Občanské sdružení, zal. 1974

Hollabrunn

3.- 6. 8. 2006

Když na minulé akci ve Zlatých Horách Francois Sládeček sýčkoval, že jak jsme se celý červenec pekli, tak se budeme celý srpen topit, nikdo netušil, jak hlubokou vyřkl pravdu. Naštěstí pro něj. Jinak by býval byl na místě zlynčován.

Odjížděli jsme za sucha. Hned na začátku cesty jsme zjistili, že už je nás opravdu moc. Po ujetí asi 500 metrů zvedl předseda telefon a byl nadmíru překvapen, protože mu telefonoval Jožka Venglář, který se podle předsedových informací měl nacházet v autobuse. Nenacházel. Nacházel se před hospodou, do které si odskočil na záchod, a zoufale hleděl na prázdné místo, kde se podle jeho informací měl nacházet autobus. Tak jsme couvali a Jožka nás dobíhal. Při každé přestávce pak byl osobně kontrolován, což už mu šlo řádně na nervy. „Jo, jsem tu!“ zahučel pokaždé. „Jak dlouho ještě budu kontrolován?“ – „Tak dlouho, dokud někde nezapomeneme někoho jiného!“ odvětila mu ochotně jednatelka. Autobus byl vskutku tak plný, že zepředu nebylo možné přehlédnout, jestli někdo nechybí. Akce se s námi účastnil i bubeník Tomáš Kotas ze Zlatých Hor, což společně s přeplněným autobusem motivovalo Dominika Partyku k výroku: „My už od jisté doby členy nepřibíráme, ale přebíráme. Budeme toho muset nechat, jinak za chvíli budeme muset brát dva autobusy!“

Někde za Olomoucí jsme potkali déšť. A nebylo to první ani poslední setkání. Na Staré poště u Slavkova jsme vyzvedli kaprály, kteří v noci jeli pro náš velký štábní stan, abychom měli kde společně posedět a abychom měli stín. To jsme ještě netušili, jak byla naše námaha zbytečná. Jelikož v propozicích stálo, že se jídlo bude fasovat hotové (předseda na základě zaslaného jídelníčku dokonce všechny lákal, aby jeli na kuřata), a protože jsme předpokládali vedra, nevzali jsme kotel a místo něj jsme vezli čtyři sudy piva. I toto počínání se ukázalo jako mylné, stejně jako to, že si všichni vyrazili v plážových modelech. Moderní mírný klimatický pás se vyznačuje tím, že ze dne na den teplota bez výstrahy klesne nebo vystoupí o 25o C. Jak se zdá, budeme si na to muset zvyknout. A mírný pás by se měl přejmenovat na extrémní.

Do Suttenbrunnu, což je okrajová část Hollabrunnu, jsme dorazili kolem půlnoci v prudkém lijáku. Uvítal nás zvuk čerpadel, která odsávala z pole vodu – bez nějakého viditelného efektu. Naštěstí stojí hned na okraji tábora dvě stodoly a v jedné z nich jsme našli útočiště. Kaprálové, které se nepodařilo probudit, a Májkl Jenčo, který má alergii na slámu, přenocovali v autobuse. Domnívali jsme se, že se počasí do zítřka umoudří, a my si postavíme tábor a náš vytoužený velký stan. Někteří z nás to měli velmi zapotřebí. Francois Sládeček si nám totiž stěžoval, že v důsledku svých bolestných zkušeností z dnešní noci konečně pochopil, z jakých důvodů došlo ke stěhování národů. "Malý národ si pokojně žije na svém malém území a vlastně nic nechce. Pak ale uprostřed noci přijde velký, silný národ, lehne si na něj a začne chrápat!" Velkým, silným, chrápajícím národem myslem předsedu.

V pátek ráno jsme byli nevybíravě probuzeni studenty, kteří vydávali jídlo. Přešli nám přes uniformy a některým i přes hlavy a roztáhli stoly, které jsme jim v noci z kapacitních důvodů složili. Pak se předseda s jednatelkou jako tlumočnicí odebrali na poradu. Byli představeni herci Maxi Schneiderovi, který ztělesňoval Napoleona, a jednatelka rozhlašovala, že si do deníčku napíše: „Můj milý deníčku, dneska mi Napoleon políbil ruku.“ Kromě toho se dozvěděli, že se dopoledne koná bojová hra na blízkém návrší.

V bojové hře figurovala rakouská strana, kterou jsme zastupovali my, francouzská strana, tvořená čtyřmi menšími jednotkami a pak ještě tzv. „třetí strana“, o které nám pořadatelé nechtěli nic říct. Začátek hry byl na místě, které organizátoři označili dost nejasně a jednatelka se ho pokusila specifikovat jako „tam dole u těch zelených domků“. Každé soutěžící straně byl přidělen rozhodčí. Ten nám oznámil, že prvním úkolem je vybrat pět nejlepších střelců, kteří poběží štafetu a na rozhodčím určeném místě (asi 12 kroků od sebe) vždycky vystřelí. Mají tři pokusy a pokud se někomu vystřelit nepodaří, je mrtvý a pokračují ostatní. Za naši jednotku byli zvoleni vicekaprálové Májkl Jenčo a Jerzy Superstar Viking Sikora, dále pak Dominik Partyka, Martin Polách a „Ten, který má spacák do -20“. Úspěšnost byla stoprocentní, ale jelikož nevěřili jednatelce, že je to na čas, a Jerzy se producíroval jako na primadona, Francouzi byli rychlejší a vyrazili na cestu o deset minut dříve, což se nám stalo osudným.

Obdrželi jsme mapu a rozkaz, že se máme odebrat na louku, kde bude přestávka. Rozhodčí nám sdělil, že máme vyslat předvoj, aby zkoumal, zda na nás nebude útočit ona nespecifikovaná „třetí strana“, a že na její útoky máme adekvátně reagovat. Když na nás vystřelí vojáci, dostaneme 30 trestných vteřin, když dělo, 5 trestných minut. Také jsme dostali mapu, podle které se měl velitel řídit. Vydali jsme se tedy na cestu a dostali jsme za úkol postavit můstek přes příkop tak, aby přes něj přešlo 5-6 lidí. Dávali nám hřebíky a my jsme si mysleli, že je musíme použít, ale nakonec, jelikož byl můstek dostatečně stabilní, jsme příkop překonali i bez hřebíků. „Třetí strana“ na nás útočila ve formě jízdy i pěchoty a kousek před místem určeným na přestávku se „třetí strana“ někde ztratila a rozhodčí nás žádal, abychom počkali, ale předseda řekl, že se na nic čekat nebude, a tak jsme téměř v běhu pokračovali dále. To už jsme se dostali do lesa, kde jsme se střetli s „třetí stranou“ rozesetou mezi stromy. To poněkud zkomplikovalo střelbu, protože jsme nevěděli, jestli nestřílíme do vlastních. Pak jsme se ocitli na vrcholu kopce, kde jsme potkali generála Romaina Baulesche. Ten nám řekl, že jsme na tom zatím lépe než Francouzi a že teď bude 30 minut přestávka.

Po přestávce jsme pokračovali v cestě dolů. Začalo pršet. Předvoj zahlédl dělostřeleckou baterii a předseda vyslal dva oddíly, aby se proplížily úvozy a dělo zajaly. Rozhodčí se jal vysvětlovat, že bychom měli někoho vyslat a dělo zajmout, protože to pro neustálé hučení do vysílačky nezaregistroval, a předseda mu jízlivě oznámil, že se tak stalo již před čtvrt hodinou. Nakonec jsme inkasovali pouze dva výstřely, zatímco Francouzi šest. Čekali jsme tedy 10 trestných minut a do toho se objevila jízda, která poněkud trapně zajala Jarka Žídka a Martina Polácha, kteří vytvořili neobvyklou bojovou formaci – karé ve dvou lidech. Velitel jízdy jim řekl, že jsou zajati, aby se vzdali, ale Jarek jim srdnatě oznámil, že na ně dva granátníci stačí. Museli jsme je osvobozovat a tím jsme se zdrželi. Poslední překážku tvořila jednotka organizátora Wolfganga Horaka, IR3, kterou jsme obklíčili tak šikovně, že Wolfgang později tvrdil, že nás vůbec neviděl a myslel si, že jedeme autobusem. Pak už jsme zrychlovali nejen kvůli času, ale hlavně kvůli sílícímu dešti. Dorazili jsme na místo, kde byl start a domnívali se, že jsme také v cíli, dokud nám nebylo řečeno, že cíl je v táboře. Francouzi nás předstihli o deset minut a byli prohlášeni za vítěze. Reklamovali jsme, že pravidla byla nejasná a Francouzi s námi souhlasili, protože oněch 6 výstřelů z děla inkasovali od vlastního dělostřelectva. Přestože zpočátku všichni prohlašovali, že je to hloupá hra, nakonec se jich zmocnil bojový duch a porážku nesli těžce. Mladší členové byli nadšeni, starší tvrdili, že mají velmi bojového ducha, ale velmi nebojové nohy. Strávit v poklusu po blátě čtyři hodiny není nic jednoduchého.

V přestávce jsme postavili tři stany pro ty, kteří nechtěli spát v přecpané stodole, kde se jim ustavičně chodí po hlavách, a večer se jelo na přehlídku do Hollabrunnu, kde pronesl zdravici Napoleon a generál Romain Baulesch. Opět příšerně pršelo. Pole se zvolna měnilo v bažinu a přestože se organizátor snažil, aby byly zajištěny hygienické podmínky a dokonce i sprchy s teplou vodou, pobyt na bojišti se stával utrpením. Všechno se zdálo být daleko, protože každý krok obnášel čím dál tím hlubší proboření se do promočeného bláta, a jednotka byla rozprášená mezi boxy hulánů, stodolu, oheň a přístřešek u pivního stánku s nedostatečnou kapacitou. Z nemilosrdně nepřetržitého deště na nás šla deprese a tak jsme se nezvykle brzy odebrali ke spánku.

Ani v sobotu nepřestalo pršet. Krom toho nám bylo oznámeno, že se bude vařit, což nás upřímně zděsilo, protože jsme sice měli čtyři bečky s pivem, ale žádný kotel. Markytánky si nakonec půjčily hrnce od pořadatelů a protože i těch bylo málo, brambory se nakonec vařily v kýblu, což si návštěvníci se zájmem fotili. Jednatelka lamentovala a naříkala, že slíbila pořadatelům, že jejich hrnce nebudeme stavět na oheň a teď bude tolik dokumentárních fotek, že bohapustě lhala. Díky kuchařskému umění Růži Wetterové a schopnosti hulána Milana od Bratislaváků sehnat v bažině mouku a olej se oběd nakonec podařil a jednotka prohlašovala, že je to nejlepší jídlo, kterého se tu zatím dočkala.

Odpolední bitva se rovněž konala v dešti. Francois Sládeček utrpěl útok jednoho Sasa (v civilu Vikinga), který ho chytil za podbradník a shodil na zem, v důsledku čehož utrpěl roztrženinu kalhot na zadku, jak je již po několik akcí jeho dobrým zvykem, na to pak utrpěl předseda vyhecovaný kaprálem Markem Fialou nával vzteku, o jehož důsledcích bylo důrazně zakázáno se zmiňovat ústně a hlavně pak písemně. Nálada klesala. Všem už bylo jedno, jak vypadají, a smířili se s tím, že odtud čistí neodjedou. Markytánky se ovšem jen těžce smiřovaly s tím, že z akce nebudou žádné fotky. Večer jsme se nejdříve usadili u hulánů, kteří nakonec ve svých boxech u koní přece jen narazili jednu bečku. Pochopili jsme, že jediné, co nám zvedne náladu, je pivo, a tak jsme mu dávali zabrat. To už se z ničeho nic objevil Napoleon, a jelikož jsme mu provolávali slávu a nabízeli pivo, ochotně si k nám přisedl. Všichni se shlukli kolem a začali ho fotit. Jerzy tvrdil, že je chudák jak cvičené zvířátko v kleci: všichni si ho fotí přes mříže. Když si pro něj organizátoři přišli, utekl jim a vrátil se ještě na chvíli k nám. „Ze všech těch herců, co hráli Napoleona, je tenhle ten nejlepší,“ konstatoval Májkl Jenčo. „A to ani nemá Oskara. To my máme aspoň Komára!“ (Pro nezasvěcené – Komár je přezdívka našeho bubeníka Martina Ozzyho Wettera.) Bylo už jasné, že svůj velký stan nepostavíme a jednatelka to sklesle okomentovala: „Cítím se velice zhrzená, že ho tentokrát neuvidím stát!“

Od hulánů jsme se přestěhovali k pivním stánkům, protože k večeři se fasovaly lístky na pivo zdarma. Pobyt v dešti a zimě jsme si zpestřovali zpěvem a nedobrovolným tancem Martina Polácha na stole – byl tam dvakrát násilím vysazen s řevem: „Martin na stůl!“ V devět jsme se opět přesunovali – tentokrát do přecpané stodoly, kde Růža Wetterová s Evou Borovskou přichystaly pozdní večeři. Stodola byla plnější a plnější, protože přijížděli noví účastníci a skoro v ní nebylo k hnutí. To kladlo velké nároky na naši snášenlivost. V jednotce sice žádné spory nevznikaly, ale za to vznikl spor mezi Jendou Wetterem, který spal u jednoho křídla vrat, a jakýmsi Brňákem, který chtěl mít vrata dokořán, aby nemusel stodolu obcházet přes bláto. Jenda mu vrata prostě vyškubl z ruky a Brňák prohlásil: „Já ti to vrátím!“ Jendu to rozzuřilo a vyřkl hrozivý slib: „Však já ti to taky vrátím! Já si počkám, kde budeš spát, a pak se ti vychčím na hlavu!“ Všechny to rozesmálo a „Ten, který má spacák do -20“ se dal slyšet: „Jak toho Dědka znám, tak on to udělá. Když já se rozzuřím, tak když ten maník přežije prvních pět minut, tak mě to přejde. Ale Dědek je jiný. Ten si počká a udělá to!“

V deset se předseda s jednatelkou odebrali na avizovanou poradu velitelů. Překonali v dešti rozbahněné pole a zjistili, že se na poradu dostavili sami. Oba rázem ztratili iluze. Jednatelka navíc ještě ztratila podpatek. Zlostně proto anulovala předsedův návrh jít po táboře hledat, zda porada není ještě někde jinde. Štítivě přinesla zablácený podpatek do stodoly a hodila ho na papírový tácek, aby nezamazala stůl. Kaprál Mirek Harenčík v nedostatečném osvětlení nerozpoznal, o jaký předmět jde, a natahoval po něm s hladovým výrazem ruku řka: „Můžu si vzít tu sekanou?“ – „To můj podpatek, ty jelito!“ zarazila ho jednatelka. Mirek dostal jízlivý nápad. Položil podpatek na plastovou misku a odebral se do nejspořeji osvětlené části stodoly, kde lahůdku nabízel zbytku jednotky. Chytil se Milan Drabina, který si, nebýt Markovy poznámky: „No, nabízej nám to tu ve tmě! Proč to nedáš na světlo?“ málem kousl. Velice se hájil slovy: „To vypadalo tak chutně! Já už jsem si to nesl do pusy a jak jsem to držel, tak jsem si říkal – proč je to do půlky v igelitu?“

Po nezdařené konzumaci podpatku se všichni znovu odebrali k pivním stánkům, ale vzhledem k zimě tam většina dlouho nevydržela. Poslední byli Májkl Jenčo a Milan Drabina, kteří se trochu „kočkovali“. Ráno jsme pak Májkla vůbec nevzbudili a Milan si u ohně sušil převlečníky, které byly víc černé než bílé. Pokoušel se je sice prát, ale kýžený efekt se nedostavil. „To uschne,“ pravil sebejistě a vzápětí k obecnému pobavení vyždímal z kalhot hrnek vody. Snědli jsme housku se sýrem a salámem, což byla naše každodenní strava, která už všem lezla krkem, a odebrali se na pietní akt u památníku. Na chvíli přestalo pršet a tak markytánky za asistence Jendy Wettera sbalily tři stany šesti statečných, aby nezmokly ještě více. Po návratu jsme poobědvali a v jednu byl nástup na bitvu. Kupodivu vyšlo slunce.

Prvním bodem bylo předávání cen. Romain Baulesch u mikrofonu vyhlásil jako vítěze Honzu Dvořáka a kaprál Mirek Harenčík dal netradiční povel netradičně v češtině: „Budeme bučet!“ Jednotka rozkazu nadšeně uposlechla a hlasité bučení doznívalo ještě chvíli po té, co dal předseda povel: „Halt!“ Původně se chtěli obrátit zády, ale předseda to zakázal a dal jim na výběr: „Buď budete bučet nebo mečet!“ Ve dvě byl nástup na bitvu a představování jednotek. Bitva sama začala o půl třetí a vyvinula se tak, že Romain Baulesch u mikrofonu naříkavě komentoval: „Někdy se stane, že se vojsko vymkne kontrole. Já jsem sice generál, ale já už nic nenadělám. Já tady můžu jenom stát a komentovat. To ani sám Napoleon nic nenadělá. Ústup Francouzů se jednou musí zastavit, protože policie nedala povolení ke vstupu na spolkovou silnici!“ Markytánky toto dění pozorovaly s radostí. „Co tam dělají? Oni snad toho Dvořáka chtějí zmasakrovat!“ pravila jednatelka. „To víš, oni mu chtějí osladit tu jeho putovní cenu!“ objasnila jí Růža Wetterová. Francouzi vskutku pelášili tak, že nebýt plotu, byli by na spolkové silnici skončili i bez povolení policie. Předseda pak prohlásil, že bitva nestála za nic, ale to se pletl. Z diváckého pohledu to vypadalo akčně a prostě úžasně. Na konci už Romain Baulesch mluvil jenom o tom, jak měli vojáci po ukusování patron sucho v ústech, což vycházelo z jeho vlastní zkušenosti, protože ihned po ukončení bitvy si šel dát pivo a signalizoval, že se mu jazyk lepí na patro.

Konečně jsme začali balit. Podstoupili jsme složitý proces odbahňování a balení nejvíce zabahněných věcí (zejména bot) tak, aby se v zavazadlech nedotýkaly těch méně zabahněných. Nezabahněné věci už touto dobou nikdo žádné nevlastnil. Když jsme nasedali do autobusu, už zase pršelo. Předseda konstatoval, že to byla nejdeštivější akce za posledních patnáct let. Na Großgörschenu, kde prší pravidelně, jsme totiž byli vždycky jen dva dny, a na nechvalně proslulém Marengu 2000 začalo pršet až na bitvu. Cestou domů jsme vjeli do průtrže a všichni litovali ty, kteří po cestě vystupovali. V Ostravě už nepršelo. No, povodně jsme už letos měli. Taky sněhu po pás a požáry ze sucha. Do kompletního výčtu přírodních katastrof už letos chybí jenom zemětřesení. Příští týden nás čeká dvojakce Tvarožná – Telč a pak už je až do půlky října konečně zasloužený klid.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku