Občanské sdružení, zal. 1974

Tvarožná

13.-14.8.2005

Cestou do Tvarožné jsme přibírali část jednotky z Jičína v Přerově a autobus neměl dálniční známku, proto se naše trasa podobala kulturnímu zájezdu s názvem: Poznejme krásy Střední a Jižní Moravy. Rovněž se vepsala do historie našeho klubu rekordní délkou: trvala tři a půl hodiny. A tak se stalo, že jsme navázali na loňskou tradici a stavěli stany za tmy. Ondra Tupý z Jičína pro nás měl připravený uvítací projev na téma umístění toalet a neopomněl připojit vyhrůžku: „Ne že bude někdo dělat veverky taky na poli! Zítra tady budeme cvičit a bojovat!“ (Slovem „veverka“ mínil hromádku vzniklou vykonáním velké potřeby.) Vzali jsme si jeho slova k srdci a „veverky“ se nekonaly, ale hlodavců bylo i tak dost. Pole bylo provrtané dírami myší a hrabošů a někteří z nich k nám tak přilnuli, že nás chodili navštěvovat i do stanů.

Sobota začala nedobrým gulášem a cvičením na poli za táborem. Během cvičení dorazili naši huláni Vlastík Dostálík a Zdeněk Ševčík. Vybalili si čabraky a vyvedli koně z vozíku. Protože si koníci nevyslechli Ondrovu přednášku, neudělali na loukou „veverku“, ale vzhledem k velikosti rovnou „psa“. Byli vůbec trochu nervózní. Zdeňkův natolik, že se pustil do koňské varianty odzemku a přistál kopytem na Zdeňkově nártu. Zdeněk naštěstí neutrpěl žádnou fyzickou újmu, pouze duševní pohanu, neboť toto dění bylo oslaveno písní: „Když jsme byl maličký pacholíček, vstúpil mně koníček na malíček...“ Huláni usoudili, že je potřeba koně utahat a statečně na ně vsedli a jali se projíždět po poli. Vlastík byl výkonem své Mercedes tak nadšen, že, projížděje kolem Ondry a předsedy, zvolal: „To je F1!“ Ondra se udiveně obrátil k předsedovi a otázal se ho: „Proč je to F I., když mají na té čabrace vyšité F II.?“ (Poznámka pro neznalé motorismu a historie: Vlastík svou zkratkou myslel Formuli 1, monogram na výšivce znamená císařovo jméno: František II.)

Na oběd se jelo na Starou poštu, která byla bráněna a dobývána, po obědě nás autobus odvezl na náměstí do Tvarožné. Ti, kteří si mysleli, že když jsme měli při stavění stanů tmu, nebudeme mít na akci déšť, se škaredě mýlili. Z ničeho nic se spustila taková průtrž, jako by házeli kýble. Dav diváků se rozprskl, jako když střelí do vrabců a schoval se, kde se dalo. Naštěstí déšť netrval dlouho a program mohl pokračovat a diváci mohli být obohaceni o další zážitky. I přes vysokou vzdušnou vlhkost vyšla všem jednotkám tak působivá salva, že se diváci leknutím rozprskli podruhé. Někteří uskočili, někteří nadskočili, někteří padli na kolena. A všichni si svorně zacpali uši.

Pak následoval pochod do tábora a bitva na myším poli pod Santonem. Nadšení z ní byli zejména huláni, kteří pak vydatně slavili. Nálada jim stoupala přímo úměrně s poklesem hladiny vína v lahvi. Když klesla úplně, objevila se na jejím dně pravda. Huláni objali předsedu a přiznali se mu: „Ty náš milovaný veliteli! My jsme se tak báli a teď jsme tak rádi, že to vyšlo!“ Ještě dlouho sdělovali všem okolním posluchačům své zážitky až se do toho naprosto zapletli. Jednak se jim pletly jazyky a jednak se sobě navzájem pletli do řeči. Předseda tento přínosný večer zhodnotil slovy: „Takoví jsou to fotři a měli radost jak děcka, když se jim koupí počítač!“

Dalším bodem programu byl ohňostroj doprovázený moderní hudbou. Že se jednalo o moderní hudbu mohl i naprostý hudební analfabet poznat z toho, že neměla žádnou melodii a s hudbou neměla nic společného, vzdáleně připomínala ladění orchestru, ovšem se značně větším počtem decibelů. Po skončení představení jsme si protřeli uši a usedli do velkého stanu ke konzumaci piva. Okolo jedné hodiny v noci se dostavil Jenda Wetter a otázal se nás: „Co udělá hospodský, když nemůže dostat lidi z hospody?“ A sám si odpověděl: „Rozebere jim hospodu nad hlavou!“ Dostavila se totiž sklízecí četa a bez skrupulí začala rozebírat stan a skládat stoly a lavice. Předseda se bránil slovy: „Berte první ten vrch, ten náš stůl až naposled!“, ale nebylo mu to nic platné. Narazil totiž na to, co my ze severu nazýváme „brněnský syndrom“ - toto slovní spojení vyjadřuje rozpor mezi ústně tradovanou jihomoravskou pohostinností a tvrdou realitou. Hoši ze sklízecí čety byli tak přičinliví, že jedné jednotce sebrali i její vlastní stůl.

Nenechali jsme se odradit a odšourali jsme se ohništi, které jsme nalezli téměř vyhaslé. Kaprál Marek Fiala a Jenda Wetter, který vzal rozebrání hospody jako osobní urážku, se vypravil pro dřevo. Dostavili se zanedlouho s náručí listnatých větví. Jejich spálení nám připomnělo vánoce, neboť je ve tmě vzali i se jmelím. Vláďa Borovička přikládal borovicové větve se slovy: „Podívejte, to je ale borovička!“ Ještě chvíli jsme postáli (posedět nebylo na čem) a pohovořili a pak jsme se odebrali spát.

Ráno jsme neochotně vstali a odebrali se na Žuráň, kde jsme byli zvěčněni do kalendáře, a pak jsme se začali balit a nakládat do autobusu.

Otázka pro zasvěcené: Co vám v této reportáži chybělo?

Odpověď pro nezasvěcené: Ano, je tomu skutečně tak, „Ten, který má spacák do -20“ se tentokrát opravdu ničím nevyznamenal!

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku