Občanské sdružení, zal. 1974

Kremnica

1.-3.7.2005

Kremnica je spřátelené město Nového Jičína a my jsme byli přizvání výměnou za účast Jičíňáků na naší akci v Uničově. Autobus vyjížděl z Ostravy a pohled na nebe nebyl vůbec potěšující. Asi pět minut před tím, než jsme zastavili u novojičínské klubovny se spustila průtrž mračen o takové intenzitě, jako by po nás někdo házel kýble s vodou. Marně jsme se utěšovali, že je to „déšť moravský“, který přes slovenské hranice nesmí. Ředitel školy, ve které nás vzhledem k počasí ubytovali, byl jiného názoru: „My sme tu dva týždne stavali kulisy a ten dážď, ktorý ste si vy priviezli, nám ich celkom poničí!“ obvinil nás. Ale nezlobili se na nás tak moc, jak se tvářili. Jídlo ve školní jídelně bylo vynikající a bylo ho tolik, že to připomínalo výkrmný tábor pro anorektické děti. Jediné, co nám vadilo, byla skutečnost, že jsme byli uvězněni na školním dvoře - ve škole bylo drahé vybavení a my se nesměli s klíčem courat po městě a poznávat místní pohostinská zařízení.

Sobotní ráno nevypadalo o nic veseleji než páteční večer a noc. Lilo jako z konve. Přesto jsme se účastnili uvítání krále Zikmunda na kremnickém hradě a Jičíňáci statečně postavili několik stanů a dokonce se pokoušeli rozdělat pod plachtou oheň. Absolvovali jsme průvod na hrad a podívali se na výcvik dravců, který předvedla gotická skupina sokolníků.

Pravá zábava nastala až odpoledne. Počasí se umoudřilo a vysvitlo slunce. Protože pro napoleoniku už organizátoři žádný program neměli, posunuli se naši granátníci o 400 let v čase a proměnili se v husitské bratrstvo. Zdeněk Ševčík, který jediný zůstal věrný své hulánské uniformě, shlédl houf otrhanců a pravil k jednatelce: „Podívej se na to! Oni vypadají jak poslední zoufalé zbytky od Lipan!“ Pak zhodnotil výzbroj: „Ty přilby, no to je něco! Ale to asi fakt tak bylo. Kdo měl doma nějaký starý hrnec, tak z něho uplácal přilbu a nosil to na hlavě!“ Ex-granátníci opravdu působili podivně. Michal Jenčo a Jerzy Sikora vypadali jako chudí mniši, Marek Fiala s růžovou kuklou zase zavdal podnět k recitaci básně: „Na jelenu podkasaná, sedí sobě růžová lesní panna...“, Ivánek Uher připomínal dvorního šaška a Ten, který má spacák do -20 se po prohlédnutí zbraně zvané píšťala (kus hole, na jejímž konci je neznámým způsobem upevněno miniaturní dělo) dal slyšet: „Myslím, že se s tím asi zastřelím sám!“ Vláďa Borovička, který obdržel zbraň připomínající ježka napíchnutého na tyči se zase vyjádřil, že se tato zbraň hodí k odvodu zajatců - dobře by se popichovali do zad a ještě trochu níž...

Bratři husité si svůj převlek užívali. Uspořádali bitvu hned v tělocvičně a Michal s Jerzym dokonce jízdní turnaj bez koní na školní zahradě. Valentýn Partyka, který se už od chvíle, co nastoupil do autobusu, nepřetržitě dožadoval cepu, byl v sedmém nebi. Když se k večeru vyrojilo hejno chroustů, které jsme z neznalosti považovali za sršně, pobíhal kolem posedávajících spolubratří a vykřikoval: „Na hlavě ti sedí sršeň! Pozor, nehýbej se, já ho zabiju!“ a máchal cepem tak zeširoka, že byl nebezpečný sám sobě. Budíce všeobecné veselí se horda Zbytků od Lipan odebrala pod hradby, kde už čekali rytíři. Jerzy Sikora, nespokojený s tím, že má být husita, když se cítí křižákem, kritizoval ustrojení rytířů. „To má být německý rytíř? A co tam dělají ty střapečky! Oni vůbec nevědí, jak takový rytíř vypadal, komedianti!“

Hlavní rytíř se Zbytků od Lipan laskavě ujal a rozdělil je na dvě poloviny. Jedna měla stát na cimbuří na maketě hradeb, druhá podporovat dělostřelectvo, které na hradby střílelo. Celé představené snímala kamera a on-line ho přenášela na velké plátno instalované na skutečných hradbách. Na straně dělostřelců projevil obzvláštní hrdinství Marek Fiala, který kryl dělo vlastním tělem a štítem-pavézou, na straně obránců pak Valentýn Partyka, který, ač měří sotva metr dvacet, mlátil cepem obléhajícího rytíře, který měl meč a dva metry výšky. Představení bylo zakončeno spálením dřevěného domku, který hořel tak dobře, že se odvrácení požáru musela ujmout hasičská stříkačka. Naši rozjařenou náladu zchladil pohled na Františka Sládečka, který měl krev na nose, na levé tváři a na rameně. Zranění naštěstí nebylo tak vážné, jak vypadalo, a František ho nesl statečně, přestože na zpáteční cestě byl opuchlý, jako by ho bolel zub. Za své hrdinství byl vyznamenán pamětním listem.

Po dobývání hradeb se konala ještě ohňová show a ohňostroj. Pak jsme se vydali hledat místo, kde by nám ještě nalili víno. Takové místo jsme sice našli, ale majitelé zjevně podcenili zásobování a bylo nám s politováním oznámeno, že už mají jen bílé a to jen jednu láhev. Snesli jsme tento ortel stoicky a doplnili deficit tekutin z vlastních zásob.

V neděli jsme odjeli hned po snídani. Zase začínalo pršet...

Leona Lange

autor a zodpovědná osoba tohoto příspěvku