Občanské sdružení, zal. 1974

Rožnov pod Radhoštěm

10.-12.6.2005

Rožnovská valaška, kterou tradičně pořádá KVH Nový Jičín, patří k akcím, kde je spíš zábava než vojenský dril. Protože jsme ale letos zjistili, že od první třetiny června do druhé půlky srpna máme vlastně akci každý víkend, rozhodli jsme se, že se zúčastníme jenom hlavního sobotního programu, aby doma nezapomněli, jak vypadáme. To mělo za následek, že jsme opět vstávali v nekřesťanskou hodinu. Navíc obloha už několikátý den neskýtala pohled na ranní červánky, ale na neutěšenou šeď, která nevěstila nic dobrého, přesněji řečeno, věstila déšť.

Přesto jsme se statečně naskládali do aut a vyrazili do Rožnova. Dorazili jsme o půl deváté a rovnou odpochodovali na náměstí, kde už hrála vojenská hudba. Po přehlídce jsme se vrátili do skanzenu. Kolem desáté dorazil prostějovský hulán Olda Pištěk a sdělil nám, že dnes má hulánská setnina v Klimkovicích velké profesionální focení. On sám se měl fotit jako kyrysník. Tvářil se vesele. Ještě nevěděl, co ho čeká. My jsme čekali nejhorší, protože se dostavila první přeháňka. Naštěstí netrvala dlouho.

V poledne jsme se přesunuli do části skanzenu zvané Mlýnská dolina, kde se na kopci měla odehrávat bitva. Protože KVH Nový Jičín má rakouské vojáky, byli jsme požádáni, abychom jim „dělali nepřátele“, čili Francouze. Vyhověli jsme jim, pouze předseda měl výhrady, které shrnul do věty: „Ne abych byl někde vyfocený jako občan!“ Dorazili jsme tedy k na místo bitvy a byly nám přiděleny úlohy. Markytánky měly předstírat práci na poli a okolo domů, dokud je nevyruší výstřely. Pak se mají dát na útěk. Organizátor Libor Fojtů jim přiblížil situaci: „Pak vás pochytají a znásilní. Která nechce mít špinavá záda, vezme si s sebou deku!“ Pohled na vysokou mokrou trávu nikoho nelákal a tak se markytánky dala na útěk do blízkého lesa.

Strhla se potyčka. Předseda se dostal do fyzického kontaktu s Jirkou Michalíkem od Rusů, který na něj zaútočil zbrusu novou zbraní (byla to náhražka za tu, co mu ukradli v Raszyně). Byl hanebně poražen do trávy a když se podíval na svůj bodák, zjistil, že už není tak rovný, jako býval. „Podívej, co jsi mi udělal s bodákem!“ zaúpěl vyčítavě směrem k předsedovi. Ten se kousl do spodního rtu a procedil skrz zuby: „Nech toho kvičení, Libor říkal, že se nesmíme smát!“ - „Ten bodák byl nový!“ nedal se Jirka. „Já jsem ti říkal, že máme zakázáno se smát. A ty jsi mrtvý a žádný bodák už tě nezajímá!“ usadil ho předseda. O další zpestření bitky se postaral Ten, který má spacák do -20. Samostatně a svévolně se vrhl proti jednotce Rusů, polovinu jí porazil a pak utekl za kvetoucí jabloně. Po skončení bitvy byl nástup. Předseda si uvědomil, že by měl velet francouzsky a že to neumí. Nedal se zaskočit a odvelel „k poctě zbraň“ německy. Jednotka ani nemrkla a povel provedla.

Pak už se šlo na oběd a bylo volno až do odpoledne, kdy se mělo konat focení a střelecká soutěž. Toto volno jsme strávili namačkaní jako sardinky v zahradním altánku poblíž tábora, protože jsme opět byli obšťastněni průtrží mračen. Diskuzním tématem proto bylo známé přísloví o Medardovi a nízký tlak, který způsobuje, že se člověk chce spát. Naštěstí si počasí dalo říct a umoudřilo se a tak jsme se mohli vydat na nákup frgálů, korbáčiků a medoviny.

Focení se konalo na náměstí ve skanzenu. K velké nelibosti fotografů stál uprostřed sloup ověšený vlajkami a ampliony a do záběru se pořád cpali zvědaví diváci. Protože jsme museli dělat nepřítele jak Rakušanům tak Rusům, byli jsme rádi, že je po všem. Pak přišla na řadu střelecká soutěž s nepochopitelným výsledkem. Z každé jednotky bylo vybráno pět střelců, kteří se po jednom střídali. Komu nevyšla rána, byl vyřazen. Po prvních dvou kolech to vypadalo nadějně. Byli jsme v plném počtu, zatímco Jičíňáci i Brňáci už utrpěli citelné ztráty. Ve třetím kole se bohužel situace naprosto nepochopitelně zvrtla a zůstal pouze předseda jako poslední záchrana pluku Kaunitz-Rietberg a proti němu tři Rusové. Když mu vinou špatného počasí nevyšla rána, myslela jednatelka, že z toho bude mít smrt. Vykřikovala něco o tom, že tohle se do reportáže napsat nedá. Chodila potom kolem Rusů a rýpala: „To jsou ti, co omylem zákeřně vyhráli!“ Rusi jí to nedarovali a při další cestě se dali slyšet: „To je ta markytánka od těch, co prohráli!“ Jednatelka si dala ještě jedno kolo a pravila: „Když se štěstí unaví, sedne i na... Rusa!“

Náladu nám spravila až vynikající večeře. Posilnili jsme se na cestu a vypravili se domů. Cestou jsme se ještě zastavili u hulánů v Klimkovicích, abychom se dozvěděli, jak dopadlo to jejich velké focení. Zdeněk Ševčík se posadil ke stolu, chytil se za hlavu a začal: „Jak jsme tady vjeli na louku, tak nám lidi začali spontánně tleskat. Ale oni neviděli, co viděli ti fotografové. No my jak jsme lezli na ty koně... ti z nás museli mít dost! Olda Pištěk měl ten kyrys na sobě naposled v době, kdy vážil o deset kilo míň, tak se dovnitř vcucnul... jak jsme ho pak vytahovali, tak to vypadalo jak takový ten zvon, co se s tím čistí odpady, zůstalo tam po něm vakuum.

No, tak nemohl ani dýchat, tak jsme ho na toho koně museli vynést. Pak nasedl Jirka Kavala. Ten si pro změnu sednul za sedlo, koňovi na prdel. A pak jsem nasedal já. Mám zlomené žebra a tak jsem na toho koně lezl z gauče! Ale to nebylo všechno. Oni si nás nafotili na rovině a pak nám řekli, že my, huláni, máme jet na kopec, a Olda jako kyrysník do protisvahu a zaútočit na nás. Tak jsme ho odvedli na ten protisvah, aby tam počkal, a jeli jsme na kopec. No jo, jenže to je cesta domů, do stájí, a jak Kikina (Oldův kůň) viděla, že jedeme domů, tak tryskem za náma. Zaběhla někam do lesa a my jsme jenom slyšeli zvuk, jako když se rozsype železářství, jak tam ten Olin sletěl do křoví. Když přijel, měl ten kyrys naleštěný jak zrcadlo, jak jsme ho vytáhli z toho křoví, tak ho měl od bláta a trčely z něho větvičky a kopřivy. No, tak si holt nenafotili nic!“

Ještě nějakou dobu jsme strávili vzpomínáním na staré časy a vyprávění veselých historek a pak jsme se po půlnoci odebrali domů. Zase pršelo.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku