly proto, že je u nás „nejlepší mejdan v celém táboře“. Tento úspěšný mejdan vyvrcholil krátkou kulturní vložkou o dvou dějstvích. První dějství začalo tím, že Milan Drabina, zmožený bitvou a pivem, usnul tak hluboce, že málem převrhl stůl. „Hoši, pomožte mu někdo do postele,“ vyzvala jednatelka přítomné. Všichni se horlivě hlásili: „Já ne! Já ne!“ a tak Milan zůstal s námi. Asi ve tři ráno, když už ve stanu sedělo jenom pár nejstatečnějších, se dostavil Polák z Kladska a přinesl nám propagační materiály. Byl to nadšený a hlavně hlučný vlastenec. To popudilo Zdeňka Ševčíka, který ho požádal, aby si šel dělat družbu do svého tábora, neboť on se pokouší spát a má zítra před sebou dlouho cestu. Přesunuli jsme se tedy k ohni. Ohleduplně jsme šeptali. Bohužel k nám se cestou připojil další aktér, neznámý Němec, který nám začal hlučně projevoval náklonnost. Jednatelka ho opakovaně žádala, aby neřval, že tady všichni spí, což jaksi nechápal. Nakonec se k němu otočila zády a začala ho ignorovat v naději, že to snad pochopí a odebere se do postele. Němec zahučel cosi v tom smyslu, že ona tady nosí kalhoty, čehož se chopil Mirek Harenčík hovořící anglicky a internacionálně k němu pravil: „Sie sind Hosen a ty go sleep!“ – „No, právě jsi mu řekl: Vy jste kalhoty!“ pravila posměšně jednatelka a Němec stále nechápal, co se po něm chce a hlučně se dožadoval pozornosti. Jednatelka pravila, že na toto nemá nervy a odebrala se do stanu, čímž se připravila o poslední dějství. Okolí ohně bylo totiž tradičně poseto prázdnými lahvemi a hrnky a Milan Drabina byl v ostrém konfliktu s gravitací a rovnováhou. Ostatní se ohleduplně snažili nedělat rámus a tak ho chtěli vymanévrovat jiným směrem, než byly láhve. Tam však v temnotě číhala nastražená past v podobě kotle s polévkou. Milan vstoupil jednou nohou do kotle, druhou na jeho okraj, prohrál marný boj s gravitací a s plechovým řinčením se zřítil k zemi. Jednatelka vykoukla ze stanu s otázkou: „Mám ho zabít?“ a sama si odpověděla: „Ne, on se zabije sám!“ A zatímco jí Mirek Harenčík v záchvatu smíchu šeptem líčil podrobnosti, Péťa Havránek chodil po čtyřech kolem kotle, pokoušel se sbírat rozlité nudle a stejně šeptem naříkal: „Co si o nás ty holky pomyslí? Takoví sviňáci!“ Představení skončilo tím, že se všichni šťastně dostali do spacáků. Milan získal nové klubové jméno: Polívka.

V neděli ráno se konal pietní akt v kostele ve Vierzehnheiligen, který končil v jedenáct. Počítali jsme, že tak ve dvanáct odjedeme domů. To jsme se pěkně přepočítali. Čekala nás ještě neplánovaná závěrečná bitva o peníze. Jako u všech mega-akcí, nastal i tady nezvládnutý chaos. Peníze na cestovné měly být nejdříve vypláceny v deset, pak v jedenáct, pak ve dvanáct a nakonec v jednu. Někdy ve čtvrt na dvě byli čekající konečně zavedeni do jakéhosi domu, kde se mělo vyplácet. Museli si vlastními silami donést stůl a jednatelka ho musela utřít od prachu. Protože celé dopoledne vytrvale vysílala na hroutící se organizátory kartáčovou palbu dotazů, byla určena, že peníze dostane jako první – patrně aby se jí co nejdříve zbavili. Ukázalo se ovšem, že to nebude tak jednoduché. Organizátoři totiž úspěšně ztratili soupisku. Když všechno marně prohledali, odtáhli ji do registračního stanu, který rovněž marně prohledali, řekli jí tedy, že udělali všechno a že peníze prostě nedostane a navrch jí drze popřáli šťastnou cestu domů a ještě prohlásili, že kdyby byla listinu odevzdala, jistě by tam byla. Jednatelka poněkud nedobově stáhla hledí, nasedla na bělouše, popadla kopí a vyrazila do boje. Pravila, že bez peněz se odtud nehne a ať jí ten papír dají, že ho vyplní znovu. S promluvou, z níž jsou publikovatelné pouze předložky a spojky, se dostavila k autobusu, pravila, že musí všechno vyházet a dát jí její zavazadlo, vytáhla seznam, popadla Evču, která šla náhodou okolo a jala se za její asistence vztekle vyplňovat seznam znovu. Pak předběhla frontu, strčila výplatní komisi papír pod nos a konečně dostala, co nám patřilo. Bylo půl druhé.

Jednotka se už mezi tím různě rozprskla a museli jsme se shánět, takže jsme odjeli ve dvě. Projeli jsme kolem pomníku gardy, kolem bojiště a dali se směrem na Jenu. Byli jsme rádi, že máme všechno za sebou, ale to jsme se hluboce mýlili. Milan Olšar zezadu vykřikl, že nemáme Milana Koubu. Patrně ho zarazilo ticho, které se v autobuse rozhostilo. Zprvu mu nikdo nevěřil a tak jsme ujeli ještě asi půl kilometru. Teprve na čestné prohlášení Vládi Borovičky, který je považován za důvěryhodnou osobu, že se nejedná o vtip, dal předseda povel se obrátit. To už i Milan sám zjistil, že byl zapomenut, a telefonoval. „Co mám dělat?“ tázal se předsedy. „No, nic, no. Zjisti si, kdy ti jede vlak!“ pravil předseda. Návrat do přeplněného Vierzehnheiligen představoval duševní trauma zejména pro šoféry, my jsme se dobře bavili a předseda náš návrat zdůvodnil tím, že nebyla možnost si pomník gardy prohlédnout zblízka, proto kolem něj vícekrát projedeme. Nalezený Milan Kouba pouze sdělil, že měl střevní problémy, a že za odjíždějícím autobusem běžel až na konec vesnice. Doufali jsme, že bude zaražený a mlčenlivý, bohužel mu velice rychle otrnulo. Pomník gardy jsme si tedy prohlédli potřetí a naposled.

Pak už cesta pokračovala bez zádrhelů, pouze šoféři konstatovali, že jsme se při cestě sem vraceli zbytečně. „Kdybychom byli jeli ještě kousek dál... tak bychom se stejně vrátili, protože tu nejsou žádné šipky!“ Před Hradcem Králové jsme se ještě stavili na pozdní večeři a o půl druhé ráno jsme byli v Ostravě. Příští týden jedeme stejnou trasu – tentokrát do Lipska.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku