Občanské sdružení, zal. 1974

Raszyn

Bitva na Stříbrném jezeře

13.-15.5.2005

Odjezd do Raszyna byl naplánován na 5:30, což mělo za následek, že většina lidí musela vstávat v nekřesťanskou hodinu, někteří dokonce dřív, než šli spát. Nálada v autobuse proto nebyla nikterak nadšená, ale spíše ospalá. Od počátku se na nás lepila smůla. Nejdřív jsme nebyli schopni dostat se na polskou hranici - viděli jsme ji sice, ale od příjezdové cesty nás odděloval betonový zátaras (přivaděče se teprve staví). Když jsme k ní po dlouhém manévrování po křivolakých uličkách konečně dorazili a chystali se uložit k spánku, zjistili jsme, že se v autobuse nedají sklopit sedadla. Spát bychom stejně nemohli - pořád ne a ne najet na dálnici. Sotva jsme se na ní ocitli, museli jsme z ní sjet, protože byla ve výstavbě. Pokud ve výstavbě nebyla, byla na ní havárie. „To máme dneska smůlu,“ poznamenal předseda při pohledu na policii zajišťující stopy z místa nehody. „No jo, je pátek třináctého,“ řekl odevzdaně Honza Arleth. A bylo.

Kvůli kodrcání po bočních uličkách jsme si nahnali tak velkou časovou ztrátu, že jsme byli nuceni zrušit návštěvu musea v krakovském Wawelu, takže jedinou zastávkou byla návštěva Osvětimi a Birkenau. Ti, kteří už tam byli, dovnitř ani nešli, protože věděli, co je čeká. Ti, kteří tam ještě nebyli, se tam vydali, a vraceli s náladou pod bodem mrazu. Jednatelka se dala slyšet, že o tom nebude nic psát. „Co tam mám napsat? Že jsem tam byla před dvaceti lety a ještě si mi nepřestaly třást ruce, když si na to vzpomenu?“ Většina lidí svorně konstatovala, že si nikdy nedokázali představit, jak je to velké a že atmosféra působí až do dneška. A nikdo nedovedl pochopit, jak je něco takového možné. Tím spíš, že jsme nedávno oslavili 60. výročí konce války, která to všechno zavinila.

Odjezdem z Birkenau se smůla prolomila. Na místo jsme dorazili za světla, přestože si příjezd vyžádal složité manévrování mezi přečetnými místními jezery, nikdo nic nezapomněl, stany byly postaveny v rekordním čase. Dalším pozitivem byl fakt, že jsme byli v cizině a přesto jsme se domluvili česky. Po příjezdu nám Poláci rozdali stravenky - kartičky, na které se měly po vydání každého jídla dělat křížky, což, jak se mělo ukázat, nebyl právě nejšťastnější nápad - a „plavenky“ do bazénu (velkoryse bez ohraničení času), které nám nebyly k ničemu, protože za a) byl bazén několik kilometrů daleko a za b) nikdo neměl plavky.

Zjistili jsme, že přestože je Raszyn okrajovou částí Varšavy, je to rezervace vodního ptactva, které se nedalo přeslechnout. Tábor byl umístěn v parku budovy, které jsme podle vzhledu začali říkat zámek, na ceduli jsme se ale dočetli, že je to vyšší odborná škola regionálního rozvoje (bylo tam ještě jedno slovo, ale to se nám kvůli jeho délce nepodařilo ani přečíst ani přeložit). Také jsme na stromech v parku zaznamenali četné lapače hmyzu. Jakmile nastal večer, měli jsme zjistit, že tu mají své opodstatnění - komárů tu bylo tolik, že kdyby se za každý štípanec dávala koruna, hromadně bychom zbohatli. Když jsme se ubytovali, začali jsme zkoumat terén. Konstatovali jsme, že jsou tady naštěstí „lidské“ záchody a ne díry v zemi, ale i to, že kontejnery s vodou jsou spíše výsměch než vodní zdroj. Jak padala tma a chlad, narazili jsme na další problém. Hromada dřeva, o které jsme se domnívali, že je tady pro nás, byla střežena nepřejícím stookým Kerberem, který vykřikoval: „To všechno je moje!“ a vyhrožoval: „Ešče raz vas uvidze...“ - konec vyhrůžky jsme bohužel neslyšeli, protože si tam každý doplnil vlastní variantu - ani jedna z nich nevěstila nelítostnému hlídači nic dobrého. Oheň skomíral a my se pokoušeli ho udržet při životě. „Nejdřív se musí rozhořet ty stromy (klády dlouhé asi metr dvacet o průměru 30 cm), pak už to bude hořet až do středy,“ prohlašoval kaprál Marek Fiala. Ale ono se to dobře radí, když veškeré dřevo, které je k dispozici, je tak mokré, že by se dalo ždímat! S oživovacími pokusy začal Jenda Wetter, který si vyžádal poklici a oheň s ní ovíval, aby zvýšil přísun kyslíku. „Pusťte mě k tomu,“ ozval se „Ten, který má spacák do -20“, poklekl a začal foukat.

Zjistilo se sice, že má plíce jako kovářské měchy, ale že ani když se oheň rozhoří, dlouho nevydrží. Pokoušeli jsme se ho přiživovat aspoň slámou. Ani to nepomohlo. Výsledek byl pouze jeden - Marek Fiala, který se činil nejvíc, už neseděl na otýpce, ale na zemi. V tomto stavu beznaděje podnikli Jenda Wetter a Eva Borovská s jednatelkou riskantní trestnou výpravu do ohrady zlého dědka a jelikož se jim podařilo vystihnout jediný okamžik, kdy nehlídal, ukořistili tři náruče suchého dřeva. Granátníci rozradostnění úspěšným „přemístěním“ dřeva a hnáni touhou zapálit „ty stromy“, vytvořili vatru vhodnou k upalování čarodějnic. „Ty stromy se nerozhoří. Ony jsou snad ze železa,“ žehral Marek a přesedl si na otýpku, která v důsledku topení slámou ještě nezhubla natolik, aby se na ní nedalo sedět. „Stromy“ soustředěnému nátlaku plamenů neodolaly a nakonec přece jen kapitulovaly, uschly a vzplanuly.

V sobotu ráno jsme s hodinovým zpožděním dostali snídani a granátníci usedli na břeh potoka (byl tam zřejmě proto, abychom netrpěli tím, že nejbližší jezero je až dvacet metrů od nás) a jali se dělat patrony. Tato činnost jim byla zaražena. Museli se odebrat do budovy půl kilometru od tábora, kde v opuštěném domě pod dohledem hasičů a pyrotechnika mohli v práci pokračovat.

Bitva se konala o půl třetí. Bylo nám oznámeno, že proběhne na poli vzdáleném asi deset minut od tábora. Pole tam skutečně bylo. A byla tam i spousta diváků. Do středu pozornosti se dostal hulán Zdeněk Ševčík, který obdržel červený praporek a vytahoval se, že je nedůležitější postavou bitvy, protože bude praporkem dávat signály pyrotechnikům. „Ty, Zdeno, ale hlavně tím praporkem neodháněj mouchy, jinak to udělá „bum, bum bum“ a jsou bez efektů!“ poučoval ho předseda. Zdeněk si pokyny vzal k srdci, ale předčasnému nasazení pyrotechnických efeků stejně nezabránil. Jednomu z Rusů se „daly do činnosti“ petardy v brotsaku a ten si za všeobecného úžasu vesele posakoval po zemi a rytmicky vybuchoval.

Konečně začala bitva. Naše jednotka spolu s Jičíňáky a Rusy nastoupila po příjezdové cestě na levé straně pole. Velice rychle se přesunula mimo dotah diváků a začala manévrovat na četných poloostrovech mezi přečetnými jezery. Celá bitevní scéna se překrásně zrcadlila na vodních plochách - škoda jenom, že diváci z toho nic neměli. Po slavném vítězství Poláků se naše jednotka podle scénáře dala na kvapný ústup. Ivánek Uher, který má problémy s dýcháním, radši padl poblíž auta pyrotechniků, aby si odpočinul. „Kdyby tak nepospíchali, tak bych to vydržel,“ svěřil se markytánkám. „Já si fouknu a hned se tam vrátím,“ dodal bojovně.

Když jsme se ho pak v táboře ptali, jak se mu líbila bitva, odpověděl: „Ale jo, dobrý to bylo. Dvakrát jsem šlápnul do kravince... Já jsem to Marovi říkal, že jdeme přes hovna, ale on mě zatnul jak hřebík. Řekl mi jenom: „Teď to neřeš!“ a tak jsem slyšel jenom šplouchání hnojůvky!“ Organizátoři měli jiné dojmy: „Boga jego, takych žoldněřu měť vjencej!“ vykřikovali. (Volně přeloženo: „Kéž bychom měli více takových vojáků!“) Doposud neviděli v akci žádné rakouské vojáky a jejich největší jednotku tvořili kadeti vojenské školy v hnědo-růžových uniformách, které jsme si nazvali „růžováčci“ nebo „violky“. Marek Fiala se o výkonu jednotky vyjádřil pochvalně. „Všechno bylo super až na to, že se Ivánek Uher a Péťa Havránek v bitevní vřavě otočili naopak. Ale do vteřiny byli srovnaní. Oni totiž čuměli rovnou na mě. Tak jenom vytřeštili oči a hned se srovnali!“

Protože oběd, slíbený na 12 hodin, se nekonal ani po bitvě, věnovala se vyhladovělá armáda různým zábavným činnostem. Ta energičtější část se odebrala hrát na hřiště fotbal s místní mládeží, tak usedlejší posedávala na otýpkách u ohně a probírala bitvu. „Co to nevidím! Některé V.C. (vicekaprál) tu zapomnělo svoje důtky,“ prohlásil najednou Velký Trol a ukázal na lískovku. Zlý hlídací dědek měl vedle svého domku položená dvě košťata bez násadky. Jedno z nich bylo „přemístěno“ a neprodleně nasazeno na lískovku. V okamžiku, kdy se skupina pachatelů s kořistí fotila, vtrhl k ohništi kaprál Marek, lískovku viníkům vytrhl a zbavil ji potupného zakončení. Pak všem přítomným vyhrožoval výpraskem. „Že já jsem tam lezl!“ zanaříkal Kikin, který se na velezradě nepodílel, ale chtěl být na fotce. „Tak vy nemáte co dělat, jo? Tak abyste se nenudili, bude ve čtvrt na osm nástup s vyčištěnýma kvérama!“ řekl výhrůžně Marek.

V dalších perzekucích mu zabránil fakt, že konečně dorazil značně opožděný oběd. U dodávky se okamžitě vytvořila fronta. Fronta, která nepostupovala. Zezadu se množilo remcání a zepředu přicházely informace typu: „Tam je dědek, co jenom nalívá čaj a čumí, a holka, co křížkuje ty stravenky, nandává do misek a dává chleba!“ Jednatelka, ze které už hlady oprýskal veškerý tenký nátěr civilizovanosti, se rozhodla vzít situaci do svých rukou. Vtrhla k vylekané slečně a sdělila jí, že všichni mají hlad, že oběd měl být ve 12 a je 6 večer a že to jde strašně pomalu. Jelikož Polka na ni hleděla, jako by jí nerozuměla ani slovo, vysvětlila jí pomocí posuňkového jazyka, že jí pomůže a bude křížky dělat za ni. Vydávání oběda se značně zrychlilo. Pozitivní byla i informace, že bude i „kolacyja“ (tj. večeře) a to „salatek jařynkovy“. Všichni se těšili. To ještě nikdo nevěděl, že každý dostane jenom jednu polévkovou lžíci jakési podezřelé směsi s majonézou. Když už jsme seděli u ohně a pojídali oběd (směs fazolí s kousky brambor), dorazil předseda se dvěma taškami a sdělil nám, že obdržel „prezenty“. „Ale fakt nevím, jak to v klubu rozdělím,“ dal se slyšet. „Je tam nějaký pulóvr, tužka, kniha a blok!“ Usoudili jsme, že si to pověsíme na stěnu v klubovně, až budeme nějakou mít.

Pak se většina zúčastněných vydala navazovat družbu s Poláky. Nejúspěšnější byl František Sládeček, který si přivedl mladý polský pár. O dívku jménem Beata okamžitě projevil svůj pověstný zájem náš donchuán El Condor a posléze s ní zmizel na romantické procházce mezi stromy v parku. Ve stejnou dobu se vydaly na procházku i jednatelka s Evou Borovskou. Když usedly na lavičku před zámkem, přifrčel k nim uřícený a rozzuřený Polák na kole, něco na ně vzrušeně drmolil a když mu neodpovídaly, zase odjel. „Co tu chtěl? To si myslí, že tady čekáme na chlapy?“ zahučela jednatelka. Když se vrátily k ohni, dozvěděly se, že onen tajemný Zorro byl přítel Beaty, kterého k cyklistice dohnala žárlivost. Byl to vůbec večer, který potvrdil, že „máj je lásky čas“. Do Zdenky Volné se zamiloval místní lovec senzací a tak dlouho na ni u ohně čekal (Zdenka to netušila a už dávno klidně spala), až usnul a musel být odložen do nedalekého stohu slámy. Dlužno říci, že byl odložen ohleduplně včetně své videokamery. Do jednatelky se pro změnu zamiloval jistý Bělorus, který se objevil, aby jí oznámil, že je „sama lučša kobieta“. To už se ze záletů vrátil El Condor a vyměňoval si s Beatou adresy. „Ty, Vlasto, ale moc si od toho neslibuj. Nemáme to na příští rok jisté,“ popichoval ho předseda. „Ale máme! Já jsme to domluvil,“ potěšil ho k všeobecnému veselí František Sládeček.

V neděli ráno markytánky zjistily, že u ohně nejsou první a že tam ani první být nemohly, protože někteří vůbec neodešli. Na snídani byl opět salát. Sbalení jsme byli rychle, protože se mělo jet do vojenského musea ve Varšavě, ale nebylo nám to nic platné. V noci se totiž ztratila šavle a dělo (nepochopitelné) a tak jsme se hodinu a půl zdrželi sepisováním protokolu s místní policií. Když jsme konečně opustili jezerní rezervaci, shledali jsme, že se patrně bude něco dít, protože na každém rohu byly policejní hlídky (konalo se zasedání Rady bezpečnosti OSN). V museu jsme si nejdříve prohlédli expozici „Napoleon a Poláci“ a pak expozici středověku. O půl jedné jsme nasedli do autobusu a všichni se těšili, že budou spát. Nespal opět nikdo. Šofér zabloudil a nemohl se trefit na dálnici. Když se mu to konečně podařilo, část autobusu usnula a část sledovala film Trója. Kikin stál vzadu a zlomyslně dopředu prozrazoval děj.

Do Ostravy jsme dorazili ve čtvrt na osm a rozprchli se. Část směřovala přímo do postele, část k televizi, protože se hrálo mistrovství světa v hokeji. Jen tak mimochodem - získali jsme zlato.

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku