Občanské sdružení, zal. 1974

Hradec Králové

30.6. - 2.7.2006

Dlouhotrvající vlna tropických veder byla vystřídána průtrží mračen právě v nejnevhodnější dobu. Spustilo se to kolem půl dvanácté a pokračovalo to až do odjezdu, takže se nakládalo v dešti. Nikoho to ale neodradilo a zadní část autobusu řádila jako černá ruka. Zvláště se řádilo kvůli tomu, že jednatelka obdržela od ředitele gymnázia jako dar láhev vodky „pro ty své bohatýry“ a trvala na tom, že se „pan ředitel“ musí vypít. V hluboké noci a doznívajícím dešti zastavil autobus uprostřed blátivého pole a všichni se překvapeně tázali, kdeže to jsme. Někteří rýpavě pronášeli poznámky v tom smyslu, že jsme konečně navázali na naši tradici stavění stanů po tmě. Protože nebylo kde sedět a všichni záhy vypadali jako koule bláta, do stanů jsme se uklidili relativně brzy.

Ráno jsme konstatovali, že se počasí umoudřilo. Vedra se nám vrátila. Také dorazili autem další členové, kteří měli přivést modré kalhoty a krátké kamaše, protože jsme svou uniformu museli na časové ose posunout o 60 let do budoucnosti – bitva u Hradce Králové se, jak je všeobecně známo, konala v roce 1866. Kalhot, bohužel, nedorazil dostatek a tak si někteří museli vzít převlečníky. Taky se v rychlosti upravovaly kabáty a vycpávala čáka, která jsme obdrželi z Barrandova. Byly to skutečné filmové rekvizity – plastový výlisek polepený nakřivo koženkou – zdálky to kamera nezachytí, ale trávit celý den v tropickém vedru s dokonale neprodyšným materiálem na hlavě není žádná slast. Kaprál Mirek Harenčík záhy vypadal jako orosená sklenice. A všichni s obavami sledovali, zda se koženka vlivem potu nezačne odlepovat.

Náš tábor byl postaven v obci Chlum nedaleko pomníku Baterie mrtvých a veškeré sobotní dění se konalo v Hradci. Autobusy odjížděly o půl jedenácté a ve čtvrt na čtyři – návrat byl až o půlnoci. Předseda se tedy dohodl s organizátorem, že pojedeme až ve druhé várce a před tím jsme se vydali na prohlídku bojiště, jejíž vedení si uzurpoval Aleš Kirchner alias Kikin. Svůj výklad prožíval tak hluboce, že při řeči masakroval náš krásný nový prapor, takže mu ho kaprál Marek Fiala musel násilím vytáhnout ze sevřené ruky.

Nejdřív jsme se zastavili u pomníku Baterie mrtvých, kde jsme hodlali pořídit fotku jednotky. Bohužel bylo slunce na nevhodné straně a jednatelka hořekovala, že má jen dvě možnosti: buď jednotku vyfotit u přední strany pomníku – proti slunci – a pak na fotce nebude nic, nebo ze zadní strany, kde jednotka sice bude, ale zase tam bude anděl zezadu. „To neřeš,“ pravil předseda. „Někde si seženeš fotku pomníku a uděláš fotomontáž. Když jsi dovedla posypat letní Mohylu míru sněhem, tak tohle zvládneš taky!“ Kaprál Marek Fiala jí zase dobře radil ohledně vzdálenosti: „Už stůj. Jestli uděláš ještě krok, propadneš se do osária!“ Také se se zájmem tázal, zda to při strastiplném přelézání křoví příjemně lechtalo na správných místech. Prohlídka pak pokračovala na rakouský a pruský hřbitov a skončila v místní hospodě, kde měl předseda během konzumace kávy možnost se přesvědčit, že plastové lžičky je opravdu třeba si nechat až na nanukový dort. Po tomto hlubokém filosofickém objevu si nás vyzvedl autobus směřující do Hradce.

Tam jsme byli vysazeni na náměstí postaveném v čistém stylu panelákové architektury a seřadili se k pochodu na historické náměstí, kde jsme převzali památeční stužku na prapor. Pak bylo velmi dlouho volno a my jsme ho trávili většinou v místních pohostinstvích, což se na nás negativně podepsalo finančně a na některých i fyzicky.

O půl desáté začínal pochodňový průvod a pak byl ohňostroj. Vedro ani nesmyslné potloukání po městě našeho ducha nezlomilo. Na seřadišti si markytánky lehly na zem a vojáci se kolem nich seskupili a hlasitě zveřejňovali své tajné představy o strávení večera v jejich společnosti. „Maminka mi říkala, že se mám chovat slušně, ale já jsem jí řekl, že nemůžu, že tady se ženské válí na zemi!“ dal se slyšet Zbyněk Petruška. Markytánky zatím pozorovaly situaci a jednatelka s Růžou si špitaly, že někteří hoši nad nimi stojí v pozici tak vhodné, že by stačilo jen zvednout nohu a oni by rázem onemocněli syndromem vpáčených koulí. Zábavu nám přerušili organizátoři s nákladem loučí. Markytánky, které louče nedostaly, byly odškodněny serenádou, kterou jim ve své rodné řeči zapěli maďarští husaři.

Pak už se pochodovalo. Praporečník raději nejmenované jednotky patrně podcenil kombinaci vlivu vedra a alkoholu a musel být opakovaně upozorněn, že pokud prapor neponese níž, může se lehce stát, že se připojí k trolejím a přivolá tak zvláštní jízdu. Ohňostroj se konal na historickém náměstí. Pravda, ohňostrojů jsme při podobných příležitostech viděli už nespočet, ale tenhle byl opravdu výjimečný. Snad proto, že centrum bylo na kostelní věži, což zavdalo podnět ke kousavým poznámkám, že jim zřejmě nestačilo, že kostel vyhořel v roce 1866 a hodlají to zopakovat. Atmosféru umocňovala projekce bitevních scén a hudba. Po skončení ohňostroje se všichni ubití vedrem i dlouhým stáním rychle pustili po schodech dolů k autobusu, do kterého se i navzdory citelnému zvýšení pokut a zavedení bodového systému namačkal dvojnásobný počet lidí, než je povoleno.

„Proč ten blbý šofér ještě stojí?“ zahalekal zezadu předseda. „Protože mají stanovený odjezd 23:30 a je teprv 23:10 a soudruh dispečer nás nechce pustit!“ odpověděla zepředu jednatelka. Předseda vyběhl a bojovně se tázal šoféra, zda je to pravda. Šofér pravil: „Ano.“ Dalším zpestřením stání uprostřed křižovatky byl odchod Péti Havránka, kterého vytáhli Prušáci. Dosud jsme se neshodli na tom, zda se jednalo o únos nebo o dezerci. Na nařízení policie jsme museli stanoviště opustit, protože jsme blokovali dopravu. Bratislaváci prohlásili, že „na tomto je patrné, že jsme všetkí následovníkmi rakúsko-uhorskej byrokrácie“. Bojovali jsme s tím po svém. Nejdříve jsme zazpívali píseň Baník a pak předsedovu oblíbenou Hercegovinu. A hlučně jsme se chechtali. Ve chvíli ticha, která následovala po vyčerpávajícím zpěvu se zezadu ozvalo podivné skřehotání. „Co to je?“ ptali se všichni. „To v té tlačenici asi někdo někomu omylem přisedl koule,“ pravila Růža Wetterová. Jednatelka, která zaslechla něco o tom, že se Kikinovi velice nutně chce na WC, cynicky pravila: „To je Kikin. Musí to být hrozné. Přestavte si, že jen horko-těžko držíte rovnováhu a ještě u toho máte držet sraní!“ Během této bohulibé zábavy jsme absolvovali vyhlídkovou jízdu po Hradci. „No, tak to máme i s prohlídkou,“ dal se slyšet předseda. „Budeme jezdit tak dlouho, dokud ti Prušáci nepadnou! A pak je za jízdy vyhodíme!“

Protože však Prušáci (byli dva nebo tři) ne a ne padnout, vydali jsme se konečně na cestu do tábora, kde nás čekal Jenda Wetter. Obětoval se a hlídal tábor. Tázal se, kde je Kikin. Jednatelka mu vylíčila historku z autobusu a vyjádřila domněnku, že snad ještě koná potřebu. „To, ne, to už by tu byl. To je pryč nějak dlouho! To už nesere, to už pere!“ pravil Jenda. K rozhovoru se přichomýtl Jožka Venglář a Jenda se ho zeptal na souhvězdí, které nepoznal. Jožka mu zasvěceně popisoval noční oblohu. „Jožko, na to se balí holky, ne dědek!“ napomenula ho jednatelka, čímž si vysloužila přednášku o umístění Severky.

Noc byla neklidná zejména proto, že nedaleko stanující jednotka ve tři v noci začala bubnovat na buben a hystericky řvát. Bitva nedaleko tábora začínala ve dvě. Podle vyjádření našich granátníků to byla jedna z nejlepších bitev, které se kdy účastnili. I z diváckého pohledu vypadala impozantně. Jenom markytánky měly obvyklé problémy s bezohledností diváků, kteří nejsou schopni přiznat vojákům, kteří se trmácejí lán světa, spí v blátě a nedostanou ani pořádně najíst, ba ani napít, aby se oni měli na co dívat, právo mít lepší fotky než oni sami. Z pohledu fotografů to zase organizátoři přehnali s dýmem - na bojišti hořelo všechno hořlavé a výbušné a krom toho pálila jak neobvykle velká baterie děl tak i 700 pušek. Bitva, stejně jako celá akce, byla velkým zážitkem hlavně pro naše tři malé bubeníky, Jakuba Koubu, Valentýna Partyku a Martina Wettera, kteří si poprvé společně zabubnovali a díky kterým naše jednotka konečně dostala i zvuk. Bitvy se sice kvůli věku nemohli účastnit, ale aspoň na ni z výhodného místa s vytřeštěnýma očima hleděli.

Bohužel se bitva neobešla bez úrazů. Maďarská jízda zranila koně protivníka a náš člen Jožka Venglář utrpěl popáleninu od plamene ze zátrafky. Po bitvě obdrželi velitelé jednotek stříbrnou pamětní medaili a bronzové medaile pro všechny účastníky. A pak už se balilo. Narychlo před nastoupeným autobusem byli dekorováni ti, kteří jeli auty, ostatní pak, velmi netradičně, přímo v autobuse.

Zpáteční cesta už tradičně neprobíhala tak bujaře jako cesta sem. Dekorování proběhlo hned na začátku, protože byly důvodné obavy, že když se to odloží, někteří laureáti beznadějně usnou. Jednatelka dekorována nebyla, protože si odmítala nechat připnout medaili na hruď, na což se oba kaprálové nepokrytě těšili. O kulturní vložku se postaral Marek, který poučoval Františka Sládečka o tom, že si má i během tažení stříhat a čistit nehty, aby byl atraktivní pro dámy. Doslovně ve svém pedagogickém výkladu uvedl: „Ty, Francois, co to máš na rukách? To si myslíš, že s tebou nějaká baba vleze do postele? To si nedá ani sáhnout na kozy!“ František se bránil, že tam nebyla voda a že to doma dožene. Marek však neúprosně pokračoval: „Kdybych to byl věděl, tak bych našemu hauptmannovi navrhl taktiku podkopání pod nepřítelem!“ Péťa Havránek alias Dottore se tomu hlasitě chechtal a navrhl pro Františka přezdívku Krtek. Pak chvíli probíhala vědecká diskuze na téma nehty a brouci (což je Františkova další záliba) a spor o to, zda má delší nehty mravenečník nebo lenochod.

To už se mezi nás dostavil předseda, vyrušovaný ve spánku smíchem, a tázal se, zda všichni jedeme na Pultusk. Dottore se vyslovil záporně, což zavdalo podnět k takovému přesvědčování, že všichni řvali smíchem – Dottore, který trpí alegií, dokonce i slzel. „To nemusíš plakat, že s náma nejedeš, klidně jeď, my tě rádi uvidíme!“ utěšovala ho jednatelka. Program pokračoval v Olomouci, kde vystoupili Honza Juna a Péťa Labaš. Ten se při loučení omluvil Májklovi a Jerzymu, že jim „trochu zamr... sedadlo“. Když vice-kaprálové nastoupili, shledali, že na jejich sedadle leží nejen gigantická taška předsedova, ale i bedna s patronami, které se vysypaly. S hlasitými a vulgárními projevy nevole patrnony posbírali a rozhlíželi se, kam je položit. „Na, dej to někam!“ zavelel nakonec Májkl Dominiku Partykovi, který zrovna bezprizorně stál v uličce. Dominik se rozhlédl, kam by krabici uložil. Nejdříve se rozhlížel seriózně, ale pak zahlédl Francoise, který zmoženě ulehl na uprázdněné sedadlo, a jeho volba byla jasná. Šeptem nám oznámil, že Francois má na břiše rovinu a bednu tam opatrně, aby spáče nevzbudil, uložil. Francoisovi se začalo zdát, že ho něco tíží na prsou, a překvapeně se posadil. Naštěstí nic nerozsypal. Ten, který má spacák do -20 se ještě snažil dohonit to, že se tentokrát nijak nevyznamenal tím, že si na hlavu nasazoval obal na sedadlo autobusu, ale už mu to nebylo nic platné.

V Ostravě jsme byli kolem desáté. Ani tentokrát nebylo naše loučení nijak smutné, protože už ve čtvrtek se znova uvidíme na cestě do Pultusku.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku